středa 28. května 2014

Šup na Lysou horu. Běžel se 10. ročník !!!


10. ročník horského běhu na Lysou horu….Kdyby mi někdo před 10-ti lety řekla, že se podobné události zúčastním a nejen to, že se na ni budu bytostně těšit, poklepu mu na čelo a pošlu ho nechat se vyšetřit. Jenomže roku 2012 jsem se nějak asi nedopatřením dostala na 8-mý ročník a poněkud jsem se drápkem zachytila. Pak přišla už plánovaná účast v roce 2013 no a letošní  účast na 10-tém ročníku jsem si plánovala možná už tak od ledna.

Dočkat jsem se nemohla. Je to zkrátka jeden z nejhezčích horských závodů. Protože jsme v sobotu měli hlídání pro obě děti, zlomila jsem k účasti na závodě i Roberta. Navíc předpověď počasí zněla tak skvěle…vedro,vedro,vedro. V zimě jsem běhala Lysacup, v dubnu Horskou výzvu, v květnu Radegastovu výzvu. Cítila jsem se tedy na kopečky připravená. Doufala jsem, že oproti loňskému  roku nedošlo ke změně trasy, abych mohla objektivně porovnat, zda jsem se zlepšila nebo nikoli.

Spes moritur ultima, ale já doufala marně.  Ještě před startem závodu nám pořadatel sdělil, že s ohledem na rozkopanou cestu, protesty Lesů ČR a úpravám severní sjezdovky, nás čeká opětovně pozměněná trasa. Při popisu trati mluvil něco o Velké Kunratické, překonávání brodu, bahně a tak podobně. To mi stačilo k tomu, abych propadla předzávodní nervozitě. Boha jeho, já se přece nemůžu nikde brodit, dyť já uklouznu v řece na kameni, spadnu, nohu si zlomím…jsem přece tak moc NEOBRATNÁ.

Ale už bylo odstartováno a obavy vystřídaly závodní endorfiny. Část nazvaná „Kunratická“ se skutečně běžet nedala, pouze po úzkém chodníčku odťapkat pěkně v řadě za sebou, brod nebyl brodem, ale pouhým potůčkem křižujícím cestu.  No a po nějaké době jsme se napojili na tradiční sjezdovku pod Zbujem. Tam nás čekali bubeníci a pěkně nám bubnovali do kroku. I tak jsem se pořádně zadýchala a zapotila.

A pak se běželo do lesa a do kopce nad Zbujem, mimo turistickou trasu, na tu jsme se napojili až na Albínově náměstí. No měla jsem po cestě několik krizí, takových vteřinových ale, zejména do kopce, tam jsem přecházela do svižné chůze - předklonila jsem se, ruce na kolena a makala jsem. Před očima jsem stále měla soupeřku, která mě loni dala cca o 3 minuty, letos jsem jí takový náskok teda dát nechtěla.  Nakonec jsem na vrchol doběhla za 1:43:08, radost veliká, protože oproti loňsku (kdy byla kratší trasa) zlepšení o 2,5 minuty. Ale sotva jsem doběhla, padla jsem na všechny čtyři a rozklepala se. Únavou. Nicméně se mi nechtělo zvracet, tak si i říkám, zda jsem neběžela pod své možnosti JJJ .

Už na Lysé hoře nás čekala bohatá občerstvovačka - koblihy, banány, jabka, grepy, ionťáky. Nacpala jsem toho do sebe hodně, protože jsem jednak tradičně od prvního kilometru umírala hlady a  taky jsem potřebovala nabrat síly na seběh dolů.

Robert byl o cca 20 minut rychlejší než já, pacholek jeden. Na Lysou chodívá už roky, tak je vytrénovaný. Obzvláště mě zaujala jeho poznámka: „no oni kolem mě do kopce běželi, já jsem ale šel a přesto jsem byl rychlejší“.  Touto metodou skolil Berďu, Keňana a myslím, že i Leniu. Keňan mi pak v cíli řekl, že ho to téměř rozhodilo, běží, funí do kopce a najednou kolem něj kráčí Robert,  aby posléze zmizel v dáli.

Vidím jednoho z organizátorů - Luďu. „Luďo, to byla letos super trasa. Moc se mi líbila, asi zatím ze všech předchozích tras nejvíce“. „To jsi asi Lenkočlenko jediná“, odpověděl . Potvrdil mi současně, že letos jsme naběhali o něco více, co do délky, tak i do převýšení.

Tak jsem podebatovali, nacpali břich a cupitali dolů, na hřiště v Ostravici, kde nás čekalo další občerstvení – kuře, pívo, kofola. A taky studená sprcha. A válečka na trávě, absolutní relax.

Na trávě jsme se nakonec srazili celý oddíl a navzájem ukazovali svá zranění. Tedy já jsem neměla co ukazovat, protože se mi nic nestalo. Ale spadl Robert, spadl Berďa a spadla i Lenia. Jenomže zranění Lenii jsme v našem kroužku okamžitě vyhodnotili jako tzv. „rafinované domácí násilí“ JJJ.

Denisa byla tradičně na bedně a ještě vyhrála v tombole. Já jsem nevyhrála  v tombole nic. Ale mi to neva, já si to všechno tak báječně užila.

A co včil budeme dělat? Ještě, že nás čeká 2. Srpen a Lysohorský čtyřlístek. Do té doby ale bude pochopitelně nutné něco „MÁLO“ potrénovat. Však on už Koudy pro nás něco vymyslí.

Jo a Jarek mi řekl, že už ví, proč Praha nevyšla pod čtyři hodiny: „Lenko, já se díval na videu na ten tvůj běh. My jsem to hodnotili i s Koudym. No ty se totiž při tom běhání zakláníš. A to je blbě. To tě zdržuje. Musíš se předklánět, jakoby se do toho běhu položit.“  Bezva, tak už mám po sobotě ve všem jasno a můžu KURDE PŘYDAT J

pátek 23. května 2014

Vyzval nás a tak jsme šli...Radegastova výzva :-)


Ne, nezbláznila jsem se. To jenom parafrázuji název jedné víkendové akce. 1. ročníku  závodu Radegastova výzva, který proběhl tento víkend v beskydských Trojanovicích. Na závod jsem se přihlásili první den registrace. Spolu se startovním číslem se nám podařilo ukořistit i ubytování v chatě, což se ukázalo být strategickou výhrou. Ti, co spali ve stanech, to s ohledem na nepříznivé počasí neměli vůbec jednoduché.

O co se jednalo? Radegastova výzva je  24 hodinový štafetový závod týmů, kdy se zdolává cca 11 km dlouhý okruh vedoucí z Trojanovic na Pustevny a zpět. Náš tým jsem tvořila já coby demokraticky zvolená kapitánka, Robert a kamarád Martin. Navrhovala jsem spoustu originálních a myslím si, že i vtipných názvů týmu. Kluci jsou ale strašně konzervativní, takže mi nakonec odhlasovali asi tak 20-tý název v pořadí…neprovokující a vše říkající „Lenka a dva kluci“.  

Zaujal mě hlavně podtext celé akce. Byla určena na podporu nadace Haimaon, která podporuje transplantaci kostní dřeně.  Popravdě řečeno, původně jsme chtěli celou akci pojmout rodinně. Vzít i děti, po závodě s nimi vyjet lanovkou na Pustevny, opéct si buřty, vyblbnut se v Tarzanii. Jenomže naše plány zkazila nejen nemoc jednoho z prcků, ale i počasí – zima a několik dní trvající déšť.

Vytyčili jsme si jednoduchý cíl. Nebýt poslední a dát minimálně 12 okruhů, tedy každý čtyři. S postupem závodu se naše nároky zvyšovaly. Už jsme nechtěli být poslední, ale ani 70-tí, ani 60-tí, Martin začal přemýšlet o 15-ti kolech a tak podobně…Ale postupně…

Ve 12:00 hodin měl zaznít startovní výstřel. Ale nezazněl. Starosta obce Trojanovice si vzal špatnou pistolku. Tudíž se vybíhalo na povel“ „tři, dva jedna, teď“. Rána  z pistole sice vyšla, ale až když nám běžci zmizeli z očí. Pršelo a tak jsme se po startu šli schovat do chaty. Myslela jsem si, že Martin doběhne tak za necelé dvě hodiny. Šla jsem si nejprve lehnout a pak se s Robertem mrknout do jídelny, kde se mimo jiné prodávaly boty Inov8, různé hole a běžecké oblečení. V klidu si vybírám, každou botku vezmu do ruky, každé tričenko přiložím na tělo. Nikam nespěchám, Martin je přeci na trati.

Hahaha, najednou slyším: „No Lenko, kde jsi“?  Martin!!! Ježiš, zvládl to za 1:15 a nenašel mě u předávacího místa. Dává mi na nohu čipy a na mé protesty, že musím jít ještě čůrat,  reaguje suše a drsně skrze zuby: „až na trati“.

Mé první kolo. Prší a vytrvale. Slovy klasika: „chčije a chčije“. Běžím od chaty Koksař kolem potoka, míjím stanici lanovky, pořád běžím. Asfaltka se mění ve stezku a už zahýbám na modrou značku, se kterou přišel prudký výstup vzhůru na Pustevny. Šlape se mi dobře. Já mám kopce ráda. Ale nemám ráda bláto, takže první břečce se ještě  vyhýbám, druhé taky a u třetí je mi to už jedno, protože ono se to nakonec všechno vyčistí. Šlapu, šlapu a najednou vidím obrysy jakési ohořelé budovy. Ty jo, to je přece Libušín. Jééééééééééé, já už jsem na Pustevnách, to byla nějaká rychlost. Výstup je intenzivní, ale krátký, přece jenom to není Lysá Hora. Pustevny jsou lautr rovina, znovu přecházím do běhu. Proběhnu kontrolou, čipy zapípají a běžím dále. Za Pohádkou šup doprava. Kromě deště je i mlha, škoda, na hřebeni se nemůžu kochat žádnými výhledy. Soustředím se raději na nohy, abych nezakopla o nějaký kámen. Zprvu počítám kaluže, do kterých zahučím a přemýšlím, co je hnusnější – zda mít v botách vodu nebo bahno…Takové otázky si budu klást až do skončení závodu, neboť obojího je na trati spousta. Přeběhnu kousek po sjezdovce  cesta začíná klesat, chvílemi jsou to opravdu sešupy. Zpomaluji, protože z kopců běhat neumím a navíc mám v hlavě  už asi napořád uhnízděný strach o koleno.  Teď už běžím po zelené značce, míjím další kontrolku, cesta se zpevňuje, až je z ní asfaltka. Už se nemusím bát PŘYDAT. Na Koksař doběhnu za cca hodinu a půl, garminy mi ukazují 11 kilometrů. Předávám čip Robertovi a jdu si odpočinout. Promočené boty vyplním novinami a jdu se najíst.
 

Robert potřebuje na zdolání trasy asi tak o 15 minut méně, než já. Ani se nestačím rozkoukat a už předává čipy Martinovi.
 

Do druhého kolo vybíhám trošku pomaleji. Přece jenom si nedělní maraton začíná vybírat svou daň. Naštěstí ale přestalo pršet, chvílemi vysvitlo sluníčko a tak po zdolání výstupu na Pustevny chvílemi i fotím. A kochám se. Raduji se, že jsem na horách, vysloveně si běh užívám. Jen při sebězích jsem zase krapet opatrnější, dost lidí mě předběhlo, ale já nechci riskovat pád. Najednou si uvědomuji, jak velký mám hlad, takže po předání čipu Robertovi mé kroky směřují za gulášem.

V chatě zní U2. Po celou dobu závodu v jídelně totiž probíhají projekce live koncertů na velké plátno. No a na mě vyšla zrovna tahle parádní skupina. Chvílemi si zpívám a chvílemi si říkám, že by nebylo špatné už  nikam neběžet a radši „zapařit“. Pepa z konkurenčního týmu Oceláci se této myšlenky také chytá, ale Robert je nakloněn spíše tomu závodění, takže po 22-té hodině jdu disciplinovaně na předávku čipu. Je tma, to je jasné. Ale neprší. S čím se ale blbě bojuje, je mlha, která vládně na Pustevnách. Je opravdu hustá tak, že by se dala krájet. Nepomáhá ani intenzivní světlo z čelovky. Naštěstí si trasu dobře pamatuji z předchozích kol, no hlavně různé kaluže a bažiny, jdu podle nich, takže nezabloudím, ale jednoho běžce jsem musela navést správně, trochu v té tmě a mlze zazmatkoval. Netroufám si už vůbec běžet, nevidím totiž na krok. Na předávku se dostávám až za dvě hodiny a dvacet minut. Mám zase velký hlad, jdu na polívku a pak do postele.

Jenomže vůbec nemůžu spát. Sotva usnu, zdá se mi o běhání. Stejně už zase dorazil Martin, dává mi čip a já vyrážím. Zase začalo pršet. Ale už není taková tma. Pomalu svítá. Překvapivě rychle se dostávám na Pustevny, cestou mě míjí Klára Rampírová, hodně svižným krokem, šup šup šup. Je ráno a svítá. Sem tam z mraků vykoukne sluníčko a je to neskutečná nádhera, tak fotím a fotím a kochám se. Za nějaké dvě hodiny jsem v cíli. Poslední kolo jsem dala za 2 hodiny. Jdu se odměnit. Dávám si banán, polívku a Radegasta. To je LAHODA. Uvědomuji si, že mě bolí nohy, ruce, záda, břicho a vlastně celý člověk. Ale je mi blaženě. V nohách mám 44 kilometrů. A už neusnu. Jdu se tedy dívat na předávku. Sem tam zdrbnu s nějakým běžcem či běžkyní. Furt se nalévám horkým čajem a ionťákem, jsem hrozně vyžízněná.

 
 
 
Stále sleduji průběžné pořadí našeho týmu. V celkovém pořadí se stále motáme kolem 50-tého místa, v kategorii mix kolem místa 20-tého. Kluci se hecli, každý dávají nakonec 5 kol, s mými čtyřmi je to dohromady 14. Jsme spokojení, nakonec nám výkon stačí na 50. místo z celkových cca 90-ti týmů.
 

Pro mě byla Radegastova výzva pohodovou akcí. Hory a kopce, žádný stres. Tým jsme poskládali výborně, kluci jsou pohodáři a běhá jim to čím dál tím lépe. Škoda jen, že za VZS jsem byla jediná. Já vím, bylo to týden po PIMu, v květnu se už navíc hodně plní termínovka a člověk nemůže být všude, že jo J A Koudy beztak nemá boty…

 
Tak ahoj v sobotu na Lysé!!!

 
P.S. A hnusnější než voda  je bláto. Pronikne  skrze boty, skrze ponožky a zažere se vám do kůže. Ani rejžák mi nepomohl, neb je to špína „zažraná“ J

pondělí 19. května 2014

Maratonské doznívání...Praha 2014

Tak už jsem těch 4:02:19 strávila….

Od maratonu uběhlo už osm dní a už jsem tak nějak vše vstřebala, se vším se smířila a všechno si vyhodnotila. A mám jasné v jedné věci…ZA ROK CHCI V PRAZE BĚŽET ZNOVU J.

Letos jsem si říkala, že to už ksakru musí být pod čtyři. Všechny okolnosti tomu nasvědčovaly. Za březen jsem naběhala 250 kilometrů, za duben 230. Dodržovala jsem striktně tréninkový plán. 11. května 2014 jsem měla běžet svůj výroční 10-tý maraton, současně se jednal o 20. ročník pražského maratonu . Byl den matek (čili jsem měla přeci nárok na nějaký ten „dárek“), mé startovní číslo 1620 bylo dělitelné nejen čtyřmi, ale i třemi!!!. Cílové časy na kontrolních závodech také nasvědčovaly maratonské podčtyřce…

A pak tady byly všelijaké ty znamení „shůry J
Např: Hrál se fotbal Baník x Olomouc. Ještě v 90-té minutě remíza 2:2. Koukám na telku a říkám si: "jestli Baník vyhraje, já to dám pod 4." A buch, Baník dal gól na 3:2. Jiný příklad: duben, dceřiny přijímačky na gympl. Říkám si: "Ty jo, jestli se dostane, zaběhnu pod 4" Buch, dostala se na oba gymply. Letos budu mít 42 a to je takové hezké maratonské číslo, to určitě také něco věštilo….Zkrátka jsem si nepřipouštěla nic jiného….

Měla jsem úplně jednoduchou strategii. Zavěsit se za vodiče na 4 hodiny a poslední 3 km před cílem zkusit přidat. Protože se říká, že když nemůžeš, můžeš ještě 2x tolik. A náš kurde Koudy  prezident nás furt honí, že máme KURDE PŘYDAT. A kamarádka běžkyně radívá, že „když nemůžeš - natáhni krok“.Rozhodla jsem se dokonce běžet bez mp3 přehrávače a vůbec se nekoukat na Garminy. Zkrátka čistá mysl a v hlavě jen 3:59:59. Jenomže osud si nakonec stejně prosadí svou.

Do Prahy jsme s oddílem vyjížděli už v sobotu. Byla to veselá cesta. Všichni jsme měli strach o Koudyho a tak jsme mu před odjezdem hromadně napsali sms, aby si nezapomněl přibalit ty správné běžecké boty (stejné velikosti, stejné značky a hlavně do páru J). Ve vlaku nám ty zprávy poněkud vytýkal, neboť „kurde pro samé čtení sms neměl čas si pořádně a v klidu zabalit“. Tipovali jsme si sami sobě a pak ostatním navzájem cílové časy. Lehce jsme si připili na Berďovy narozeniny. Kluci dělali nábor nových členek VZS – v hledáčku měli zejména jednu mladou průvodčí. Čili pohoda a bezestres.

V Praze jsme se rychle ubytovali a pak valili do Holešovic na expo vyzvednout si startovní čísla a baťůžky. Dokonce jsem si dostali rozchod, abychom mohli případně výhodně nakoupit běžecké botky a oblečky. Tady bych ráda zdůraznila, že 40 minut je zoufale MÁLO…no ale na pár kousků běžeckého outfitu to stačilo … J

Z expa naše kroky vedly do pizzerie na večeři. Od Koudyho jsme dostali pokyn dát si tři piva. Co pokyn, to byl úplný rozkaz. On totiž v okamžiku, kdy zjistil, že má botky, morálně velice povyrostl a jal se prosazovat svou autoritu.

Poslušně jsme se tedy nacpali těstovinami a zapláchli vše pěnivým mokem. Piva jsem si dala jen dvě. Desítky. Ale Koudy tak škaredě koukal, že jsem se ho hrozně bála a dala si ještě jedno malé JJJ. Hostel jsme měli hned vedle pizzerie, následoval tedy urychlený přesun do peřin. Usnula jsem lehce a hravě a spalo se mi celkem dobře. I když…V hlavě jsem stále přemítala nad dotazem Bobiká: „A jsi smířená s tím, že to také nemusí vyjít?“



Ráno jsem se probudila dost hodně nervózní. Lehce se mi při připevňování startovního čísla začaly klepat ruce.  Mlela jsem páté přes deváté a hlavně pořád. Několikrát jsem si musela odskočit, naposledy pár minut před startem do toi-toiky.

A už tu byl startovní výstřel, Smetanova Vltava, to bylo hodně emotivní, úplně mě mrazilo. Dav asi tak 11 tisíc bláznů a nadšenců se dal do pohybu. Vodiči na 4:00 byli sympatičtí kluci, taky jsem jim hnedka řekla,  jaký mají dnes těžký úkol. Fakt jsem se na ně doslova nalepila. Tudíž jsem ani pořádně nevnímala, kudy běžím. S jistotou si vybavuji si jen Karlův most , Podolí a pivovar ve Smíchově. Počasí bylo ideální, pršelo asi jen 15 minut, tou dobou jsem se pohybovala už kolem 20-tého kilometru. Prý foukal silná vítr.  O tom ale já vůbec nevím. Já myslela jen na to výsledné číslo a od ostatního se oprostila. Na půlmaratonu jsem se pohybovala kokem času 1:59. Běželo se mi dobře. Ale všichni dobře víme, že maraton začíná až tak kolem kilometru třicátého. A právě a do 30-tého kilometru jsem pořád běžela s Kačenkou. Ona už je profik, maraton pod čtyři už v Praze dala.

Přišla první krize, mohlo to být tak na cca 32. kilometru. Překonala jsem ji heslem:"To není krize, to je jenom kopeček". Další krize cca 35-tý kilometr "To zase není krize, ale kopeček". Na občerstvovačce do sebe kopku ionťák a pak banán, který vzápětí málem letí ven. Ale ustála jsem to. Na 39-tém km už byli vodiči daleko. Ale pořád mi to vycházelo na čas těsně pod 4 hodiny. Začaly přicházet v náznacích křeče. Ale já si vzpomněla na všechny z vás, co jste mi přáli štěstí, drželi palce  a tak jsem zase zarvala.

Na 40-tém kilometru jsem měla mezičas 3:48. No a konec. Křeče a nohy jako z betonu. Fakt jsem se snažila běžet, ale už to nešlo, fakt ne...Bojovala jsem. Slzy v očích. Nedalo se...A do cíle doběhla s osobákem. Svůj čas z roku 2008 jsem si zlepšila o 2 minuty a 25 vteřin. Na 4:02:19. Když jsem dobíhala posledních 500 metrů Pařížskou ulicí, vůbec jsem nevnímala atmosféru. Prý to tam vždy burácí, jak diváci fandí. Já to nevím, já si vůbec nic nevybavuji…Já jen byla najednou hrozně unavená.

Poprvé po maratonu žádný wow pocit v cíli, žádné emoce, žádné endorfiny Někdo mi na krk pověsil medaili, dostala jsem láhev s vodou, kterou jsem okamžitě vypila. Vzala jsem si banán, obalila ho v soli, opět vše zapila. Neměla jsem ale sílu. Já jsem dokonce zapomněla, jak se ze Staroměstského náměstí dostat na Václavák, kde byli šatny a masáže.



Prvních možná 10 vteřin v cíli jsem byla hodně smutná. Pak převážila radost ze zlepšení. Nálada se mi pozvedla i masáží. Dokonale mým nohám pomohla. A tak jsem s medailí na krku a omotaná alufólií dotrajdala na hostel. Tady už byli všichni. Kačenka, Ruda, Bobiká, Keňan. Jarek osobák. Koudy spokojený, Berďa nespokojený, Lenia usmívající se, Stoša smířený s tím, že přestal být týmovou jedničku. A já taková rozporuplná…

Ale co už. Zkrátka jsem v Praze ještě pod čtyři zaběhnout neměla. Osud to tak nechtěl. A vůbec, kdo by se otravoval s nějakým časem těsně pod čtyři. Když už, tak alespoň pod 3:50 JJJ. Jednou to musí přijít!!!

No ale sprcha spláchla únavu a už jsme se přemisťovali do pizzerky, abychom doplnili jouly a nějaké ty minerály a vitamíny. Kudy nám tentokrát žádné pokyny ke konzumaci pěnivého ionťáku dávat nemusel, šlo to tak nějak přirozeně J. Stejně přirozená byla i rozjuchaná atmosféra ve vlaku cestou do Ostravy…

Mám-li všechno shrnout myslím si, že Praha je celkem těžký maraton. Plno kočičích hlav, různé náběhy na mosty, vracečky, uličky. Do toho dav a chvílemi nemožnost se hnout kupředu. Ale vodiči svou roli plní fantasticky. Rozhodně to nebylo naposledy, co jejich služeb využiju. Je hodně „osvobozující“, když nemusíte vůbec nad ničím přemýšlet a jenom se nechat vést.


První okamžiky v cíli jsem byla rozhodnutá, že Praha never more. Dneska to už cítím úplně jinak. Chci zkrátka zažít tu burácející Pařížskou JJJ.