neděle 18. července 2010

Olšinky Cross aneb kterak buřty rozhodly o mé účasti na závodě



Naprosto profesionální plánek nové trati závodu




Šťastný Radůz zatěžuje obě kolena, Natálka a Roman pořadatel se šťastně tisknou



Z MK Seitl jsem nejvyšší



Život je krásný...nejsem vegetarián a nejsem abstinent....


Jestli si někdo myslí, že se mi ještě v sobotu dopoledne chtělo na nějaký závod, tak se krutě mýlí. No možná v pátek jsem o nějakém víkendovém závodění uvažovala. Ale velice krátce a bez zásadního odhodlání. V sobotu totiž bylo vedro a mi se nechtělo vůbec nic. K večeru ale přišla bouřka, ochladilo se a já jsem si sedla k internetu. Četla jsem si stránky MK Seitl a znovu narazila na propozice II. ročníku 9,6 km dlouhého běhu Olšinky Cross. S nastalým ochlazením můj mozek začal pořádně vnímat, co je napsáno v propozicích a objevil, že propozice do Olšinek nabízí malé občerstvení v cíli. Můj šestý smysl zavětřil klobásky a pivo.
Zkontaktovala jsem našeho Radůze, vetřela se mu do auta a v neděli ráno vyrazila směr Kravaře. Počasí bylo jakž takž – ani horko, ani zima, ani slunko, ani déšť, vítr tak akorát. Ideální na sportování. Trochu mě zarazilo, když Radůz při pohledu na mé relativně čisté běžecké botky řekl něco o tom, že v Olšinkách je vždycky blátíčko a na zpáteční pozávodní cestu do Ostravy bych se měla přezout.
Pořadatel nás po příjezdu informaval o dvou zásadních skutečnostech. První byla ta, že vzhledem k noční bouřci, vichřici, přívalovému dešti, možná i lehkým záplavám musel změnit trasu, protože ta původní je neprůchozí. K nové trase nakreslil plánek, kterému jsem ale absolutně nerozuměla. Věděla jsem , že se budu muset soustředit na běžce před sebou a nespustit je z očí. Druhá zásadní informace se týkala toho, že z důvodu změny trasy se start o půl hodiny odkládá.
Z MK Seitl jsem na startu zaregistrovala Vaška Procházku, Natálku Pščolku, Radůze a sebe. Přiznám se ale, že všechny členy oddílu stejně neznám, takže pokud jsem někoho nejmenovala, hluboce se omlouvám.
Startovní výstřel zazněl v 10.30. Představu o čase jsem měla, říkala jsem si, že budu spokojená, když 10 km zaběhnu za cca 52 minut. Povrch trati byl asi tak z 50% asfalt a z 50% tráva, kaluže a bláto, blátíčko. Běželo se mi celkem dobře. Slovo celkem zdůrazňuji, protože jsem v nohách krátce po startu pocítila čtvrteční 28,5 km dlouhý trénink. A ačkoliv už nepanovalo tropické horko jako v minulých dnech, s ohledem na vysokou vlhkost vzduchu jsem po asi třech minutách byla „úplně durch“-to je stav, kdy mám propocené i tkaničky u bot. Ale to neznamená, že si nějak stěžuji, podmínky pro závod jsem měli všichni stejné.
Na trati byly částečně značeny kilometry – druhý, čtvrtý, šestý a osmý. Podle značení mi vycházelo, že běžím kilometr pod pět minut. Snažila jsem se jít pořád stejné tempo a poslední kilometr do cíle zrychlit. Doběhla jsem s časem 48:53. Nejprve jsem měla ohromnou radost, protože by to letos konečně znamenal na 10 kilometrů čas pod 50 minut. Bohužel jsem se ale brzy dozvěděla, že i tato nová trať měří něco kolem 9,6 km. Takže zase nic...
Nic však netrvá věčně, tedy ani zklámání z času. Jsem materiálně založený jedinec s orientací na kus žvance. Proto jsem poté, co jsem obdržela občerstvení v podobě buřtu, hořčice, kyselých okurek, chleba a piva, naprosto pookřála. Ovládlo mě pozávodní nadšení. A budu šířít věhlas závodu Olšinky Cross v celém regionu.
Oficiální výsledky zatím nemám k dispozici. A fotky ze stupně vítězů přeposílám našemu paparazzimu Rosťovi, který je zcela jistě rád a profesionálně okomentuje a umístí na stránky MK Seitl. Já přináším jen obrázky pocitově – zážitkové!

čtvrtek 15. července 2010

Odvolávám, co jsem řekla. A ještě si slavím narozeniny....

Odvolávám, co jsem řekla. Nikdy neříkej nikdy. Tak to je mé momentální tréninkové rozpoložení. Vždy jsem až na občasné vyjímky dávala přednost tréninku o samotě, jen s „nabušenou hudbou“ v MP3 přehrávači. Nechtěla jsem se nikomu přizpůsobovat a nechtěla jsem nikoho zpomalovat svým tempem. Náhoda tomu chtěla, že jsem před dvěmi týdny byla jen tak vyklusat závod. Z vyklusání bylo 11 kilometrů ve společnosti dalších 4 běžců z MK Seitl. Následoval běh na cca 25 kilometrů po krásné trase z Bělského lesa do Jistebníku kolem Polaneckých rybníků a zpátky. No nestačilo mi to – za pár dní jsme se všichni zase sešli v odpoledním vedru a v Bělském lese si dali 11,5 kilometrů. A už plánujeme další a další tréninky.
Jak je to možné? Ptám se sama sebe...Na „vině“ je asi můj sen zaběhnout letos konečně maraton pod 4 hodiny. Maraton s velkým M chci běžet v září v údolí Wachau v Rakousku. Začala jsem trénovat podle tréninkového plánu. A beru to hodně vážně. Ale přece jenom běhat sama dlouhé štreky není bůhvijaká zábava...Vím, že sama bych to kvantum kilometrů asi nedala. Možná se mi ještě letos můj sen nesplní. Ale zkusím na něm sakra zapracovat.
Na jaře jsem měla takovou krizi, vůbec se mi nedařilo, nebavil mě ani trénink, ani závody. Nedařilo se mi podle mých představ. Přece jenom se projevil můj výpadek způsobený těhotenstvím a porodem. Najednou mě začaly předbíhat holky, které jsem ještě v roce 2008 strčila do kapsy. A trochu jsem uvažovala, že běhání zabalím.
Všechno se zlomilo na Olomouckém půlmaratonu. Ten závod byl pro mě neskutečně pozitivní. Sešlo se nás tam takové množství běžců, především hobíků, různých profesí a různého věku. A běželi jsme hlavně pro radost (samozřejmě- s vyjímkou hlavního peletonu, ale to je jiný „level“ bežců). Strašně jsem si to užila. A celých 21 kilometrů jsem si říkala, jak je to prima běhat a mít kolem sebe tolik podobně postižených lidí. A proč bych kolem sebe měla mít lidi jen během závodů? Proč si neobohatit i trénink?
Asi se nám formuje běžecká skupina Ostrava-jih. Já, Andy, Zdeněk, Danuše, Laďa, Radůz...Ať se připojí kdokoli, je vítán. Budeme se svolávat ke společnému tréninku už ne přes sms, ale na stránkách MK Seitl Ostrava. Vybíháme od restaurace Dakota v Bělském lese a běžíme a běžíme a běžíme...
Dneska jsem slavila 38-mé narozeniny. Je to síla, jak ten čas utíká. No a já pořád někam utíkám také. Proto mi přišel jako dobrý nápad oslavit své narozeniny během. Už na závodem v Karviné jsme si domluvili čas startu a přibližnou kilometráž – po závodě je každý frajer a má velké oči. Dohodli jsme si tedy tréninkových třicet kilometrů.
Od rána dnes bylo dusno a horko. Celý den jsem očima zaklínala telefon, aby mi od někoho přišla zpráva, že běh balíme anebo zkrátíme...NIC...Kolem 16-té hodiny se obloha zatáhla, potemněla, začal foukat vítr, pršelo...vypadalo to nadějně, protože v bouřce se neběhá, je to nebezpečné. Ale nakonec se příroda rozhodla, že se žádné lenošení konat nebude. Teplota poklesla z 35 C na příjemných 26 C, nebe se částečně rozjasnilo a tak v 17:00 hodin před restaurací Dakota postávali 4 pobláznění běžci – já, Danuše, Laďa a Radůz.
Hlavním trasovačem se stal Laďa, neboť se jako zkušený běžec vyzná. Vyběhli jsme z Bělského lesa do Nové Bělé, pak do Krmelína, Staré Vsi nad Ondřejnicí a do Košatky. Ke Košatce jsem dnes získala vřelý vztah, neboť jsme v místní restauraci po zásluze spočinuli, dali si vychlazenou kofolu a po krátkém odpočinku pokračovali v cestě přes Jistebník kolem Odry a Polaneckých rybníků do Výškovic, Bělského lesa a domů. Já jsem nakonec 30 km neuběhla, podle měřiče jsem dnes dala 28,5 kilometrů. Ale ostatní si to ještě cestou domů na avizovaných 30 km protáhli. A možná i více.
A jak se mi běželo? Prvních deset kilometrů uběhlo strašně rychle. Pořád jsem si povídali a ani jsme nevnímali, že běžíme. Kolem 12-tého kilometru jsem pocítila únavu a velkou žízeň, spravila to voda a chůze. Hodně mi pomohla Kofola v Košatce. No a pak už se běželo domů, to už musí vydržet každý...
Je hrozně fajn, že se Danuše, Radůz i Laďa přizpůsobili mému tempu. Byla jsem ze všech nejpomalejší, kilometr jsem běžela kolem 6 minut. Ale nikomu to nevadilo. Každkou půlhodinu jsme pili a běh prokládali minutovou chůzí. Takže se to i v současných klimatických podmínkách dalo zvládnout bez újmy na zdraví. Díky běžecká skupino. Musíme si vymyslet nějaký trefný název, Ostrava-jih je tak nicneříkající...A taky si už plánujeme další společné běhy.
A teď je mi bááááááááááááječně. Páchám gaučing, svaly regenerují, já regeneruji. Jsem krásně unavená a spokojená. Radegast je krásně vychlazený – dnes jsem si ho samozřejmě zodpovědně dala až dvě hodiny po doběhu. Předtím jsem zvládal vymést ledničku... Ani strečink samozřejmě neopomenu...Prima narozeniny. Vždyť vlastně slavím 20-té výročí mých osmnáctin!!!!

sobota 10. července 2010

Běhá celá rodina - Městský běh Karvinou Heute ist die ganze Familie im Karviná gelaufen











Tak na oběd jsme se pěkně nadlábli babiččinými meruňkovými knedlíky s tvarohem, na kanapi to zapláchli šálkem dobré brazilské kávy a po hodinovém stavu polobdění vyrazili směr Karviná. Už čtvrtý rok po sobě totiž jezdíme na Městský běh Karvinou. Letos jsme se rozhodli běžet všichni a téměř všechno.
Nejprve naše sedmiletá Anetka běžela v kategorii mladší žáci běh na 400 metrů. Na startu byla lehce nervozní, u startovního výstřelu sebou škubla, ale pak běžela a hodně statečně. Doběhla mezi dívkami třetí (myslím, že s časem kolem 2:22 – ale bez záruky) . V cíli byla unavená a tak se jí po zásluze dostalo rodičovské péče a obdivu a chválení. Nicméně větší radost určitě měla z pózování na bedně, medaile, diplomu a dárků za umístění.
Následoval kondiční běh na 800 metrů. Do něj se přihlásil manžel Robert a já. Na startu jsem byla také poněkud nervózní, ale zároveň jsem oplývala optimismem a přesvědčením, že Roberta nejen doběhnu, ale těsně před cílem i předběhnu. Brzy jsem pochopila, že budu muset odvolat všechny mé bezdůvodně optimistické myšlenky. Utekl mi a hodně brzo. Pak jsem bojoval a sama se sebou.Klepaly se mi ruce a nohy. V očích jsem měla cosi jako kombinaci smrti a odhodlání. Předběhly mě nějaké malé děti. Kohosi jsem předběhla i já. Sakra – proč se tento pekelně rychlý běh jmenuje kondiční? Nic horšího jsem v životě neběžela. Já vytrvalec prostě rychle běhat neumím. Já jsem si myslela, že to zkrátka někde v půlce zabalím. 800 metrů mé utrpení proměnilo minimálně v 8 sprinterských kilometrů. Nakonec nebylo tak zle – ze 17 běžců jsem skončila 9-tá. A časy? Robert 3:13 ( 6-té místo) a já 3:38.
Zato běh na 10 kilometrů byl móóóóć príma. Těšila jsem se. Běželi jsme celkem 4 kola po 2,5 kilometrech. To byla lahoda – volné tempo něco kolem pěti minut na kilometr, sluchátka na uších, lehký vánek a vražedné horko. Tak vražedné, že mi jazyk přischnul na patře. Nemohla jsem si při běhu lehce pozpěvovat. Nemohla jsem si ani s nikým povídat – no ono stejně nebylo s kým. Ale krize nepřišla žádná. Jen někdy během třetího kolo jsem si říkala, že bych to už mohla mít za sebou. Naštěstí přišla psychická vzpruha – v parku, kterým procházela trať, jsem zahlédla Roberta, jak si hraje s holkama. S Anetkou pinkal „tenis“ pálkami, které vyhrála za třetí místo a vedle nich si na dece hrála se svými oblíbenými hračkami Markétka. Mé srdce zjihlo, i na dálku jsem viděla, že se holky usmívají a jsou spokojené.
V cíli mi bylo krásně. Vrací se mi chuť do běhání a do závodění. Vím už, že se zase začnu zlepšovat. Protože i v tom horku jsem 10 kilometrů zaběhla za 53:07. Není to můj letošní nejlepší čas na této trati. Není to ani čas podle mých představ – chtěla jsem dnes zaběhnout za 52 minut. Ale v tom horku to prostě lépe nešlo. Objevila jsem i svou slabost – neumím v závěru zrychlovat, takže na sobě budu muset hodně zapracovat.
Po odběhu nastalo odměňování – voda voda voda. Zmrzlina zmrzlina zmrzlina. Ledová káva. A tombola. Vyhrála jsem topinkovač. Upřímně nevím, co s ním budu dělat. My máme topinkovač, rodiče mají topinkovač, bratr má topinkovač, tchyně má topinkovač. Chcete někdo topinkovač???
Chválím pořadatele za to, že nás během závodu důkladně zásobili vodou. Nejen na náměstí, ale i v parku. Chválím pořadatele za medaile pro všechny, hlavně pro děti. Chválím pořadatele, že letos trať i ženám prodloužili z 5-ti km na 10 km. Chválím za pěknou trasu. Ale budu i lehce kritizovat – za zmatky během prezence. Vím, že není jednoduché zvládnout nápor tolika závodníků. Ale dostávalo se nám protichůdných informací díky kterým jsme málem propásli Anetčin běh.
Málem bych zapoměla – aby bylo jasno: vodou jsme se odměňovala v cíli. Teď už si v klidu domova píšu článek a piju krásně ochlazené pivo z labužnicky orosené sklenice!!!!

Eine kurze Meldung fuer MEPA Sportsverein
Heute ist die meine ganze Familie gelaufen. Wir alle sind an einem Wettkampf in der Stadt Karviná teilgenommen. Zuerst ist Aneta gelaufen. Einen 400 Meterlauf. Sie war die dritte zwischen den Maedchen.
Dann sind ich und mein Mann Robert 800 Meter gelaufen. Das war...die Hoelle fuer mich. Wirklich!!! Ich habe die Ausdauer, aber schnell laufe ich nicht. Ich bin kein Sprinter. Robert war schneller als ich – mit der Zeit 3:13. Und ich war mit der Zeit 3:38 im Ziel.
Nach einer Halbe Stunde bin ich der „Hauptwettkampf“ gelaufen – eienen 10 Km Lauf. Und ich war endlich sehr zufrieden. Die Strecke hat mir sehr gefallen – in dem Schlosspark. Und auch die Geschwindigkeit fuer mich ideall war – etwa 5 Minuten proKilometer. Fuer 10 Kilometr habe ich die Zeit 53:07 gebracht. Und diese zeit ist ganz gut, weil Lufttemperatur 35 C war.