Finále Lyscupu – spojka, led, sauna, výhra v tombole, amatérská operace mandlí

LYSACUP!!! 22. 2. 2014. Finále. Ach jo… Ale jak je patrné z titulku, tolik se toho za celý den seběhlo. Poslední závod Lysacupu se již tradičně běhá z Rajské Boudy. Délka 5,7 km, 811 metrů převýšení a asi 270 borců na startu. Poslední etapa se tradičně startuje ve třech vlnách, podle nejlepšího umístění v jednotlivých etapách. První skupina - bez umístění v první 50. Druhá skupina vybíhá po 2,5 minutách - umístili se v některé etapě mezi 13-50. Nakonec skupina "elite" se ztrátou 5 minut - umístění v některé z etap do 12. místa. K tomu se ještě boduje do celkového pořadí dvojnásobně. Toto jsem si nezapamatovala, to jsem opsala Na start jsem se dopravila s Danem a Djangem. Postupně jsme se na parkovišti poslézali všichni. Přesně si to nevybavuji, bylo nás 18? 20? To není důležité. Důležité je, že jsem dostala funkci. Stala jsem se „spojkou“. Berďa vymyslel, že se po doběhnutí nebudeme tradičně srocovat v Kameňáku, ale v cíli se otočíme a první pozávodní pivko, kofolu a polívku si dáme až v Rajské boudě. Současně mě pověřil, abych tuto zprávu rozšířila mezi ostatní. Inu jsem v oddíle nováček a tudíž tak trochu „nosič, potah,primitiv“. Nicméně si myslím, že jsem se úkolu zhostila kvalitně. Během 5-ti minut to věděli všeci. Trochu mě zarmoutilo, že Koudy už „to věděl dávno, protože to vymyslel“. No nechme otázku prvenství nápadu se srazem stranou. Nejde o život. Bylo „pěkně hnusně“. Poprchávalo, šedivo. Někteří přišli s nápadem ani nahoru neběžet a rovnou se posadit do Rajské, protože otvíračka je v 10:00 hod. Bylo to ale prázdné mlácení slámy, v 10:00 hodin jsme se radostně přemístili na start. A už se běželo. Poprvé letos v první vlně. Moc dlouho jsem si této pozice neužila, vzápětí nás smetla vlna č. 2 následovaná vlnou č. 3. Ale co, první kilometr jsem běžela. Na druhém kilometru to už začalo stoupat, současně ale asfalt nahradila lesní cesta a to už je paráda. Má taktika byla jednoduchá…PŘYDAT. Šla jsem do závodu naplno (z mého subjektivního pohledu). Běžela jsem, co to jenom šlo. Funěla jsem jako lokomotiva, ale zároveň jsem se cítila dobře a i přes mírné nevyspání plná energie. Dokonce jsem předbíhala…Předběhla jsem Orlika – Medvidká, předběhla jsem i Petru. Přiznávám, že asi hlavně z toho důvodu, že jsem měla na nohách Orocy. Kdo neměl při této etapě hřeby nebo alespoň nesmeky, hořce zaplakal. Od Lukšince byl souvislý led. Do toho pršel namrzající deštík. Já se ale nebála, při každém dopady nohy jsem slyšela, jak se hřeby zakously do ledu a držely a držely. A já držela taky. Tempo. Hlavou se mi honila olympiáda. Jak se každý medailista musí překonávat, jak zarvat. Čím blíže k vrcholu, tím více mlhy. V posledních zatáčkách zaregistruji dvojčata, Berďu a Rudu a slyším, jak fandí. Hodně mě povzbudili, rozhodla jsem setrvat v běhu….Posledních 200 – 300 metrů jsem už cítila houpání v žaludku, ale styděla bych se, kdybych přešla do chůze. Vzpoměla jsem si totiž, jak jsem sledovala olympiádu. Gabriela Soukalová finišuje do cíle. A já si sedím v teple a povzbuzuji: “Vydrž, vydrž, to dáš, nevzdávej se, to už vydržíš“. Jojo, krásně se to fandí, hůř se běží v reáluUž vidím Luďu a Vlaďku, čip – píp.. Chce se mi zvracet. Nemůžu nic, tak se zavěšuji kolem krku Dědkovi Beskydskému.Od Dědka se dokodrcám k hladícímu bodu, kamarádka mi udělá fotku a už běžíme dolů. Do tepla. Na hodně zledovatělých místech přecházíme do chůze. Katka by asi přidala, ale já se na ledu bojím a další úraz už nechci riskovat. I když boty drží fantasticky. Jiné už nechci. To jsem teda letos udělala „posun“. Ještě loni bych si koupila nějaké šmrncovní lodičky. A teď místo elagance praktické botky. Náhle před sebou vidím hráče curlingu. Skutečně. Někdo před námi nekontrolovaně klouže z kopce v curlingovém podřepu. I ruku má před sebou nataženou, jako by v ní držel hrací kámen…No není to curlingový hráč, je to náš Orlík – Medvídka. Na notách má totiž boty s totálně sjetou podrážku. Takové totalitní „jarmilky“. Poněkud nejapně mu navrhuji, že by se mohl zout, že by mu to možná na tom ledu drželo lépe. Čím níže, tím sněhu ubývalo. A už tu byla Rajská bouda a zasloužená plzeň. Tradičně mnou cloumají endorfiny, ale tentokrát poněkud intenzivněji. Na rozdíl od listopadu jsem si zrovna na této etapě zlepšila čas o necelých 5 minut. Radostí se úplně vznáším. A pak už se vznášíme autem směr Kotelna ve Frýdlantu. Zasloužená sauna. Zasloužený relax. Nádherně jsem si odpočinula. Prezident nechává kolovat výtečné přívlastkové víno. Ani do bazénu se mi už nechtělo… Vyhlášení a after party se letos nekoná U Freuda, ale v Malenovicích v hospodě Pod Borovu. Vyhlašování se mi líbilo. Na bedně jsem po zásluze nebyla, ale atmosféra skvělá. Např. borkyně ženy místo květin dostávaly pórek. Hodně ho zbylo. Proto byl po vyhlášení výsledků dán k dispozici. Uzmula jsem jeden kousek a v neděli z něj obratem uvařila polívku. Pořadatelům zbylo i hodně vína z vinotéky U Karla. Dav byl vyzván k rozebrání. Zabojovala jsem úspěšně o jednu láhev. Hned jsme s ní v neděli zapili můj svátek. Tombola…Zakoupila jsem si 10 lístků ve 4 různých barvách, abych podpořila dobrou věc. Tu slyším ….“Jágr bílá“….Jágr je přece 68 a tu já mám na stole. Radostně si běžím pro cenu. Cyklistický dres. Nevnímám další vytažené čísla. Zato ale vnímám Ivon, která ke mně běží s lístkemč. 95 – „Na, to je tvoje“. Za lístek jsem získala běžecké tričko s dlouhým rukávem. Děcka, jak já byla spokojená… Tanec, hodně tance. Hrálo kytarové trio Los Pedros a byla to naprostá pecka, byli schopni zahrát cokoli. Mezi tancem pivíčko, zelená (brrrrrrrrr), Lysá hora (hmmmmm). Jak si tak od baru fičím s pivem na taneční parket, zaslechnu zvolání „Lenkočlenko“. Otočím se aon to Vašek (se mi představil, jsem ho neznala) a vedle něj Fido. Ten oddílový Fido, který si za pomoci běžně dostupných součástek sestrojil domácí EKG a pak si diagnostikoval za 5 minut smrt. Tentokrát mě neskutečně pobavil s historkou, kterak si za pomoci pájky vypálil jakýsi výrůstek na krčních mandlích. Smíchy jsme se váleli. Fidovi se nechtělo k lékaři, protože by mu naordinoval antibiotika. A tak otevřel ústa, jazyk si chytnul do kombinaček a rozžhavenou pájkou vypaloval to, co dle jeho názoru na krční mandle nepatří. Prý to bolelo „jak sviňa“, ale operace se zdařila, Fido vypadá zdravě! A zase tanec, hodně tance. Stoša chodil po rukách. Vzepřel se i na židli. Inu-bývalý gymnasta. Já jsem tak zpívala, že jsem si vyřvala hlas. Dokud Los Pedroshráli, tančilo se. A pak už tady bylo něco málo po půlnoci a padla. Jelo se domů. Děkuji Majde za odvoz. Asi si užila svoje. My pasažéři jsme byli hodně rozjuchaní, pořád jsem ji něco nabízeli. Majda se však ukázala jako profík a víno odmítala. Už se těším na všechno další běhání. Hlavně zůstat zdravá. V květnu horský běh na Lysou horu, Radegastova výzva, v srpnu Lysohorský čtyřlístek, Slezský maraton, září, říjen a šup, už je tu další ročník Lysacupu. Budu trénovat, ať se zadaří a alespoň sem tam atakuji v cíli umístění začínající jedničkou – např. 199 :-) :-) :-) P.S: Asi se to dobře nečte. Ale dnes jsem psala na nějakém starším modelu PC a vůbec se to tady nedá opravit, fotky nejde vložit.Anebo to možná jde¨, ale já to zkrátka NEUMÍM :-)))

Předlysacupové divoké sny...

No tak spíše než poklidnou noc přinášející regeneraci se to v mém mozku z pátku na sobotu mlelo jako v nějaké kriminálce. Zdálo se mi o tom, že jsem byla odsouzena k 8-mi letům odnětí svobody za daňovou kriminalitu. Seděla jsem v tom vězení a říkám si, ach jo, to nevydržím, osm let neuvidím svou rodinu. Ach  jo to nevydržím 8 LET NEPOBĚŽÍM LYSACUP. A v tom okamžiku jsem se hrůzou probudila J…

Byla sobota ráno, sluníčko svítilo, nálada výborná – no není divu, když jsem se zrovna dostala z „vězení“. Oděla jsem se do týmového trička, na krk oranžový šátek a už  jsem si to s Djangem, Danem a Pájou  drandila směr hráz přehrady Šance. Na mou asi nejoblíbenější etapu.

Zaparkovali jsme, vylezli před auto a začali debatovat. V tom proti nám kdosi kluše. A on Jarek. Pája na něj „Jsi nějaký hubený, ty jsi zhubnul“ Jarek: „vážím 63 kg“. V tom proti nám kluše Petra s Leniou. Petra hlásí 49 kg, Lenia nějakých 55. Přikluše i Keňan. 62 kg. DOPRČIC a jak mi to má rychle běhat, když jsou v oddíle všeci takoví huběňouři? Já mám kilogramů 61 a co mi to stojí úsilí. Už asi měsíc jsem neměla bůček, větrníka, hranolky. A stejně běhám pomalu, kurde.

No nic, od debaty na téma muší váhy členů VZS jsme přešli na téma, zda konečně letos v Praze zaběhnu svůj vytoužený maratonský čas pod 4 hodiny. Pája. „No já jsem loni běžela první maraton za 3:43, teď trénuji tak 2x týdně“ Django: „Já toho taky moc nenatrénuju“. Sakra, tak jak to, že je tak rychlý???

Takže za této stresové situace (vězení, nadváha a pomalost) jsem vyběhal směr Lysá hora. Necelých 7 kilometrů po žluté značce. Vyprovokována stresovými hormony a motivována ultamaratonskými knihami, zvolila jsem metodu“ běž, doku nepadneš“. Šlo to nějak dobře. Vygumovala jsem si hlavu a hnala mě jen touha po zlepšení. Jasan, že krpály jsem neběžela, ale rychle šla. Ale celých sedm kilometrů se do kopce neběží, minimálně dva kilometry jsou po rovince a i cílových cca 400 metrů se dá napálit.

Na noze jsem měla boty s hřeby. Napadl sice sníh, ale některé - zejména lesní úseky, byly poměrně namrzlé. Celou dobu nádherně svítilo slunko, úplné azuro. Ale zase taková brnkačka to nebyla, protože foukal poměrně studený vítr.

V nohách jsem měla cca 4 kilometry, když jsem si vzpomněla na víkendové tůry po Beskydech s rodiči a bráchou. Před očima mi vyvstaly svačinky, které pro nás všechny chystala mamka. Dva dřevorubecké krajíce, mezi nimi bohatě máslo, sýr, salámek. Myslela jsem tedy intenzivně na jídlo a přestala ten protivný vítr vnímat.

Najednou jsem se vymotala z lesa a už tu byla asfaltka a posledních cca 400 metrů. Potkávám Petru a Leniu, která mě celá rozesmátá povzbuzuje slovy „Blondýnko výborně, PŘYDEJ“. A najednou už pípám, sotva popadám dech, hladím hladící bod, dvě tři fotky a  mizím v Kameňáku. Konečně jsem se podívala na Garminy a zjistila jsem, že jsem se oproti minulému měsíci na stejné trati zlepšila cca o 8 minut. Následovala endorfinová smršť J.

Velý čaj, malé pivo, fidorka a už fičím po stejné cestě zpátky. Přestal foukat vítr, no co vám budu vykládat, zase bylo pohádkově. NA duši ráj. Cestou dolů potkávám kluka v modré čepici a mikině, směje se na mě a říká ahoj Leni. Já se na něj taky směju, zdravím ho a až po chvíli mi došlo, že je to můj kolega z práce. Tak moc jsem měla oči zaslepené sluníčkem, že jsem prd poznávala J.

Cestou dolů mě téměř všeci z oddílu předběhli, ale zas tak mi to nevadilo, protože já se zas tak hodně nezpozdila. Ještě v autě cestou domů jsem se podívala na výsledky a zjistila, že tentokrát jsem předběhla o něco více lysacupistů, než obvykle. Jupííííííííííííííí.

Jak ta sobota špatně začala, tak hezky skončila. A to mě večer ještě čekal ples, tanečky, tombola….Ale to už je jiná kapitola, neběžecká.

Tak se mějte všichni BEZVA a prý máme KURDE PŘYDAT

Za misku bigose šla bych světa kraj ...

Už několikrát jsem na svém blogu zmiňovala, že běhám pro tu klobásku a pivo v cíli (a samozřejmě pro radost z pohybu). Jsou ovšem závody, u kterých to neplatí. Jsou totiž závody, které běhám pro tu misku bigosu v cíli.

Kdo není z regionu sousedícího s Polskem, nemá možná tuchy, o co se jedná. Tak já to v závěru vysvětlím ( znalí Ostraváci, Slezané apod. prominouJ)

V lednu mi přišel e-mail od Gregorze Wnuka, pořadatele závodu Potworny bieg zimowy. Závod se koná v polském Rybniku, trasa měří 10 kilometrů a vede po cyklostezce podél řeky. Za typicky zimního počasí se nohy boří do sněhu, kloužou a všelijak se kroutí. Ale máme tady už druhý měsíc jaro, po sněhu a ledu ani stopy. Slunečné a teplé počasí si říkalo o tenké elasťáky a tričko.

Do Rybniku sebou tradičně smýkám manžela. I on má totiž moc rád bigos (někteří stále ještě nevíte, o co se jedná, že? ) Robert asi tak ¾ roku běžecky trénuje. Už mě ten „pacholek“ začal v závodech porážet. Ale mi to nevadí, jsem psychicky vyrovnaná a navíc jsem byla ráda, že nemusím řídit a mohu v autě spát.

No spát…Jak už jsem zmiňovala, čtu Scotta Jurka – Jez a běhej. Takže když jsme do auta nabrali ještě Ultralibora a jeho syna Matěje, až do Rybniku jsme nezavřeli pusu a bavili se o všelijakých ultrabězích a ideálnímu krmivu pro vytrvalce J.

Po příjezdu do Rybniku jsme se hned zaregistrovali, vyfasovali startovní číslo a poukázku na bigos. Vždyť jen kvůli bigosu jsem do Polska jeli. Proč se jinak v neděli štrachat někam za kopečky…Znavena po sobotním Lysacupu.

A teď jedna veselá vsuvka. K Ultraliborovi se přiřítil organizátor závodu Grzegorz. Ptá se: Přijel Otto Seitl? Nepřijel, ale poháry pro vítěze mi předal. Přijel Sandokan? Nepřijel. Ultralibore a máš alespoň stopky? Nemám… Nato jsem v očích Grzegorze zahlédla výraz paniky. Bodejť by ne, závod na spadnutí a jemu nepřijeli tradiční časoměřiči. No nakonec to nějak zařídil. Protože start proběhl dle plánu.

Běželo se mi fajn. Slíbila jsem totiž Koudymu, že „Kurde přydám“ a v teamovém oblečku nebylo možné slib neplnit. V nohách jsem sice Lysacup cítila, v hlavě jsem však měla jen a jen motivaci. Každý kilometr trati byl značený, takže mi to hezky odsýpalo. Na uších sluchátka a v nich ejsýdýsý (už na nic jiného neběhám). Před očima vidina misky plné bigose a orosený půllitr. Život je krásný, když vím, co chci J

V cíli jsme všichni účastníci dostali diplom, vodu a lístek do tomboly. Vyhrála jsem kšiltovku, asi už tak pátou. Ale co, ona se hodí, mohu ji například někomu věnovat. Moc jsme se nezdržovali a valili do sprchy a pak na jedno pěnivé. A pak už do sálu, kde mělo proběhnout vyhlášení. Cestou tam jsme narazili na běžce, který spěchal domů a tak nám předal jednu poukázku na bigos…No není to nádhera?

Bigos je polské národní jídlo. Vzdáleně připomíná segedinský guláš, ale je to mnohem lepší. Vaří se to z vepřového masa, klobásky, kyselého zelí, bílého zelí a  přidat se mohou i houby, sušené švestky apod. Dlouho se to vaří a dlouho se to nechává uležet. Mana nebeská!!!

Ač jsem já včil na dietě,

bigosem se nacpu světe.

Jedna miska, pak hned druhá,

kurde bigos – to je vzpruha!

 Zatímco jsme se ládovali, probíhalo vyhlášení vítězů (to se mě netýkalo, můj čas teprve přijde). Následovalo další kolo tomboly. Hlavní cenou byl kurz anglického jazyka. No hádejte, kdo vyhrál…nepřítomný Otík Seitl J Tak nepřijel, stopky nepřivezl, nic nezaběhl a přesto vyhrál. Chechtala jsem se tak, až jsem myslela, že spadnu ze židle. ..Cenu však nedostal (chudák, určitě by se tak rád učil), na cenu má nárok jen ten, kdo je osobně přítomen. Takže v druhém kole se radovala jakási dívčina z Rybniku.

Losovalo se ještě startovní číslo na maraton v Krakowě a batohy. Sakriš (nebo sakryš?), já zase nic. I tak to bylo hooodně vydařené nedělní dopoledne. Běhu zdar a kurde přydejte všeci J

Sobotní Lysacup a zase nějaká stovka

A zase je tu víkend a  s ním Lysacup. Pomaličku se nám to krátí…Bohajeho  jak mi se tentokrát nechtělo. Kdybych se bývala nenahlásila Keňanovi do auta s tím, že jedu na 100%, normálně bych se na to vyprdla. Bylo mi totiž tzv. shnilo J.

 

Jenomže jsem se nahlásila a tak jsem krátce před devátou stepovala u kruhového objezdu a s Kubou, Vojtou a Stošou čekala na odvoz. Keňan přijel. Ale tentokrát to nebyl jen tak obyčejný Keňan. Tentokrát to byl tak trochu Ježíšek. Přivezl nám teamové čelenky-nákrčníky-čepice, čili „tunely“ na krk , na hlavu či na čelo v oranžovo-šedé barvě. Tento multifunkční sportovně-oděvní doplněk nám byl sponzorsky věnovám Koudym a Djangem. Mě to udělalo radost a hned jsem si ho navlékla na hlavu místo své čelenky.

Etapa vedoucí z Ostravice – hřiště je nejen nejdelší, ale také snad i s největším převýšením. Proto se mi moc nechtělo. Jenomže jsem v pátek začala číst. Od Scotta Jurka „Jez a běhej“ a od Deana Karnaze „Zpověď nočního běžce“. Pro každého vytrvalce silně motivační záležitost. Co je nějaký 8,8 kilometrů Lysacupu oproti ultramaratonu údolím smrti. Anebo proti Spartatlonu. No úplný prd přeci…J Navíc – pokud se vám někam nechcce, vždy jste překvapeni, jak se vám pak daří.

Ještě před samotným startem jsem narazila na Dědka Beskydského. Byl pozitivně naladěn  a oděn v tričku, na kterém se mu skvěla velikánská stovka. Ano, i Dědek běžel svou stou etapu. Nějak se s těmi stovkaři roztrhnul pytel…J

Hned po startu jsem vyběhla. Žádná chůze, poběžím, dokud to půjde. Proč? Protože mě to baví a protože chci Což o to, po rovince to jde. Ale do kopečka je to potíž. Takže když už jsem nemohla, přešla jsem do rychlé chůze. V pravé ruce hůlka, v levé ruce hůlka. Levá- pravá, levá – pravá. Hezky mi to odsýpalo. Slunko svítilo, ptactvo cvrlikalo, sněhu nevidno. Tak to pokračovalo víceméně až pod Lukšinec. Tady se mi opětovně osvědčilo, že jsem si pro sichr obula boty s hřeby. Začalo náledí, sem tam někdo spadnul. Já ale ne, já jsem měla chůzi jistou a tak jsem zkoušela popobíhat.

Bylo to asi tou novou teamovou čelenko-čepicí a také zmíněnými knihami. Šlo mi to! Cítila jsem se hrozně fajn, držela jsem si tempo a věděla jsem, že jsem předběhla některé své stálé soupeře.

A už tu byl vrchol a sním i Luďa s Vlaďkou. Pípla jsem si.  A pak jsem si i cvakla. Na vrcholu totiž stál i Dědek Beskydský a každého z doběhnuvších napájel slivovicí. Na tu svou stovku. Společně jsme se zvěčnili.  Další foto „zrobíme“, až bude mít odběhnutou dvoustou etapu.

Pak už jenom šup do Kameňáku, něco iontů do těla, debata se spoluběžci a šup dolů. Moc jsem si dnešní etapu užila. Už se nemůžu dočkat 15. února. To je totiž start od hráze přehrady Šance J.

 

Už vím, co je HANG!!!

Tak jsem v rámci Lysacupu přece jenom dostala „opravný termín“ pro noční závod.  Koleno mi nedovolilo jít předvánoční  noční etapu z Ostravice – žel. přejezdu .Druhá šance se ale vyskytla 2.2. Pěkné datum, že? I trasa vypadala lákavě. Pořadatelé ji na poslední chvíli změnili – šlo se od Rajské Boudy přes  Korýtko, kolem hotelu Bezruč  - už konečně vím, co je to ten HANG!!!!!! J  a pak pořád nahoru a vzhůru přes sjezdovku na samotný vrchol J

Start byl stanoven na 17:00 hodin. Je poznat, že je na Hromnice o hodinu více, protože  i když jsem byla vybavena čelovkou, první dva kilometry k hotelu Bezruč jsem ji vůbec nepotřebovala.

Nesmíte se mi smát, ale vážně jsem se bála, že zabloudím. Proto jsem kromě čelovky byla vybavena náhradní čelovkou a podrobnou mapou. Ale hlavně jsem si domluvila parťačku. Katka 25. ledna absolvovala LH 24 a tak jsem se domnívala, že 2. 2. nebude mít závodní ambice a dáme to spolu „na pohodu“. Ve dvou se totiž bloudí lépe.

Taktiku jsem měla dá se říci tradiční – co bude po rovince, to běžet, do kopce svižně jít, pomáhat si holemi a proti držkopádu po umrzlém povrchu se jistit botkami s hřeby. Sem tam prohodit pár vět s Katkou, nebýt poslední, v Kameňáku se převlíct do suchého trička, zapláchnout únavu Radegastem a hurá dolů a domů.

No byla to nádhera. Setmělo se, svítily hvězdy a protože bylo jasno, cestou jsem se kochala výhledy na světly ozářený Frýdlant, Čeladnou, Frýdek – Místek. Smogovou clonu v té tmě vidět nebylo.

Vzpomněla jsem si na rok 1995, kdy jsem v létě byla na takové dobrodružné výpravě v Albánii. Tehdy jsme vyjeli do nějakého národního parku za Tiranou a z nejvyššího kopce v noci pozorovali „letecké pohledy“ na albánskou metropoli. Vida, člověk se štrachá někam na Balkán, aby zjistil, že podobně hezkou čumendu má v podstatě za rohem.

Příroda si letos dělá co chce. Takže ani tuto neděli se sníh nekonal. Sem tam nějaké zmrazky na cestě. Teplota nad nulou, alespoň pocitově. Náročná pro mě byla jenom závěrečná sjezdovka. Byla téměř souvisle pokrytá ledem a rozfučel se vítr. Jenomže už bylo vidět světýlko. A nebyla to perníková chaloupka, ale vysílač na Lysé Hoře. A věděla jsem, že kde je světýlko, tam je Luďa, Vlaďka a „pípač“ a cíl J

                                          foto Raška st. - ze stránek Lysacupu

V Kameńáku to tradičně žilo. A pařilo. Ó jak já litovala, že jsem pro tentokrát řidič. Denisa totiž vyhrála v ženách a navíc je v nominaci repre ve sky runningu, tak se slavilo. Kolik zelených zase padlo za vlast a na Denisu !!! A já jen nečinně přihlížela J a pomalu usrkávala nejlepší a nejzdravější ionťák na světě (říká můj praktický lékař) . Bohužel jen malý a desetistupňový J.

A pak už jen následovala cesta dolů. Nechtěly jsme s Katkou riskovat po zamrzlé sjezdovce, proto jsme zvolily bezpečnou trasu po červené značce na Lukšinec a pak po žluté do Malenovic. Tuhle volbu učinilo více lysacupistů, takže jsme se v lese nebáli vlka nic. Cestou dolů jsme celou „prodrbaly“, fakt se nám pusa nezavřela. Ale i z hovorů nás bolely nohy – bavily jsme se totiž o různých závodech, o horách, o běhání, o úrazech, o hubnutí, o dietách, o cestě na Island a tak J J J.

Já jsem šťastná, že mám ty hory. Já jsem šťastná, že už můžu běhat. Samým štěstím jsem v neděli večer ani usnout nemohla. Dokonale jsem si proprala hlavu a všechny trable se alespoň na chvíli vytratily. Ještě máme před sebou tři lysacupové etapy, to je BEZVA BEZVA BEZVA, ještě bude příležitost nadopovat se endorfiny.

P.S. Nakonec jsme s Katkou trošinečku bloudily. Cca 3 minuty. Málem jsme totiž cestou dolů přehlédli odbočku na žlutou značku.

P.S.2 Pane doktore přes kolena. Jestli ještě stále čtete můj blog, zodpovědně prohlašuji, že dolů to neběhám!!!