pondělí 23. května 2011

Bezva Štramberk, bezva hlad

Jakýsi tanec v rámci předstartovní euforie :-)

Rok se s rokem sešel a já se v sobotu 21. května opět postavila na start náročného závodu – Štramberské desítky. Poučena loňským deštivým počasím a blátivým terénem, stála jsem na startu obutá do krosových, nikoli silničních běžeckých botiček. Letos však počasí ukázalo svou jinou tvář. Místo bláta sucho a prach, místo deště slunce a horko.
Ráno se mi teda moc nechtělo, ještě na poslední chvíli jsem zvažovala, zda místo náročného pobíhání v kopcích nedám raději přednost rekreačnímu běhu v Bělském lese a okolí. Naštěstí nad mou přirozenou leností zvítězila chuť vidět se opět s ostatními členy běžecké sekty násobená chutí dát si po dobrém závodě kvalitně vychlazenou desítku.
Při prezentaci jsem obdržela startovní číslo 82, což svědčilo o vysokém poštu starujících. Nakonec nás bylo 97 a rekord v počtu účastníků byl tak překonán.
Jsem neskutečný sklerotik. Teprve až po odstartování závodu jsem si totiž uvědomila, že jsem si stále ještě nekoupila baterii do footpodu, nemohu si tudíž měřit uběhnutou vzdálenost a průměrnou rychlost a ze svého sportesteru mohu využít maximálně tak stopky. Rozhodla jsem se běžet naplno, nebát se „to pustit“ z kopců, nezpomalovat do kopců a celkově si vylepšit loňský čas.
Štramberská desítka totiž není žádná „brnkačka pro děcka“. Je náročná nejen zvlněným terénem, ale také různým povrchem trati, protože během deseti kilometrů mnohokrát stoupáte, mnohokrát klesáte, běžíte tu po asfaltu, tu po trátě, tu po štěrku. Odměnou vám ale jsou krásná panaromata, výhled na Štramberskou trúbu a pokud zavane příznivý větřík, můžete ucítit i vůni pečících se štramberských uší.
Větší část závodu jsem běžela sama. Až poslední tři kilometry před cílem se mi podařilo postupně předběhnout asi tak 5 běžců, mezi nimi i Dědka beskydského a to se počítá! A cílový čas? Je zkrátka BEZVA – 55:20, což oproti loňskému roku znamená zlepšení o 1 minutu a 20 vteřin.
V cíli jsem vypila snad litr vody a své bezva běžecké tričko jsem mohla ždímat. Ale pak následovala sprcha a jako bonus jsem si svou svou věrou souputnicí Danuš a klubovým náborářem Laďou dala pivo. Teda jak mi chutnalo!!! Užila jsem si i vyhlašování výsledků, neboť mezi úspěšnými bylo mnoho kolegů z domvského oddílu MK Seitl.
A užila jsem si i sobotní večer a odpoledne. Čekala na mě totiž rodinná oslava, venkovní grilování v milé společnosti. Až na oslavě jsem si uvědomila, jak moc mi ve Štramberku vyhládlo, takže jsem provedla ukázkový nájezd na bohatě prostřené stoly. No posuďte sami, snědla jsem: dvě grilovaná kuřecí stehna, jeden špíz, jeden plát bůčku, jednu klobásu, jeden grilovaný plněný lilek, jedna kuřecí prsa, šest zákusků a asi dvacet jednohubek a tím vším jsem se odstřelila do stavu ne nepodobného nirváně!!!

neděle 8. května 2011

Nedělních 15 kilometrů mezi Hrabyní a Ostravou

Jako dítko školou povinné z tzv. generace „Husákových dětí“ jsem k smrti nesnášela návštěvy památníku Ostravské operace v Hrabyni. A absolvovala jsem jich během své školní docházky nespočet. Také si vzpomínám na jedno jaro, kdy jsme povinně v pionýrských krojích u památníku vítali sovětskou delegaci. Pršelo, byla mi zima a kvůli povinnému třepotání mávátkami jsme všichni nastydli a onemocněli...
Jenomže roky plynou, doba je jiná, ideologický balast spojený s oslavami osvobození Ostravy pominul a tak jsem loňského roku 8. května 2010 poprvé DOBROVOLNĚ stála u Hrabyňského památníku na startu závodu „Běhu osvobození Ostravy“. A pozor – i když hlavní důvod mé účasti byl běh, naprosto upřímně považuji tento závod za důstojné připomenutí 66. výročí osvobození a konce II. světové války.
Vůbec to není jednoduchý silniční běh. Je to boj, protože chvíli stoupáte do kopce, pak z něj sbíháte a k tomu prvních cca 5 kilometrů běžíte po slinici č. 11, což je hlavní tah mezi Ostravou a Opavou (naštěstí příští rok bude trasa odkloněna na cyklostezky vedoucí z Hrabyně do Háje ve Slezsku, Jilešovic a Plesné).
Loni jsem se na trati málem uvařila, bylo totiž velmi horké a slunečné počasí. Letos, během 32. ročníku běhu, bylo všechno jinak...Na startu déšť, studený vítr a jako antibonus teplota vzduchu činila pouhých 10 stupňů. Svým založením jsem věčný optimista. A tak se stalo, že jsem na sobě měla pouze kraťasy, tričko s krátkým rukávem, přes to nátělník a upřímně jsem doufala v to, že mě běh zahřeje.
Zahřál!!! Už na prvním stoupání jsem se pěkně zapotila. Na dalších kilometrech se počasí umoudřilo. Přestalo pršet, oteplilo se a sotva jsem zahlédla ceduli Ostrava – Plesná, vysvitlo i sluníčko.No ne, že by najednou nastalo hrozné vedro, přesto jsem však byla vděčná za občerstvovací stanici na 10-tém kilometru.
Letos se mi běželo moc dobře, zlehka. Celá trať mi utíkala, kopce mi nevadily, naopak mě tradičně potěšily, protože jsem v nich předbíhala. V cíli v Ostravě-Porubě na stadionu "Arrows" mi rozhodčí naměřili čas: 1:17,38. „Jé, to je bezva“, pomyslela jsem si. „To mám oproti loňskému roku určitě o pár minut zlepšení, běželo se mi tak báječně“. Zdání klame. Zítra si KONEČNĚ zakoupím novou baterii do foot podu. Začnu znovu sledovat svůj průměrný čas na kilometr. Přestávám věřit svým pocitům (netýká se šestého smyslu,ten mám excelentní) . Jak jsem totiž později doma nahlédnutím do výsledovky zjistila, loni jsem celou trasu zaběhla o dvě minuty rychleji...
Opět jsem tedy nestála na bedně. Smutek se však nekonal. Vyhrála jsem totiž v tombole! Bolest v nohách jsem překonala živou diskuzí s ostatními běžci a vychlazenou čepovanou Plzní (jenom jednou, samozřejmě). Jsem plná odhodlání. Budu trénovat a zrychlím, zrychlím, zrychlím.

neděle 1. května 2011

Peklo v Brně aneb 1/2 maraton 30. 4. 2011


Brno čeká na start 1/2 maratonu



Je libo sedmimílové boty?




Idylka u kašny. Je krátce před závodem a já netuším, co mě čeká.




V roce 2007 to byl PRO MĚ první závod v životě. PRO BRNO to byl po dlouhé době první půlmaraton. A já byla s Ultraliborem u toho. Pamatuji si tu svou první předstartovní nervozitu a tu úžasnou euforii v cíli...Na startu nás bylo něco okolo stovky běžců....
Běžela jsem i v roce 2008, v roce 2009 jsem vynechala – ono v pátém měsíci těhotenství se dá běžet maximálně 10 kilometrů. V roce 2010 mi start překazily plané neštovice. Až zase letos...Věděla jsem, do čeho jdu. Trasa vede centrem Brna a také Pisáreckým parkem. Běží se dvě kola.
Strašně moc jsem se těšila. Měl to být první pořádně dlouhý pozkouškový závod. Předpověď počasí zněla optimisticky. Všechno vypadala tak optimisticky...30. dubna se běžel ještě jeden hodně pěkný závod v okolí Ostravy. Dolnolhotská 10. Brno je však srdeční záležitost, dlouho jsem se nerozmýšlela a věděla jsem, na startu kterého závodu budu v sobotu stát.
Organizace Brněnského půlmaratonu byla bezchybná. Pár dní před startem jsem ještě emailem obdržela instrukce-kdy a kde převzít startovní číslo, kde jsou šatny, kde sprchy po závodě a jako bonus možnost „vyplavat se“ v bazénu Městských lázní v centru města.
Na startu jsem byla klidná jako želva. Mám pocit, že veškerou svou nervozitu jsem vyčerpala 27. dubna v Praze. Letos se nás sešlo hodně – přibližně 300 závodníků. Jen to sluníčko hřálo trochu moc...
Odstartováno bylo ve 14:30. A já už asi po pěti minutách na trati tušila, že to bude boj. Hlava běžela v pohodě, ale bylo velké horko-troufám si tvrdit, že na sluníčku bylo hodně přes 30C. K tomu těžké předbouřkové dusno a silný vítr, který rozhodně nefoukal do zad. Prvních 5 kilometrů se běží po asfaltce přes centrum města v plném provozu bez možnosti schovat se v jakémkoli stínu. Kolem 5-tého kilometru vběhnete do Pisáreckého parku. Na jednu stranu paráda-stín a svěží vzduch. Na stranu druhou dlouhé a úmorné stoupání.
První kolo mi uběhlo hodně rychle. V polovině trati jsem měla čas něco kolem 55 minut, což není sice oslnivé skóre, ale s ohledem na panující vedro jsem byla vcelku spokojená. Na 12-tém kilometru jsem měla čas 1:03. Celkem dobré, řekla jsem si. Ale pak to přišlo...PEKLO, PEKLO,PEKLO. Sluneční výheň. Nulový stín. Neskutečné dusno. Na 15-tém kilometru jsem měla čas 1:22. To znamená, že jsem tři kilometry běžela v průměrném tempu něco přes 6 minut na km. Hrůza! Úplně mě to rozhodilo. A zároveň jsem od 15-tého kilometru začala předbíhat hodně soupeřů. Oni nemohli. Neběželi, ale šli. Horko je udolalo. Od 15-tého kilometru mě vlastně nikdo nepředběhl. Obzvláště ne v kopcích Pisáreckého parku. Nebylo mi ale do smíchu. Bojovala jsem sama se sebou. Nohy vážily snad tunu. Jazyk se mi lepil na patro i přesto, že jsem poctivě na každé občerstvovací stanici pila. Strašně moc jsem si přála mít všechno za sebou.
20-tý kilometr v Nových sadech byl značený. Ale tentokrát nezafungoval jako doping. Nebyla jsem schopná zrychlit. Já už jsem neměla vůbec žádnou sílu. Nebyla jsem schopná zrychlit tak, jak je to u mně obvyklé. Ani žádný sprint do cílové brány se nekonal. Došmatlala jsem se a byla šťastná, že žiju a dýchám...
Cílový čas byl vemi špatný. 2:00:41. O celých 12 minut horší, než při mé poslední účasti. Ale vůbec jsem se tím netrápila. Byla jsem šťastná, že jsem závod nevzdala. A ačkoli čas nebyl nic moc, ve své kategorii jsem v tom množství účastníků skončila ve své kategorii 6-tá. Zkrátka jsme všichni běželi pomaleji než obvykle.
Teda jak mě bolely nohy!!! Ale nesmím svádět všechno na horko- Je pravda, že pro samé studium jsem posledních prá týdnů neměla čas na pořádný trénink. Ale nechci se vymlouvat. Beru 30. duben jako první den mé pozkouškové závodnické kariéry. Prostě jsem si zaběhla kvalitní trénink. A začnu na sobě znovu pracovat. To půjde, to půjde, to půjde!!!
I přes tu obrovskou únavu už ale dneska vím že za rok se v Brně objevím znova. Je to prostě srdeční záležitost. Pět let jsem tady studovala, dalších pět let bydlela a odbyla si první závodní běh. Závod není jednotvárný, trasa je náročná, ale rozmanitá. A navíc diváci-fanoušci jsou zde báječní!!!