Já se snad ukudluji. Zase osobák. Silvestrovský běh v Hrabové.

     Ten čas začíná tak hezky. 47:59. Silvestrovský běh Hrabovou. 9,5 km. Poslední závod v roce. Mám  osobák.Druhý v tomto týdnu. Bez tréninku, po měsíci neběhání. Vůbec tomu nerozumím. Ale mám ohromnou  radost. Vždyť já dnes i stála na bedně. Jako 3. Žena v kategorii na 35 let. Vedle Danuš a Lenky H.  Hezčí konec roku jsem si nemohla přát. Zalila mě energie a radost z běhání. Nakopnutí, které jsem potřebovala.

     Dlouho jsem se přitom rozmýšlela, zda závod poběžím. Moc se mi nechtělo. Předpověď počasí vypadala na sněžení a zimu. Brrr. Chvíli jsem si říkala, zda nebude lepší jít si jen tak zaklusat do Bělského lesa. Jenomže v Běláku bych určitě určitě nepotkala nikoho známého a určitě bych se zdravě nevyhecovala.

      Já jsem se dnes hned na startu rozhodla, že se budu držet Rosti Rejži.  Na Štěpánském běhu mi jeho tempo velice vyhovovala a hlavně mě dokázal přinutit v posledních kilometrech zrychlit. A tak jsme si první kilometry povídali. Zdálo se mi, že běžím hodně pomalu, že spíš jen tak vyklusávám. Ale můj sportestr hlásil něco kolem 5:15 na kilometr. Dost mě to překvapilo. Pocitově totiž bylo prvních 5 kilometrů na pohodu. Druhé kolo jsem cítila, že mám ještě dost síly. Rejžě něco přidal a já mu stačila. Dokonce jsem začali předbíhat běžce před námi.

     Od sedmého kilometru jsme zase o něco zvýšili naše tempo, to už jsem začala pohekávat. Myslím si, že hekám v basu, žádný upištěný tenor, tak jsem snad nikoho neznervózňovala.  Hekání totiž jako metodu pro psychické deptání soupeřů rozhodně nepoužívám. Dost mi ale pomáhá. I Rejža heká! Hekáme v duu. Někdo bere bobule, my jsme zvukoví.

     Asi tak kilometru před cílem jsem se rozhodla dát do toho běhu všechno. Rejža povzbuzoval a já se rozhodla vyšťavit. Vůbec jsem netušila, jaký mám čas. Až po doběhu...47:59. To je jako sen...Pro mě. Rosťo díky!!!

      Kdoví, co je toho příčinou...včera večer-totiž po 21. hodině jsem vydatně pojedla. 2 smažené sýry, hromadu hranolek a tatarku. Že by snad tohle byl ten tajný recept? Před Štěpánem jsem totiž s chutí povečeřela kachnu, knedlíky a zelí...No jo, ale kde jsou uhlohydráty? To snad jsou pochutiny plné tuků. V jídle tedy ono tajemství nevězí.

     Že by mi pomohla má neběhací pauza? Tělo si pořádně odpočinulo, nikam jsem se nehonila...

     Možná jsem odkoukala nějaké nové pohybové fígle v divadle Antonína Dvořáka. Byla jsem ve čtvrtek na Čajskovského Louskáčkovi. Tak třeba mi nějaké baletní pozice zůstaly v hlavě J

     Anebo je oním zázračným urychlovačem hudba? Sice běhám nějakou dobu bez MP3 (někde jsem ji zašantročila a stále nevím kde), včera mě však kamarádi napájeli bezvadnou muzikou : http://youtu.be/Fbx5lIG9Ir4 :-)

     Už to  mám! Dobrá nálada je ten recept. Mám za sebou letos moc hezké a pohodové Vánoce.

     Já jsem byla po doběhu úplně mimo. Tak mimo, že jsem až doma zjistila, kolik věcí jsem zapoměla v šatně. Tričko, mikinu-šatečky záplatované, ale čisté. Kosmetickou taštičku s obsahem. To by mohl být problém, od určitého věku nemůžete jít mezi lidi jen tak...se svým reálným obličejem...Naštěstí v Hrabové setrvávalo ještě pár běžeckých nadšenců, kteří na sebe rádi vzali funkci doručovatele a rychlé spojky.

      A dnes už mě čekají jen samé báječné povinnosti. Oslava konce roku. S rodinkou a kamarády. Ve víru zábavy, hudby, růžového sektu a možná i tanečky budou.

 

     Závody teď na nějakou dobu vynechám. Určtě až do Rohálovské desítky. Je třeba nabírat objemy. O víkendu třebas  jezdit s rodinkou na hory a na výlety. Přečíst hodně knížek. Vidět hodně filmů. Natřásat se na plesech. Zkrátka nejen závodit...i žít je třeba.

      V roce 2012 si přeji jediné. Hodně hodně hodně zdraví. I vám všem ostatním.

KUDLA. Já se picnu. Osobák!!!

           

             Není to tak, že bych zanevřela na běhání. I když mě ta přemíra závodů občas přestávala bavit.  Hlavní důvod mého nezávodění, neběhání a tím pádem i nebloggování je třeba hledat někde jinde. Femto lasik je ta příčina!!! Laserová korekce zraku, kterou jsem podstoupila v polovině listopadu a pak ještě jednou v půlce prosince. Vidím teď jako bystrozraký, jen jsem se nějakou dobu po zákroku nesměla vystavovat zvýšené fyzické zátěži. A tou je dokonce i mé běhání stylem „cajdy, cajdy, cupity, cupity“.

             Ale na Štěpána jsem už měla běhání dovoleno. Obalena cca 2 kilogramovým lehkým tukovým nánosem, o který se postaraly vánoční pochutiny – kapr, salát, kachna, zelo, knedlo, vánočka, cukroví, slivovice, Radegast, Veltínské zelené a tak dál, jsem si dnešního dopoledne hrdě vyzvedla startovní číslo 60 a po nezbytném trdlování a výtržnostech s puboškou Danuš jsem netrpělivě vyčkávala startovní výstřel a s ním start 34. ročníku Štěpánského běhu Porubou.

            Má taktika byla úplně jednoduchá – běžet! Můj cíl byl rovněž nekomplikovaný – přežít! Po měsíci netrénování jsem to viděla tak na průměrný čas 6 minut na kilometr. Měla jsem jen jedno neskromné přání -nedoběhnout poslední. Tak se stalo,že jsem ještě před závodem odmítla Rejžu Rosťu,  který mi nabízel, že to se mnou poběží „po pět“ na kilometru. Se slovy : „to by mě Rosťo zabilo, to ne“, jsem tomuto kvalitnímu sparingpartnerovi dala  košem. Hledala  jsem k sobě někoho, s kým si budu moci povídat...

            Mezi námi – trasa Štěpánského běhu se mi moc nelíbí. Je to okruh po celé Porubě, po asfaltu. Jako správná ženská občas ulítávám na nakupování, ale Kaufland, Tesco a Globus, kolem kterých část závodu vede, nepatří mezi mé oblíbené obchody. Není se zkrátka čím kochat. Loni jsem navíc lehce zabloudila mezi paneláky. Ale! 26. prosince už obvykle bývám tak usezená a přejezená, že se těším na trochu toho pohybu. A hlavně se těším na vás běžce. Jak si popovídáme, jak se spolu vyfotíme, jak se spolu zasmějeme.

            Stal se zázrak. Od první minuty se mi běželo lehounce a radostně. Asi tak po prvním kilometru jsem se neplánovaně přilepila na Jirku z konkurenčních Černých jezdců. Po zranění dlouho neběhal, něco přibral a tak dnes běžel na pohodu a pro body v poháru. Myslím, že jsme si dobře sedli. Já jsem dobíhala jeho, on dobíhal mě. Asi tak po dalších 3 kilometrech jsem za sebou zaslechla lehký dusot a on to náš Rejža. „Lenko, běžíš teď 4:50 na kilometr, vytuhneš“. „Neběžím, běžím to za 5:20 a nevytuhnu, běží mi to samo“. Nechápu to, vážně.  Jako by měsíc pauzy vůbec nebyl. Hekat jsem začala až na kilometru devátém a sotva mě s prvním heknutím začaly bolet nohy, povzbudila mě Rejžova hláška :“Lenka drží dobré tempo. Lenka je tempařka. To má z těch maratónů. Nasadí tempo a cupitá“. Na kilometru dvanáctém – to už jsem začala být vážně unavená – přišel s výzvou „Ty dva před náma ještě stáhneme“. Nevím,jak se to povedlo...stáhli jsme je...a já byla v cíli za 1:09:43. Téměř  o 3 minuty rychleji než loni. O 4 minuty rychleji než roce 2007. I když to byla zejména Jirkova a Rejžova zásluha, jsem pyšná i sama na sebe. Vážně mám velikou radost. Jupííííííí – osobák!!!

            Měla jsem takovu radost, že jsem dokonce i v cíli dala s Danuš lehký výklus a až dopíšu tenhle příspěvek, vrhnu se ještě na pořádný strečink.

                                             To je on. Oranžový vůdce. Rejža.

Nejlepší startovní čísla jsou ta 58 a 60.

            Cílem však můj šťastný den neskončil. Vyhrála jsem v tombole!!! Kartón kozlíků – přiznávám, že jsem se strachovala, zda na mě zůstane. Přede mnou si totiž pro výhru v tombole šel asi tak dvoumetrový vodní záchranář BOBiká. A i když je to sympatický kluk, to pivo bych mu neodpustila. Naštěstí pro mě a mého manžela zvolik BOBiká jinou tekutinu. Kapalinu do ostřikovačů. A já měla jistotu, že budu doma pochválena. Že jsem jen tak pro nic za nic neodběhla od plotny, dětí a manžela, ale naopak jsem přispěla něčím hodnotným do ledničky.

            Tak a můžu jít spát. Teda až po tom strečinku. Usínat budu s myšlenkou na to, že zázraky se dějí J.