neděle 11. března 2012

Kobeřická 20? RADOST AŽ NA KOST!!!

           To jsem nečekala. Tajně jsem doufala ve zlepšení o 2 minutky – aby čas v cíli vypadal asi takto: 1:48:59. Všechno je jinak...1:44:56. Kdo by to očekával, kudla J        
            Běžela jsem s novým „parťákem“-Matějem alias Ultraliborem juniorem.  Ultralibor senior si totiž chtěl v Kobeřicích zaběhnout osobák a tak jsme sedohodli, že vzhledem k tomu, že jeho 11-ti letý syn Matěj má na 1/2maratonu lepší osobák než já, mohli bychom se vzájemně hecovat a pěkně se do cíle dotáhnout.
            O čem je to vlastně řeč? O Kobeřické dvacítce-oblíbeném závodě pořádaném v obci, která během žije. Letos jsem na startu stála potřetí. Ráno vypadalo všelijak. Málem jsem  neběžela. Manžel musel nečekaně do práce a tak kdyby nebylo ochotných  prarodičů, neměl by kdo pohlídat Anetku s Markétkou.
Navíc pršelo a bylo celkem chladno. Mé druhé já – uřvaná  Danuš mi poslala zprávu, že ji skolil zákeřný bacil a Kobeřice (v její verzi „Kobky“) musí vynechat.  Dnes jsme jeli „pártyVWtransporterem“ , jehož řidič Jindra hned na rondlu v Hrabůvce hlásil, že ho bolí v krku a bublá mu v břiše. Vypil syrovátku – takový nerozum!!!
„Slivovice“ – zvolala jsem. „Musíme si dát slivovici, hned po prezentaci, vypálíme bacila a zneškodníme průjem“. Jindra nadšeně souhlasil, Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že výčep ještě „nepremáva“. Naše bublající břicha v nás vyvolávala paniku. Naštěstí nás spasil jeden z pořadatelů. Sehnal pana hospodského s kalíškem C2H5OH. Tím mě a Jindru zachránil!
Vždycky jsem tvrdila, že pořadatelé v Kobeřicích udělají pro závodníky a zdárný průběh závodu téměř nemožné. Jsou to vážně třídy. Profíci! Díky hoši.
V hlavě mi před startem proběhl loňský a předloňský závod. Zejména čtyři náročné kopce a silný vítr. Tak vítr foukal i letos.A hodně. Ale ty kopce se snad ztratily nebo co. Sotva jsme s Matějem po startu vyběhli, nasadili jsme tempo, kterého jsmese dokázali držet po celou dobu závodu. Ještě nikdy se mi neběželo tak lehounce a v pohodě.  Kolem devátého kilometru jsem Matějovi hlásila:“ Za chvíli bude kopec. Dost těžký. Vydrž!“ Běžíme, běžíme, najednou byl desátý kilometr za námi a já si uvědomila, že mi letos ten kopeček vůbec nedal zabrat.
Kolem jedenáctého kilometru jsme předběhli Jirku Brože a doběhnul nás Rejža Rosťa. Kluci mě potěšili, hlásili, že letos drtím ty kopce fantasticky a že to vidí na osobák. Já jsem se na to bála pomyslet, abych to snad nezakřikla.
Matěj se ukázal býti schopným parťákem. Tempo udržel, občas dotahoval a držel i konverzaci – týkala se běhání, závodů a maratonů. Jak jinak! Dohodli jsme se, že budeme dodržovat Gallowaye- 30-ti sekundové chodecké přestávky každý pátý kilometr. Tak se stalo,že ještě cca 4 km před cílem jsme měli dost sil a začali zrychlovat. Závěrečná dohoda zněla jasně – od 18-tého kilometru to pustíme a poběžíme na krev.  To už jsme dobíhali do Kobeřic a naproti nám  přiběhl Ultralibor. Zahlásil, že má osobák a potáhl nás. Matěj poslední kilometr téměř sprintoval a tak byl v cíli asi o 30 vteřin rychleji než já.

A já? Já v cíli brečela štěstím. Padla jsem Ultraliborovi kolem krku a zvolala „OSOBÁK“. Zlepšení o sedm minut. Následně jsem padla kolem krku Ivě Canon, abych se vzápětí zavěsila na jednoho z pořadatelů. Ten dostal i pusu. Juchala jsem jak puboška na stole v Bastile po 3 tequilách J.

Přitom jsem vůbec nebyla unavená. Já jsem ještě měla síly, asi bych dnes dala i 25 kilometrů v bezva čase. Svůj čas jsem radostně hulákala i v šatně. Holky mi blahopřály, já na oplátku blahopřála jim. Petra Pastorovic vyhrála (dala mě o cca 28 J, vážně je lepší) a zase se řehtala na celé kolo. Lída Šokalová se radovala se mnou, hned mi dala ještě i několik rad a jako bonus velikonoční perníčky.
Občerstvení bylo tradičně na vysoké úrovni. Plno teplého čaje, pivo a klobásky. Vyhlášení proběhlo v teple pohostinského zařízení. A měla jsem se na co těšit, protože v samotném závěru se vyhlašoval MBP – ve své kategorii jsem skončila druhá a tak dnes i ta bedna byla J

Co myslíte, kam vedly naše kroky po závodě? No do Kravař přeci, kam jinam...Cukrárna Jařabová. Zase dneska měla tržbu. Těm, co uvedené zařízení ještě nikdy nenavštívil sděluji, že otvírací doba je každý den od 9.00 do 18:00. A pro ty nějětší zvědavce hlásím i webové stránky www.jarabova.cz.
Můžu se jen domýšlet, co způsobilo tak výrazné zlepšení. Je to už čtvrtý závod v řadě, ve kterém se mi podařilo zrychlit. Může za to silový trénink, kterému se od ledna snažím poctivě věnovat? Způsobilo zlepšení snížení v tréniku naběhaných kilometrů ? C2H5OH? Nebo se snad vyplatilo omezit závodění a vybírat si jen ty závody, které se mi hodně líbí a do těch ostatních se nenutit?
Teď dva víkendy žádný závod běžet nechci, všechno vynechávám. Poběžím až 31.3. Hervis ½ maraton v Praze. Jsme zvědavá, jak dopadnu. V Praze to na osobák není. Prvních 5 kilometrů nemáte šanci se rozběhnout, jen se tak posunujete v davu, šlapete si s ostatníma na paty.  Mě to teda děsně vadilo a úplně mě to vyvádělo z míry a ze soustředění. Ale kdo ví,co mě čeká letos.
P.S. Doma jsem se podívala, za kolik jsem „Kobky“ běžela loni. A zjistila jsem, že jsem se zlepšila ne o 7, ale o 6 minut. Ale i tak dobrýýýýýýýýýýýý!!!

neděle 4. března 2012

Sáblíková by mi šla...

Bolí mě celý člověk....

Jsem zas jednou měla bezdůvodné sebevědomí!



Kromě přípravky v Klimkovicích jsem začala chodit do posilovny, abych si natrénovala ocelácké disciplíny a zapracovala na svalech, které jsou nezbytné pro kvalitní běžecké výkony.To ve mě vyvolalo optimismus, že už musím mít spoustu síly a viditelné bicepsy.
A tak jsem si na 4. oceláckou přípravku v sobotu 3.3. oblékla nátělník, aby v něm ty „bicály“byly pěkně vidět...“Trenér“ Libor avizoval, že cvičení nebude tentokrát takový „záhul“, aby ho v pohodě zvládli i nováčci. Prý si jen tak budeme hrát na Čecha, Sáblíkovou, Rakoncaje...Bláhově jsem tomu uvěřila a očekávala zábavné hopsání.
No tak „rychlobruslařské“ poskoky á la Martina mi šly.  Při cviku „Petr Čech“ jsem si také věřila – jako správný gólman jsem seděla na zemi, pokrčené nohy lehce zdvižené nad podložkou a v ruce medicimbálek, který jsem elegantně přenášela a pokládala ze strany na stranu. 
Pohroma nastala u horolezce Rakoncaje. Tato cvičební lahůdka spočívala v tom, že na ribstolu byly uvázané expandery, do kterých jsme zavěsili nohy. Tělo jsme zdvihli na zem a ruce jako by do kliku. A v této poloze jsme měli simulovat výstup na kopec. Boha jeho. To se ani nedá popsat tento cvik, natož pak zacvičit. Nejprve jsem měla problém své tělo umístit do správné výchozí polohy. Dalším oříškem se ukázalo správné provedení cviku – nějak mi ty nohy ujížděly do stran, jako nějakému kašpárkovi. Potila jsem krev... Následoval vis – NEUDRŽELA JSEM SE 30 vteřin vkuse ani jednou!!! Ruce se mi na ribstolu rozevíraly, třásly se a já se bála, že spadnu. Na kochání se bicepsy nezbyla síla.
Vzácnou chvilku relativního odpočinku mi tak poskytly pouze kliky a sedy-lehy. Běžecké ruce se tentokrát necvičili ve stoji na místě, ale v poklusu na místě. Celkem těch stanovišť bylo zase 15, celý trénink jsme opakovali dvakrát. Bavilo mě to a moc. Ale vůbec mi to tentokrát nešlo...
Přemýšlím, čím to bylo? Že by nějaká lehká tréninková krize? Ba ne, spíše únava a asi „rýmečka“. Od středy mám nemocnou celou rodinku – chřipka je sviňa! Za ty tři dny jsem dohromady naspala asi tak 15 hodin.  A to už se ve výkonu musí odrazit.  
Následoval tradiční výklus kolem lázní. Ten mě postavil na nohy. Libor nás nabídl i výběhy kopečků a nějaké úseky, ale do toho jsem nešla. Zvolila jsem tuky spalující konverzační tempo a celý ten výklus proklábosila s Janou Bublinou. Hlavní téma rozhovoru: jak se dobře „vystajlovat“ na běhání aneb  i když běháš blbě, musíš u toho dobře vypadat.


A bazén na závěr všechnu únavu rozehnal a smyl a tak už se těším na trénink 17. 3. Má být v „army“ stylu. Hahaha – netušíte někdo, kde se dá sehnat maskáčové spodní prádlo J ?

P.S. Jo a ten Dvořka zase nepřišel...

                                          Mučírna...kruhový trénink

                                          Bezva výklus s Bublinkou