středa 21. září 2011

Díky EMILE

Tak mám za sebou poslední „prubu“ před tím velkým Ostravským maratonem. Běh rodným krajem Emila Zátopka z Kopřivnice do Rožnova pod Radhoštěm. 22,3 km do kopce z kopce. Fajně bylo.
Už samotná prezentace v Kopřivnici. Sotva jsem obdržela startovní číslo,  objevila jsem stánek VZP, u kterého bylo nabízeno měření tuku v těle. Páni, měla bych si ověřit jak na tom jsem. Chvíle napětí a displej hlásil 12,4 %. Neuvěřitelné! To bych měla mít tělo samý sval a šlachu. Neboť přístroje neoklameš! Po mě se nechala změřit puboška Danuš – něco přes 20%, následovala exgymnastka Lenka H.– také něco přes 20%. Uvědomila jsem si, že se někde stala chyba! Statečně jsem se odhodlala k novému kolu měření a tentokrát to bylo za 20,4%. Neuvěřitelné, jak se během cca tří minut zázračně rozroste objem  tukové hmoty v těle.

Start závodu byl v 11 hodin. No a protože naše MK Seitl výprava strašila v Kopřivnici už od deváté hodiny, vedly naše další kroky do místní cukrárny. Na 22,3 km se totiž musíte pořádně nadopovat kávou a nějakým tím vetrníkem, indiánkem, marlenkou a podobně.

Nechtěla jsem závodit. Chtěla jsem se jen hezky proběhnout. Proto jsem odstartovala bez foot podu a beze stopek. Chtěla jsem si povídat a nestrhat se. Brzo jsem narazila na Renču z konkurenčního BK SAK Karviná, která jek prohlásila „dneska nezávodí, protože se jí nechce a všechny kopečky vyšlape pěšky“. Tento přístup mi byl sympatický a tak jsem se jí držela až do 11-tého kilometru. Na této strategické vzdálenosti se Renči rozvázala tkanička a mi se nechtělo čekat, až si jí zaváže. Tak jsem pokračovala sama. Cestou jsem si nejprve nahlas prozpěvovala, poté jsem se rozhodla nerušit okolí, narazila jsem sluchátka a vyrazila do rytmu hudby. První mírné kopečky jsem zlehka vyběhla. Ale ty prudké v lesích jsem už zdolávala rychlou chůzí. Na občerstvovacích stanicích jsem se zodpovědně občerstvovala a zjišťovala, co bude v Rožnově na oběd. Pečené kuře stálo za tu trochu běžecké námahy.

Je to neuvěřitelné, ale dokonce jsem v posledních 3 kilometrech i pár běžců předběhla. Dobíhala jsem svěží, téměř jsem se nezapotila. Cítila jsem se fantasticky. O své ryze pozitivní dojmy jsem se hned zatoužila podělit s oddílovými soukmenovci. Kromě nich stál ve skupince ultravytrvalec borec  Dan Orálek. Začala jsem vesele švitořit, jak jsem si to dneska vesele běžela, jak to bylo na pohodu, že jsem vlastně nezávodila a že ani Renča nezávodila, tak jsem si s ní hezky popovídala. V ten moment to už Dan psychicky nevydržel. Chytal se za hlavu se slovy: „To je hrozné, tak proč běžíte, když se vám nechce závodit? Proč utrácíte za startovné?“ Domnívám se, že jsem mu přivodila šok, ze kterého se bude dlouho vzpamatovávat. Inu chlap! Netuší, že my ženy nejsme zas až tak soutěživé a jde nám o pocity, dojmy a „fajnu naladu“.

Ani jsme nestihli vyhlašování vítězů, bylo zřejmé, že v tak silně obsazeném závodě žádná bedna nebude Po  dobrém obědě ještě prošli po rožnovském skanzenu, v jednom z mnoha stylových obchůdků ochutnali ostružinovici a jahodovici  a pak vyrazili vstříc dalším víkendovým dobrodružstvím J.
Cíííl

Dan ale závodil!!!

Kdo má větší zadek???

No a s Renčou jsem si bezva povykládala




pondělí 12. září 2011

A za kolik jsem to vlastně uběhla? Chuchelná 10.9. 2011

Chuchelná. Podle propozic závod zařazený do Moravskoslezského běžeckého poháru, závod o délce 15 kilometrů, v terénu a nahoru – dolů. To pravé ořechové. Jeden velký okruh, různorodý povrch, téměř žádný asfalt a hlavně les. Jdu do toho! Ale novým způsobem.
Bez ambicí! Bez stopek! Bez foot podu, který by mi měřil průměrnou rychlost na kilometru. Bez MP přehrávače-nepoběžím sama, poběžím ve skupině  a budu si u toho povídat, nebudu nic řešit. Nezávodím, chci znovu nalézt ve svém sportovním snažení radost, chci běhat pro dobrý pocit. Mé totální znechucení z Hrabovského půlmaratonu se už nesmí nikdy opakovat.

Poprvé jsem si namíchala k pití 11/2 litru ionťáku. Půl lahve jsem vyzunkla před startem, půlku jsem si nechala po doběhnutí. Budu mít sílu! Nebudu mít hlad!  Nikdy jsem podobné prostředky nepoužívala, ale můj běžecký vzor Lída Šokalová mi vysvětlila, že nějak do těla ty minerály a vitamíny vypocené na trati do těla zpátky dostat musím. „Co tělu vezmeš, musíš mu vrátit“prohlásila rezolutně a předala mi k tomu plnou tašku ionťákových koncentrátů.

Nekonala se žádná předstartovní nervozita. Jen jsem se trošku protáhla a v 10:00 hodin jsem vyrazila. Už po 200 metrech jsem věděla, že mi závod bude líbit. Zapovídala jsem se totiž. Nejprve jsem s Andym rozebírala ostravský maratón, různé ultraběhy, osobní rekorda podobně. Na prvním kopci jsem však jeho tempu přestala stačit a tak jsem se porozhlédla po nějaké jiné oběti. Našla jsem ji v podobě Pavla a Jardy z konkurenčních klubů.  A s nimi jsem to táhla vlastně až do cíle. Ježiš, to byla pohoda. Sotva jsme doběhli do lesa, začali jsme probírat, zda náhodou nerostou hřiby a jestli bychom se po nějakých neměli porozhlédnout. Plynule jsem navázali tématem dovolená, pozitivní vliv mořského vzduchu na léčbu astmatu, naťukli jsme problematiku příznivých účinků maďarských termálních pramenů na  běžcovy klouby. Nevyhnuli jsme se samozřejmě ani kulinářským tématům, já jsem hodně propagovala maďarskou národní kuchyni.

Chuchelnou jsem běžela poprvé a tak jsem byla překvapené, jak je celá trasa závodu nádherná. Vede lesem. Dýcháte svěží vzduch. Občas minete nějaký ten rybníček. Nohy klušou po šotolině, blátu a zpevněných lesních stezkách. Až poslední dva kilometry běžíte po asfaltu, ale to už jste  v Chuchelné, je to z kopce a máte to za pár. Měla jsem naprosto čistou hlavu.

 Nesledovala jsme čas  ani kilometry. Bylo mi báječně neboli BEZVA.Až na zmiňovaném asfaltu jsem natáhla krok a přidala do tempa. Zbývaly mi síly. Přesto jsem až do dnešního večera netušila, za kolik jsem v tom cíli byla.  Je mi to fuk. Když jsem ale před chvílí na stránkách závodu prohlížela fotky, narazila jsem i na výsledky. Zjistila jsem, že jsem na těch 15 km potřebovala 1:20:12.

Byl to moc hezký běh!!! Za startovné 50 korun jsme měli k dispozici šatny s teplou sprchou, vodu, oplatek, párek. Shodou okolností a šťastným zásahem  osudu jsem ve své kategorii skončila třetí a tak jsem si domů vezla i odměnu věcnou a finanční. Finanční jsem následně projedla s kolegy z MK Seitl v cukrárně Jařabová v Kravařích. Konaly se zákuskové orgie.  Nejsem s touto firmou nikterak spřízněná. Přesto ji všem vřele doporučuji. Zákusky jsou zkrátka famózní. Je zbytečné kupovat je domů. Domů je totiž nemáte šanci dovézt. „Sežerete“ je přímo na místě.
Naše zmiňovaná konverzační skupinka

A tak jsem celou sobotu, vlastně celý víkend i díky Chuchelné měla dobrou náladu. Je to závod s příjemnou atmosférou a kvalitním zázemím, který si na nic nehraje.  Přijďte za rok také, dáte mi za pravdu.

No a vlastně se už pomalu chýlí ke konci můj tréninkový zápřah. Sobotu 17.9. si dám pooomalu a na pohodu Běh rodným krajem Emila Zátopka – zase bude les a kopečky. No a 24. září (budu-li zdráva) spočinu na startu Ostravského maratonu. Bude to můj čtvrtý start na tomto závodu a celkově 7. maratón. Uvidíme…

neděle 4. září 2011

Ubrečený půlmaratonský bronz. Hrabová 3. září 2011




Fotky jsem vybrala optimistické. Jednu před startem, druhou pozávodní. Ale jinak...
Ani nevím, jak začít. V srpnu jsem opět o něco zvýšila tréninkové dávky. Zapojuji dlouhé běhy a jde mi to-za každého počasí. Nemusím se do tréninku nutit. Snažím se až na vyjímky zdravě jíst, nezapomínám na každodenní strečink a také o něco více spím. Nic mě nebolí, nic mě netrápí. Na žádné zkoušky se už neučím, nic mě nestresuje-no možná trošku návrat do práce po mateřské. Sečteno a podtrženo, ideální podmínky pro to, abych si na sobotním 1/2maratonu v Hrabové zaběhla pro nějaký lepší čas-tak něco kolem 1:52.

Leč šedivá je teorie...Startovala nás celkem jen 77 běžců, protože závod kolidoval s horským ultramaratonem 7 Beskydských vrcholů. Žen bylo myslím 11. Na startu vládla pohoda, i když mi trochu vadily otázky typu :“Za kolik to dneska běžíš?“  „Za 1:52, mám naběháno“ vypadlo ze mě nakonec. Což jsem vůbec neměla vypustit z úst.

 Prvních 12 kilometrů to tak skutečně vypadalo, běželo se mi celkem dobře, horko nebylo tak strašné, pravidelně jsem pila a hlavně jsem neměla hlad. Mávali jsme na sebe s ostatními běžci, povzbuzovali, dělali srandičky. Jenomže pak mi s odpouštěním začalo hrabat. „Hrabalo mi v Hrabové“, řekla bych. Byla jsem totiž sama a běhala jako nějaký sputnik po 4-kilometrovém okruhu stále dokola a dokola. To je strašně ubíjející. Já mám raději jeden velký okruh, nebo běh z bodu A do bodu B. V ten moment můj mozek jako by vyslal signál do svalů na nohách a bylo dobojováno. Vytuhla jsem a zbylých 8 kilometrů jsem měla co dělat, abych průměrný čas na kilometr udržela pod 5:40. Bila jsem se sama se sebou, opakovala si „máš natrénováno, máš  natrénováno, přidej“. Bylo to k ničemu. Do cíle jsem se doploužila za 1:55:06 a pak se rozbrečela. Poprvé v životě jsem v závodě brečela zklamáním. Ani jsem nebyla schopná z toho breku popadnout dech. Asi na mě byl hrozný pohled, protože se mě všichni ptali, zda mi není špatně. Nebylo mi špatně, tělo úplně v pohodě. Ale lomcoval mnou vztek na sebe samotnou.“Vzpamatuj se Lenko“, říkám si,“tohle už přece není běh pro radost. Běh ti má přinášet endorfiny a ne stresy. Proč si vytváříš úplně zbytečně takové nerváky? Proč se užíráš něčím, co tě má těšit?“.To byl rozumný úhel pohledu.Ale ten druhý mi říkal, že s takovým časem za půlmaraton letos Ostravský maraton pod 4 hodiny opět nezaběhnu.

Co mě nakonec alepoň částečně povzbudilo? Ani ne to, že jsem ve své kategorii skončila třetí vedle Lídy Šokalové a Karin Javorské. V  ženách jsem doběhla celkově čtvrtá. Pomohlo mi, že si se mnou o mém zklamání popovídala zlatá Lída. Náš Rejža mi vysvětlil, že bylo horko a všichni měli horší časy. I výtečná Karin z BK SAK měla čas přes 1:53. Ultralibor mi vysvětlil, že jsem to v tom horku přepálila. Věrka mi zdůraznila, že my amatéři máme běhat pro radost a ne se trápit nějakými časy. Vlastně plno běžců pro mě měli povzbudivá slova...Tak já ten Ostravský maraton letos nevzdám.Půjdu do toho. Ale nepoběžím ho sama. Samota při tak dlouhém běhu je k uzoufání a ani hudba ve sluchátkách mě nenakopne.

A ještě mám v záloze celou řadu preventivních opatření. Zkusímse vrátit o pár roků zpět, kdy jsem skutečně běhala jen tak. To znamená, že na nejbližším závodě sundám z boty foot pod a z ruky stopky. Čas mě nesmí  zajímat. Počínaje Chuchelnou se pokusím za někoho „zavěsit“, ať na ty kilometry nejsem sama. Sundám z uší sluchátka, budu více vnímat svoje tělo. A uvidíme...Sezonu 2011 chci určtě dokončit.

Sezona 2012 je otevřená. Běhání je droga a já jsem závislák. Ale svou účast na závodech přehodnotím. Je toho tolik, co mě baví a na co kvůli závědění a tréninkům nemám čas. Třeba chci znovu začít chodit do němčiny, měli jsme v konverzačním kurzu báječnou skupinu spolužáků a já z ní vypadla. Také se KONEČNĚ chci naučit hrát na klavír. Přála jsem si to už jako malá holka, ale pro nedostatek místa v bytě jsem místo toho chodila do LŠU hrát na housle. Ve sklepě mi odpočívá kolo, na který mám čas asi tak jen 3x do měsíce-zoufale málo...Ale hlavně si musím vtloukat do hlavy, že jsem amatér, o nic nejde, nejdůležitější je zdraví a moje dvě holky.Občas na to zapomínám a pak blbnu...

P.S. A teď trochu odbočím. O mě totiž v Hrabové nešlo. Já se vybrečím, vyvztekám, slupnu indiána, větrník, laskonku  a za pár dní jsem v pohodě. Skutečně líto mi ale bylo Ivy Pachtové. Během závodu ji odešlo koleno a měla takové bolesti, že nebyla schopná ani jít. A to se jí stane 7 dní před Mistrovstvím světa v běhu na 100 kilometrů. Tak tomu říkám pech. MOC MOC MOC  jí držím palce, aby se do startu uzdravila a mohla běžet!