To je on, modrožlutý, náš MK Seitl prapor
Pokoušela jsem se nás zabalit do praporu, ale nějak se to nepovedlo.
Náš Hallootto mi zrovinka řekl, že do cíle zbývá 100 metrů, tak abych to nepřepálila
Valím na ten guláš!
Zrovna nebylo komu mávat, tak alespoň vyhlížíme lepší zítřky.
Bylo nebylo. Za sedmero horami, za sedmero řekami, pod smogovou clonou, pod mnohonásobně překročeným limitem polétavého prachu se v městě Ostrava, jednoho rána v jednom autobuse, sešlo cca 26 nažhavených běžců , kteří měli jasný cíl: 18.-tý ročník Rohálovské desítky v Prusinovicích.
Pro mě to byl první start na tomto proslulém a nejoblíbenějším závodě. Z Ostravy to do Prusinovic autobusem trvá necelé dvě hodinky a tak jsem měla spoustu příležitostí vyslechnout si od těch ostřílenějších běžců „poudačky“ o trati, její náročnosti, o atmosféře závodu, o pozávodním guláši a tak podobně. Dobře se to poslouchalo a já se skutečně těšila. I když jsem měla obavy, jak to všechno zvládnu-v únoru jsem byla totiž dvakrát nemocná, pak byly nemocné i obě mé holčičky, takže jsem toho moc nenatrénovala.
Předstartovní atmosféra byla fantastická. Všude plno lidí, plno známých, vedle mě puboška Danuš-takže bylo s kým povykovat, v davu jsme zahlédli i Pivrnce alias Petra Urbana, náš Hallootto nám hned udělal foto, byl čas i na krátké rozběhání a rozcvičení.
Co však bylo nejdůležitější, na Rohálovské desítce jsme poprvé představili klubovou vlajku MK Seitl. Je pěkná, modrožlutá. A výtečně se s ní fandí, což posléze předvedl náš předseda.
Krátce po 12-té hodině bylo odstartováno. Sotva jsem uběhla první kilometr, dostala jsem hrozný hlad. A to jsem v 7:00 snídala, v 9:00 svačila, v 10:30 svačila. Bylo mi jasné, že zase poběžím poháněna vidinou teplého žvance-v cíli měl totiž každý závodník dostat guláš.
Trať byla náročná hned od začátku. Kopcovitá. Ale já mám asi ty kopečky ráda. Nabrala jsem tempo, které mi nečinilo potíže držet po celých deset kilometrů-patrně nebylo nijak závratné :-). Nejnáročnější byl asi výběh kopce vedoucího do vesnice Tučapy. Zde se ale místním podařilo vytvořit neuvěřitelně dopingovou atmosféru. V obecním rozhlase totiž na „plné pecky“ hrála dechovka, kterou z celého srdce a upřímně nesnáším. Ani sluchátka mého MP3 přehrávače mě před ní neuchránilo. Dalo se jí jenom utéct!
I přes onu zmiňovanou náročnost jsem si závod pěkně užívala. Bylo totiž skvělé počasí, slunečno, teplota kolem nuly a téměř bezvětří. Strašně mi to ubíhalo, určitě i zásluhou značení každého uběhnutého kilometru. Navíc mě poháněl hlad...Na posledních pár metrů před cílem by vybylo i trochu sil na sprintování. Bylo to nakonec za 52:18.
Na každém závodě je asi nejlepší to, co následuje po doběhnutí. Teplý čaj, sprcha, GULÁŠ, pivo, ale hlavně nezávazná společenská konverzace. Vyhlašování výsledků pro nás bylo akční, protože někteří MK Seitlovci stanuli na bedně. Mohla jsem tak na jejich počest mávat vlajkou. Někteří vyhráli i v následné tombole. Já jsem tradičně nevyhrála nic a to jsem se přitom intenzivně snažila ovlivnit organizátora Ondru Němce a tahače z osudí Petra Urbana, aby mi přičarovali selátko. Nezdařilo se, mávání a halekání asi nejsou ta nejlepší metoda :-), jak se zviditelnit.
Domů jsme vyjížděli v rozverné náladě. Těsně před odjezdem jsme totiž ještě zvládli bublinkami pokřtít klubový prapor a hromadně se s ním vyfotit. A to vlastně byla taková hezká tečka za celým dnem.
P.S. Jo a předběhla jsem Vilmu!!!
Pro mě to byl první start na tomto proslulém a nejoblíbenějším závodě. Z Ostravy to do Prusinovic autobusem trvá necelé dvě hodinky a tak jsem měla spoustu příležitostí vyslechnout si od těch ostřílenějších běžců „poudačky“ o trati, její náročnosti, o atmosféře závodu, o pozávodním guláši a tak podobně. Dobře se to poslouchalo a já se skutečně těšila. I když jsem měla obavy, jak to všechno zvládnu-v únoru jsem byla totiž dvakrát nemocná, pak byly nemocné i obě mé holčičky, takže jsem toho moc nenatrénovala.
Předstartovní atmosféra byla fantastická. Všude plno lidí, plno známých, vedle mě puboška Danuš-takže bylo s kým povykovat, v davu jsme zahlédli i Pivrnce alias Petra Urbana, náš Hallootto nám hned udělal foto, byl čas i na krátké rozběhání a rozcvičení.
Co však bylo nejdůležitější, na Rohálovské desítce jsme poprvé představili klubovou vlajku MK Seitl. Je pěkná, modrožlutá. A výtečně se s ní fandí, což posléze předvedl náš předseda.
Krátce po 12-té hodině bylo odstartováno. Sotva jsem uběhla první kilometr, dostala jsem hrozný hlad. A to jsem v 7:00 snídala, v 9:00 svačila, v 10:30 svačila. Bylo mi jasné, že zase poběžím poháněna vidinou teplého žvance-v cíli měl totiž každý závodník dostat guláš.
Trať byla náročná hned od začátku. Kopcovitá. Ale já mám asi ty kopečky ráda. Nabrala jsem tempo, které mi nečinilo potíže držet po celých deset kilometrů-patrně nebylo nijak závratné :-). Nejnáročnější byl asi výběh kopce vedoucího do vesnice Tučapy. Zde se ale místním podařilo vytvořit neuvěřitelně dopingovou atmosféru. V obecním rozhlase totiž na „plné pecky“ hrála dechovka, kterou z celého srdce a upřímně nesnáším. Ani sluchátka mého MP3 přehrávače mě před ní neuchránilo. Dalo se jí jenom utéct!
I přes onu zmiňovanou náročnost jsem si závod pěkně užívala. Bylo totiž skvělé počasí, slunečno, teplota kolem nuly a téměř bezvětří. Strašně mi to ubíhalo, určitě i zásluhou značení každého uběhnutého kilometru. Navíc mě poháněl hlad...Na posledních pár metrů před cílem by vybylo i trochu sil na sprintování. Bylo to nakonec za 52:18.
Na každém závodě je asi nejlepší to, co následuje po doběhnutí. Teplý čaj, sprcha, GULÁŠ, pivo, ale hlavně nezávazná společenská konverzace. Vyhlašování výsledků pro nás bylo akční, protože někteří MK Seitlovci stanuli na bedně. Mohla jsem tak na jejich počest mávat vlajkou. Někteří vyhráli i v následné tombole. Já jsem tradičně nevyhrála nic a to jsem se přitom intenzivně snažila ovlivnit organizátora Ondru Němce a tahače z osudí Petra Urbana, aby mi přičarovali selátko. Nezdařilo se, mávání a halekání asi nejsou ta nejlepší metoda :-), jak se zviditelnit.
Domů jsme vyjížděli v rozverné náladě. Těsně před odjezdem jsme totiž ještě zvládli bublinkami pokřtít klubový prapor a hromadně se s ním vyfotit. A to vlastně byla taková hezká tečka za celým dnem.
P.S. Jo a předběhla jsem Vilmu!!!
.jpg)