úterý 16. září 2014

Winschoten. Už jsem také ultra...Jóóóóó!


Jsem v euforii a myslím, že ještě dlouho budu. Zážitek, na který do konce života nezapomenu. Moje první ultra na silnici. Sice jen 50 km, ale ultra.

 
Winschoten je malé holandské městečko kousek za hranicemi s Německem. Z Ostravy po dálnici přes Polsko a Německo nějakých 1090 kilometrů, asi 11 hodin jízdy. V  září je to hlavní město ultraběhů. Běhá se zde 100km, 50 km a štafety na 100 km. Štafety běhají celé ulice. Fandí celé město. Lidé vás na ulici, v obchodech zastavují, ptají se, jaký běh běžíte a pak vám řeknou, kde budou během závodu stát a kde vám budou fandit. Je to zároveň město, kde je Dan Orálek známější, než v rodném Blansku. Běžel zde desetkrát hlavní běh na  100kma 4x zde vyhrál (naposledy tuto sobotu s časem 7:22). Má tu neskutečné množství fanoušků a osobně si myslím, že mu dají čestné občanství.

 Kdysi jsem tu chtěla běžet štafetu, ale nepodařilo se. Letos jsem byla rozhodnutá zkusit 50 km. A protože prezident Koudy říká, že nemáme mluvit, ale rubat, a protože mi zdraví slouží,  někdy v květnu jsem se přihlásila. Se mnou se přihlásil i Stoša a Ultralibor. Oba kluci jsou už ale dlouho ultra, takže e rovnou přihlásili na 100 km.  Funkce řidiče, lidového vypravěče a morální opory se ujal Otík Seitl, který už ve Winschotenu několikrát byl.

Dorazili jsme v pátek po 14-té hodině. Na první  pokus jsme našli halu, ve které probíhala registrace. Dostali jsme čip, zaplatili  startovné a dozvěděli se, že rodina,  ve které budeme ubytovaní, nás vyzvedne kolem 17-té hodiny.

Volného času jsme tedy využili k procházce, prohlídce města, nákupu suvenýrů a doplňování iontů. Dali jsme si čepovaného Heinekena a pak radši ještě jednoho, abychom se před sobotním závodem řádně zavodnili. Nejvíc toho vypil Stoša, coba týmová jednička. Dal si celé 2 velká piva!!! Já týmový chvost jsem si dala jen jedno velké a jedno malé J

Vrátili jsme se k hale a už si nás vyzvedával pan domácí. Dojeli jsme do takové klidné vilové čtvrti. Zahrada a na ní stál dům, vedle něj menší domek pro návštěvy.  V něm jsme se ubytovali. A hned se nás Gerard (pan domácí) ptá, zda už chceme večeřet.  Na naše pokývání hlavou se na stůl snesla úplná pasta party. Nacpali jsme se fest, protože nám to poradil Otík. Kdo chce běhat ultra, musí být sytý! A já říkám: „Nepožereš – nepotáhneš“ J Ještě večer jsem si nachystala věci na ranní start, abych jako Berďa na LH čtyřlístku nešustila, když všeci chtějí spát.

V sobotu nám naše hostitelská rodina nachystala vydatnou snídani, po které jsme vyrazili. Stále jsem byla klidná jako želva. Nikdo mě totiž neznervózňoval  tipováním výsledků, nikdo se mě neptal, zda jsem smířená i s tím, že by to „nedopadlo (sorry Jarku, sorryBobikáJ ) .
 

Start běhu na  100 km je v 10:00, start 50 km v 10.15. Řekneme si s Ultraliborem a Stošou, že „musíme rubať, abychom se mohli zrubať“.A už je odstartováno.  Jsem v absolutním klidu, mám jediné přání – doběhnout ve zdraví. A někde hodně vzadu v hlavě vrtá sen zaběhnout pod 5 hodin.

Počasí pro mě ideální. Slunečno, lehký větřík, teplota kolem 22C, na slunku možná 30. Fajna opalovačka. Trasa se běží na okruhy, měří 10 km a vede parkem, kolem kanálů, vyzdobenými uličkami. Povrch hladký asfalt a skoro rovina.

Má taktika – nasadit tempo pro prvních 30 km kolem 5:45/km a vytvořit si tak „náskok“ pro zbylých 20 km a ty stále držet pod 6-ti minutami/km. Co 2,5km zařazovat chodecké přestávky podle Gallowaye. Nenechat se strhnout startovní euforií a nepřepálit start. A hlavně si všechno užívat. Koudy by mi možná řekl, že jsem nepřijela na čumendu, ale závodit. Ale Koudy byl stovky kilometrů daleko, tož mi nemohl valit klíny do hlavy a  rozdávat rozumy.

Jak jsem si předsevzala, tak se i stalo. Nasadila jsem tempo a rubala to. Fanoušci kolem trati neskuteční. Oni si před své domky postavili stolky, křesla, celé ulice vyzdobili, seděli, fandili, v seznamu si  podle startovního čísla našli naše jména a volali např. „Lenka kom op“ (to je malá lekce holandštiny).
 

První kolo běžím lehce a hravě, lehký šok z té úžasné atmosféry, pořád se usmívám, bo co kdyby mě někdo fotil do novin. Reprezentuju VZS a Česko, tož to musím být krásná, barevně sladěná a pozitivní. I břicho sem tam zatáhnu, prsa nafouknu, to mám hneďka bezva míry.

Na každé občerstvovačce se napiju (k dispozici voda, iont, kola, nealko pivo). Co 5 km na občerstvovačce i jím (výběr: banány, pomeranče, jabka, perník, rozinky, sušenky). Kolem 30-tého kilometru pocítím první únavu v nohách. Ale nic mě nebolí. Přede mnou běží nějaký Polák, podle start. čísla poznávám, že běží 100 km. Dáme se do řeči, on je policajt z Gdaňska a zjistíme, že znám jeho kolegu. Když mu řeknu, že z Polska pochází má rodina (mimo jiné jedna vzdálená větev vede i do tohoto města), je nadšený. Bavíme se dál, u toho zrychlujeme a únava je najednou pryč. Nakonec mi nabídne manželství, je to sympaťák, tož bych to i zvážila, ale pak si uvědomím, že jsem kurde vdaná, tak  odmítámJJJ.

Nicméně jsem se krásně rozběhla a tak předbíhám 3 soupeřky z mé kategorie a i nějaké chlapy. Skvělý pocit, věřte mi. Vidím před sebou jakéhosi Itala. Běží 100 km. Chci být stále pozitivní, tak to povzbudím „Forsa Italia“, synek má radost, říká mi „grazie“ a valí dál, ale ne tak rychle, jako já. Já to rubu.
 

Párkrát se míjím se Stošou, tak se pochválíme, jak to fajně běžíme. Plácnu si i s Ultraliborem. Je to bezva povzbuzení. Otík fotí na trati, když ho potkám, říká „ Leni hezky běžíš, v pohodě, to dáš“.

„Ostrava jedem“ zaslechnu najednou za zády. To mě povzbudí Dan Orálek a Radek Brunner a předběhnout mě při tom. Běží hodně svižně, svižněji než já, ale já jim to odpustím. Synci běží stovku a tak kurde musí přydat, aby na té trati nebyli do půlnoci, to je jasné jak facka.

Pořád čekám nějakou krizi. Že se mi např. bude chtít zvracet.  A ono nic. To může mít jedině 3 důvody – buď běžím pod své možnosti (ale to teda né, bo to fakt furt řežu pod 6 minut na kilometr), nebo je to tím, že nejím žádné hnusné  karbošneky, šlehy a jiné nechutnosti a za třetí je možné, že mám kurde natrénováno, jak nás ten Koudy furt honí. To bude ono, ultra jsem trénovala, ultra včil závodím J.

4. kolo a tedy 40 kilometrů  mám za sebou. Probíhám branou, moderátor volá „Lenka Wagnerova, Czech republic“ a zvoní mi zvonec do posledního kola. To je krásný zvuk, v ten okamžik nejkrásnější na světě. Už jsem lehce unavená. Ale vím, že mám naběháno, že ještě vydržím. Míjím Dana Orálka, řvu na něj „rubej Dane“ (pak mi v cíli řekl, že netušil, co to znamená, až mu došlo, že to na něj řve nějaký Ostravák).Na trati se teď bavím tím, že koukám kolem sebe, mávám na fanoušky, plácám si s děckama, ždímám si vodu z houbiček na záda, sleduji čísla na zádech soupeřů a sčítám je. Abych se odpoutala od běhu a procvičila matematiku. Jako  psychickou podporu slupnu 2 hroznové cukry.

 
45 km. Myslím na pivo. Na maso. Na hranolky. To všechno „sežeru“, až doběhnu, fakt. Trošku zpomalím, přes 6 minut, ale zase dokážu zrychlit. 48 km. Zase Zrychluji. Už vím, že to bude pod 5 hodin. 500 metrů do cíle. Moderátor křičí znovu moje jméno, lidé kolem povzbuzují, ženou mě do cíle a já se rozbrečím. No nával emocí, dokázala jsem to !!! Jsem ultra a s časem 4:58:11. V cíli mě nic nebolí, nebulám se,  žaludek je v pohodě,  jen brečím a jsem šťastná. Zážitek na celý život, je mi úžasně. Chci se v klidu vyplakat, v tom se objeví zdravotník a kajsyk mě vleče. „Já nikam nejdu, mi nic není, já jsem jen šťastná“. Řeknu mu to anglicky, řeknu mu to německy, ale synek mě furt smýká ke stánku s jídlem a obsluze dává pokyn, ať do mě nalijou coca-colu. Takhle Radegasta kdyby měli…No ale nechci riskovat mezinárodní konflikt, na únos to nevypadá,  tak se neperu, ale poslušně se  napiju, najím a  jdu se postavit kolem zábran a než se do mě dá zima, fandím štafetám. Pak rychle valím do sprchy, po sprše na masáž a na pivo.

Ultralibor vzdal někde kolem  50-tého kilometru, na něj bylo zkrátka horko, dostal křeče. Povzbuzuji Stošu, který chce vzdát na 70-tém. Když mu dám loknout piva, spraví se mu žaludek, když mu řeknu, že to mám pod 5 hodin, dá mi pusu a se slovy „jseš dobrá, já to teda taky dám“ znovu vyrazí na trať. Nakonec doběhne za 10:50. Bojovník.  Já myslím, že to je fajny výkon, ale on je zklamaný, věřil si na čas kolem 9 hod.  Jenomže měl virózu – rýmečku a bolavý krk. Jsem mu nabízela v pátek slivovici, ale on si nedal. Cucal jakési pastylky, no to je nanic, taková chemie J. Kdyby v pátek krk vypálil kvalitním destilátem, mohl v sobotu zaběhnout osobák.

Valíme na hambáče, sním dva. Přemýšlím ještě nad hranolkama a klobásou, ale zase by bylo blbé, kdybych nejedla už nic u našich domácích

Bylo už kolem 22 hodiny, když jsme dorazili „domů“. Tam už nás čeká Gerard s Lindou, už mají naše výsledky, grilují nám maso,  k tomu salát zeleninový a salát bramborový se spoustou majonézy, to miluju. Dáváme pivko, Stoša vytáhne meruňkovici, bavíme se a kolem půlnoci jedem spát. Už teď vím, že se do Winschotenu chci vrátit. Zlepšit  padesátku, než mi bude padesát  a hlavně jednou zaběhnut i tu stovku.

Nakonec jsem v kategorii skončila třetí. Kluci mi říkají, že na první 50-ku dobrý čas. To mě těší. Sice Koudy bude mít zas plno řečí, že jsem měla přydat, ale Koudy je furt daleko, furt mi nedodal týmovou šusťákovku  a navíc není ultra J

Pro letošek mám tedy  splněno. Sice poběžím Ostravský maraton, ale nakonec jen jako podpora Roberta, který chce běžet svůj maraton č. 1. Říká, že prý to bude jeho první a poslední…Já ale vím, že to bude začátek J

 

pondělí 25. srpna 2014

Run Tour Brno a tak trochu Okresní přebor :-)


Sobota 23.8. Probudila jsem úžasně vyspaná někdy kolem půl osmé. Sama doma. Celé dopoledne jsem prolelkovala. Po jak dlouhé době? Ježiš to byl doma klid JJJ A pak mi to došlo. Odpoledne mě čeká závod v Brně.  Néééééééééé!!! Sice jenom 10 kilometrů,  ale mi se tak nechce…Proč já hloupá se v květnu přihlásila?  To zas byla nějaká pozávodní euforie.  Aha, přihlašovala jsem se tenkrát na Run tour v Ostravě no a když jsem viděla, že v srpnu, který byl tak daleko, se poběží v Brně, přihlásila jsem se i tam. Teď si rvu vlasy…No nic, letos naposled. Končím. Fakt už nebudu absolvovat tolik závodů. Mě se nechce. Závodit a vlastně ani běhat.

S takovýma myšlenkama jsem po obědě nastoupila do auta k Rosťovi Bažanowskému. Jel do Brna udělat reportáž pro Bezva Běh. „Ahoj Rejžo, mě se tak nechce. Končím s běháním. To jsou poslední závody. Fakt už nemožu“. Rejža se začal strašně smát: „Já už nezávodím, já jsem na tom stejně. Já teď jezdím na kole a sem tam nějaký trail a Tatry. Nejsi jedniná, všichni kolem mě mluví úplně stejně“.

Celou cestu do Brna jsme si říkali, jak už stárneme a co nás bolí. Mě momentálně nebolí nic, ale Rejžu bolí kolena. Než jsme dojeli na Brněnské výstaviště – místo konání závodu-bolela kolena i mě. A navrch i záda a hlava. Srdce mě nebolelo, Gott sei dankJ.

Jdu se zaregistrovat. Dostávám startovní číslo 219. Do startu ještě plno času a tak nasávám závodní atmosféru. Alkohol nenasávám, bo nikde žádný nenalívají. Až těsně před startem zjistím, kde čepují Starobrno, ale to už je pozdě J .

 V 16:00 startuje závod na 5 kilometrů. Moc se mi to líbí – nemuset běžet a jen fandit. Tleskám každému. Ze známých osobností běží i Dalibor Gondík, pak ta Ina, co chodila s Jágrem J a Jakub Kohák. Ten je dobrej. Kouknu na něj a musím se řehtat. Ač je v oděvu běžeckém, já ho vidím pořád v teplákovce coby fotbalistu v Okresním přeboru. Slavoj Houslice, to je panečku oddíl.  V cíli s ním moderátor dělá rozhovor…směju se a závidím mu, že už má odběhnuto. Závidím všem, co už mají běh za sebou…

17:00 tak jo, jdu do toho. Kurde musím to dát rychleji, než v červnu Ostravu a v červenci Karvinou. První čtyři kilometry se mi běží překvapivě dobře, držím průměrné tempo na kilometr pod 5-ti minutami. 5 až 7 kilometr zpomaluji. Nějak to nejde. „Jsi tlustá a proto ti to běhá pomalu.To jsou ty chipsy a arašídy, co jsi sežrala včera večer“ - takto hezky rozmlouvám sama se sebou a dávám si letos už po stopadesáté předsevzetí, že skoncuji s nočními nájezdy na ledničku a špajzku.

Trasa nuda nuda, šeď šeď. Myslela jsem, že se protáhneme Brnem a já zavzpomínám na studentská léta. Ale celý závod probíhá v areálu výstaviště, sice rovinka, ale spoustu zatáček a vraceček. To mě nebaví a to mě zpomaluje. Počasí dobré, je teplo, nefouká vítr, neprší. S výjimkou prvního kilometru žádná tlačenice, pěkně se my běžci na trati rozprostřeme.
Osmý kilometr…ty jo, zrychluji. Pomohl mi ten hroznový cukr, co jsem slupla. Jde to, jde to. Po dlouhé době mi v závěru závodu není špatně od žaludku. Opět se dostávám na tempo pod 5 kilometrů, ale už je pozdě, pod 50 minut to do cíle nezvládnu. Nu což, výsledný čas v cíli 50:58  (realtime 51:15) je i tak lepší, než v červnu a červenci.

Dostávám na krk krásnou medaili a už je mi fajn. Chci pivo. Kopnu do sebe ale jen dvě vody, jabko, banán. Potkávám Jakuba Koháka. Ty jo, chci s ním fotku, ale nemám u sebe mobil ani foťák. Rejžo kde jsi??? Okresní přebor !!! I v tom davu lidí nakonec Rejžu seženu a fotím se.

Využívám ještě stánku Mizuno a nechám si udělat diagnostiku došlapu. S výsledkem jsem spokojená. Došlap je neutrální, jen si trochu musím pohlídat pravou nohu.

Rejža chce jet, tak valím do šatny, převlíkám se a na Starobrno kašlu. Až doma se odměním.V autě probíráme závod. Rejža mi vysvětluje, že čas nemá tak špatný vzhledem k tomu, že jsem minulý týden běžela kopcovitý Slezský maraton. Jsem k sobě asi moc náročná. Ale co, běhání mě asi přece jenom baví a ještě nějakou dobu bavit bude.

Nakonec krátké zhodnocení a porovnání.  Určitě se mi více líbila trasa Run Tour v Ostravě. Vedla městem a skrz Dolní Vítkovice. V Brně se vše odehrávalo na relativně malé ploše. Ale jinak chválím a chválím. Perfektní organizaci závodu. Vše běželo podle časového rozvrhu, u vyzvedávání startovních čísel žádná tlačenice. Organizátoři byli ochotní . Na trase 3 občerstvovačky s vodou a ionťáky, v cíli i ovoce a mysli tyčky. Po závodě parádní koncert. Jen tu tombolu jsem nestihla…

A tak stejně jako v Ostravě prohlašuji, že až budu v důchodu, projedu v rámci Run Tour celou republiku.

úterý 5. srpna 2014

Lysohorský čtyřlístek. Proč já bláhová raději nemazala tu škvarkovou pomazánku :-)


Tak jsme se v sobotu všichni dočkali. Lysohorský čtyřlístek. Teprve druhý ročník závodu a přesto už získal dobrý zvuk a plno fanoušků. Loni jsem ho běžela, či spíše šla s kamarádkou. Šly jsem ho na pohodu a daly jsem tři lístky. Letošní rok jsem chtěla zvládnout lístky čtyři. A kromě toho jsem měla ještě jeden cíl. Radegast cíl. Ale o tom později.

Z oddílu nás jelo plno. Ivon, Deni, Miro, Stoša, Berďa, Petra, Koudy, Hanka, Majda, Ruda, Orlíci, Fík, Jaryn, přidružila se cyklistka Míša. Snad jsem na nikoho nezapoměla J  Využili jsme možnosti přespat na místě startu už z pátku na  sobotu. Naivně jsem si myslela, že se na závod pořádně vyspím....Hahaha....

Cestou chcalo a chcalo. Cestou z Ostravy na Švarnou Hanku chcalo. Při registraci chcalo a chcalo. Při pasta party chcalo a chcalo. Řečeno spisovně a slušně, celý pátek bylo deštivé počasí. Bylo tak deštivo, že Berďa při parkování na louce vedle chaty musel předvést mistrovskou akrobacii, téměř nechat shořet spojku (no přinejmenším hooodně smrděla, jak se žhavila) a svým originálním postavením zablokovat asi tak desítku parkovacích míst (promiň Berďo, trochu přeháním – vím to)

Postupně  za VZS na Švarnou Hanku dorazili všichni. Cpali jsme se nudlemi, výtečnými koláčky od Majdy, výtečnými muffiny od Petry, výtečnou čokoládou od Berdi. Vše jsme poctivě  zaplachovali pivem, zodpovědně pouze desítkou. Mě PrezYdent Koudy povolil jen jedno. Ale to je pochopitelně blbost, takové omezování. Člověk je pak stresovaný a chybí mu ionty. A když je večer dlouhý, nemůžu ho prosedět u kávy, kofoly a čaje (i to jsem totiž pila). No a u piva se tradičně odhadovat, kdo to dá a za kolik...Já jsem si usebe tipla 13:59, protože limit byl 14:00 a přece jenom nemám něběháno tolik kopců. Abych nezapoměla, Medvidká Ultraaorlík pro nás všechny připravil do posledního kilometru rozepsaný a barevně rozlišený itinerář a abychom si nemuseli čistit zuby, nabízel zelenou J.

Pak náhle PrezYdent  zavelel večerku a fičeli jsem na pokoje.

Na pokojích to propuklo. Nikoli však divoký večírek - od  22.30 do 23.3O to na všech pokojích šustilo, vrzalo apod. To bylo tím, jak si každý v lehké předstartovní nervozitě chystal věci na ráno. A zde opět perlil Berďa. Celou hromadu věcí se slovy „abych vás tady nerušil“ odnesl na chodbu a balil. Tím se však šustění rozléhalo do dalších pokojů a navíc jsem byli různě dotazováni „ děcka co to ten Berďa provedl, že musí spát na chodbě“. Tipla bych ale, že kolem půlnoci jsme už tak nějak všichni odfukovali. Měl se zdál sen. Že jsem v Brně se svými brněnskými kamarády. Sedíme u škopku a bavíme se o běhání...

 
No nic. V sobotu po páté hodině pokoje a chodbu opět rozezvučelo šustění, vrzání, dusot a tak podobně. Postupně jsme se všichni vzbudili. Zajímavé je, že nikdo nevypadal odpočatě. Ale na plné pecky svítilo sluníčko. Hbitě jsem se dooblíkali, dochystali si věci a valili na snídani.

Snídaně byla pestrá. Resp. jak pro koho. Já měla z domu jogurt, musli, koláček, jabko.  To vše v hodnotě 20 Kč. Ti, co si zaplatili na Švarné Hance snídani v hodnotě Kč  75,-- snídali nutričně určitě vyvážené rohlíky, margarín a marmeládu J.

Od půl sedmé probíhala povinná rozprava k trati. Zase jsem úplně všemu nerozuměla. Rozhodla jsem se věřit mapě a Orlíkovu itineráři. Tak jsem se radši rozhlížela po známých tvářích, povídala si a fotila.

Neměla jsem vymyšlenou žádnou taktiku. Zkrátka jsem jen hodně moc chtěla dát všechny čtyři lístky. Do kopce jsem chtěla jít, po rovince a z kopce běžet. Měla jsem spočtené, že pokud se někde nezakecám (jako loni), pokud nebudu na každém rohu fotit (jako loni) a pokud nebudu sbírat borůvky (jako loni).

První lístek byl lehounký. Šlo se přes Vyšní Mohelnici, je to taková procházková trasa. Měla jsem ještě plno sil, nebylo tak hrozné vedro a kolem mě šlo plno dalších závodníků, takže bylo s kým vyměnit pár slov. Čip jsem pípala kolem 9 hodiny. Dala jsem si pár ionťáků, pár kousků banánu obaleného v soli a valila dále.

Druhý lístek byl nápor na hlavu. Šlo se přes Krásnou a i když oproti loňsku ubyla asfaltka, chvíli se stoupalo přes louky, do které pražilo slunko. A mě to hrozně nebavilo. Tady jsem potkala první závodníky, kteří závod zabalili. Mohlo být něco kolem poledne, když  jsem pípala čip na vrcholu LH podruhé. Hodně jsem se napila a pak se nedočkavě vrhla na chleby namazané škvarkovou pomazánkou. Ježíš to byla dobrota. Na koláče a buchty jsem vůbec neměla chuť. Ale ty škvarky, mňam. Holkám na občerstvovačce jsem řekla, že už to je můj poslední čtyřlístek. Že už ho přístí rok nepoběžím. Že radši budu na občerstvovačce zodpovědně mazat ty chleby. Že už se na veškeré běhání můžu vyprdnout, protože je daleko lepší válet se na gauči a koukat na telku. No asi mi to moc nevěřily, protože mě poslali na trať.

Třetí lístek mi opětovně dodal energii. Na vrchol se totiž šlapala přes Mazák a šance. Moje oblíbená trasa. Někde jsem vydolovala energii k běhu. Fakt jsem si to užívala. Ale byla jsem sama. Předběhla jsem dva závodníky a pak nic. Kousek nad Mazákem jdu kolem chaty, na zahradě paní natírá plot. Usmála jsem se na ni, pozdravila a ona mi s úsměvem odpovídá: „Taky do třetího lístku?“. „Jojo, jsme to ale blázni, co?“. „Ále, každý máme něco“, odpověděla ta paní a popřála mi hodně štěstí. V tom prudkém stoupání jsem dostihla dalšího závodníka. Časová brána pro třetí lístek byla v 16:30. Já jsem na Lysou dorazila v 15.30 (o celou hodinu a 40 minut dříve, než loni). Byla jsem ale unavená. Hodně jsem se najedla, hodně jsem se napila a na chvíli si sedla.

Nastal čas na splnění Radegast úkolu. Pivovar Nošovice má toto léto opět sympatickou akci. Kdo si ve vybraných hospůdkách regionu dá pivo Radegast, dostane Radegast pas a za každé pivo nálepku do pasu. Pátou nálepku je možné dostat pouze v Kameňáku či Šantánu na Lysé hoře. Za takto vyplněný pas dostanete originální krýgl Radegat s motivem Lysé hory a k tomu vstupenku na exkurzi do pivovaru. Kde se vzal, tu se vzal pořadatel Martin. Zeptal se mě, zda nepotřebuji něco podat, donést apod. Noto byl úplný Deus ex machina. Poprosila jsem ho o vyzvednutí krýglu a vstupenky. Jakou já měla radost, když mi obojí nejen donesl, ale ještě se ochotně nabídl,že mi vše sveze dolů, ať se s tak cenným nákladem nemusím vláčet po kopcích. Ještě jednou moc děkuji!!!

Ve stejný okamžik jsem viděla doběhnout Rudu. Byl značně bledý a unavený. No jo, on už ale byl oproti mě o jedno kolo napřed. Hned mě začal úkolovat: „nemluv, neřeš  to pivo a val dále“. No jo, jako doma, furt mě někdo sekýruje....V 15:50 jsem tedy vyběhla dále, abych už měla klid J

Čtvrtý lístek bylo maso. Nejen, že jsem malinko zakufrovala (vše vyřešil telefon s Luďou, který nahradil chybějící značení). Začala se ozývat únava a já poprvé dostala obavu, zda všechno stihnu v limitu 14 hodin. Myslela jsem, že trasa jako loni povede kolem Veličky. No to jsem se ošklivě spletla. Vedla kolem Satiny, to jo. Pak ale nastal masakr. Sjezdovka Hutě. Měla jsem pocit, že vede kolmo. Zároveň jsem ale dostihla dalšího závodníka, což mě naplnilo radostí. Ale jen na chvíli. Protože on se najednou obrátil opačným směrem se slovy, že konči a jde dom.

A tak jsem zůstala sama. Jen s pocitem, že do 14 hodin celých 69 kilometrů nedokážu zvládnout. Lukšinec. Známý bod, šla jsem tudy snad padesátkrát. Ale zatímco jindy z Lukšinec na vrchol dorazím během chvilky, teď jsem to šla přes hodinu. Už jsem nemohla.  Potkala jsem Římteam, dostala jsem napít a udělali mi fotku. Díky. Dopila jsem všechnu vodu. Sedla jsem si a snědla banán. A jen bezmocně pozorovala ubíhající minuty. Bylo 19.12, když jsem dobyla Lysou horu počtvrté. Na jednu stranu obrovská radost a zároveň jsem se smutná rozbrečela. Protože mi bylo jasné, že do 21.00 hodin na Švarné Hance být nezvládnu. Zbývalo ještě 12 kilometrů...

 
A tak jsem s pokorou přijala nabídku pořadatelů, že se s nimi můžu svézt na chatu autem....Cestou jsem jim vykládala, že už příští rok Čtyřlístek nepůjdu. Že je to hodně těžké a že se nechci trápit.

Nakonec jsem tedy za 12 hodin a asi 10 minut zdolala cca 52 kilometry a čtyři výstupy na Lysou Horu. Lepší výsledek než loni, lepší čas než loni, lepší umístění. Ale svůj cíl jsem si nesplnila.

Proslov o tom, že končím s běháním, jsem měla i na Švarné Hance, když jsem potkávala známé a lidi z oddílu. Byla mi zima, byla jsem unavená a ani na pivo a guláš jsem neměla chuť. Dala jsem si sprchu, sbalila si věci a nachystala se na cestu domů.

To mi bylo líto, že jsem po závodě nezůstala na vyhlášení a „afterparty“. Ale nechtěla jsem zároveň chybět doma dva dny. Markétka se totiž už ptala po mamince J J J.

Domů jsem jela s kolegy z práce. Tomáš zvládl kompletní čtyřlístek za 12 hodin, Ivan zvládl tři lístky za cca hodin třináct. Tak jsem byla mezi nima. A začalo mi docházet, že můj výkon vlastně nebyl zas tak úplně špatný....

Kluci mi zastavili na kruhovém objezdu v Hrabůvce. Domů jsem se dostávala cca 10 minut. Chůze vratká , nohy ztuhlé a v širokém postoji. Byl na mě asi veselý pohled, neboť okolo mě prošli dva puboši, pohlédli na mě a zaslechla jsem, jak si sdělují: „ty vole, ta je najebaná,co?“ A já přitom byla naprosto střízlivá J J J

Markétka už spala. Ale Robert měl ze mě asi legraci. I když jsem běžně dost ukecaná, téměř ze mě nemohl dostat kloudné věty. Nicméně krýgl se vstupenkou jsem mu ukázala hrdě J

V sobotu večer jsem si říkala never more čtyřlístku. Za rok budu stát na občerstvovačce a mazat na chleba tu výtečnou škvarkovou pomazánku.  Ale v neděli jsem cestou na chatu zahlédla Lysou horu a řekla si: „ty potvoro jedna, za rok tě zdolám. Všechny čtyři lístky. Howgh.“

P.S. A  zase budu chválit. Luďovi se podařilo zase zorganizovat perfektní závod. Navíc se na mě nevyprdnul a po telefonu mě „znavigoval“, když jsem si nebyla jistá, kudy dál.

Pořadatelé na kontolních stanovištích byli moc milí a povzbuzovali. A to, co předváděli na občerstvovačce na vrcholu Lysé Hory, tak za to tleskám, tleskám a tleskám. Ani vodu do camel bagu jsem si sama nemuela doplnit, to všechno pro nás holky ochotně udělaly.  Majdo, Hani, Karin, Alice a....a....a...a...a....DĚKUJI MOC.

Jo a díky kvalitní občerstvovačce jsem přibrala 2 kg J J J

 

sobota 28. června 2014

Běžela se desítka, čepovala dvanáctka. RUN TOUR OSTRAVA

Že se má běžet nějaký závod v Ostravě, jehož trasa povede skrz Dolní oblast Vítkovic, jsem zaregistrovala už začátkem roku. Od účasti mě ale původně odrazovalo vysoké startovné. Přece jenom 450 kč není málo, zejména pokud vše přepočítáme na piva J...V květnu se ale ozvala celá banda běhuchtivých petřkovických kamarádů z Jahodové ulice a tak jsem se přihlásila i s Robertem. Startovné jsem vzala na milost, zvlášť když prvních 700 přihlášených mělo dostat funkční tričko Mizuno. A já jak známo mám pro všelijaká ta tričenka slabost J

Na závod jsem systematicky netrénovala. Prostě si jen tak chodím běhat do lesa. Do úseků jsem se ještě nepustila. Bo se mi ještě nechce :-) . Ani předpověď počasí jsem nesledovala, protože jsem věděla, že zkrátka poběžím.V týdnu mě postihla viróza. Markétka nakazila nejprve mě a pak i Roberta. Teplotu jsem ale naštěstí neměla ani zvýšenou a protože nejsem chlap, rýmečku nepovažuji za nemoc.

Bylo horko, to mám ráda. Na startu jsem dokonce zahlédla vodiče na 45, 50, 55 minut a na hodinu. To je sympatické, věřím, že závod běželo hodně nováčků, kteří s udržením tempa potřebovali pomoci.

Já jsem si věřila na čas kolem 50-ti minut. Ale pýcha předchází pád. Už po prvním kilometru mi vytuhly nohy a bylo mi tak nějak divně. Ne že bych se přímo flákala, to zas ne, to jsem i snažila KURDE PŘYDAT. Ale nějak to nešlo zkrátka. Navíc se mi zdálo, že mám nějaký těžký zadek nebo co...a nekoordinovatelné ruce...

Trasa byla všechno jen ne nudná a lehká. Dvakrát stoupání, podchod, několik vraceček ba i struska a štěrk pod nohami. Člověk musel být stále ve střehu. Na trati jsem tak trochu závodila s Dědkem beskydským. Chvíli jsem vedla já, chvíli on, aby mě nakonec tradičně porazil. No jo, když on ale používá takové veselé finty...

Například: Běžíme druhé kolo, možná tak sedmý kilometr. Probíháme kolem pořadatelů a hlídkujicích policistů. V tom Dědek zvolal: „Mohli by jste mě prosím zastřelit“? No ten nechápavý výraz v očích mě hooodně rozesmál. A taky jsem začala přemýšlet, zda i já jsem tak hodně gorogy a na odstřel...no věkem možná už ano J J J

Přiznávám, že od osmého kilometru jsem se nemohla dočkat cíle. Na 9,5 km jsem narazila na Halloottu, který mě dobře povzbudil: „Výborně, Leni vydrž a natáhni krok“. Co už se dá ztratit takový kousínek do finiše.Tak jsem ho poslechla a doběhla ten kousek relativně svižně.

V cíli jsme dostali krásnou medaili. Občerstvení v podobě ovoce a musli tyčinek, k tomu vodu. Hned bylo dobře. A když jsem se dočkla vychlazeného Radegasta, bylo ještě lépe. A když jsem zjistila, že ve své kategorii jsem třetí, bylo to překvapivé J

                 
Čas kolem 52 minut není nijak oslnivý. Ale na víc jsem dnes určitě neměla. Důvod, proč za rok běžet zase. 



Až budu mít velké děti, mám takový plán: Objedu si všechny závody Run Tour v Česku. Budu cestující aktivní důchodce. Třeba mi i nějakou kategorii vymyslí (např. "ženy na pokraji smrti"  )

Každopádně bylo dnes BEZVA vidět Ostravu rozpohybovanou a rozběhanou.

Co se mi hodně líbiloJ :

Trasa.Pokud je cílem běžeckého seriálu ukázat z každého města to typické a TOP, tak v Ostravě se to povedlo. Industriální prostředí Dolních Vítkovic je naprostý unikát.
Medaile. Jednoduchá a se symbolem radice. Origoš, který neskončí v šuplíku, ale na stěně v práci, aby mě příjemně rozptylovala od povinností J J J.

Průběh závodu. Vše začínalo na čas, přesně podle itineráře, žádné zbytečné prodlevy.
Dětský koutek s hlídáním dětí. No moje děti byly nadšené. To jsem ještě na žádném závodě nezažila. Dětem se vůbec z koutku nechtělo. Přesvědčila je až slíbená kofola a bramborový placek (bramborový řízek, jak říká Markétka).
Skupina, která hrála na pódiu. Připadala jsem si tak trochu jako na Coloursech.
Funkční tričko Mizuno. Konečně mi sedla velikost J

Co se mi nelíbilo L:

Jen jeden stánek s kofolou a pivem. Po trase sice bylo dost  občerstvovaček s vodu, rovněž tak i v cíli. Ale běžec, jakmile doplní vypocenou vodu nealkem, touží po něčem dalším. Po kofole (aby doplnil cukry) a pak po pivu (aby doplnil  ionty a vitamíny). Ta fronta byla nekonečná. Hlasuji do příštího ročníku za dva stánky J. A místo dvanáctky navrhuji čepovat desítku, přece jenom po tom běhu ...
No a protože se mi po dlouhé době podařilo obsadit „pozici“ v kategorii (skončila jsem 3), bylo mi líto, že se katagorie nevyhlašovaly...

Ale to jsou jen takové malé věci. Prvnímu ročníku Run tour v Ostravě celkově tleskám a jsem zvědavá, jak vyjde srovnání s Run tour v Brně, na který se chystám v srpnu. Doufám, že bude jiná barva trička :-)


úterý 10. června 2014

Také fajne vedro, až to srovnalo kopce. Půlmaraton Rohov - Kietrz

Konečně je tedy léto. Slunečno a vedro. Pro mě ideální podmínky pro běhání. Fakt nekecám.

Přesně takové podmínky panovaly v sobotu 7.6. na půlmaratonu Rohov- Kietrz. Vzadu v hlavě mi cosi našeptávalo, že: „dneska by to šlo“. Na závod jsem vyrazila se Zdeňkem z konkurenčního oddílu a jel i Robert, protože jsem ho prostě přihlásila J J J.

Půlmaraton na pomezí Česka a Polska jsem běžela už po třetí. Trasa je převážně asfaltová, po silnicích, asi tak 15 procent tvoří lesní stezky a pole se zpevněným povrchem. Hlavně se jedná o trasu kopcovitou, nahoru a dolů. Ale pokud se to zprůměruje, jedná se vlastně o „lautr rovinu“.

Na startu v Kietrzi nás stálo něco kolem 410 běžců. Zatím jsem od pražského maratonu systematicky neběhala, jen si chodívám cca 4 x do týdne vyklusat a na „účast“ absolvovala dva závody. Nečekala jsem tedy od půlmaratonu nic, jen radost z běhání a první cenu v tombole (smířená jsem byla i s druhou, nejhůř však třetí).

Nevím, co se to stalo. Od prvního kilometru v 10:00 hodin až do cíle se mi běželo lehounce, nic mě nebolelo, žaludek se nehoupal, vedro mě nevysilovalo, ale nakopávalo. Robert běžel vedle mě a původně se chtěl trhnout už na 10-tém kilometru. Nějak mu to ale nešlo, nějak se mu do toho nechtělo. Říkal, že ho to vedro úplně vysává..

Zprvu se běží po rovince a z kopce. Někde kolem desátého kilometru se z Polska dostáváme lesní stezkou a pak přes pole do Česka. Říkám Robertovi „a teď přijde ta horší část, nekonečné stoupání a asfalt“. Proběhli jsme Rohovem a kopec nikde. Běžíme dál. „Aha, ten pravý kopec vlastně začíná až v Sudicích. Nejprve bude letadlo, zatáčka s občerstvovačku a pak táhlý dlouhý kopec“. Proběhneme zatáčkou, běžíme dál, já úplně lehounké nohy, valím.  Fajne horko, slunko, ještě se i opálím, no konečně letos nějaké UV záření. Ruce a záda namazané faktorem 30, tuž to se mi nic nepřipálí. Léto je tak bezva. Odložte mikiny, košile, saka, leto je tu, leto nás čaká…V cíli si dám pivko, bože no chybí mi něco?

„Bobe, bylo už to letadlo? Za ním začíná kopec“, ptám se manžela, abych zachovala nějakou tu manželskou konverzaci. Není lehké najít téma, po 15-ti letech…JJJ „Ježiš Leňulo, to letadlo bylo cca před 2-mi kilometry a my běžíme už dlouho do kopce, ty nějak nezpomaluješ“.

16-tý kilometr. „Leňulo, tak já tedy zkusím přydat“. A byl to Robert, kdo mě jako poslední předběhnul. Od 16-tého kilometru jsem začala předbíhat i já. Zase valím a říkám si: „Kurňa, tady byl loni brutální kopec, dlouhý a táhlý...hm to je divné, tady jim ta silnice asi poklesla nebo co. Vždyť já furt někoho předbíhám...No jo, že oni ty silnice vystavěli z nekvalitního čínského stavebního materiálu a teď jim to asi nějak propadá nebo co. Aha, tak to ten kopec bude až v té příští vesnici...Ty vole, kde je ten kopec...lautr rovina...to je divné...Ty jo, já už jsem v cíli. Proč mě nebolí nohy?“


1:54:44 čistý čas. O pět minut lépe než loni. Není mi špatně, cítím se báječně, svěže, nic mě nebolí, škoda, že to není maraton, ještě se mi chce běžet. Akorát na ex vypiju 1,5 litru minerálky. Robert byl nakonec rychlejší jen o 2,5 minuty. Jemu to vedro nesvědčí. Nohy mě začaly bolet vlastně až po masáži, na kterou jsem si cestou do šaten zašla. Byla důkladná, určitě minimálně 10-ti minutová!

Vůbec si neumím vysvětlit, jak je to možné, ta lehkost v nohách. Že by se nějak dodatečně projevil trénink v kopcích na Lysacup? Nebo se projevilo, že za poslední 3 měsíce mám naběháno pokaždé cca 230 kilometrů? Nebo se projevilo, že více jezdím na kole? Nebo mi tak sedlo to slunečné a horké počasí? Že by nějaká kouzla a magie – no je fakt, že jsem běžela v novém běžeckém oblečku, který jsem si zakoupila na maratonském expu….Pak jsem si vzpomněla na jednoho kolegu, který mi poradil ať si cca 3 týdny po maratonu zkusím zaběhnout nějaký závod, že bych měla být v té nejlepší formě.


Skončila jsem cca v polovině startovního pole, ale to nemám ještě zcela ověřené. Jsem opravdu nadšená...I když vím, že je stále co zlepšovat...a že KURDE MUSÍM PŘYDAT.

Manželovi jsem po doběhu furt dokola omýlala, že jsem se asi nějak spletla, že se nějak ztratily ty kopce. Podíval se na mě a říkal: "Neblbni, víš, co jich tam bylo? Tys byla v tranzu, ty jsi zrovna do těch kopců zrychlovala nejvíce, jsem si myslel, že už se ani netrhnu..." (to by asi polechtalo jeho mužské ego, tak se nakonec přece jenom urval).

Jo a v tombole jsem nevyhrála nic. Nicméně za 200 Kč startovného: koláčky, káva, čaj, ovoce, vody, pivo, čokoláda, taška, ručník, šátek, polévka, klobása, krásná medaila, masáž po doběhu....No neběžte to, když je to tak výhodné. 
Za rok musím zas. Zkontrolovat ty kopce přeci!

středa 28. května 2014

Šup na Lysou horu. Běžel se 10. ročník !!!


10. ročník horského běhu na Lysou horu….Kdyby mi někdo před 10-ti lety řekla, že se podobné události zúčastním a nejen to, že se na ni budu bytostně těšit, poklepu mu na čelo a pošlu ho nechat se vyšetřit. Jenomže roku 2012 jsem se nějak asi nedopatřením dostala na 8-mý ročník a poněkud jsem se drápkem zachytila. Pak přišla už plánovaná účast v roce 2013 no a letošní  účast na 10-tém ročníku jsem si plánovala možná už tak od ledna.

Dočkat jsem se nemohla. Je to zkrátka jeden z nejhezčích horských závodů. Protože jsme v sobotu měli hlídání pro obě děti, zlomila jsem k účasti na závodě i Roberta. Navíc předpověď počasí zněla tak skvěle…vedro,vedro,vedro. V zimě jsem běhala Lysacup, v dubnu Horskou výzvu, v květnu Radegastovu výzvu. Cítila jsem se tedy na kopečky připravená. Doufala jsem, že oproti loňskému  roku nedošlo ke změně trasy, abych mohla objektivně porovnat, zda jsem se zlepšila nebo nikoli.

Spes moritur ultima, ale já doufala marně.  Ještě před startem závodu nám pořadatel sdělil, že s ohledem na rozkopanou cestu, protesty Lesů ČR a úpravám severní sjezdovky, nás čeká opětovně pozměněná trasa. Při popisu trati mluvil něco o Velké Kunratické, překonávání brodu, bahně a tak podobně. To mi stačilo k tomu, abych propadla předzávodní nervozitě. Boha jeho, já se přece nemůžu nikde brodit, dyť já uklouznu v řece na kameni, spadnu, nohu si zlomím…jsem přece tak moc NEOBRATNÁ.

Ale už bylo odstartováno a obavy vystřídaly závodní endorfiny. Část nazvaná „Kunratická“ se skutečně běžet nedala, pouze po úzkém chodníčku odťapkat pěkně v řadě za sebou, brod nebyl brodem, ale pouhým potůčkem křižujícím cestu.  No a po nějaké době jsme se napojili na tradiční sjezdovku pod Zbujem. Tam nás čekali bubeníci a pěkně nám bubnovali do kroku. I tak jsem se pořádně zadýchala a zapotila.

A pak se běželo do lesa a do kopce nad Zbujem, mimo turistickou trasu, na tu jsme se napojili až na Albínově náměstí. No měla jsem po cestě několik krizí, takových vteřinových ale, zejména do kopce, tam jsem přecházela do svižné chůze - předklonila jsem se, ruce na kolena a makala jsem. Před očima jsem stále měla soupeřku, která mě loni dala cca o 3 minuty, letos jsem jí takový náskok teda dát nechtěla.  Nakonec jsem na vrchol doběhla za 1:43:08, radost veliká, protože oproti loňsku (kdy byla kratší trasa) zlepšení o 2,5 minuty. Ale sotva jsem doběhla, padla jsem na všechny čtyři a rozklepala se. Únavou. Nicméně se mi nechtělo zvracet, tak si i říkám, zda jsem neběžela pod své možnosti JJJ .

Už na Lysé hoře nás čekala bohatá občerstvovačka - koblihy, banány, jabka, grepy, ionťáky. Nacpala jsem toho do sebe hodně, protože jsem jednak tradičně od prvního kilometru umírala hlady a  taky jsem potřebovala nabrat síly na seběh dolů.

Robert byl o cca 20 minut rychlejší než já, pacholek jeden. Na Lysou chodívá už roky, tak je vytrénovaný. Obzvláště mě zaujala jeho poznámka: „no oni kolem mě do kopce běželi, já jsem ale šel a přesto jsem byl rychlejší“.  Touto metodou skolil Berďu, Keňana a myslím, že i Leniu. Keňan mi pak v cíli řekl, že ho to téměř rozhodilo, běží, funí do kopce a najednou kolem něj kráčí Robert,  aby posléze zmizel v dáli.

Vidím jednoho z organizátorů - Luďu. „Luďo, to byla letos super trasa. Moc se mi líbila, asi zatím ze všech předchozích tras nejvíce“. „To jsi asi Lenkočlenko jediná“, odpověděl . Potvrdil mi současně, že letos jsme naběhali o něco více, co do délky, tak i do převýšení.

Tak jsem podebatovali, nacpali břich a cupitali dolů, na hřiště v Ostravici, kde nás čekalo další občerstvení – kuře, pívo, kofola. A taky studená sprcha. A válečka na trávě, absolutní relax.

Na trávě jsme se nakonec srazili celý oddíl a navzájem ukazovali svá zranění. Tedy já jsem neměla co ukazovat, protože se mi nic nestalo. Ale spadl Robert, spadl Berďa a spadla i Lenia. Jenomže zranění Lenii jsme v našem kroužku okamžitě vyhodnotili jako tzv. „rafinované domácí násilí“ JJJ.

Denisa byla tradičně na bedně a ještě vyhrála v tombole. Já jsem nevyhrála  v tombole nic. Ale mi to neva, já si to všechno tak báječně užila.

A co včil budeme dělat? Ještě, že nás čeká 2. Srpen a Lysohorský čtyřlístek. Do té doby ale bude pochopitelně nutné něco „MÁLO“ potrénovat. Však on už Koudy pro nás něco vymyslí.

Jo a Jarek mi řekl, že už ví, proč Praha nevyšla pod čtyři hodiny: „Lenko, já se díval na videu na ten tvůj běh. My jsem to hodnotili i s Koudym. No ty se totiž při tom běhání zakláníš. A to je blbě. To tě zdržuje. Musíš se předklánět, jakoby se do toho běhu položit.“  Bezva, tak už mám po sobotě ve všem jasno a můžu KURDE PŘYDAT J

pátek 23. května 2014

Vyzval nás a tak jsme šli...Radegastova výzva :-)


Ne, nezbláznila jsem se. To jenom parafrázuji název jedné víkendové akce. 1. ročníku  závodu Radegastova výzva, který proběhl tento víkend v beskydských Trojanovicích. Na závod jsem se přihlásili první den registrace. Spolu se startovním číslem se nám podařilo ukořistit i ubytování v chatě, což se ukázalo být strategickou výhrou. Ti, co spali ve stanech, to s ohledem na nepříznivé počasí neměli vůbec jednoduché.

O co se jednalo? Radegastova výzva je  24 hodinový štafetový závod týmů, kdy se zdolává cca 11 km dlouhý okruh vedoucí z Trojanovic na Pustevny a zpět. Náš tým jsem tvořila já coby demokraticky zvolená kapitánka, Robert a kamarád Martin. Navrhovala jsem spoustu originálních a myslím si, že i vtipných názvů týmu. Kluci jsou ale strašně konzervativní, takže mi nakonec odhlasovali asi tak 20-tý název v pořadí…neprovokující a vše říkající „Lenka a dva kluci“.  

Zaujal mě hlavně podtext celé akce. Byla určena na podporu nadace Haimaon, která podporuje transplantaci kostní dřeně.  Popravdě řečeno, původně jsme chtěli celou akci pojmout rodinně. Vzít i děti, po závodě s nimi vyjet lanovkou na Pustevny, opéct si buřty, vyblbnut se v Tarzanii. Jenomže naše plány zkazila nejen nemoc jednoho z prcků, ale i počasí – zima a několik dní trvající déšť.

Vytyčili jsme si jednoduchý cíl. Nebýt poslední a dát minimálně 12 okruhů, tedy každý čtyři. S postupem závodu se naše nároky zvyšovaly. Už jsme nechtěli být poslední, ale ani 70-tí, ani 60-tí, Martin začal přemýšlet o 15-ti kolech a tak podobně…Ale postupně…

Ve 12:00 hodin měl zaznít startovní výstřel. Ale nezazněl. Starosta obce Trojanovice si vzal špatnou pistolku. Tudíž se vybíhalo na povel“ „tři, dva jedna, teď“. Rána  z pistole sice vyšla, ale až když nám běžci zmizeli z očí. Pršelo a tak jsme se po startu šli schovat do chaty. Myslela jsem si, že Martin doběhne tak za necelé dvě hodiny. Šla jsem si nejprve lehnout a pak se s Robertem mrknout do jídelny, kde se mimo jiné prodávaly boty Inov8, různé hole a běžecké oblečení. V klidu si vybírám, každou botku vezmu do ruky, každé tričenko přiložím na tělo. Nikam nespěchám, Martin je přeci na trati.

Hahaha, najednou slyším: „No Lenko, kde jsi“?  Martin!!! Ježiš, zvládl to za 1:15 a nenašel mě u předávacího místa. Dává mi na nohu čipy a na mé protesty, že musím jít ještě čůrat,  reaguje suše a drsně skrze zuby: „až na trati“.

Mé první kolo. Prší a vytrvale. Slovy klasika: „chčije a chčije“. Běžím od chaty Koksař kolem potoka, míjím stanici lanovky, pořád běžím. Asfaltka se mění ve stezku a už zahýbám na modrou značku, se kterou přišel prudký výstup vzhůru na Pustevny. Šlape se mi dobře. Já mám kopce ráda. Ale nemám ráda bláto, takže první břečce se ještě  vyhýbám, druhé taky a u třetí je mi to už jedno, protože ono se to nakonec všechno vyčistí. Šlapu, šlapu a najednou vidím obrysy jakési ohořelé budovy. Ty jo, to je přece Libušín. Jééééééééééé, já už jsem na Pustevnách, to byla nějaká rychlost. Výstup je intenzivní, ale krátký, přece jenom to není Lysá Hora. Pustevny jsou lautr rovina, znovu přecházím do běhu. Proběhnu kontrolou, čipy zapípají a běžím dále. Za Pohádkou šup doprava. Kromě deště je i mlha, škoda, na hřebeni se nemůžu kochat žádnými výhledy. Soustředím se raději na nohy, abych nezakopla o nějaký kámen. Zprvu počítám kaluže, do kterých zahučím a přemýšlím, co je hnusnější – zda mít v botách vodu nebo bahno…Takové otázky si budu klást až do skončení závodu, neboť obojího je na trati spousta. Přeběhnu kousek po sjezdovce  cesta začíná klesat, chvílemi jsou to opravdu sešupy. Zpomaluji, protože z kopců běhat neumím a navíc mám v hlavě  už asi napořád uhnízděný strach o koleno.  Teď už běžím po zelené značce, míjím další kontrolku, cesta se zpevňuje, až je z ní asfaltka. Už se nemusím bát PŘYDAT. Na Koksař doběhnu za cca hodinu a půl, garminy mi ukazují 11 kilometrů. Předávám čip Robertovi a jdu si odpočinout. Promočené boty vyplním novinami a jdu se najíst.
 

Robert potřebuje na zdolání trasy asi tak o 15 minut méně, než já. Ani se nestačím rozkoukat a už předává čipy Martinovi.
 

Do druhého kolo vybíhám trošku pomaleji. Přece jenom si nedělní maraton začíná vybírat svou daň. Naštěstí ale přestalo pršet, chvílemi vysvitlo sluníčko a tak po zdolání výstupu na Pustevny chvílemi i fotím. A kochám se. Raduji se, že jsem na horách, vysloveně si běh užívám. Jen při sebězích jsem zase krapet opatrnější, dost lidí mě předběhlo, ale já nechci riskovat pád. Najednou si uvědomuji, jak velký mám hlad, takže po předání čipu Robertovi mé kroky směřují za gulášem.

V chatě zní U2. Po celou dobu závodu v jídelně totiž probíhají projekce live koncertů na velké plátno. No a na mě vyšla zrovna tahle parádní skupina. Chvílemi si zpívám a chvílemi si říkám, že by nebylo špatné už  nikam neběžet a radši „zapařit“. Pepa z konkurenčního týmu Oceláci se této myšlenky také chytá, ale Robert je nakloněn spíše tomu závodění, takže po 22-té hodině jdu disciplinovaně na předávku čipu. Je tma, to je jasné. Ale neprší. S čím se ale blbě bojuje, je mlha, která vládně na Pustevnách. Je opravdu hustá tak, že by se dala krájet. Nepomáhá ani intenzivní světlo z čelovky. Naštěstí si trasu dobře pamatuji z předchozích kol, no hlavně různé kaluže a bažiny, jdu podle nich, takže nezabloudím, ale jednoho běžce jsem musela navést správně, trochu v té tmě a mlze zazmatkoval. Netroufám si už vůbec běžet, nevidím totiž na krok. Na předávku se dostávám až za dvě hodiny a dvacet minut. Mám zase velký hlad, jdu na polívku a pak do postele.

Jenomže vůbec nemůžu spát. Sotva usnu, zdá se mi o běhání. Stejně už zase dorazil Martin, dává mi čip a já vyrážím. Zase začalo pršet. Ale už není taková tma. Pomalu svítá. Překvapivě rychle se dostávám na Pustevny, cestou mě míjí Klára Rampírová, hodně svižným krokem, šup šup šup. Je ráno a svítá. Sem tam z mraků vykoukne sluníčko a je to neskutečná nádhera, tak fotím a fotím a kochám se. Za nějaké dvě hodiny jsem v cíli. Poslední kolo jsem dala za 2 hodiny. Jdu se odměnit. Dávám si banán, polívku a Radegasta. To je LAHODA. Uvědomuji si, že mě bolí nohy, ruce, záda, břicho a vlastně celý člověk. Ale je mi blaženě. V nohách mám 44 kilometrů. A už neusnu. Jdu se tedy dívat na předávku. Sem tam zdrbnu s nějakým běžcem či běžkyní. Furt se nalévám horkým čajem a ionťákem, jsem hrozně vyžízněná.

 
 
 
Stále sleduji průběžné pořadí našeho týmu. V celkovém pořadí se stále motáme kolem 50-tého místa, v kategorii mix kolem místa 20-tého. Kluci se hecli, každý dávají nakonec 5 kol, s mými čtyřmi je to dohromady 14. Jsme spokojení, nakonec nám výkon stačí na 50. místo z celkových cca 90-ti týmů.
 

Pro mě byla Radegastova výzva pohodovou akcí. Hory a kopce, žádný stres. Tým jsme poskládali výborně, kluci jsou pohodáři a běhá jim to čím dál tím lépe. Škoda jen, že za VZS jsem byla jediná. Já vím, bylo to týden po PIMu, v květnu se už navíc hodně plní termínovka a člověk nemůže být všude, že jo J A Koudy beztak nemá boty…

 
Tak ahoj v sobotu na Lysé!!!

 
P.S. A hnusnější než voda  je bláto. Pronikne  skrze boty, skrze ponožky a zažere se vám do kůže. Ani rejžák mi nepomohl, neb je to špína „zažraná“ J