LENKYČLENKY

Třeba ze mně někdy bude ocelačka...

2012-01-22T00:00:00.002+01:00

Je mi 39 let. Uběhla jsem 8 maratonů, stylem prsa uplavu na jeden zátah 2,5 km, z Ostravy jsem na kole dojela na Lysou horu a zpět (110 km), běhám na běžkách, v zimě bruslím, ráda chodím po horách.

Chodím do práce, mám dvě malé děti. Sport je pro mě volnočasová aktivita, na kterou bohužel nemám tolik času, kolik bych chtěla. Přesto se považuji za trénovaného jedince, který strčí do kapsy většinu ženské populace.

Na druhou stranu – než jsem v roce 2007 začala věnovat výhradně běhání, zvládla jsem udělat 50 kliků (chlapských) a 80 sedů – lehů za 2 minuty. Dnes těch kliků dám maximálně 30 a ještě k tomu jen ženských.Po 20-ti sedo-lezích se kácím.

To pořád není tak špatné – mohla jsem si říct. Také jsem mohla začít více cvičit doma. Stejně každé ráno po probuzení dělám rozvičku, tak proč nepřitvrdit?

Pak je ještě jedna možnost. Dát si do těla zcela novým způsobem, pod dohledem člověka, který tomu rozumí, ve společnosti dalších lidí a silový trénink spojit s parádní relaxací v lázeňském bazénu (to je oficiální zdůvodnění mé dnešní účasti).

A tak jsem se v sobotu ráno ocitla v tělocvičně areálu lázní Klimkovice. Libor Pavelka pod mottem Ocelácká přípravka rozběhl trénik na sérii závodů Ocelový muž – Ocelová žena, komplexního testu fyzických silových i vytrvalostních schopností pomocí 5-ti sportovních disciplín na veřejném celorepublikovém závodu (vice o závodě na www.ocelovymuz.cz) .

Trochu zabrouzdám do nedávné minulosti. Je léto roku 2011 a já při pravidelném běhu v Bělském lese potkala běžeckého kamaráda, který právě dva ocelácké závody absolvoval. Vykládal mi o slavnostním vyhlášení výsledků na zámečku v Bartošovicíh, o všem dobrotách a laskominách, které se podávaly. Pak popisoval, jak všichni ti závodníci mají vypracovné bicepsy a na břiše vánočku.”To by se ti Leni určitě líbilo” a jako bonus mi ještě téhož večera poslal mailem pár fotek,které obojí jeho tvrzení dokazovaly. Kombinace dobrého jídla a pohledu na vypracované svaly nemohou žádnou ženskou nechat chladnou (to je to neoficiální zdůvodnění účasti)!!!

Zkrátka a dobře jsem na první sobotní přípravku hodně těšila. Co bych neuděla pro vidinu zdravého posilování a estetického cvičebního prostředí. Hlavou se mi míhaly představy kombinace všech těch dobře vypadajících Změlíků, Šeberlů, Dvořáků, které v Klimkovicích potkám – protože jak jinak může takový ECHTocelák vypadat? Navíc jsem vytrénovaná, no to je jasné, že budu všechno zvládat levou zadní a určitě budu téměř nejlepší…

Skorošebrledvořákzmělík a já před tréninkem.

Tak za prvé. Šebrleho, Dvořáka ani Změlíka jsem nepotkala. Zato jsem se seznámila s 18-ti člennou skupinkou sympatických sportovců a zejména sportovkyň. Ano-mám pocit, že jsme byli takový trošku babinec.

Za druhé. Byla jsem s přehledem nejhorší J, vážně!!!V rámci avizovaného kruhového tréninku jsme na cca 10 ti stanovištích postupně prováděli sedy-lehy, zkracovačky, kliky, výpady, skákali přes švihadlo, hopsali panáka, cvičili s expandery, posilovali záda, skákali přes švihadlo, dřepovali na bosu. Každý cvik jsme prováděli 30 vteřin, pak se přesunuli na další stanoviště. A já zjistila, že jako jediná například nedokážu skákat přes švihadlo bez meziskoku. Vůbec jsem nezvládla cvičení na spodní zádové svalstvo (opět jako jediná). Sedy-lehy jsem odcvičila jedině se zapřenými nohami. Kliky mě bolely. “Jsem ochablá snad úplně všude”, problesklo mi hlavou. Nejvíce mi šlo asi to panákové hopsání. Jóóó blbinky-to je moje.

Nevadí – “všem to natřu při běhu, na to jsem dobrá, to je moje parketa” J Chicht-chicht. Ještě, že se jednalo o takový regenerační běh na pohodu. Nebylo tolik znát, že běžím mezi posledními…Ale těch 5 kilometrů bylo stejně parádních. Pod nohama křupal nějaký ten sníh, vysvitlo sluníčko, krásné okolí a na dohled předhůří Beskyd dotvořilo BEZVA běžeckou idylku.

Třetí část byla odměna. Hodinový relax v lázeňském bazénu vyhřátém na 31C. Chvíli jsme plavali, chvíli se protahovali, chvíli jsme se nechali masírovat podvodními tryskami. Do toho nám jedna účastnice – doktorka Jitka, vysvětlila zásady první pomoci při vdechnutí cizího tělesa. Ne, nedělám si srandu. Součástí ocelácké přípravy budou i základy první pomoci. Doufám, že to nikdy nebudu potřebovat, poslouchala jsem však pozorně, protože jeden nikdy neví…

Najednou bylo půl dvanácté a já se cítila “bohovsky dobre”. Já do toho za 14 dní půjdu zase. Protože nejen během živ je člověk. A v mezičase si do svých ranních rozcviček zařadím nějaké to další posilování. Budu mít v pohodě záda, zpevním si břicho, posílím ruce (joj, to jsou příjemné perspektivy).

Jako bonus mám po dnešním dni pár nových tipů na rodinné výlety. Okolí Klimkovic i v zimě láká k procházkám. V zimě běžky, v létě kolo. Každý takový výlet se navíc dá spojit s bazénem a zakončit třeba v lázeňské cukrárně, protože I na tu dnes došlo a můžu vřele doporučit.

Vyzkúšajtě J!

Já se snad ukudluji. Zase osobák. Silvestrovský běh v Hrabové.

2011-12-31T15:14:00.002+01:00

Ten čas začíná tak hezky. 47:59. Silvestrovský běh Hrabovou. 9,5 km. Poslední závod v roce. Mám osobák.Druhý v tomto týdnu. Bez tréninku, po měsíci neběhání. Vůbec tomu nerozumím. Ale mám ohromnou radost. Vždyť já dnes i stála na bedně. Jako 3. Žena v kategorii na 35 let. Vedle Danuš a Lenky H. Hezčí konec roku jsem si nemohla přát. Zalila mě energie a radost z běhání. Nakopnutí, které jsem potřebovala.

Dlouho jsem se přitom rozmýšlela, zda závod poběžím. Moc se mi nechtělo. Předpověď počasí vypadala na sněžení a zimu. Brrr. Chvíli jsem si říkala, zda nebude lepší jít si jen tak zaklusat do Bělského lesa. Jenomže v Běláku bych určitě určitě nepotkala nikoho známého a určitě bych se zdravě nevyhecovala.

Já jsem se dnes hned na startu rozhodla, že se budu držet Rosti Rejži. Na Štěpánském běhu mi jeho tempo velice vyhovovala a hlavně mě dokázal přinutit v posledních kilometrech zrychlit. A tak jsme si první kilometry povídali. Zdálo se mi, že běžím hodně pomalu, že spíš jen tak vyklusávám. Ale můj sportestr hlásil něco kolem 5:15 na kilometr. Dost mě to překvapilo. Pocitově totiž bylo prvních 5 kilometrů na pohodu. Druhé kolo jsem cítila, že mám ještě dost síly. Rejžě něco přidal a já mu stačila. Dokonce jsem začali předbíhat běžce před námi.

Od sedmého kilometru jsme zase o něco zvýšili naše tempo, to už jsem začala pohekávat. Myslím si, že hekám v basu, žádný upištěný tenor, tak jsem snad nikoho neznervózňovala. Hekání totiž jako metodu pro psychické deptání soupeřů rozhodně nepoužívám. Dost mi ale pomáhá. I Rejža heká! Hekáme v duu. Někdo bere bobule, my jsme zvukoví.

Asi tak kilometru před cílem jsem se rozhodla dát do toho běhu všechno. Rejža povzbuzoval a já se rozhodla vyšťavit. Vůbec jsem netušila, jaký mám čas. Až po doběhu...47:59. To je jako sen...Pro mě. Rosťo díky!!!

Kdoví, co je toho příčinou...včera večer-totiž po 21. hodině jsem vydatně pojedla. 2 smažené sýry, hromadu hranolek a tatarku. Že by snad tohle byl ten tajný recept? Před Štěpánem jsem totiž s chutí povečeřela kachnu, knedlíky a zelí...No jo, ale kde jsou uhlohydráty? To snad jsou pochutiny plné tuků. V jídle tedy ono tajemství nevězí.

Že by mi pomohla má neběhací pauza? Tělo si pořádně odpočinulo, nikam jsem se nehonila...

Možná jsem odkoukala nějaké nové pohybové fígle v divadle Antonína Dvořáka. Byla jsem ve čtvrtek na Čajskovského Louskáčkovi. Tak třeba mi nějaké baletní pozice zůstaly v hlavě J

Anebo je oním zázračným urychlovačem hudba? Sice běhám nějakou dobu bez MP3 (někde jsem ji zašantročila a stále nevím kde), včera mě však kamarádi napájeli bezvadnou muzikou : http://youtu.be/Fbx5lIG9Ir4 :-)

Už to mám! Dobrá nálada je ten recept. Mám za sebou letos moc hezké a pohodové Vánoce.

Já jsem byla po doběhu úplně mimo. Tak mimo, že jsem až doma zjistila, kolik věcí jsem zapoměla v šatně. Tričko, mikinu-šatečky záplatované, ale čisté. Kosmetickou taštičku s obsahem. To by mohl být problém, od určitého věku nemůžete jít mezi lidi jen tak...se svým reálným obličejem...Naštěstí v Hrabové setrvávalo ještě pár běžeckých nadšenců, kteří na sebe rádi vzali funkci doručovatele a rychlé spojky.

A dnes už mě čekají jen samé báječné povinnosti. Oslava konce roku. S rodinkou a kamarády. Ve víru zábavy, hudby, růžového sektu a možná i tanečky budou.

Závody teď na nějakou dobu vynechám. Určtě až do Rohálovské desítky. Je třeba nabírat objemy. O víkendu třebas jezdit s rodinkou na hory a na výlety. Přečíst hodně knížek. Vidět hodně filmů. Natřásat se na plesech. Zkrátka nejen závodit...i žít je třeba.

V roce 2012 si přeji jediné. Hodně hodně hodně zdraví. I vám všem ostatním.

KUDLA. Já se picnu. Osobák!!!

2011-12-26T22:38:00.002+01:00

Není to tak, že bych zanevřela na běhání. I když mě ta přemíra závodů občas přestávala bavit. Hlavní důvod mého nezávodění, neběhání a tím pádem i nebloggování je třeba hledat někde jinde. Femto lasik je ta příčina!!! Laserová korekce zraku, kterou jsem podstoupila v polovině listopadu a pak ještě jednou v půlce prosince. Vidím teď jako bystrozraký, jen jsem se nějakou dobu po zákroku nesměla vystavovat zvýšené fyzické zátěži. A tou je dokonce i mé běhání stylem „cajdy, cajdy, cupity, cupity“.

Ale na Štěpána jsem už měla běhání dovoleno. Obalena cca 2 kilogramovým lehkým tukovým nánosem, o který se postaraly vánoční pochutiny – kapr, salát, kachna, zelo, knedlo, vánočka, cukroví, slivovice, Radegast, Veltínské zelené a tak dál, jsem si dnešního dopoledne hrdě vyzvedla startovní číslo 60 a po nezbytném trdlování a výtržnostech s puboškou Danuš jsem netrpělivě vyčkávala startovní výstřel a s ním start 34. ročníku Štěpánského běhu Porubou.

Má taktika byla úplně jednoduchá – běžet! Můj cíl byl rovněž nekomplikovaný – přežít! Po měsíci netrénování jsem to viděla tak na průměrný čas 6 minut na kilometr. Měla jsem jen jedno neskromné přání -nedoběhnout poslední. Tak se stalo,že jsem ještě před závodem odmítla Rejžu Rosťu, který mi nabízel, že to se mnou poběží „po pět“ na kilometru. Se slovy : „to by mě Rosťo zabilo, to ne“, jsem tomuto kvalitnímu sparingpartnerovi dala košem. Hledala jsem k sobě někoho, s kým si budu moci povídat...

Mezi námi – trasa Štěpánského běhu se mi moc nelíbí. Je to okruh po celé Porubě, po asfaltu. Jako správná ženská občas ulítávám na nakupování, ale Kaufland, Tesco a Globus, kolem kterých část závodu vede, nepatří mezi mé oblíbené obchody. Není se zkrátka čím kochat. Loni jsem navíc lehce zabloudila mezi paneláky. Ale! 26. prosince už obvykle bývám tak usezená a přejezená, že se těším na trochu toho pohybu. A hlavně se těším na vás běžce. Jak si popovídáme, jak se spolu vyfotíme, jak se spolu zasmějeme.

Stal se zázrak. Od první minuty se mi běželo lehounce a radostně. Asi tak po prvním kilometru jsem se neplánovaně přilepila na Jirku z konkurenčních Černých jezdců. Po zranění dlouho neběhal, něco přibral a tak dnes běžel na pohodu a pro body v poháru. Myslím, že jsme si dobře sedli. Já jsem dobíhala jeho, on dobíhal mě. Asi tak po dalších 3 kilometrech jsem za sebou zaslechla lehký dusot a on to náš Rejža. „Lenko, běžíš teď 4:50 na kilometr, vytuhneš“. „Neběžím, běžím to za 5:20 a nevytuhnu, běží mi to samo“. Nechápu to, vážně. Jako by měsíc pauzy vůbec nebyl. Hekat jsem začala až na kilometru devátém a sotva mě s prvním heknutím začaly bolet nohy, povzbudila mě Rejžova hláška :“Lenka drží dobré tempo. Lenka je tempařka. To má z těch maratónů. Nasadí tempo a cupitá“. Na kilometru dvanáctém – to už jsem začala být vážně unavená – přišel s výzvou „Ty dva před náma ještě stáhneme“. Nevím,jak se to povedlo...stáhli jsme je...a já byla v cíli za 1:09:43. Téměř o 3 minuty rychleji než loni. O 4 minuty rychleji než roce 2007. I když to byla zejména Jirkova a Rejžova zásluha, jsem pyšná i sama na sebe. Vážně mám velikou radost. Jupííííííí – osobák!!!

Měla jsem takovu radost, že jsem dokonce i v cíli dala s Danuš lehký výklus a až dopíšu tenhle příspěvek, vrhnu se ještě na pořádný strečink.

To je on. Oranžový vůdce. Rejža.

Nejlepší startovní čísla jsou ta 58 a 60.

Cílem však můj šťastný den neskončil. Vyhrála jsem v tombole!!! Kartón kozlíků – přiznávám, že jsem se strachovala, zda na mě zůstane. Přede mnou si totiž pro výhru v tombole šel asi tak dvoumetrový vodní záchranář BOBiká. A i když je to sympatický kluk, to pivo bych mu neodpustila. Naštěstí pro mě a mého manžela zvolik BOBiká jinou tekutinu. Kapalinu do ostřikovačů. A já měla jistotu, že budu doma pochválena. Že jsem jen tak pro nic za nic neodběhla od plotny, dětí a manžela, ale naopak jsem přispěla něčím hodnotným do ledničky.

Tak a můžu jít spát. Teda až po tom strečinku. Usínat budu s myšlenkou na to, že zázraky se dějí J.

Výsledky a pár obrázků z 1/4maratonu Lenkyčlenky

2011-11-13T21:31:00.000+01:00

Běží mladší žáci.

Ale Markétka moc závodit nechce...

Gratulace

Rosťa se marně snaží dohnat Roberta

83 lidí na startu

Hlavní rozhodčí závodu - V. Pastrňák zvaný "Sandokan" bleskurychle zapracoval a tak už vám všem můžu oznámit, že kompletní výsledky závodu najdete na www.bezvabeh.cz a www.mkseitl.blogspot.com. Já přidávám pár obrazků ...

MÁM TO ZA SEBOU!

2011-11-12T20:28:00.001+01:00

No řekněte mi – proč já si pořád musím vytvářet nové a nové stresové situace...Jako by té honičky nebylo i tak v mém životě až až. Tak třeba dnes. 5. ročník ¼ maratonu Lenkyčlenky. Pátý a přitom úplně první.

První ročník vznikl jen tak z hecu, jako přílepek dvoumaratonu pořádaného MK Seitl. I další ročníky se nesly víceméně v režii mého domovského oddílu. A hlavně – běžely se v Ostravě – Třebovicích. Tamní trasa se mi ale moc nelíbila, chyběl mi v ní různorodý povrch a hlavně lesní prostředí.

A tak jsem letos v lednu pojala ideu uspořádat závod zcela ve své režii, na svou odpovědnost a hlavně v dosahu mého bydliště, v Bělském lese. O podporu jsem požádala starostu Městského obvodu Ostrava – jih a tak jsem mohla počítat s kvalitním zázemím – šatnami a sprchami ve Vodním areálu. Městský obvod poskytl i drobné dárečky pro vítěze dětských běhů a udělal závodu propagaci v Jižních listech.

Pořád ale zbývalo vymyslet trať, připravit propozice, zajistit rozhodčí, nakoupit dárky do tomboly a pro vítěze, zajistit restauraci s občerstvením, označit trať, sehnat medaile, startovní čísla, vytisknout přihlášky, upést dvě perníková srdce...Uvědomila jsem si, že já sama závod běžet nemůžu, protože se jako organizátor musím postarat o hladký průběh úplně všeho.

Asi tři týdny před startovním výstřelem se zdálo, že je vše nachystáno. Chyba lávky! Ještě to chtělo několik povolení od různých úřadů...

To všechno způsobilo, že jsem začala propadat panice. V noci jsem se budila lehce orosená. Jednou jsem dokonce ve dvě ráno šla psát oznámení hasičům, kdyby náhodou nezapršelo a nějaký závodník si během běhu škrtal sirkou J Mí kamarádi začali o půlnoci dostávat hysterické sms. Neustále jsem u sebe nosila zápisník, do kterého jsem si zapisovala další a další nezbytnosti, které bude nutné před závodem provést. Blázinec.

Trochu mě uklidnilo, když jsem párkrát proběhla závdoní trať, zdála se mi moc hezká a různorodá. V předvečer závodu jsem si s Danuš, Laďou, Raduzem, Andym a Zdeňkem značila fáborkami a šipkami. A dnes ráno jsem ji vyběhla zkontrolovat. Vše bylo nachystáno.

No jo, ale kolik lidí asi tak přijde? Kolik objednat klobásek a piv. Co když jich bude moc – to pak budu doma měsíc vařit buřtguláš? Vždyť předem se přihlásilo asi jen 20 závodníků. A co když jich naopak bude málo a hladoví běžce mě za svůj vlčí hlad utlučou svými propocenými ponožkami?

Asi jsem něco přivolala, protože komplikace se objevila už před zahájením prezentace. Šatny byly sice zajištěny, ale v úplně jiné-vzdálené části Vodního areálu. Nakonec jsme to vyřešili. Ale v průběhu hledání onoho řešení jsem musela lézt přes plot...Já, totální nemehlo. Pohled pro bohy.

Samotná prezentace byla fičák. Jinak to nelze popsat. Přicházeli stále noví a noví běžci, vypadalo to, že hodina bude málo. Skutečně jsem přidružené dětské závody startovala se zpožděním, stejně jako hlavní běh. Přiznávám bez mučení, že když byl konečně odstartován hlavní závod, šla jsem na ferneta-dát nervy „do pucu“.

Nakonec ale DOBRÝ!!! Tak předně mi vyšlo počasí. Někdo „tam nahoře“ mě má asi rád, protože svítilo sluníčko, moc nefoukal vítr a dokonce i inverze částečně ustoupila, takže rozptylové podmínky byly vcelku dobré.

Za druhé se mi moc líbily běhy dětí. Ti malí caparti běželi jako o život. Předškoláci byly možná trošku zmatení, cože to jejich rodiče po nich vlastně chtějí. Ale nakonec bojovali až do cíle. Ti starší už běželi jako profíci.

Za třetí – nikdo se nezranil, nic se nerozbilo, zabloudili jste prý jen dva a jen krátce. Hodně jsem se vás závodníci po doběhu ptala na postřehy a většinou jste byli spokojení. To mě povzbudilo a vlastně i uklidnilo. Místo mě běžel hlavní závod manžel a obě moje holky si střihly dětské kategorie. Díky profesionální práci rozhodčích byly už ve 13 hodin přesně podle plánu známí hlavní vítězové závodu, vítězové kategorií a také dva nejpomalejší běžci. Tombola už byla třešnička na dortu.

Tak to mám za sebou, ten pátý ročník. Teď už vážně nastává období pozávodního klidu a požírání vepřového. Už může nasněžit, už může mrznout.

Děkuji. Děkuji-Honzovi, že vymyslel trať. Všem rozhodčím- byli jste na svém místě. Danuš, Ivaně, Andymu , Jorgosovi, Rosťovi, Laďovi, Zdeňkovi, Otíkovi. Laďovi a Rosťovi. Raduzovi a Zdeňkovi. Broni, Hance a Jardovi. Sandokanovi. Ivovi. Peťovi. Za všemožnou pomoc. Bez vás by to nešlo.

A vám běžcům děkuji za nečekaně velkou účast. Ještě vás chci požádat, aby jste do komentářů napsali, co se nepovedlo a čeho se příští rok vyvarovat. Jo – čtete správně. Za rok jdu do toho zase. Závodit je totiž BEZVA J a komu není rady, tomu není pomoci

P.S.: Výsledky a fotky ze závodu budou. Později, posléze. Strpeníčko-jdu sebou plácnout na kanape.

1/4 maraton Lenkyčlenky

2011-11-06T12:56:00.000+01:00

Propozice závodu 1/4 maratonu "O srdce Lenkyčlenky"

Závod se koná pod záštitou starosty Městského obvodu Ostrava – jih, Mgr. Karla Sibinského

Pořadatel: Judr. Lenka Wágnerová za spolupořadatelství MK Seitl Ostrava
Závod je součástí polsko – českého poháru „RYBOST“
Datum: sobota 12. listopadu

Místo: Ostrava – Bělský les, před areálem letního koupaliště Vodní areál Ostrava –jih

Trasa: asfaltové chodníky a zpevněný povrch v Bělském lese, běží se 2 okruhy

Start hlavního závodu: 11:00 h. Závod odstartuje starosta Mgr. Karel Sibinský

Prezentace: od 9:30 do 10:30 v restauraci „Na Špici“ (v blízkosti vchodu do Vodního areálu
Ostrava – jih)
Šatny + sprchy : v prostorách letního koupaliště Vodního areálu Ostrava – jih, Svazácká 3160/1C,
Ostrava – Zábřeh. Závodníci nechť si připraví 10Kč minci-vratná záloha na šatnu.
Součástí závodu jsou i běhy dětí:
- předškoláci běh na 50 metrů, start 10:30
- mladší žáci (1. - 5.třída) 100 metrů, start 10:40
- starší žáci (5.-9. třída) 200 metrů, start 10:50

Vyhlášení výsledků běhu dětí proběhne po odstartování hlavního závodu.

Kategorie:
A muži 18-34 let
B muži 35 – 54 let
C muži nad 55 let
D ženy (každá přihlášená žena dostane sladkou pozornost!!!)

Ceny: věcné ceny, příp. finanční odměny dle možností pořadatele

Vyhlášení hlavního závodu: 13:00 restaurace „Na Špici“

Absolutně první muž a absolutně první žena obdrží „srdce Lenkyčlenky“, cena útěchy pro posledního muže a poslední ženu. Prvních 60 běžců, kteří doběhnou do cíle, obdrží medaili

Po vyhlášení vítězů proběhne tombola, losují se startovní čísla účastníku hlavního závodu, cenu je nutné převzít osobně, první cenou je tandemový paraglidingový seskok!!!

Startovné: - pro přihlášené předem (emailem do 6.11. 2011 ) 90 Kč, pro později přihlášené a pro přihlášené na místě 100 Kč, běhy dětí zdarma, každé dítě obdrží sladkou odměnu

Občerstvení: pivo (limo), párek po doběhnutí závodu v rest. Na Špici

Přihlášky: e-mailem na lenkaclenka@centrum.cz, osobně v den závodu

Hlavní rozhodčí: Vladimír Pastrňák
Ředitel závodu: JUDr. Lenka Wágnerová

T Ě Š Í M S E N A V A Š I Ú Č A S T !!!

28. říjen jedině na Porubském 1/4 maratonu

2011-10-29T22:13:00.001+02:00

Jako by toho běhu nebylo až až. V neděli maraton a v sobotu Porubský 1/4 maraton. Přiznávám dobrovolně, že kdyby nešlo o pohárový závod, asi bych chyběla. Jenomže letos to vypadá na celkové 3.místo a tak ačkoliv mi bylo jasné, že to bude běh ve stylu "cajdy-cajdy", musela jsem !

Ráno jsem ještě stihla umýt okna, pouklízet byt, předpřipravit pohoštění na odpolední oslavu narozenin Anetky. Domácí práce jindy tolik nenáviděné mi poskytly předzávodní zahřátí a částečný strečink. Na prezentaci jsem se díky tomu cítila uvolněně a v pohodě.

Osobák mám z roku 2008. Dala jsem ten 1/4 maraton za 48:04. Loni jsem zaběhla za 49:40 (nebo tak nějak, ale určitě pod 50 minut). Letos bylo jasné, že budu spíše šmatlat a vyklusávat. Ještě v nohách cítím maraton.

A nejen maraton. Zvrtla jsem si kotník. V práci a ve středu. Hrála jsem si na dámu - podpatky a tak podobně. Běžela jsem po chodbě, v rukách jakési dokumety a prupisku. Prupiska spadla na zem, já to nezaregistrovala a uklouzla jsem na ní. Křup křup - ozval se můj kotník. Ač za dámu, zařvala jsem jedno sprosté slůvko začínající na "k", končící na "a" a znamenající jednu ženskou profesi. Bylo mi to málo platné, noha mě bolela a celou středu jsem propajdala. Ale ve čtvrtek už bylo lépe no a v pátek téměř dobře.

Je jedno, jak běžíš. Hlavní je u toho dobře vypadat :-))

Uběhnout porubský 1/4 maraton znamená zdolat jednu 500 metrů dlouhou rovinku a pak 6 okruhů. Je zajímavé, že i když běhání okruhů bytostně nesnáším, v Porubě mi nevadí. Dost rychle utíkají, my pomalouši se zamícháme mezi rychlíky a tak se pořád něco děje.

Skoro to vypadá, že běžím rychle :-))

Hned od startu jsem zvolila jedno tempo, kterým jsem odběhla 5 okruhů a do 6. kola přidala. Běželo se mi moc dobře, vydařilo se počasí i účast - rekordních 200 běžců. To skýtalo záruku, že nebudu poslední. Došmatlala jsem to za 53 minut a něco. Od třetího kola mě kotník přestal trápit a bylo mi fajn. Pod 55 minut jsem závod zvládla a tak kromě toho, že v cíli nebyly párky s pivem, není závodu co vytknout. Dokonce mě na start závodu přišla povzbudit naše sekretářka. Fandila jako profík. Moc mě to potěšilo.

Ale když tak nad vším přemýšlím, jednu vadu a dost výraznou, musím závodu vytknout. ZASE jsem NIC nevyhrála v TOMBOLE!!!

Ljubljana???Joo!!! Část 2.

2011-10-29T21:28:00.000+02:00

DEN TŘETÍ

Je to jasné. Stárnu. Neboť jak jinak vysvětlit své počasím ovlivňované výkyvy nálad? V sobotu depka a neděli ráno optimismus. Stačilo vykouknout z okna, déšť ustal, vzduch byl svěží a najednou tu opět byla chuť vyběhnout.

Hned u snídaně jsem se dali do řeči s některými dalšími hosty a zjistili jsme, že také poběží. Vlastně se nás sešlo u jídla hodně běžecky oblečených nadšenců a všichni jsem si nandávali na talíř v podstatě to stejné - hlavně hodně sacharidů. Endorfiny v krvi se množily a já se začala na závod opět moc těšit.

Už se blíží start.

Startovali jsme v 10:30 hodin. Start byl ale postupný, protože se startovalo v blocích podle předpokládaných cílových časů. Já se postavila do bloku s časem přes 4 hodiny. A Ultralibor stál vedle mě. Rozhodl se, že nepoběží na osobák, protože ten si zaběhl už na maratonu ve Vídni. Ljubljanu si přišel užít a zaklusat. Nijak jsme neplánovali, že poběžíme spolu, ale nakonec to tak dopadlo. Byla jsem ráda - Ultralibor je osvědčený parťák.

Hned na druhém kilometru nás potkala hezká příhoda - dala se s námi do řeči mladá slovinská běžkyně. Zeptala se nás, zda jsme Slováci nebo Češi a poté, co jsme ji prozradili svou národnost, češtinou s námi pokračovala v konverzaci - že její babička pochází z Prahy a tak česky rozumí úplně vše, ale mluvit úplně nedovede. Moc milá momentka.

Atmosféra byla neuvěřitelná. Podél celé trati lidé všeho věku, fandící, volající, tleskající. Sem tam nějaká živá hudba. Každý 5. kilometr výborně zásíbená občerstvovačka - voda, iont, banány, čokoláda, cukr, sušenky. Mezi tím co 2,5 km voda. Nikde jsem se nemuseli mačkat a strkat. Každou občerstvovačku jsme prošli chůzí uplatňujíc tak Gallowayovu metodu. Byla to pohoda, ten běh. Nic mě nebolelo, povídla jsem si s Ultraliborem a koukala kolem sebe-trasa vedla z větší části městem, ale kus procházel lesem, což představovalo bezvadné osvěžení. Jen ta teplota mohla být t vyšší, protože 6C je už dost chladno.

32. kilometr mě dostal. Najednou jsem pocítila hrozitánskou únavu. Asi se projevilo prodělané nachlazení - nevím. Naštěstí do cíle zbývalo už jen 10 kilometrů, Ultralibor mě povzbuzoval a já se těšila na medaili. I když se přiznám, že mi hlavou proběhlo: "Nikdy více, kašlu na maratonu, kurňa bolí mě tohy. Proč to vlastně dělám, když to bolí?Jak jsem stará, tak jsem blbá. Maminka má pravdu, že to s tím běháním přeháním :-))"

Vím, proč to dělám. 41.kilometr - začínají slavobrány, dav kolem trati houstne, povzbuzování nabírá na intenzitě. Najednou zrychluji a únava je pryč. 42. kilometr a zatáčka na náměstí. Slyším Lenka Wagnerova CZECH REPUBLIC, dav řve, těsně před cílem předbíhám nějakou běžkyni...a je to tam!!!

Osmý splněný sen, osmý odběhnutý maraton. Jsem dojatá, mám slzy v očích. S Ultraliborem si blahopřejeme, padáme si do náruče, jucháme. Někdo mi na krk pověsil medaili a dostáváme další dárky - funkční nátělník s logem maratonu, lahev a šup k občerstvovačce. Jenom jsem pila, vůbec jsem neměla chuť jíst. Lomcují mnou návaly štěstí, já jsem tak nadšená, že se mi to nakonec podařilo.

Čas něco kolem 4.30. Hluboko za mým osobákem, hluboko za mým časem z loňského Wachaumarathonu. Je mi jasné, že na čas 3:59:59 si ještě nějakou dobu počkám. No a co. Však být maratonským turistou také není k zahození.

Až u auta, na místě srazu s ostaníma, mi došlo, že jsem přeci jenom dost unavená. Dala se do mě zimnice. Naštěstí mám kamarády a ti mají na hotelu medicínu. Slivovici!!! Stačil malý zaušáček, pak druhý a zimnice se ztratila a už se nevrátila.

Pomaratonský večer byl bezva. Všichni jsem se srazili u piva a juchali jsme.

DEN ČTVRTÝ

Nejlepší je relax v termálech. Slovinsko je termálům zaslíbené. Najdete je téměř všude. Terme Zreče kousek od dálnice vedoucí do Rakouska. Tak jsme si jeli zarochnit. Teplá voda, vířivka, masáže. lelkování a nicnedělání. Nirvána.

A jak jsem si tak plavala v té teplé vodě, zahnízdila se mi v hlavě myšlenka. Srpen 2012. Maraton v Helsinkách.

Plave si to po vodě, co je to?

Zreče nirvána :-)

Ljubljana???Joo!!! Část 1.

2011-10-29T20:48:00.001+02:00

Tak to mám letos definitivně za sebou. O víkendu, tedy přesně v neděli 23. října 2011 jsem běžela svůj letošní druhý a zároveň poslední letošní maraton. 16. ročník Ljubljankého maratonu. Měla to být náplast po zpackané Ostravě.

A přece to v týdnu vypadalo, že ho nepoběžím. V úterý mě přepadla celkem vysoká teplota. Zásah shůry-pomyslela jsem si. Asi si mám s maratony dát konečně pokoj…No jo, kdyby šlo o maraton někde v Česku, kousek od domova. Ale startovné v eurech zaplaceno, zaplaceno ubytování v hotelu a hlavně JAK JÁ BYLA NATĚŠENÁ!!!

Ale zdraví je důležitější, než nějaké šmatlání na trati ve Slovinsku. Takže jsem se rozhodla-pokud mě teplota přejde 3 dny před startem-poběžím. Jinak si udělám poznávací výlet a své kamarády běžče budu povzbuzovat na trati. V práci jsem si vzala dovolenou a namísto trénování jsem poctivě ulehla do betle a potila se a potila se…Léčba NAŠTĚSTÍ zabrala a tak jsem v pátek odpoledne vyrazila.

DEN PRVNÍ

No přece nepojedeme přes noc. Co bychom tak brzo v Ljubljani dělali? A taky bychom se mohli příliš unavit. A kudy vede cesta z Ostravy do Slovinska? Přes Mikulov!

V pátek jsme po dvou hodinách rozjuchané cesty v autě skončili právě v tomto malebném jihomoravském a vínu zasvěceném městečku. Sotva jsme se ubytovali, vyrazili jsme jakože na obhlídku města, abychom po chvilce nenáročné turistiky skončili ve sklípku, či spíše ve vinárně. Pili jsme ...“BÝLÝ“, tuším, že Veltlín červený a Ryzlink rýnský. Debata byla pochopitelně zaměřená na tradiční předzávodní témata – jak máme málo naběháno, co všechno nás bolí, jak moc jsme unavení. Nejvíce bolístek měl tradičně Rejža zvaný Moribundus, jedná se však ale o nezbytný folklor, kterému už nikdo nepřiznává vážnost. Ani jeho triumf – zablokovaná krční páteř –v nás nevzbudila lítost a tak jsem vinárnu po zavírací době opuštěli s tím, že to v neděli dáme všichni.

Zavírací doba ve 23 hodin je pro nás asi příliš brzo. Naše sestava Rejža, Laďa náborář Ukrajinec, Ultralibor, Raduz, puboška Danuš, já a Andy nově zvaný Pipin tedy ještě švitořila ještě něco málo přes půlnoc...

DEN DRUHÝ

Přespůlnoční švitoření nás sice unavilo, ale i tak jsem v 7.30 stáli až na Raduze ve sportovních oblečcích před penzionem, abychom si dali nezbytné předmaratonské vyklusání. Zvolila jsem nádhernou trasu – výklus na Svatý kopeček. Počasí nám přálo, svítilo sluníčko a bylo neskutečné azuro, vůbec jsem nechtěla věřit zprávám z Ostravy, které hlásily, že tam na severu je mlha a zima.

Vlastně až ten výklus na Svatý kopeček mě ujistil, že jsem v pohodě a v neděli se nemusím obávat postavit na start. Cítila jsem se skvěle a běželo se mi úplně lehounce.

Co už tak lehounké nebylo, byla cesta do Ljubljaně. Někde kolem Grazu se totiž obloha začala zatahovat, teplota klesat a do Slovinska jsem vjížděli za mírného deště a zimy. Náš hotel v Ljubljani jsme díky navigaci našli úplně lehce a tak jsem po ubytování mohli vyrazit na místo registrace, prezentace a pasta party. Ale to už se nás začala projevovat únava z cesty a ani depresivní počasí nám energie nepřidalo.

Chvíli nás nakoply dárky, které jsme dostali ke startovnímu číslu-hezké funkční tričko, funkční šátek a náramek. Ale jinak jsem měli pocit, že vše probíhá příliš chaoticky, nemohli jsme najít místo konání pasta party, nemohli jsme najít místo, kde měly v neděli být šatny pro závodníky. Do toho stále pršelo a ochlazovalo se.

Stmívání v Mikulově

Ultralibor, Pipin a věrná kamarádka slivovice

On the road - kdesi za Vídní

Ljubljanská momentka

Začala jsem propadat trudomyslnosti...Jak to asi všechno dopadne? Zvládnu běžet v dešti 42 km? Doprčic - proč jsem nezůstala doma...v teple...To by bylo tričenek za startovné, benzín, hotel a tak...

Propozice závodu 1/4 maratonu "O srdce Lenkyčlenky"

2011-10-20T11:02:00.002+02:00

       Závod se koná pod záštitou starosty Městského obvodu Ostrava – jih, Mgr. Karla Sibinského

Pořadatel:  Judr. Lenka Wágnerová za spolupořadatelství MK Seitl Ostrava
                    Závod je součástí polsko – českého poháru „RYBOST“
Datum:       sobota 12. listopadu

Místo: Ostrava – Bělský les, před areálem letního koupaliště Vodní areál Ostrava –jih

Trasa: asfaltové chodníky a zpevněný povrch v Bělském lese, běží se 2 okruhy

Start hlavního závodu: 11:00 h. Závod odstartuje starosta Mgr. Karel Sibinský

Prezentace: od 9:30 do 10:30 v restauraci „Na Špici“   (v blízkosti vchodu do Vodního areálu
                      Ostrava – jih)
Šatny + sprchy : v prostorách letního koupaliště Vodního areálu Ostrava – jih, Svazácká 3160/1C,
                            Ostrava – Zábřeh. Závodníci nechť si připraví 10Kč minci-vratná záloha na šatnu.

Součástí závodu jsou i běhy dětí:
-    předškoláci běh na 50 metrů, start 10:30
-   mladší žáci (1. - 5.třída) 100 metrů, start 10:40
-     starší žáci (5.-9. třída) 200 metrů, start 10:50

Vyhlášení výsledků běhu dětí proběhne po odstartování hlavního závodu.

Kategorie:
A muži 18-34 let
B muži 35 – 54 let
C muži nad 55 let
D ženy (každá přihlášená žena dostane sladkou pozornost!!!)

Ceny: věcné ceny, příp. finanční odměny dle možností pořadatele

Vyhlášení hlavního závodu: 13:00 restaurace „Na Špici“

Absolutně první muž a absolutně první žena obdrží „srdce Lenkyčlenky“, cena útěchy pro posledního muže a poslední ženu. Prvních 60 běžců, kteří doběhnou do cíle, obdrží medaili

Po vyhlášení vítězů proběhne tombola, losují se startovní čísla účastníku hlavního závodu, cenu je nutné převzít osobně, první cenou je tandemový paraglidingový seskok!!!

Startovné: - pro přihlášené předem (emailem do 6.11. 2011 ) 90 Kč, pro později přihlášené a pro přihlášené na místě 100 Kč, běhy dětí zdarma, každé dítě obdrží sladkou odměnu

Občerstvení: pivo (limo), párek po doběhnutí závodu v rest. Na Špici

Přihlášky: e-mailem na lenkaclenka@centrum.cz, osobně v den závodu

Hlavní rozhodčí: Mgr. Ivana Roztočilová

Ředitel závodu: JUDr. Lenka Wágnerová

T Ě Š Í M S E N A V A Š I Ú Č A S T !!!

Cum spiro spero :-)

2011-10-07T21:30:00.002+02:00

Je to tak. Dokud dýchám – doufám…

Vlastně jsem se o své účasti na ostravském maratonu ani neměla chuť rozepisovat. Vzal mi energii, náladu i chuť do jakékoli aktivity. Pohybovala jsem se ve sférách absolutní únavy.Celý ten pomaratonský týden jsem byla mátoha, což je stav, který neznám. Až teď se to zvolna napravuje. A až teď jsem získala odstup, abych byla schopná podělit se o své pocity.

Co se to vlastně stalo? Tak za prvé. 24. září jsem ABSOLUTNĚ Ostravský maratón běžet nechtěla. Jeho trasa mi vůbec nevyhovuje. Sedm 6-ti kilometrových okruhů mě nebaví. Navíc letos Ostrava kolidovala s maratonem v Berlíně. Na ten jsem hooodně moc chtěla jet, jenomže jsem se nechala ukecat. Že se letos v Ostravě běží 50. ročník…že pro členku MK Seitl je účast na Ostravském maratonu téměř svatou povinností.

Za druhé. Sobotní ráno jsem se vzbudila s hrozným bolehlavem. Žaludek jsem měla na vodě. Bylo mi divně. A za zády předtuchu, že to nedopadne dobře. Manželovi jsem říkala, že mám takový pocit, že ten maratón nedoběhnu. Smál se, že to dám! Jo, to se mu to smálo – běžel štafetu, jeden 6-ti kilometrový okruh…

Jenomže mi hlavou probleskly i jiné věci. Například to, jak se mnou od léta kamarádi chodili běhat dlouhé 3-hodinové tréninkové trasy, i když se jim to ne vždy časově hodilo. Jak mě celé léto povzbuzovali. Dokonce i Ultralibor se rozhodl běžet se mnou jako maratonský vodič na 4 hodiny a to i přesto, že v polovině září běžel v Polsku 24 hodinový závod…

Tak se stalo, že jsem se 24. září 2011 v 10:00 hodin s absolutní nechutí postavila na start. Známí se mě ptali, co je to se mnou, že jsem celá bílá…Ani jsem moc nevtipkovala. „No a co, za pár hodin to mám za sebou a pak už nikdy více“, pomyslela jsem si a vyběhla. Ultralibor byl vedle mě. Hlídal doslova každý kilometr. Nepřepálili jsme start. Pořád jsem běželi podle plánu, pořád to byla pohoda. Měla jsem natrénováno, více než loni. Každý třetí kilometr jsme dávali půlminutovou pauzu. Nebyla jsem unavená. Do 25-tého kilometru. A pak mě zradilo tělo, levé koleno. Zatnula jsem zuby a do 30-tého kilometru běžela dále. A pak jsem to zabalila. Už to nešlo, přidaly se křeče. Běh se změnil nejprve v indiánský běh a nakonec to byla snad už jen indiánská chůze. Posledních 6 kilometrů jsem více chodila, než běžela. Ultralibor byl celou dobu se mnou, tak jsem alespoň ve svém trápení nezůstala sama.

Cíl. Konečně!!! Necloumaly mnou žádné emoce, ani radost, ani smutek. Upřímně-bylo mi všechno jedno, měla jsem jen hlad a žízeň. Slupla jsem řízek, vypila vodu a pivo. Hotovo. Ostrava nikdy více. Měla jsem pocit, že se ten maratón nikdy nestal. Nevnímala jsem moc dění kolem sebe. Jediné, co jsem si uvědomovala, byl právě nabytý odpor k běhání a k závdům především…

Čas jsem měla někdo kolem 4:45 hodin. Hrůza!!! Takový jsem měla při svém prvním maratonu před 4-mi lety. Nevím, co se to 24. září na trati stalo. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažila. Nechci se vymlouvat na horko-už jsem běžela i ve větším vedru. Měla jsem i celkem naběháno. Byla jsem jakž – takž vyspaná. Možná je na čase si přiznat, že maraton pod 4 hodiny zůstane nesplněnou metou. Třeba na to vážně nemám.

Je dva týdny po maratonu. Za tu dobu jsem si byla zaběhat jen 4x – pokaždé jen krátké tratě a spíš jen tak z pocitu jakési „povinnosti“. Teprve včera můj běh za něco stál. Byl poslední den babího léta, venku bylo hodně teplo a v Bělském lese jsou tak krásné stezky. Bylo z toho 12 kilometrů, které jsem si užila, které mě nadopovaly.

A co bude dál? V neděli si chci zaběhnout krosový závod v Polsku. Les a kopečky. To mi vyhovuje. Pak mě ještě čeká Lublaň. Tam se moc těším, nebude to totiž jen o běhání, ale hlavně o zážitcích, o kamarádech. A pak nevím.

Ultralibor mi v cíli říkal, že není důvod si zoufat. Připomněl mi leden roku 2007, kdy jsem spolu seděli v kanclu a vysnili si, že zkusíme zaběhnout maraton. Ten sen se nám už od té doby splnil. Jemu 50x, mě 7x. Snaha o dosažení určitého času je již jakousi přidanou hodnotou. Něco navíc, třešinka na dortu.

A tak doufám. V 3:59:59.

Díky EMILE

2011-09-21T20:54:00.000+02:00

Tak mám za sebou poslední „prubu“ před tím velkým Ostravským maratonem. Běh rodným krajem Emila Zátopka z Kopřivnice do Rožnova pod Radhoštěm. 22,3 km do kopce z kopce. Fajně bylo.
Už samotná prezentace v Kopřivnici. Sotva jsem obdržela startovní číslo, objevila jsem stánek VZP, u kterého bylo nabízeno měření tuku v těle. Páni, měla bych si ověřit jak na tom jsem. Chvíle napětí a displej hlásil 12,4 %. Neuvěřitelné! To bych měla mít tělo samý sval a šlachu. Neboť přístroje neoklameš! Po mě se nechala změřit puboška Danuš – něco přes 20%, následovala exgymnastka Lenka H.– také něco přes 20%. Uvědomila jsem si, že se někde stala chyba! Statečně jsem se odhodlala k novému kolu měření a tentokrát to bylo za 20,4%. Neuvěřitelné, jak se během cca tří minut zázračně rozroste objem tukové hmoty v těle.

Start závodu byl v 11 hodin. No a protože naše MK Seitl výprava strašila v Kopřivnici už od deváté hodiny, vedly naše další kroky do místní cukrárny. Na 22,3 km se totiž musíte pořádně nadopovat kávou a nějakým tím vetrníkem, indiánkem, marlenkou a podobně.

Nechtěla jsem závodit. Chtěla jsem se jen hezky proběhnout. Proto jsem odstartovala bez foot podu a beze stopek. Chtěla jsem si povídat a nestrhat se. Brzo jsem narazila na Renču z konkurenčního BK SAK Karviná, která jek prohlásila „dneska nezávodí, protože se jí nechce a všechny kopečky vyšlape pěšky“. Tento přístup mi byl sympatický a tak jsem se jí držela až do 11-tého kilometru. Na této strategické vzdálenosti se Renči rozvázala tkanička a mi se nechtělo čekat, až si jí zaváže. Tak jsem pokračovala sama. Cestou jsem si nejprve nahlas prozpěvovala, poté jsem se rozhodla nerušit okolí, narazila jsem sluchátka a vyrazila do rytmu hudby. První mírné kopečky jsem zlehka vyběhla. Ale ty prudké v lesích jsem už zdolávala rychlou chůzí. Na občerstvovacích stanicích jsem se zodpovědně občerstvovala a zjišťovala, co bude v Rožnově na oběd. Pečené kuře stálo za tu trochu běžecké námahy.

Je to neuvěřitelné, ale dokonce jsem v posledních 3 kilometrech i pár běžců předběhla. Dobíhala jsem svěží, téměř jsem se nezapotila. Cítila jsem se fantasticky. O své ryze pozitivní dojmy jsem se hned zatoužila podělit s oddílovými soukmenovci. Kromě nich stál ve skupince ultravytrvalec borec Dan Orálek. Začala jsem vesele švitořit, jak jsem si to dneska vesele běžela, jak to bylo na pohodu, že jsem vlastně nezávodila a že ani Renča nezávodila, tak jsem si s ní hezky popovídala. V ten moment to už Dan psychicky nevydržel. Chytal se za hlavu se slovy: „To je hrozné, tak proč běžíte, když se vám nechce závodit? Proč utrácíte za startovné?“ Domnívám se, že jsem mu přivodila šok, ze kterého se bude dlouho vzpamatovávat. Inu chlap! Netuší, že my ženy nejsme zas až tak soutěživé a jde nám o pocity, dojmy a „fajnu naladu“.

Ani jsme nestihli vyhlašování vítězů, bylo zřejmé, že v tak silně obsazeném závodě žádná bedna nebude Po dobrém obědě ještě prošli po rožnovském skanzenu, v jednom z mnoha stylových obchůdků ochutnali ostružinovici a jahodovici a pak vyrazili vstříc dalším víkendovým dobrodružstvím J.

Cíííl

Dan ale závodil!!!

Kdo má větší zadek???

No a s Renčou jsem si bezva povykládala

A za kolik jsem to vlastně uběhla? Chuchelná 10.9. 2011

2011-09-12T20:10:00.000+02:00

Chuchelná. Podle propozic závod zařazený do Moravskoslezského běžeckého poháru, závod o délce 15 kilometrů, v terénu a nahoru – dolů. To pravé ořechové. Jeden velký okruh, různorodý povrch, téměř žádný asfalt a hlavně les. Jdu do toho! Ale novým způsobem.

Bez ambicí! Bez stopek! Bez foot podu, který by mi měřil průměrnou rychlost na kilometru. Bez MP přehrávače-nepoběžím sama, poběžím ve skupině a budu si u toho povídat, nebudu nic řešit. Nezávodím, chci znovu nalézt ve svém sportovním snažení radost, chci běhat pro dobrý pocit. Mé totální znechucení z Hrabovského půlmaratonu se už nesmí nikdy opakovat.

Poprvé jsem si namíchala k pití 11/2 litru ionťáku. Půl lahve jsem vyzunkla před startem, půlku jsem si nechala po doběhnutí. Budu mít sílu! Nebudu mít hlad! Nikdy jsem podobné prostředky nepoužívala, ale můj běžecký vzor Lída Šokalová mi vysvětlila, že nějak do těla ty minerály a vitamíny vypocené na trati do těla zpátky dostat musím. „Co tělu vezmeš, musíš mu vrátit“prohlásila rezolutně a předala mi k tomu plnou tašku ionťákových koncentrátů.

Nekonala se žádná předstartovní nervozita. Jen jsem se trošku protáhla a v 10:00 hodin jsem vyrazila. Už po 200 metrech jsem věděla, že mi závod bude líbit. Zapovídala jsem se totiž. Nejprve jsem s Andym rozebírala ostravský maratón, různé ultraběhy, osobní rekorda podobně. Na prvním kopci jsem však jeho tempu přestala stačit a tak jsem se porozhlédla po nějaké jiné oběti. Našla jsem ji v podobě Pavla a Jardy z konkurenčních klubů. A s nimi jsem to táhla vlastně až do cíle. Ježiš, to byla pohoda. Sotva jsme doběhli do lesa, začali jsme probírat, zda náhodou nerostou hřiby a jestli bychom se po nějakých neměli porozhlédnout. Plynule jsem navázali tématem dovolená, pozitivní vliv mořského vzduchu na léčbu astmatu, naťukli jsme problematiku příznivých účinků maďarských termálních pramenů na běžcovy klouby. Nevyhnuli jsme se samozřejmě ani kulinářským tématům, já jsem hodně propagovala maďarskou národní kuchyni.

Chuchelnou jsem běžela poprvé a tak jsem byla překvapené, jak je celá trasa závodu nádherná. Vede lesem. Dýcháte svěží vzduch. Občas minete nějaký ten rybníček. Nohy klušou po šotolině, blátu a zpevněných lesních stezkách. Až poslední dva kilometry běžíte po asfaltu, ale to už jste v Chuchelné, je to z kopce a máte to za pár. Měla jsem naprosto čistou hlavu.

Nesledovala jsme čas ani kilometry. Bylo mi báječně neboli BEZVA.Až na zmiňovaném asfaltu jsem natáhla krok a přidala do tempa. Zbývaly mi síly. Přesto jsem až do dnešního večera netušila, za kolik jsem v tom cíli byla. Je mi to fuk. Když jsem ale před chvílí na stránkách závodu prohlížela fotky, narazila jsem i na výsledky. Zjistila jsem, že jsem na těch 15 km potřebovala 1:20:12.

Byl to moc hezký běh!!! Za startovné 50 korun jsme měli k dispozici šatny s teplou sprchou, vodu, oplatek, párek. Shodou okolností a šťastným zásahem osudu jsem ve své kategorii skončila třetí a tak jsem si domů vezla i odměnu věcnou a finanční. Finanční jsem následně projedla s kolegy z MK Seitl v cukrárně Jařabová v Kravařích. Konaly se zákuskové orgie. Nejsem s touto firmou nikterak spřízněná. Přesto ji všem vřele doporučuji. Zákusky jsou zkrátka famózní. Je zbytečné kupovat je domů. Domů je totiž nemáte šanci dovézt. „Sežerete“ je přímo na místě.

Naše zmiňovaná konverzační skupinka

A tak jsem celou sobotu, vlastně celý víkend i díky Chuchelné měla dobrou náladu. Je to závod s příjemnou atmosférou a kvalitním zázemím, který si na nic nehraje. Přijďte za rok také, dáte mi za pravdu.

No a vlastně se už pomalu chýlí ke konci můj tréninkový zápřah. Sobotu 17.9. si dám pooomalu a na pohodu Běh rodným krajem Emila Zátopka – zase bude les a kopečky. No a 24. září (budu-li zdráva) spočinu na startu Ostravského maratonu. Bude to můj čtvrtý start na tomto závodu a celkově 7. maratón. Uvidíme…

Ubrečený půlmaratonský bronz. Hrabová 3. září 2011

2011-09-04T21:58:00.000+02:00

Fotky jsem vybrala optimistické. Jednu před startem, druhou pozávodní. Ale jinak...

Ani nevím, jak začít. V srpnu jsem opět o něco zvýšila tréninkové dávky. Zapojuji dlouhé běhy a jde mi to-za každého počasí. Nemusím se do tréninku nutit. Snažím se až na vyjímky zdravě jíst, nezapomínám na každodenní strečink a také o něco více spím. Nic mě nebolí, nic mě netrápí. Na žádné zkoušky se už neučím, nic mě nestresuje-no možná trošku návrat do práce po mateřské. Sečteno a podtrženo, ideální podmínky pro to, abych si na sobotním 1/2maratonu v Hrabové zaběhla pro nějaký lepší čas-tak něco kolem 1:52.

Leč šedivá je teorie...Startovala nás celkem jen 77 běžců, protože závod kolidoval s horským ultramaratonem 7 Beskydských vrcholů. Žen bylo myslím 11. Na startu vládla pohoda, i když mi trochu vadily otázky typu :“Za kolik to dneska běžíš?“ „Za 1:52, mám naběháno“ vypadlo ze mě nakonec. Což jsem vůbec neměla vypustit z úst.

Prvních 12 kilometrů to tak skutečně vypadalo, běželo se mi celkem dobře, horko nebylo tak strašné, pravidelně jsem pila a hlavně jsem neměla hlad. Mávali jsme na sebe s ostatními běžci, povzbuzovali, dělali srandičky. Jenomže pak mi s odpouštěním začalo hrabat. „Hrabalo mi v Hrabové“, řekla bych. Byla jsem totiž sama a běhala jako nějaký sputnik po 4-kilometrovém okruhu stále dokola a dokola. To je strašně ubíjející. Já mám raději jeden velký okruh, nebo běh z bodu A do bodu B. V ten moment můj mozek jako by vyslal signál do svalů na nohách a bylo dobojováno. Vytuhla jsem a zbylých 8 kilometrů jsem měla co dělat, abych průměrný čas na kilometr udržela pod 5:40. Bila jsem se sama se sebou, opakovala si „máš natrénováno, máš natrénováno, přidej“. Bylo to k ničemu. Do cíle jsem se doploužila za 1:55:06 a pak se rozbrečela. Poprvé v životě jsem v závodě brečela zklamáním. Ani jsem nebyla schopná z toho breku popadnout dech. Asi na mě byl hrozný pohled, protože se mě všichni ptali, zda mi není špatně. Nebylo mi špatně, tělo úplně v pohodě. Ale lomcoval mnou vztek na sebe samotnou.“Vzpamatuj se Lenko“, říkám si,“tohle už přece není běh pro radost. Běh ti má přinášet endorfiny a ne stresy. Proč si vytváříš úplně zbytečně takové nerváky? Proč se užíráš něčím, co tě má těšit?“.To byl rozumný úhel pohledu.Ale ten druhý mi říkal, že s takovým časem za půlmaraton letos Ostravský maraton pod 4 hodiny opět nezaběhnu.

Co mě nakonec alepoň částečně povzbudilo? Ani ne to, že jsem ve své kategorii skončila třetí vedle Lídy Šokalové a Karin Javorské. V ženách jsem doběhla celkově čtvrtá. Pomohlo mi, že si se mnou o mém zklamání popovídala zlatá Lída. Náš Rejža mi vysvětlil, že bylo horko a všichni měli horší časy. I výtečná Karin z BK SAK měla čas přes 1:53. Ultralibor mi vysvětlil, že jsem to v tom horku přepálila. Věrka mi zdůraznila, že my amatéři máme běhat pro radost a ne se trápit nějakými časy. Vlastně plno běžců pro mě měli povzbudivá slova...Tak já ten Ostravský maraton letos nevzdám.Půjdu do toho. Ale nepoběžím ho sama. Samota při tak dlouhém běhu je k uzoufání a ani hudba ve sluchátkách mě nenakopne.

A ještě mám v záloze celou řadu preventivních opatření. Zkusímse vrátit o pár roků zpět, kdy jsem skutečně běhala jen tak. To znamená, že na nejbližším závodě sundám z boty foot pod a z ruky stopky. Čas mě nesmí zajímat. Počínaje Chuchelnou se pokusím za někoho „zavěsit“, ať na ty kilometry nejsem sama. Sundám z uší sluchátka, budu více vnímat svoje tělo. A uvidíme...Sezonu 2011 chci určtě dokončit.

Sezona 2012 je otevřená. Běhání je droga a já jsem závislák. Ale svou účast na závodech přehodnotím. Je toho tolik, co mě baví a na co kvůli závědění a tréninkům nemám čas. Třeba chci znovu začít chodit do němčiny, měli jsme v konverzačním kurzu báječnou skupinu spolužáků a já z ní vypadla. Také se KONEČNĚ chci naučit hrát na klavír. Přála jsem si to už jako malá holka, ale pro nedostatek místa v bytě jsem místo toho chodila do LŠU hrát na housle. Ve sklepě mi odpočívá kolo, na který mám čas asi tak jen 3x do měsíce-zoufale málo...Ale hlavně si musím vtloukat do hlavy, že jsem amatér, o nic nejde, nejdůležitější je zdraví a moje dvě holky.Občas na to zapomínám a pak blbnu...

P.S. A teď trochu odbočím. O mě totiž v Hrabové nešlo. Já se vybrečím, vyvztekám, slupnu indiána, větrník, laskonku a za pár dní jsem v pohodě. Skutečně líto mi ale bylo Ivy Pachtové. Během závodu ji odešlo koleno a měla takové bolesti, že nebyla schopná ani jít. A to se jí stane 7 dní před Mistrovstvím světa v běhu na 100 kilometrů. Tak tomu říkám pech. MOC MOC MOC jí držím palce, aby se do startu uzdravila a mohla běžet!

Sebevrazi v Chlebovicích

2011-08-27T23:27:00.002+02:00

Druhý kilometr. Jsem vrchařka :-)

S Ervínem v patách.

To je euforie na otočce.

Danuš také bodovala.

Bednáááááááááááááááá

Jak jinak nás nazvat? Nás závisláky, co bez běhu a bez své vzájemné společnosti nemohou být ani v den, který Český meteorologický ústav označí jako nejteplejší den v roce. Lékaři na pátek 26. srpna vyhlásili stupeň zátěže č. 3. Padaly teplotní rekordy.A banda běžců amatérů se vydala do Chlebovic, aby zdolala vrchol Kubánkov.

Běžela jsem tento závod poprvé. Od zkušených borců jsem věděla, že je to „maso“.Proto jsem se již od rána intenzivně připravovala. Byla jsem sice v práci, ale pořád jsem pila. Hydratace je základ! Na oběd jsem snědla asi tak 1/2kg nudlí s kuřecím masem. Následné trávení mi sice odkrvilo mozek, ale chtěla jsem mít jistotu, že mě už na 5-tém kilometru nepřepadne hlad. To se mi totiž stává pořád...

Jakou si stanovit taktiku pro závod, který má délku 14 kilometrů, z toho 6,5 km vede lesem do prudkého kopce, pak vám dá zabrat seběhem po šotolině a kamenech, aby vás nakonec uondal dvoukilometrovým doběhem po asflatu? Žádnou!!! Ale můžete mít nějaká přání. Já měla tři-vliv zlaté rybky patrně. 1) Běžet v kuse, ani jednou nepřejít do chůze, ani v nejprudším kopci ne. 2) nedoběhnout jako poslední. 3) vyhrát už konečně něco v tombole. No a ještě jsem samozřejmě chtěla přežít, nezpůsobit si žádný úraz a neunavit se před půlmaratonem, který poběžím 3. září.

Když moc chcete, přání se vám splní. Asi už po prvním kilometru jsem na svým stopkách přestala sledovat čas a průměrnou rychlost na kilometr. Nemělo to smysl. Bylo vedro a do toho stoupání. Zase mě předběhl Ervín. Na pátém kilometru jsem plantala nohama. Ale pořád běžela. Jak mi bylo dobře! Byl pátek, byla jsem v lese, běžela do kopce a těšila se na pivo v cíli a na rodinku doma. Jako bonus jsem tušila, že nejsem poslední. Na 6,5-tém kilometru stoupání skončilo, dočkali jsme se vody a otočky dolů. Jenomže mi seběhy nikdy nešly. Nemám ráda běh z kopce. Ale to nevadilo. Kochala jsem se panaromaty a hledala hřiby podél cesty. Je mi skoro až hanba říci, že jsem se asi ani nezadýchala. Běžela jsem na pohodu.

Kousek před cílem jsem málem zabloudila. To se dalo čekat, když se dva z organizátorů zapovídali mezi sebou a nestáli na značkách. No jo, chlapi J. Mám pocit, že do cíle jsem doťapkala. Dostala jsem perník (perník jako sladké pečivo, nikoli pervitin) a 1,5 litru Matonky . Vyzunkla jsem hneďka na ex asi tak polovinu. Sprchu jsem si dala studenou, bezva masáž na nohy to byla. Pištěla jsem u toho chvílemi jako nějaká sopranistka.

A bacha! Za startovné Kč 60,-- to nebylo všechno. Ještě jsme měli nárok na párek. Nárok jsem ihned proměnila v realitu. Nebyl to párek, ale klobása a mastnota mi pěkně kapala po bradě, mňam J. A pak jsem to pěkně zapláchla vychlazenou desítkou.

Nebudete tomu věřit. Vyhrála jsem v tombole! Pěkný černý batoh.Ale to nebyla hlavní pecka dne. Po neskutečně dlouhé době jsem skončila na bedně. Jako druhá ve své kategorii. Co na tom, že jsme v kategorii běžely jen tři...

Sečteno a podtrženo. Běh z Chlebovic na Kubánkov je úplně senzační závod a vy všichni, kteří jste ho ještě neběželi, o hodně přicházíte. Já do toho za rok půjdu zase.Howgh!

Nejlepší je Mniší...a díky Karle!!!

2011-08-22T21:31:00.001+02:00

To není fronta na chleba, to čekáme na vyhlášení.

Nejlepší běžecký oddíl na světě. Elita. The best of...

Tak to Karel zkontroloval a mame to za 51:00.

Nepodezírejte mě z nějaké hormonální nerovnováhy a psychické nevyrovnanosti. Zkrátka jsem jen zářný příklad toho, že jednou jsi dole a jednou nahoře. V sobotu 13.-tého zklamání v Rájci, v sobotu 20.-tého euforie v Mniší.

Tenhle ne zrovna lehký 10-ti kilometrový závod jsem běžela potřetí v životě. V roce 2008 za nějakých 50:06 – lilo jako z konve, v roce 2010 bylo obrovské vedro a já se do cíle protrpěla za 54 minut a nějaké vteřiny. A letos v teple a sluníčku jsem k uběhnutí celé tratě potřebovala rovných 51 minut. Ani vteřinu navíc! Přitom ještě na startu v 10.00 hodin jsem si říkala, že bude-li to za 52 minut, budu šťastná jak blecha.

Pro mě je běh v Mniší cosi jako morální povinnost. Pokaždé na něm panuje výborná atmosféra. Téměř všichni běžci se známe. Za MK Seitl se nás letos sešlo snad 15. Puboška Danuš potřebovala parťáka – při běhu jí nestačím, ale ve společenské konverzaci a v páchání výtržností jsem pro ni nepostradatelná. Kopce mám moc ráda. V cíli dobré občerstvení – sice ne grilovaná klobása, ale sladké koláčky jsou pro doplnění cukrů taky důležité J. Tím vším chci říct, že už v únoru jsem měla termín běhu červeným fixem vyznaný ve svém diáři a pro jistotu i v rodinném kalendáři. Omlouvá pouze těžká újma na zdraví (a v roce 2009 termín běhu kolidoval s mým porodním termínem J )!

Přes všechna vyjmenovaná pozitiva je Běh oborou pořádně náročný. Prudké výběhy a prudké seběhy. Hekat jsem začala asi tak už na třetím kilometru. Funěla jsem jako lokomotiva. Nohy mě sice nebolely, ale cítila jsem, jak dostávám zabrat. Sakra, mít tak někoho, s kým bychom se vzájemně dotahovali. A náhle kde se vzal, tu se vzal. Běžec. Pro mě nová tvář. Sympaťák a hlavně asi tak na stejné výkonnostní úrovni. Dali jsme se do řeči. Hovor se točil kolem toho, že už nemůžeme a že to není žádná sranda. Po otočce na pátém kilometru u Lišky Bystroušky jsme se už vzájemně hecovali. „To je hrozné“ prohlásil onen Běžec. „Vydrž a makej, už jen 4 kilometry“ já na to. Pak mě zas nakopl on, protože v okamžiku, kdy já jsem pocítila krizi a začala zpomalovat, Běžec zrychlil a já si ho nechtěla nechat utéct. Přibližně na 8-mém kilometru nám hodně pomohla dobrá víla – jedna z organizátorek nabízející kelímek s vodou.Voda nám vlila do žil novou energii a poslední 2 kilometry jsme fakt zamakali. Kousek před cílem Běžec hlásí: „Máš u mě pivo, bez tebe bych tu tak rychle nebyl“. „No jo, jenomže hospoda otevírá až ve 14 hodin“, odpovídám. „Tak na nějakém příštím závodě“, slíbil neznámý. Bezva! Po dosažení cílové čáry jsem se dozvěděla, že onen Běžec se jmenuje Karel. Karle bacha, máš u mě dluh!!! A i já tobě moc děkuji, že jsi mě potáhl...

Nakonec jsem samou radostí ze zlepšeného času dokázala vyklusat kilometr, protáhnout se a pak už jsem s ostatními spěchala na vyhlášení vítězů. Tady jsem zaznamenala závan diskriminace běžkyň. Nejde o to, že máme méně kategorií. Jde o ceny. Zatímco v některých mužských kategoriích vítěz bral soudek piva, vítězná žena dostala sušák na praádlo. A to není fér!!! Pánové organizátoři, polepšete se J

Zklamání z půlmaratonu...

2011-08-19T21:21:00.000+02:00

Závodím hodně v Polsku, maraton jsem si odběhla v Rakousku, na další se chystám do Slovinska a závody v sousední „tak trochu jiné cizině“-na Slovensku opomíjím. Jen jednou jsem v Košicích běžela 1/2maraton, bylo to v roce 2008, a od té doby nic.

S tím bylo třeba něco udělat. Nakazila jsem touto myšlenkou klubové kolegy (nakonec se nás sešlo devět) a tak jsme v sobotu 13. 8. společně vyrazili na Rajecký maratón nebo půlmaraton. Já jsem si teda troufla jen na půlku. Už v propozicích závodu jsem se totiž dočetla, že Rajec není trať pro osobní rekordy.

Teď malá odbočka. Trénuji na Ostravský maratón. Trénuji na vysněný čas pod čtyři hodiny. Podle tréninkového plánu jsem měla za úkol půlmaratón zaběhnout v čase 1:52:00. To vycházelo na kilometr průměrnou rychlostí 5:15, což není tak strašné.

Rajec závodem žije! Na náměstí, kde se startovalo a zároveň byl i cíl, to prostě pulsovalo. Spoustu stánků s pivem, limem a všelijakými grilovanými dobrotami. Stánky s pouťovými cetkami. Pódium, na kterém střídavě hrála dechovka, popík, střídavě tančily soubory lidových tanců. A k tomu plno diváků a fanoušků. Počasí nevyzpytatelné. Chvilku dusno a horko, chvíli zataženo a o něco chladněji.

Prezentace proběhla hladce a bez zdržování a tak jsem v 10:00 hodin dobře naladěna a plna očekávání stála na startu. Od prvního kilometru se mi běželo moc dobře. Na 5.-tém kilometru jsem měla mezičas něco kolem 26 minut. Na každé občerstvovačce jsem pila a něco zobla. Desátý kilometr jsem probíhala už s časem 54 minut. To nebylo dobře, znamenalo to, že zpomaluji. Na jedenáctém kilometru následovala pro půlmaratonce obrátka do cíle, maratónci běželi dál. Právě na té obrátce jsem pochopila, proč jsem zpomalovala. Došlo mi, že jsem celých 11 kilometrů běžela do mírného kopce. Jenomže i když zbývajících 10 kilometrů do cíle bylo ve znamení mírného klesání, mé nohy přepadla únava a já jsem nebyla schopná zrachlit. Na 19.-tém kilometru mě jako bonus přepadla křeč. 1:55 v cíli. Ani to, že jsem ve své kategorii z 22 běžkyň skončila šestá, mě nemohlo rozradostnit.

Byla jsem strašně zklamaná, měla jsem na sebe obrovský vztek, chtělo se mi brečet. Ačkoliv už trénuji, stále se mi nedaří. Paradoxně nejlepší letošní čas(1:53 a něco) jsem zaběhla v dubnu v Pardubicích, kdy jsem neměla moc natrénováno a jela jsem si jen provětrat hlavu od učení se na rigo. V srpnu už mám titul v kapse, čistou hlavu, běhám, snažím se a nic z toho…

A tak jsem se rozhodla. Další zkušební půlmaraton poběžím 3. září v Hrabové. Zkusím běžet na krev. Pokud se mi ani tam nebude dařit, Ostravský maratón zabalím. Nechci zažít zklamání z času přes čtyři hodiny. Nechci se stresovat něčím, co mi má správně přinášet radost. Vždyť běhat jsem začala pro dobrý pocit z pohybu, pro endorfiny v cíli. Dokud nezrychlím na půlce, do velkého maratonu nepůjdu. Howgh!!!

Ale jinak bylo v Rájci BEZVA!!! Měla jsem sebou parťačku pubošku Danuš. Danuš svou kategorii vyhrála. Svým nadšením a rozjuchaností mě spolehlivě nakazila. Nacpaly jsem se pozávodními těstovinami, zmrzlinou, melounem, trdelníkem, pivem a koktejly. Hulákaly jsem na lesy, tedy páchaly tradiční pozávodní výtržnosti. Ve vší slušnosti, skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví jsme určitě nenaplnily a nebylo to ani na přestupek J

Organizátorům Rájeckého půlmaratonu a maratonu patří pochvala úplně za všechno. Skvělé zázemí pro závodní, hodnědobře zásobených občerstvovacích stanic. Značení kilometrů. Fanoušci. Bohatý program v cíli. Spoustu dobrot. A i to počasí nakonec nezklamalo.

Je tam horko. Tam v Karviné, v Karviné ...

2011-07-11T22:07:00.000+02:00

Smrt v cíli

Euforie v prvním kole

A osvěžení před startem

Je druhá sobota v červenci. Je hrozné horko, dusno, náznak bouřky. Je pozdní odpoledne. Víte, co budu dělat? Každý rok-pokud budu zdráva? Stát na startu Karvinské desítky.

Letos jsem v 17:00 hodin očekávala startovní výstřel už po čtvrté. Teploměr se pochopitelně pohyboval někde okolo 30 stupňů. Tradičně jsem bojovala s hladem, který nezaplašila ani velká vanilková zmrzlina a perník hodinu před startem. Přesto všechno jsem měla bezvadnou náladu a těšila se na pekelných 10 kilometrů.

Loni jsem celý závod zaběhla v čase 53:07. Pro letošek jsem si přála alespoň minutové zlepšení. Byla jsem odhodlaná jít do závodu naplno, vedro nevedro. Věděla jsem, že mě čekají čtyři kola, převážně rovinka, ale také prudký seběh hned na začátku a stoupání v závěru každého okruhu.

První kolo se mi běželo tak lehce, pohodově. Druhé bylo k přežití, třetí bylo o nesmírné únavě . Čtvrté kolečko bylo s vypětím všech sil, nakonec však provázené radostí z dosaženého času 51:52. Jaké jsem měla během závodu myšlenky, zda jsem měla nějakou taktiku, jaký jsem si držela průměrný čas -absolutně netuším. Horko mi úplně všechno vypařilo z hlavy. Tuším jen, že jsem někdy od 5-tého kilometru usilovala o předběhnutí Renči z BK SAK Karviná, na 9-tém kilometru se mi to téměř povedlo, aby se pak kousek před cílem ukázalo, že letos je Renata zkrátka ještě pořád lepší.

V cíli jsem dostala medaili a padla na kolena. Jak já si přála lehnout! To mi ale kluboví kolegové nedovolili. Nalili do mě asi tak půllitr vody a musela jsem svou únavu rozchodit. Rozchodila jsem se směr sprcha a pak zpátky na náměstí, kde souběžně probíhala tombola, vyhlašování výsledků a živá konverzace se všemi známými. Hlad mě kupodivu přešel, ale vychlazený Radegast ve mě takřka zasyčel.

Ve své kategorii jsem pro tentokrát skončila na 4.-tém nebo 5.-tém místě. Ale v tombole jsem vyhrála trojbalení jakéhosi Stimolu. Bacha! To není žádný prostředek k odstranění ženského bolehlavu nebo něčeho podobného (na to se přece od dob Járy Cimrmana ordinuje potměchuť). Stimol je údajně likvidátor únavy. Nesjou to žádné bobule, je to prášek, který se sype do vody a pak se vypije. No, myslím, že pár týdnů budu sbírat odvahu k jeho konzumaci. Pak se ale vyhecuji!!!

Proprděný noční 1/2 maraton v polském Rybniku

2011-06-26T21:05:00.000+02:00

Noční běh a závodění mají nesporně několik výhod. Většinou je chladno. Nepraží slunce. Není tolik vidět, jak blbě vypadáte, když jste uřícení. Ze závodu můžete rovnou do hajan. Jsou zde ale i určitě negativa. Tak předně se vám můžou vzbouřit biorytmy-je přirozené v noci spát a ne někde pobíhat. Za celý den jste unavení a proč se ještě dorážet závodem. A v mém případě je tu ještě jeden problém-občas bývám večer přejezená k prasknutí.

Jako tuto sobotu. Dopoledne jsem strávila s Markétkou na pískovišti. Pak jsem ji během procházky v lese uspávala. Doma jsem páchala domáci práce-vaření, žehlení, uklízení -zkrátka jsem si od rána nesedla...A abych se dorazila, odpoledne a navečer jsme celá rodinka na zahradě grilovali. Zase jsem propadla obžerství-jednohubky, dort, klobásky, víno a ...fazolový sálát!!! Právě tato pochutina se později ukázala jako stěžejní.

Večer jsem totiž s puboškou Danuš, Laďou, Ivou a Jirkou vyrazila směr polský Rybnik, kde jsme chtěli běžet 2. ročník nočního půlmaratonu. Start závodu byl až ve 22.00 hodin, takže jsem se naivně domnívala, že když v 17:00 přestanu pojídat, do závodu vše strávím a do cíle doběhnu hladová. Hahaha. Fazole jsou takové nepředvídatelné...

Už krátce před výstřelem startovní pistole jsem pocítila jakousi těžkost v krajině břišní. První dva kilometry ještě šly, soustředila jsem se totiž na to, abych nešlápla na nohy nějakému běžci přede mnou. Sotva se však běžecký peleton na třetím kilometru roztrhal, začlo mé malé drama. Prd, prd,prd. Hrozně jsem se styděla, ale tělu vždy neporučíš. 4-tý kilometr prrrrrrrrrrrrrrd, prrrrrrrrrrrrrd. No, nikdo vedle mě, tak mi to už tolik nevadilo. Navíc mi toto permanetní upouštění bioplynu ulovilo od přetlaku na žaludku. 5-tý kilometr a skupinka běžců kolem mě.Prd, prd, prd. Pro jistotu jsem si přidala hlasitost ve svém mp3 přehrávači, abych ty flatulační zvuky tolik nevnímala. Prrrrrd, prrrd, nás se ale Lenko nezbavíš, jsme tady s tebou, prd, prd, prd. Sedmý kilometr, sláva, přestávka u občerstvovací stanice. A co mi provedl ionťák? Dodal mi energii a nejen mi, i mým věrným pronásledovatelům,prrrrrrrrrrrd, prrrrrrrrrrrrrrd, prrrrrrrrrrrrrrrrd. No a co, taková zapálená cigareta přece otravuje vzduch daleko víc, než mé tělesné pochody. No a co třeba takový Mittal Steel, ty jedy, co vypouští do ovzduší. Prd, prd, prd. No vida, mám za sebou druhý okruh. Prd, prd, prd, Lenko, mi ti pomůžeme, mi tě nakopneme. A skutečně. Nevím přesně, jak funguje dvoutaktní motor prdícího trabantu, ale já jsem ve třetím kole dost přidala na rychlosti. Prd, prd, prd, popožeňte mě. Prrrrrrrrrrrrd popoženeme, je tu dvacátý kilometr a najednou cíl. Někdo mi sundává čip z nohy, věší mi na krk medali a já jsem najednou opět za dáma. Sotva jsem totiž zastavila, doprděla jsem. Doprděla jsem na čase 1:55:04. No dobrý, pod dvě hodiny. Pro radost z pohybu.

V šatně zařvu: „Danuuuuuuuuuuuuš, jsi tu? Jseeeeeeeeeem!“ A vezu se v pozávodní euforii. Vyměňuji si s puboškou dojmy ze závodu, nejsme nadšené ze svých časů, ale je nám hrozně fajn, smějeme se, štěbetáme, hodnotíme si své „špeky“, přidává se i Iva. Sprcha spláchne únavu. Mám chuť na pivo, které však nikde není k dostání. Nevadí, jdeme se už i s Laďou a Jirkou najíst a pak už jen čekáme na vyhlášení výsledů. Holky jsou na bedně, já ne, čert to vem, nakonec zjišťuji, že jsem ve své věkové kategorii doběhla 14.-tá.

Zpáteční cesta autem se nedá popsat a obsah naší konverzace v autě nelze zveřejnit. Celých 40 kilometrů z Rybniku do Ostravy vtipkujeme, smíchy někdy až brečím, vůbec necítím únavu, nohy mě přestaly bolet, nejradši bych zase honem někde běžela...A na ty prdy prdím J

P.S. Závod byl BEZVABEZVABEZVA. Poláci zkrátka běhání fandí. Běželo cca 400 běžců. Trať vedla centrem města, převážně po asfaltu a převážně po rovině, běželi jsme třikrát sedmikilometrový okruh. Každý jsme při prezentaci, která velmi rychle odsýpala, dostali tričko. Po doběhu krááásnou medaili. Pití a občerstvení na trati v podobě vody, ionťáků, rozinek, banánů a čokolády. Po doběhu teplá polévka. Šatny se nacházely v objektu krytého bazénu v Rybniku, takže i sprch bylo dostatek a dokonce i tekla teplá voda. Vyhlašování výsledků proběhlo ve velmi příjemné atmosféře. Bude-li mi za rok sloužit zdraví a budu-li mít čas, určitě se moc ráda zúčastním i třetího ročníku.

Naše během zdrogované trio při vyhlašování.

Medaile se vážně povedla

Proběhnětě se na Elbě. Je to BEZVA

2011-06-22T23:58:00.001+02:00

No neběhejte kolem, když je tu tak krásně...Přístav v Marina di Campo

Monte Capanne, 1018 m.n.m. jsem nevyběhla, ale vylezla. Nádhera!

Itálii mám už celkem projetou-sever, jih, pobřeží, vnitrozemí, moře i hory. Vždy jsem se vracela nadšená. Líbí se mi italština, chutná mi italská kuchyně, chutná mi Prosecco a Frizzante, ujíždím na zmrzlině. Líbí se mi italský temperament, způsob života, líbí se mi uniformy carabinierů. A teď, se dvěmi malými caparty, hodně oceňuji, že Italové milují děti. Není problém vzít je sebou kamkoli v kteroukoli denní či noční hodinu.

Letos mě dovolená zavedla na italský ostrov Elba. Elba je ostrov sportovcům zaslíbená. Můžete ji celou přejet na kole, můžete si ji celou oběhnout, můžete se tady potápět, plavat v tyrkysově modrém moři a také si odskočit do hor spáchat nějakou tu turistiku.

My jsme s rodinkou zakotvili v městečku Marina di Campo. Odtud jsme podnikali výlety do dalších měst na pobřeží, navštívili i vesničky v horách. Vylezli jsme na nejvyšší horu ostrova Monte Capanne vysokou 1018 m.n.m. A hlavně se každý den koupali, každý den na jiné pláži. Zkrátka parádně aktivní dovolená. Jenomže já si na ostrov přijela i zaběhat...

Můj první běh na Elbě byl poněkud chaotický. Vyběhla jsem před sedmou hodinou ranní, kdy slunce ještě tolik nepražilo, ale nevěděla jsem,kudy se vydat. Rozhodla jsem vyběhnout z Marina di Campo do nějaké jiné vesnice či městečka a pak se vrátit. Běžela jsem po silnici a ačkoliv jsem nebyla jediný běžec a okolní krajina byla moc hezká, uhýbat projíždějícím autům mě moc nebavilo. Svých plánovaných deset kilometrů jsem si sice odkroutila, ale nebylo to úplně to „pravé ořechové“.

Následující ranní výběhy už byly o něčem jiném. Našla jsem si okruh o pěti kilometrech, který vedl z kempu přes městečko až do přístavu v Marina di Campo. Trasa se chvíli klikatila kolem hotelů, chvíli vedla parkem a z velké části kopírovala pláž.

Na ostrov jezdí hodně německých a rakouských turistů. To se odrazilo i na „skladbě“ a počtu běžců. Běhalo nás zkrátka hodně. Chvíleme jsem si připadala jako člen běžecké skupiny z filmu Forest Gump. Běhají všechny věkové kategorie, běhá hodně žen. Co mi bylo moc sympatické je to, že jsem se se všemi míjejícími běžci zdravila- slovně, úsměvem, mávnutím ruky. To se mi doma bohužel moc často nestává.

Celkem se mi podařilo vyběhnout pětkrát a tak jsem si z Elby po deseti dnech vezu naběhaných 50 kilometrů. Jasně, že jsem chtěla běhat denně. Ale takový průkopnický návrh mi v rodině bohužel neprošel, i manžel měl přeci dovolenou a tak jedno ráno jsem si já běhala a on se staral o holky, abychom si následující ráno naše role prohodili. I když, aby bylo jasno- manžel neběhal, manžel raději spal...:-))

Z čistě ženského hlediska přidám ještě jedne postřeh – nevím, zda ti vypracovaní, sympatičtí, vysocí, usmívající se běžci jsou na Elbě pravidlem, nebo zda jsem měla jen mimořádné štěstí a ocitla jsem se v pravý čas na pravém místě. Každopádně bylo na co koukat!!!

P.S. Další postřehy na www.bezvabeh.cz

Bezva běh na bezva týmovém maratonu v Karviné

2011-06-06T18:18:00.007+02:00

Euforie, že jsme spolu a zase něco poběžíme.

To je onen výraz nazvaný naší Danuš "kapr"

Zlomek našeho týmu.

Co dělat v neděli dopoledne? Venku horko, nohy nechtějí odpočívat, týmový duch si žádá společnost a zvědavost velí zkoušet nové věci? ... ZABĚHNOUT si 1. ročník EKIDEN PENTLA maratonu v Karviné.

Co je to za zvláštní název??? Ekiden je štafetový běh, který má původ v Japonsku. Místo klasického kolíku si závodníci předávají látkovou šerpu. Ta se v místním nářečí nazývá "pentlou". Trasa běhu propojuje dva nádherné karvinské parky, vede kolem historických a lázeňských budov Karviné a klikatí se právě jako "pentla".

Celá trasa měří 42 195 m , vznikl tak 1. maraton smíšených družstev v ČR. Kromě této jedinečnosti bylo stanoveno, že v družstvu první a poslední úsek povinně poběží ženy, úseky 2,3,4,5 muži. Jednotlivé úseky měří bez 10 m rovných 7 km a poslední úsek vyměřené tratě, který vyšel na 265 m (195+7x10) poběží hned na začátku patron. Patron je vylosovaná osoba známá z veřejného života Karviné. Závodu se zúčastnilo celkem 10 týmů.

Já jsem byla součástí družstva „BEZVA BĚH“. Tým reprezentovali kromě mě „puboška“ Danuš, „rejža“ Rosťa, Raduz, Jindra. Kapitánem byl nám Sokolík. Povedlo se mi ukecat Danuš a vyběhla jsem jako první. Měla jsem do běhání chuť a enegii a tak ačkoliv už od startu v 10:00 hodin vládlo v Karviné tradiční horko a dusno, běželo se mi celkem dobře. Konečně jsem si totiž zakoupila a nainstalovala baterii do mého foot podu a mohla jsem si tak kontrolovat průměrný čas na kilometr. Ten se po počáteční euforii 4:28 min. na km ustálil na rozumných a mým současným možnostem odpovídajících 5 minutách a cca 10 vteřinách na 1 km.
I když jsem se chtěla hlavně bavit, nechtěla jsem BezvaBěh týmu zkazit šanci na případné umístění do třetího místa. Ceny vypadaly lákavě, cinkaly, ale vydávaly i jiné příjemné zvuky. Fakt jsem makala a poslední dva kilometry funěla jako lokomotiva. Po 7-mi kilometrech jsem štafetovou „pentli“ předávala s časem 36:20 a našemu týmu to rozběhla na 5-té místo.
Byla jsem celkem „vyšťavená“, nebyla schopná mluvit a jen jsem tak prapodivně špulila pusu. To u pubošky Danuš vzbudilo záchvat smíchu, neboť jsem jí údajně připomínala kapra.
Moc se mi líbilo, že se všichni účastníci vzájemně povzbuzovali, na místě předávky panovala bezva nálada, rozjuchanost podporovala i dobrá hudební kulisa (DJ se velmi snažil).
Ačkoliv pěhám za párek a pivo, vůbec mi nevadilo, že se jako občerstvení podával guláš. Byl totiž VÝTEČNÝ, všichni si nechali naložit plný talíř a pak spokojeně pomlaskávali. Hovězí maso je pro běžce zdravé. Je plné bílkovin a uvaří li se guláš z kližky, šlachy v ní obsažené dodají běžcovým kloubům tolik potřebný kolagen :-). Pivo obsahuje vitamíny, minerály, ionty! Více jsem už v neděli pro své zdraví udělat nemohla.
Ačkoli se celý BezvaBěh snažil, nakonec naše úsilí stačilo pouze na šesté místo s maratonským časem 3:20:46. Za tolik asi maraton v životě nezaběhnu... Jaké bylo mé překvapení, když ceny dostávaly týmy od 6.-tého místa. Naše cena necinkala. Je velmi praktická. Budu ji nosit stálle při sobě, zejména při nočních bězích. Vyhráli jsme totiž kapesní svítilnu na ruční pohon. Made in China! Baterií netřeba!
Neděle se zkrátka vydařila. Organizátoři – BK SAK Karviná se zkrátka vytáhli a patří jim obrovský dík a pochvala :-)

Bezva Štramberk, bezva hlad

2011-05-23T14:04:00.007+02:00

Jakýsi tanec v rámci předstartovní euforie :-)

Rok se s rokem sešel a já se v sobotu 21. května opět postavila na start náročného závodu – Štramberské desítky. Poučena loňským deštivým počasím a blátivým terénem, stála jsem na startu obutá do krosových, nikoli silničních běžeckých botiček. Letos však počasí ukázalo svou jinou tvář. Místo bláta sucho a prach, místo deště slunce a horko.
Ráno se mi teda moc nechtělo, ještě na poslední chvíli jsem zvažovala, zda místo náročného pobíhání v kopcích nedám raději přednost rekreačnímu běhu v Bělském lese a okolí. Naštěstí nad mou přirozenou leností zvítězila chuť vidět se opět s ostatními členy běžecké sekty násobená chutí dát si po dobrém závodě kvalitně vychlazenou desítku.
Při prezentaci jsem obdržela startovní číslo 82, což svědčilo o vysokém poštu starujících. Nakonec nás bylo 97 a rekord v počtu účastníků byl tak překonán.
Jsem neskutečný sklerotik. Teprve až po odstartování závodu jsem si totiž uvědomila, že jsem si stále ještě nekoupila baterii do footpodu, nemohu si tudíž měřit uběhnutou vzdálenost a průměrnou rychlost a ze svého sportesteru mohu využít maximálně tak stopky. Rozhodla jsem se běžet naplno, nebát se „to pustit“ z kopců, nezpomalovat do kopců a celkově si vylepšit loňský čas.
Štramberská desítka totiž není žádná „brnkačka pro děcka“. Je náročná nejen zvlněným terénem, ale také různým povrchem trati, protože během deseti kilometrů mnohokrát stoupáte, mnohokrát klesáte, běžíte tu po asfaltu, tu po trátě, tu po štěrku. Odměnou vám ale jsou krásná panaromata, výhled na Štramberskou trúbu a pokud zavane příznivý větřík, můžete ucítit i vůni pečících se štramberských uší.
Větší část závodu jsem běžela sama. Až poslední tři kilometry před cílem se mi podařilo postupně předběhnout asi tak 5 běžců, mezi nimi i Dědka beskydského a to se počítá! A cílový čas? Je zkrátka BEZVA – 55:20, což oproti loňskému roku znamená zlepšení o 1 minutu a 20 vteřin.
V cíli jsem vypila snad litr vody a své bezva běžecké tričko jsem mohla ždímat. Ale pak následovala sprcha a jako bonus jsem si svou svou věrou souputnicí Danuš a klubovým náborářem Laďou dala pivo. Teda jak mi chutnalo!!! Užila jsem si i vyhlašování výsledků, neboť mezi úspěšnými bylo mnoho kolegů z domvského oddílu MK Seitl.
A užila jsem si i sobotní večer a odpoledne. Čekala na mě totiž rodinná oslava, venkovní grilování v milé společnosti. Až na oslavě jsem si uvědomila, jak moc mi ve Štramberku vyhládlo, takže jsem provedla ukázkový nájezd na bohatě prostřené stoly. No posuďte sami, snědla jsem: dvě grilovaná kuřecí stehna, jeden špíz, jeden plát bůčku, jednu klobásu, jeden grilovaný plněný lilek, jedna kuřecí prsa, šest zákusků a asi dvacet jednohubek a tím vším jsem se odstřelila do stavu ne nepodobného nirváně!!!

Nedělních 15 kilometrů mezi Hrabyní a Ostravou

2011-05-08T22:49:00.002+02:00

Jako dítko školou povinné z tzv. generace „Husákových dětí“ jsem k smrti nesnášela návštěvy památníku Ostravské operace v Hrabyni. A absolvovala jsem jich během své školní docházky nespočet. Také si vzpomínám na jedno jaro, kdy jsme povinně v pionýrských krojích u památníku vítali sovětskou delegaci. Pršelo, byla mi zima a kvůli povinnému třepotání mávátkami jsme všichni nastydli a onemocněli...
Jenomže roky plynou, doba je jiná, ideologický balast spojený s oslavami osvobození Ostravy pominul a tak jsem loňského roku 8. května 2010 poprvé DOBROVOLNĚ stála u Hrabyňského památníku na startu závodu „Běhu osvobození Ostravy“. A pozor – i když hlavní důvod mé účasti byl běh, naprosto upřímně považuji tento závod za důstojné připomenutí 66. výročí osvobození a konce II. světové války.
Vůbec to není jednoduchý silniční běh. Je to boj, protože chvíli stoupáte do kopce, pak z něj sbíháte a k tomu prvních cca 5 kilometrů běžíte po slinici č. 11, což je hlavní tah mezi Ostravou a Opavou (naštěstí příští rok bude trasa odkloněna na cyklostezky vedoucí z Hrabyně do Háje ve Slezsku, Jilešovic a Plesné).
Loni jsem se na trati málem uvařila, bylo totiž velmi horké a slunečné počasí. Letos, během 32. ročníku běhu, bylo všechno jinak...Na startu déšť, studený vítr a jako antibonus teplota vzduchu činila pouhých 10 stupňů. Svým založením jsem věčný optimista. A tak se stalo, že jsem na sobě měla pouze kraťasy, tričko s krátkým rukávem, přes to nátělník a upřímně jsem doufala v to, že mě běh zahřeje.
Zahřál!!! Už na prvním stoupání jsem se pěkně zapotila. Na dalších kilometrech se počasí umoudřilo. Přestalo pršet, oteplilo se a sotva jsem zahlédla ceduli Ostrava – Plesná, vysvitlo i sluníčko.No ne, že by najednou nastalo hrozné vedro, přesto jsem však byla vděčná za občerstvovací stanici na 10-tém kilometru.
Letos se mi běželo moc dobře, zlehka. Celá trať mi utíkala, kopce mi nevadily, naopak mě tradičně potěšily, protože jsem v nich předbíhala. V cíli v Ostravě-Porubě na stadionu "Arrows" mi rozhodčí naměřili čas: 1:17,38. „Jé, to je bezva“, pomyslela jsem si. „To mám oproti loňskému roku určitě o pár minut zlepšení, běželo se mi tak báječně“. Zdání klame. Zítra si KONEČNĚ zakoupím novou baterii do foot podu. Začnu znovu sledovat svůj průměrný čas na kilometr. Přestávám věřit svým pocitům (netýká se šestého smyslu,ten mám excelentní) . Jak jsem totiž později doma nahlédnutím do výsledovky zjistila, loni jsem celou trasu zaběhla o dvě minuty rychleji...
Opět jsem tedy nestála na bedně. Smutek se však nekonal. Vyhrála jsem totiž v tombole! Bolest v nohách jsem překonala živou diskuzí s ostatními běžci a vychlazenou čepovanou Plzní (jenom jednou, samozřejmě). Jsem plná odhodlání. Budu trénovat a zrychlím, zrychlím, zrychlím.

Peklo v Brně aneb 1/2 maraton 30. 4. 2011

2011-05-01T20:23:00.003+02:00

Brno čeká na start 1/2 maratonu

Je libo sedmimílové boty?

Idylka u kašny. Je krátce před závodem a já netuším, co mě čeká.

V roce 2007 to byl PRO MĚ první závod v životě. PRO BRNO to byl po dlouhé době první půlmaraton. A já byla s Ultraliborem u toho. Pamatuji si tu svou první předstartovní nervozitu a tu úžasnou euforii v cíli...Na startu nás bylo něco okolo stovky běžců....
Běžela jsem i v roce 2008, v roce 2009 jsem vynechala – ono v pátém měsíci těhotenství se dá běžet maximálně 10 kilometrů. V roce 2010 mi start překazily plané neštovice. Až zase letos...Věděla jsem, do čeho jdu. Trasa vede centrem Brna a také Pisáreckým parkem. Běží se dvě kola.
Strašně moc jsem se těšila. Měl to být první pořádně dlouhý pozkouškový závod. Předpověď počasí zněla optimisticky. Všechno vypadala tak optimisticky...30. dubna se běžel ještě jeden hodně pěkný závod v okolí Ostravy. Dolnolhotská 10. Brno je však srdeční záležitost, dlouho jsem se nerozmýšlela a věděla jsem, na startu kterého závodu budu v sobotu stát.
Organizace Brněnského půlmaratonu byla bezchybná. Pár dní před startem jsem ještě emailem obdržela instrukce-kdy a kde převzít startovní číslo, kde jsou šatny, kde sprchy po závodě a jako bonus možnost „vyplavat se“ v bazénu Městských lázní v centru města.
Na startu jsem byla klidná jako želva. Mám pocit, že veškerou svou nervozitu jsem vyčerpala 27. dubna v Praze. Letos se nás sešlo hodně – přibližně 300 závodníků. Jen to sluníčko hřálo trochu moc...
Odstartováno bylo ve 14:30. A já už asi po pěti minutách na trati tušila, že to bude boj. Hlava běžela v pohodě, ale bylo velké horko-troufám si tvrdit, že na sluníčku bylo hodně přes 30C. K tomu těžké předbouřkové dusno a silný vítr, který rozhodně nefoukal do zad. Prvních 5 kilometrů se běží po asfaltce přes centrum města v plném provozu bez možnosti schovat se v jakémkoli stínu. Kolem 5-tého kilometru vběhnete do Pisáreckého parku. Na jednu stranu paráda-stín a svěží vzduch. Na stranu druhou dlouhé a úmorné stoupání.
První kolo mi uběhlo hodně rychle. V polovině trati jsem měla čas něco kolem 55 minut, což není sice oslnivé skóre, ale s ohledem na panující vedro jsem byla vcelku spokojená. Na 12-tém kilometru jsem měla čas 1:03. Celkem dobré, řekla jsem si. Ale pak to přišlo...PEKLO, PEKLO,PEKLO. Sluneční výheň. Nulový stín. Neskutečné dusno. Na 15-tém kilometru jsem měla čas 1:22. To znamená, že jsem tři kilometry běžela v průměrném tempu něco přes 6 minut na km. Hrůza! Úplně mě to rozhodilo. A zároveň jsem od 15-tého kilometru začala předbíhat hodně soupeřů. Oni nemohli. Neběželi, ale šli. Horko je udolalo. Od 15-tého kilometru mě vlastně nikdo nepředběhl. Obzvláště ne v kopcích Pisáreckého parku. Nebylo mi ale do smíchu. Bojovala jsem sama se sebou. Nohy vážily snad tunu. Jazyk se mi lepil na patro i přesto, že jsem poctivě na každé občerstvovací stanici pila. Strašně moc jsem si přála mít všechno za sebou.
20-tý kilometr v Nových sadech byl značený. Ale tentokrát nezafungoval jako doping. Nebyla jsem schopná zrychlit. Já už jsem neměla vůbec žádnou sílu. Nebyla jsem schopná zrychlit tak, jak je to u mně obvyklé. Ani žádný sprint do cílové brány se nekonal. Došmatlala jsem se a byla šťastná, že žiju a dýchám...
Cílový čas byl vemi špatný. 2:00:41. O celých 12 minut horší, než při mé poslední účasti. Ale vůbec jsem se tím netrápila. Byla jsem šťastná, že jsem závod nevzdala. A ačkoli čas nebyl nic moc, ve své kategorii jsem v tom množství účastníků skončila ve své kategorii 6-tá. Zkrátka jsme všichni běželi pomaleji než obvykle.
Teda jak mě bolely nohy!!! Ale nesmím svádět všechno na horko- Je pravda, že pro samé studium jsem posledních prá týdnů neměla čas na pořádný trénink. Ale nechci se vymlouvat. Beru 30. duben jako první den mé pozkouškové závodnické kariéry. Prostě jsem si zaběhla kvalitní trénink. A začnu na sobě znovu pracovat. To půjde, to půjde, to půjde!!!
I přes tu obrovskou únavu už ale dneska vím že za rok se v Brně objevím znova. Je to prostě srdeční záležitost. Pět let jsem tady studovala, dalších pět let bydlela a odbyla si první závodní běh. Závod není jednotvárný, trasa je náročná, ale rozmanitá. A navíc diváci-fanoušci jsou zde báječní!!!

Kateřinský běh Hrabovou - tu zkoušku jsem nemohla oslavit lépe

2011-04-29T22:06:00.001+02:00

Je to bezva být u zrodu nějakého závodu a pak se účastnit všech jeho ročníků. A je bezva, když se u takového závodu pokaždé vydaří počasí, atmosféra a lidi.

Přesně o tomhle je Kateřinský běh Hrabovou. Letos jsem 28. dubna běžela už jeho třetí ročník. A nenechte se mýlit, je to sice jen 5 km, ale já 5 km potřebuji za jednu z nejtěžších disciplín. Běží se totiž výrazně rychleji než má nejmilejší disciplína ½ maraton, takže v cíli bývám vždy pěkně vyřízená. I když letos jsem se šetřila, neboť v sobotu poběžím v Brně 5. ročník ½ maratonu(má citová záležitost, u jejíhož prvního ročníku jsem také byla...)
Protože jsem si stále nebyla schopná zakoupit baterii na svého sporttesteru, běhám na pocit. Tudíž si nemohu zkontrolovat průměrnou rychlost na kilometr. A nějak jsem se zapoměla před závodem podívat, jak jsem ho běžela loni. Stejně to není vůbec důležité. Stále se totiž vezu na vlně pozkouškové euforie, tak proč řešit nějaké tu minuty, sekundy apod.
Nakonec jsem do cíle doběhla za 24:40, šestá ve své kategorii. Což bylo o něco málo lepší než loni. Co bylo ale URČITĚ výrazně lepší než loni, byl program po závodě. Já jsem totiž se svou milou běžeckou sektou oslavila ten svůj doktorát. Padlo na to nějaké to množství Becherovky (neupřesňovat, hlavně neupřesňovat!!!) . Nikdy dříve mi tak nechutnala. To je jako sen. Mít čistou hlavu, veškerý stres pryč, žádný spěch za učebnicemi a biflováním.
Po dlouhé době jsem sebou na závodě měla obě holky. Byly také nadšené. Na pískovišti v areálu hřiště si totiž brzo našly „parťáky“ a krásně si hrály. Vůbec se jim nechtělo domů. Po pravdě-trochu se to natáhlo :-))

Praha 27.4.2011 - tak trochu jiná termínovka

2011-04-27T21:53:00.004+02:00

Mé amulety pro štěstí. Bez nich na tu zkoušku nešla ani náhodou, jsem strašně pověrčivá.

Hotovo, je po zkoušce a Anetka je u toho.

Místo konání: Karlova univerzita, fakulta právnická
Den: 27. 4. 2011
Čas: 11:30
Závod: rigorozní zkouška

Tak to byl můj dnešní běh. S dlouhodobým tréninkovým plánem – rok a něco. Jen jsem místo nohou pořádně potrénovala mozek. A unavená jsem více než po maratonu. Nervozita na startu byla obrovská, sešly jsme se 3 závodnice. Dvě jsme úspěšně dorazily do cíle. Já byla jednou z nich, je ze mě JUDr. Jsem šťastná jak blecha. Teď budu asi tak týden spát a spát a spát. A pak mám před sebou další výzvu - Ostravský maraton s časem pod 4 hodiny. Teď už to snad vyjde, teď už můžu trénovat :-)

Vinařský 1/2maraton v Pardubicích aneb: "Kurva, kde je ten cíl"?

2011-04-17T20:24:00.004+02:00

Ostravaci jdou na start, s číslem 827 1/2 maratonský nováček Robert Má bezvasouputnice puboška Danuš je do běhu vždy nažhavená Máme to za sebou a máme medaile :-)

Nene, vážně nejsem vulgární a sprostě mluvím jen občas. Ale nedat tuhle větu do nadpisu by byla věčná škoda. Nepronesla jsem ji já, ale můj manžel na 20-tém kilometru závodu. Ale pěkně od začátku...

Někdy na konci února mi dosud pouze fotbal hrající, běžkující , turistikující a cyklistikující manžel sdělil, že by si někdy chtěl zkusit zaběhnout 1/2maraton (poté, co si ho naplánoval jeho kamarád). Celkem mě to potěšilo a ta jsem mu hned nabídla buď rovinaté Pardubice nebo kopcovité Brno, obojí v dubnu. Vybral si Pardubice, přihlásil se a já čekala, kdy začne trénovat...Netrénoval, tedy alespoň ne tak, jak jsem si to představovala. Místo běhání v lese jezdil 3x týdně na elipticalu a téměř každou sobotu vylezl na Lysou horu. Asi tak dva dny před závodem mi řekl, že to chce celé odběhnout se mnou. To mi vyrazilo dech, mohlo to totiž znamenat, že buď já běhám tak pomalu anebo on tak rychle! Robert totiž běžel delší běh jen jednou – v roce 2009 uběhl 8 kilometrů.

Z Ostravy nás jelo hodně a tak se na startu sešlo zdravé a BEZVA jádro MK Seitl sekty. Část tipovala, že Roberta předběhnu, část hádala, že doběhneme spolu a jedině náš Paparazzi Rosťa rezolutně prohlásil, že Robert je chlap a tudíž rychlejší než já! Pardubice se běží 3 okruhy po sedmi kilometrech. První okruh udával tempo Robert. Vážně se mi zdálo, že je rychlejší než já. Na druhém okruhu se naše tempo srovnalo, ale pořád jsme běželi hezky, 10-tý kilometr jsem měla na stopkách mezičas 53:00. Ale pak se to zlomilo. Dostala jsem obrovský hlad, z hladu křeče a najednou jsem byla slabá jako moucha. Já jsem přitom ráno jedla – vydatně, cestou do Pardubic jsem posvačila – vydatně, ale hodinu před startem jsem nejedla už nic, protože jsem si nechtěla zaplácat žaludek a doufala jsem, že na občerstvovačkách budou kromě pití i nějaké kousky banánů, rozinky nebo tak něco. Mýlila jsem se...

Na 15-tém kilometru jsem už hlady šilhala a nebylo mi dobře, k tomu mi bylo vedro a náladu jsem měla na bodu mrazu. V tom Robert prohlásil větu, za kterou ho budu milovat patrně až do smrti (nepřijde-li nějaká ta mimořádka): „Leňulo, mám karbošneka, dáme si!“ Rozdělili jsem si celou tubu napůl a mě se udělalo lépe. Už mi ale bylo jasné, že mě hlad připravil o několik cenných minut a že čas v cíli nebude stát za nic.

Na 18-tém kilometru mě začaly bolet nohy a chtěla jsem to všechno mít za sebou. Oba dva jsme si řekli, že už nemůžeme. Pak jsem na zemi viděla napsanou číslici 19!!! Pouhé dva kilometry do cíle a já jsem zrychlila. Robert na to reagoval slovy, že to už nedoběhne. „Doběhneš to“-zavelala jsem celou svou autoritou manželky po 11 a půl letech manželství. 20-tý kilometr to přišlo: „Kurva, kde je ten cíl?!“ To mi Robert za zády nadával, bylo to tak upřímné a bezprostřední, tak zoufalé a přitom i tak veselé.

Pár metrů před cílem jsem ho chňapla za ruku a tak jsme cílovou čáru překročili se shodným časem 1:53:40. A bylo to moc hezké, objetí a pusa v cíli. Vážně je dobrej, ten můj manžel. Že se nechal vyhecovat a že bojoval až do konce. Hned po doběhnutí mi totiž řekl, že by to asi beze mě nedal, prvních deset kilometrů se mu běželo skvěle, ale poslední 2 kilometry pro něj byly utrpením. A že ten první půlmaraton je i jeho poslední...Dejme tomu čas-říkám já!

V cíli se mi z hladu opět udělalo špatně, prý jsem i zezelenala. Ale spravil to: guláš, pivo, jabko, koláč, musli tyčinka, káva a voda. A tradiční pozávodní euforie, tentokrát dvojnásobná. V Pardubicích se mi moc líbilo. Bohužel jsem s Robertem spěchala domů, takže nezbylo času na takové to příjemné trajdání po historickém centru, nicnedělání, nahřívání se na sluníčku, pivíčko se všemi MK Seitlovci a zmrzlinu v nějaké cukrárně. Snad někdy příště!

OSOBÁK!!! Ludgeřovická 15 je zkrátka...BEZVA

2011-04-04T00:02:00.007+02:00

Zmiňované první stoupání hned po startu. Ještě stíhám Paparazziho a usmívám se...

A už je tu cíl a já usilovně mačkám stopky. Na tváři už není úsměv, ale výraz vyšťavenosti.

Na tohle Jára Cimrman-mimo jiné i nejlepší rakousko-uherský a český atlet všech dob říkával: "Můžeš se ohnout, ale zase se narovnej :-) "

Druhý ročník Ludgeřovické 15. Na tom jsem nemohla chybět. Závod na 15 kilometrů s perfektním zázemím. Trasa kopec nahoru, kopec dolů, přes vesnici, lesem, kolem bunkrů. Prima lidi a v cíli párek, pivo a s trochou štěstí i výhra v tombole.

Den „D“ byl letos stanoven na sobotu 2. dubna. Moc jsem se chtěla zlepšit oproti loňskému roku, toužila jsem neskromně po osobáčku na 15 kilometrů (vyběhala jsem si ho v roce 2008 na čas 1:19:32 v polském Rybniku). Také jsem se chtěl a letos poprvé trochu opálit, protože předpověď počasí hlásila slunečno s teplotou kolem 20-ti stupňů. Jak se však ukázalo už na startu v 10:00 hodin, zase to byla předpověď počasí „pro Pražáky“. Na Prajské totiž pršelo.

Nejsem schopná odhadnout, kolik se nás letos sešlo závodníků, určitě to ale bylo více, než loni. Alespoň mezi ženami.

Je to hodně náročný závod. První stoupání následuje už po startu. Náročnost ale vynahrazuje pěkná trasa, která z velké části vede lesem. Na cca 5-tém a 10-tém kilometru je občerstvovačka s vodou.Takže se mi běželo poměrně dobře. A rozhodla jsem se zariskovat a jít naplno už asi od třetího kilometru. Hodně mě bolely nohy, dech se mi nedostával. Jinak jsem se cítila BEZVA. Poměrně brzo se ustálilo pořadí běžců, žádné velké předbíhání se nekonalo (tedy alespoň mezi námi na zadních pozicích). Zase jsem si nevzala footpod, takže jsem uběhnuté kilometry mohla jenom odhadovat. Do cíle mi zbývaly snad jen dva kilometry, když mi došlo, že by to i mohlo vyjít... Pohled na stopky v cíli mi to potvrdil. Bylo na nich 1:18:12. OSOBÁK!!! A jako bonus oproti loňské Ludgeřovické 15 zlepšení o 2 minuty a 40 vteřin. Víc, než jsem očekávala.

Radostí a únavou jsem padla na kolena, k nohám našeho předsedy Hallootty. Ten však místo slov obdivu spustil vodopád slov zcela jiného charakteru: „Lenko, kura, ty máš styl na 24-ti hodinovku, takové cupitání. Nohy nezvedáš. To není styl na 15 kilometrů.Kura. Jak nebudeš zvedat ty nohy, tak se pořádně nezlepšíš. To my (patrně myslel my správní bardi a praví běžci) , když jsme přicházeli na závod hodinu předem, pořádně se rozvičili, udělali běžeckou abecedu, rovinky a teprve pak jsem šli na start. Ale kura vy mladí-přijdete 5 minut před závodem a hned běžíte.“ No má pravdu, ten náš předseda. Ale on to s námi myslí dobře!

Povzbuzena Otíkovou kritikou, šla jsem se nejprve řádně vyklusat, provést strečink a teprve potom násedovala báječně horká sprcha a výborná klobása (papriková hmmm), pivo a relax.

Vyhlášení vítězů se mě sice osobně netýkalo, zato jsem se moc těšila na tombolu.Byla hodně bohatá pestrá. Nevěřili by jste, jak jsou ale běžci pivochtiví – nejen my echtamatéři, ale i ti rychleběhající. Mezi cenami bylo totiž i 10 kartonů s pivy-byly rozebrány jako první, okamžitě. Na mě se bohužel nedostalo. Ale i já jsem nakonec něco vyhrála...

Takže mi ta sobota moc hezky začala. A osobáček mě těší i dneska. Jak je ale všechno relativní – já jásám a pro někoho jiného by byl můj čas třebas potupný. No a to je právě na běhání kouzelné-běhám hlavně sama pro sebe, podle svého a pro svůj dobrý pocit.

Běh Florou Olomouc - neplánovaný, na otočku, bez párků v cíli a ... BEZVA

2011-03-26T22:15:00.003+01:00

Duo MK Seitl

Nervozita je pryč, je odstartováno.

Trasa vedla parkem, po rovince, sem tam nějaká zpomalující zatáčka.

Cííííííííííííl je vždycky nejlepší.

Důkaz, že jsem se neflákala, sotva popadám dech :-)

Na pátek 25. 3. jsem vůbec nic neplánovala. Žádný běh, žádný závod, jenom relax a ve 22:00 možná sledování kvalifikačního fotbalu v Granadě. To bych ale nesměla mluvit s Paparazzim Rosťou. Jen tak se zmínil, že poběží závod na 10 km v Olomouci...

Na internetu jsem stačila vrhnout krátký pohled na propozice, následně krátký pohled na příznivou předpověď počasí a už jsem byla rozhodnutá běžet s ním. Pravda-zarazilo mě trochu, že v cíli měl být pro účastníky přichystán jen čaj a žádná "uzenina", ale pro tentokrát chuť do závodů zvítězila nad mou "nenažraností".

Za MK Seitl jsme běželi jen já a Rosťa. O dobrou fotodokumentaci se ale postarala naše nová fotografka IvaCanon. Pro její funkci ji Rosťa vybavil několika pokyny, dobře míněnými radami a hlavně novým, téměř zázračným foťákem :-).

Trasa závodu v propozicích vypadala lákavě - 9,6 km v parku rozdělených do tří okruhů. startovné bylo pouhých 50 kč a po závodu jsem měli slíbenou tombolu.

Start byl naplánován na 17:00 hodin, ale trochu se zpozdila prezentace. Myslím si, že to nikomu nevadilo, v pátek není kam spěchat. V Olomouci jsem běžela teprve podruhé a tak jsem na startu okukovala nové tváře. Jenže předzávodní atmosféra a konverzace je všude stejná. Lehká nervozita, očekávání, tipování výsledků, rozebírání aktuální formy a vtipkování.

Pro závod jsem neměla stanovenou žádnou taktiku. Jen skutečně závodit, neflákat se a zkusit to dát pod 50 minut. První kolo se mi povedlo za 16:06, druhé kolo jsem trochu zpomalila, stopky ukazovaly 32:26. Do třetího kola jsem se tedy pokusila přidat a nakonec jsem do cíle doběhla s časem 48:37. Dobíhala jsem skutečně "na krev", trošku se mi dělaly mžitky před očima. Stejně mi o nějaké ty vteřiny uteklo třetí místo v kategorii.

Rosťa v cíli vypadal spokojeně a protože do vyhlášení výsledků zbývalo spoustu času, snad poprvé jsem po závodě poctivě vyklusala a spáchala strečink. Pak jsem dostala hlad, párky totiž skutečně nikdo nepodával. Sebou jsem měla jenom banán...Hlad je předstupeň nervozity!

I výsledky se vyhlašovaly s mírným zpožděním. O to více jsem své naděje upnula k tombole. Na cca 90 běžců čekala cca 8 cen - samé víno a jedny úplně zázračně ponožky zn. Asics věnované Ondrou Němcem. Tradičně jsem nic nevyhrála, ale mě to nevadilo, kromě hladu mnou totiž lomcovaly pozávodní endorfiny.

Jak Rosťa slíbil, tak učinil. Po vyhlášení výsledků jsem okamžitě vyrazili směr Ostrava s nezbytnou přestávkou na benzinové pumpě. Konečně jsem dostala šanci se najíst. Zakoupila jsem si hooodně velkou obloženou bagetu se spoustou majonézy a už první sousto mě vystřelilo směrem někam k nirváně :-)). Kdyby mi v ten okamžik někdo řekl, ať si zaběhnu maraton, neváhám a jdu do toho.

Běhejte v Polsku - je to ... BEZVA

2011-03-20T23:13:00.003+01:00

Andy řídí, my se vezem.

Vkusný Ultraliborův outfit - kombinace metal a runstylu

Ve stresu před startem.

Tyskie sponzoruje polské olympioniky.

A bylo nám to málo, tak jsem se dorazili něčím sladkým.

Jezděte závodit do Polska! Je to bezva – atmosféra, pěkná „medaila“ v cíli, bohaté občerstvení , tombola a většinou i doprovodný společenský program. Tak nějak propaguje náš předseda Hallootto běhání v sousedním Polsku. Jen se obrňte trpělivostí a buďte shovívaví k organizaci závodu – podotýkám já.
Na 15 km dlouhý závod „SILESIA ECO RUN Powitanie Wiosny“ v Katowicích – Chorzowě jsme se s Ultraliborem, Andym a Zdeňkem přihlásili přes internet s měsíčním předstihem. Chtěli jsme mít jistotu, že se dostaneme mezi 800 běžců a chtěli jsme vyhnout dlouhému čekání při prezentaci. Jak jsme dnes ráno v Katowicích zjistili, bylo to úplně k ničemu. Vzhledem k tomu, že jsme startovné chtěli zaplatit až osobně před závodem, zjistili jsme, že naše předchozí přihlášky organizátor neakceptoval a museli jsme se postavit do nepohybující se fronty a vyčkat až do 10:15 hod., kdy bylo možné dodatečně se přihlásit. Povedlo se nám to až v 10.30. Pak následoval úprk do auta pro věci, převlíkání do běžeckého (byla jsem první!!!), pak honem zpátky k autu schovat tašky, jedno bleskové foto se startovním číslem a hysterický úprk na start. Taktak, že jsme to do 11.00 stihli. Nezbyl nám už ale čas na rozcvičení a načerpání pozitivní předzávodní atmosféry.
Trochu jsem se bála povětrnostních podmínek. Předpověď počasí „pro Pražáky“-čili polojasno, teplota 4 – 9 C v Katowicích neplatí. V Katowicích totiž bylo v okamžiku startu jen 2,5 C nad nulou a souvislá sněhová pokrývka. A tak jsem si nebyla jistá, zda mé běžecké oblečení-2 trička a kraťasy po kolena bude stačit...naštěstí stačilo!
Tím se však veškeré nepříjemné zážitky vyčerpaly a já se mohla soustředit jen na běh. Trasa se mi moc líbila. Běželi jsme tři pětikilometrové okruhy v areálu parku WPKiW v Chorzowe. Je to obrovská plocha, na které se kromě spousty cyklostezek, chodníků, stromů, kavárniček, nachází i letní koupaliště, ZOO, botanická zahrada, rosárium a největší lunapark ve střední Evropě. Povrch trati tvořily asfaltové chodníky odklizené od sněhu a neběželo se jen po rovině, ale kupodivu jsme narazili i na dvě táhlá stoupání. Ultralibor v cíli zahlásil, že cestou např. narazil „na kozy“. To bylo to zoo :-).

První kolo jsem se rozkoukávala a hledala tempo, druhé kolo jsem měla pomalejší, ale do třetího kola jsem zrychlila -z 564. pozice po 10-tém kilometru jsem se dostala na 539. místo z celkového počtu 791 bežců.

Andy a Ultralibor před startem avizovali, že se pokusí o osobáček. A povedlo se jim to! Libor byl v cíli s časem 1:05:53 (zlepšení o 5 minut), Andy zaběhl za 1:06:48 (taky osobáček), Zdeněk 15 km zdolal za 1:11:02 a já se nakonec vletěla do cíle s úsměvem za 1:19:38. Osobák to určitě nebyl, ale ani to nebyla nejhorší patnáctka z těch, které jsem za poslední 3 roky běžela. Ve své kategorii jsem doběhla na 11. místě z 38. Operativně jsme vyhlásili i kategorii Češi v Katowicích. Brali jsme první čtyři místa...:-)) Kompletní výsledky jsou k přečtění na http://www.online.datasport.pl/results338/wyniki/15km.pdf.

A teď budu chválit. Organizátoři sice nezvládli prezentaci, ale zázemí závodu bylo na jedničku, v prostorách fotbalového stadionu. Velké množství sprch, bez čekání, teplá voda pro všechny a dost parkovacích míst v bezprostřední blízkosti startu. A chválím naši malou běžeckou skupinku z továrny na sny, z MK Seitl Ostrava. Zase jsem si totiž vychutnali pozávodní atmosféru a podráždili žaludky. Tak např. já jsem si dala XXL cheesburger, byl opravdu velký, protože jsem ho jedla asi tak půl hodinky. Kluci si dali bigos a guláš. Zapláchli jsme to pivem zn. Tyskie – věděli jste, že pivovar Tyskie je oficiální sponzor polského olympijského týmu? Bylo nám to málo. Zazdili jsme to zmrzlinou a gofry...paráda. Při zpáteční cestě jsem v autě předčítala z Distance Runnig. Naplánovali jsme si tak mnoho a mnoho maratonů na deset let dopředu – Lisabon, Rotterdam, Berlin, San Francisco, Helsinky a tak podobně...Tak hlavně to zdraví, aby bylo.

Kobeřická 20 byla letos na krev...ale pak v cíli se SLIVOVICÍ

2011-03-13T20:29:00.002+01:00

Už je dobře, už se občerstvujeme v cíli -s Danuš a konkurenčními Černými běžci

Do Kobeřic jezdím moc ráda. Za atmosférou, perfektní organizací, klobásou a pivem v cíli. A samozřejmě za během I když letos jsem s ohledem na celou řadu nepříznivých okolností netušila, zda to klapne....
Klaplo! Mou náladu do pozitivních obrátek vyšroubovala už báječná atmosféra v autě. Máme totiž v oddíle další valkokapacitní tank. Tentokrát se nás počet 8 lidí + 1 mimino nasáčkovalo do Jindrova Transportéru. Pohodlíčko, teplíčko, srandičky.
Už jsem úplně zapoměla, jaká je Kobeřická dvacítka makačka. Loni jsem ji totiž celou běžela s Ultraliborem po boku, tak jsem její náročnost moc nevnímala a doběhla jsem za 1:52:52. Letos běžel Libor na osobák a já na přežití. Vůbec jsem si nedělala iluze o nějakém kvalitním čase. Já teď bohužel nemůžu moc trénovat. A to se projevilo už někde na osmém kilometru. Úplně mi vytuhly nohy, neběželo mi to. Co ale bylo nejhorší, neběželo mi to v hlavě. Prostě jsem najednou pocítila hroznou únavu a nechuť, doslova odpor k běhu. Já bych to snad i vzdala, kdyby to šlo. Ale vzhledem k tomu, že se neběží několik okruhů, ale trasa z bodu A do bodu B, nepřicházelo nějaké vzdání se v úvahu.
Trochu mi pomohla občerstvovací stanice na 10-tém kilometru. Vlastně mi pomohla hodně. Vypila jsem dva kelímky vody a na pár minut přešla do chůze a tak si odpočinula. Podařilo se mi rozběhnout, když v tom mě doběhla a na nějakou chvíli předběhla i Věrka Božovka. Na jednu stranu jsem si nešťastná pomyslela: „Tak a teď už mě předběhla i Věrka, ona běží tak lehce a já z posledních sil“. Na stranu druhou jsem s ní prohodila pár vět, což mě psychicky velice nakoplo. Alespoň chvíli jsem nebyla sama.
Problém je i to, že jsem zvyklá běham se sportesterem, takže mám přehled o uběhnutých kilometech a průměrné rychlosti. Jenomže se mi ve foodpodu vybila baterka a já běžela naslepo, na pocit. Vážně jsem byla vysílená. Když jsem pak najednou na silnici uviděla napsáno 15 km, zadoufala jsem, že doběhnu. Na značeném 17,5-tém kilometru jsem uvěřila, že to bude alespoň pod 2 hodiny. A asi tak kilometr před cílem mi naproti přiběhl Ultralibor s Andym a pomohli mi do cíle. Komu by se neběželo dobře s bodyguardy!!! No a ani jsem nevěřila konečnému času 1:50:06. Nakonec se tedy k obrovské únavě připojila radost.
Letos pro nás pořadatelé připravili v cíli milé překvapení. Všichni jsme dostali „plaskuli“ slivovice. Už jsem během psaní blogu trochu ochutnala. Výtečná-dokonce i jemně řetízkuje. A na občerstvení jsem si taky pochutnala, klobása byla parádně mastná a velká, pivo načepováno bez dlouhého čekání. A nechyběla ani sladká tečka v podobě návštěvy cukrárny Jařabová v Kravařích. Dala jsem si větrník a laskonku. Tím jsem svému tělo poskytla dokonalý poměr tuků, cukrů, bílkovin, minerálů a vitamínu.
Ale nohy mě bolí sakramentsky. A to už jsem si dala strečink. Ono je asi těch 20 kilometrů v kopcích přece jenom hodně.

Tak mě ta Sněžná noc postavila na nohy

2011-03-11T20:56:00.002+01:00

Tak letos jen s Martinem. V pozadí sedící Markétka bedlivě sleduje a vychutnává předzávodní atmosféru.

Ještě není odstartováno a my s Danuš už "drbeme"

Mám za sebou hodně, ale opravdu hodně špatný týden. Naštěstí skončil happy endem a mi se pozvolna vrací elán, optimismus a chuť do běhání a závodů. Sněžná noc – závod v Bělském lese na 8 kilometrů-přišel jako na zavolanou.
Loni jsem ho běžela s manželem a kamarádem Martinem. Manžela letos bohužel skolila viróza, ale Martin zakoupil nové běžecké boty a s novým obutím přišlo i odhodlání. Taky klubová puboška Danuš a zdatný atlet Raduz stáli ve čtvrtek v 19:00 hodin na startu u Svatého pramene v Bělském lese. Podotýkám, že s Danuš jsem se pod vlivem oněch zmiňovaných špatných okolností nějakou dobu neviděla. Neviděla znamená i to, že jsem si s ní nepopovídala. Ta nemožnost komunikace tedy už na startu rozhodla o dalším průběhu závodu-rozhodly jsme si během běhu „pokecat“. Tomu bylo nutné přizpůsobit tempo běhu, které bych nazvala jak rekreační a pohodově konverzační.
Asi už na druhém kilometru-to jsme zrovna běžely do kopečka po pilinové dráze-Danuš zavelela: “zpomalíme, ať se do kopce nezadýcháme“. Probíraly jsme totiž zdraví, naše děti, tréninkové plány a bylo nutné, abychom si rozuměly a ne, abychom funěly. Kolem třetího kilometru jsme se dostaly na asfaltový chodník a rovinku, tou dobu jsme už ale diskutovaly o maratonu New York v roce 2015 a čím ho nahradíme, nebudeme-li mezi vylosovanými. Líbil by se nám asi maraton v L.A. Na čtvrtém-stále ještě asfaltovém – kilometru jsme se začaly těšit na to, co si koupíme v duty free shopech na letištích. Mezi čtvrtým a pátým kilometrem jsme občas musely zastavit a přejít do chůze, protože jsme pro samé klábosení málem přehlédly jinak dost dobře viditelné značky na stromech a fáborky na větvích. V bezpečí hlubokého lesa jsme se dostali k tématu chlapi. Ale to rozhodě není tak zajímavé jako nakupování a proto jsme na sedmém kilometru zrychlily a do cíle nedocupitaly, ale doběhly. A kupodivu jsme nebyly poslední!!! Čas na stopkách ukazoval 42:03 a já se cítila báječně. Přišla jsem na jiné myšlenky, všechno špatné bylo pryč. Běh mi jako vždy udělal dobře. Je to lék na všechny smutky a trable.
Pěkně zaběhl Raduz a Martin se oproti loňskému roku zlepšil o 3 minuty, „zajel“ nové boty a zároveň se pozitivně namotivoval na Hervis 1/2maraton v Praze.
Bohužel jsem se s ostatními nemohla zúčastnit vyhlášení u Bohuša a prodloužit si tak pozávodní euforii. Spěchala jsem domů a Martin taky. Mám jen podezření, že těch zpátečních 2,5 km jsem běžela podstatně rychleji, než celý závod.
Byl to moc fajn večer. I počasí se vyvedlo, nepršelo, nemrzlo a zdá se, že jaro je už za dveřmi. Tak snad za rok poběžím zase. Slovo poběžím zdůrazňuji, je to přece závod :-).

Více více Prusinovice

2011-02-27T20:54:00.003+01:00

To je on, modrožlutý, náš MK Seitl prapor

Pokoušela jsem se nás zabalit do praporu, ale nějak se to nepovedlo.

Náš Hallootto mi zrovinka řekl, že do cíle zbývá 100 metrů, tak abych to nepřepálila

Valím na ten guláš!

Zrovna nebylo komu mávat, tak alespoň vyhlížíme lepší zítřky.

Bylo nebylo. Za sedmero horami, za sedmero řekami, pod smogovou clonou, pod mnohonásobně překročeným limitem polétavého prachu se v městě Ostrava, jednoho rána v jednom autobuse, sešlo cca 26 nažhavených běžců , kteří měli jasný cíl: 18.-tý ročník Rohálovské desítky v Prusinovicích.
Pro mě to byl první start na tomto proslulém a nejoblíbenějším závodě. Z Ostravy to do Prusinovic autobusem trvá necelé dvě hodinky a tak jsem měla spoustu příležitostí vyslechnout si od těch ostřílenějších běžců „poudačky“ o trati, její náročnosti, o atmosféře závodu, o pozávodním guláši a tak podobně. Dobře se to poslouchalo a já se skutečně těšila. I když jsem měla obavy, jak to všechno zvládnu-v únoru jsem byla totiž dvakrát nemocná, pak byly nemocné i obě mé holčičky, takže jsem toho moc nenatrénovala.
Předstartovní atmosféra byla fantastická. Všude plno lidí, plno známých, vedle mě puboška Danuš-takže bylo s kým povykovat, v davu jsme zahlédli i Pivrnce alias Petra Urbana, náš Hallootto nám hned udělal foto, byl čas i na krátké rozběhání a rozcvičení.
Co však bylo nejdůležitější, na Rohálovské desítce jsme poprvé představili klubovou vlajku MK Seitl. Je pěkná, modrožlutá. A výtečně se s ní fandí, což posléze předvedl náš předseda.
Krátce po 12-té hodině bylo odstartováno. Sotva jsem uběhla první kilometr, dostala jsem hrozný hlad. A to jsem v 7:00 snídala, v 9:00 svačila, v 10:30 svačila. Bylo mi jasné, že zase poběžím poháněna vidinou teplého žvance-v cíli měl totiž každý závodník dostat guláš.
Trať byla náročná hned od začátku. Kopcovitá. Ale já mám asi ty kopečky ráda. Nabrala jsem tempo, které mi nečinilo potíže držet po celých deset kilometrů-patrně nebylo nijak závratné :-). Nejnáročnější byl asi výběh kopce vedoucího do vesnice Tučapy. Zde se ale místním podařilo vytvořit neuvěřitelně dopingovou atmosféru. V obecním rozhlase totiž na „plné pecky“ hrála dechovka, kterou z celého srdce a upřímně nesnáším. Ani sluchátka mého MP3 přehrávače mě před ní neuchránilo. Dalo se jí jenom utéct!
I přes onu zmiňovanou náročnost jsem si závod pěkně užívala. Bylo totiž skvělé počasí, slunečno, teplota kolem nuly a téměř bezvětří. Strašně mi to ubíhalo, určitě i zásluhou značení každého uběhnutého kilometru. Navíc mě poháněl hlad...Na posledních pár metrů před cílem by vybylo i trochu sil na sprintování. Bylo to nakonec za 52:18.
Na každém závodě je asi nejlepší to, co následuje po doběhnutí. Teplý čaj, sprcha, GULÁŠ, pivo, ale hlavně nezávazná společenská konverzace. Vyhlašování výsledků pro nás bylo akční, protože někteří MK Seitlovci stanuli na bedně. Mohla jsem tak na jejich počest mávat vlajkou. Někteří vyhráli i v následné tombole. Já jsem tradičně nevyhrála nic a to jsem se přitom intenzivně snažila ovlivnit organizátora Ondru Němce a tahače z osudí Petra Urbana, aby mi přičarovali selátko. Nezdařilo se, mávání a halekání asi nejsou ta nejlepší metoda :-), jak se zviditelnit.
Domů jsme vyjížděli v rozverné náladě. Těsně před odjezdem jsme totiž ještě zvládli bublinkami pokřtít klubový prapor a hromadně se s ním vyfotit. A to vlastně byla taková hezká tečka za celým dnem.
P.S. Jo a předběhla jsem Vilmu!!!

Nemoc zmařila trénink, mé chuťové buňky však neudolá nic

2011-02-13T17:36:00.003+01:00

Grilovaný sumec...

Kachní stehno...

Mana nebeská, jídlo od boha, jehněčí kotletka

Co se sportování a společenských akcí týče, zachoval se ke mě tento týden macešsky. Viróza a s ní spojená teplota mi neumožnila běhat, bruslit, oslavovat. Zato ale na nedělní program jsem byla odhodlána nenechat si šáhnout za žádných okolností. Nesouvisel s během, s disciplínou, potem a naběhanými kilometry. Souvisel s mou závislostí na dobrém jídle a pití.
Od půlky ledna do půlky února totiž v několika českých a moravských městech probíhá tzv. „Grand restaurant festival“, během kterého můžete ve vybraných restauracích ochutnat různé speciality a pochoutky za příznivější ceny. A tak jsme se letos s manželem rozhodli pro menu v restauraci Zámek Zábřeh. Jedná se o objekt z roku 1529, který byl původně vodní tvrzí a v minulých letech byl rekonstruován do podoby restaurace, hotelu a pivovaru, který vaří vlastní značku piva Pikard.Už jen ten text vypadal neskutečně vábně:

Regionální / národní specialita Beskydské jehněčí kotletky s cibulovo-hříbkovým ragú, podávané s česnekovými brambůrky a kroupovým rizotem
Mistrovský kousek šéfkuchařeGrilovaný sumec s gratinovaným fenyklem a omáčkou z pečených paprik, podávaný s mlatovým chlebem
Nejlepší jídlo od maminky Pečené stehno z domácí kachny v šouletu s česnekem a majoránkou

K tomu jsme mohli zvolit buď víno nebo pivo. Protože se nám v poslední době domáci vinotéka rozrostla o hezké kousky, zvolili jsme k zapíjení těch dobrot pivo. Zámek si vaří vlastní speciály, které v průběhu celého roku obměňuje a které by byla chyba nezkusit.
Čekání na grilovaného sumce jsem si krátila černým čokoládovým pivem. Chutnalo mi, ačkoliv normálně preferuji piva světlá a hodně hořká. Chuť čokolády nebyla totiž nijak intenzivní, pocítila jsem ji, až když doušek skouzával do krku.A ta hustá pěna! Úplná šlehačka... Sumec neměl chybu, nebyl nějak zvlášť hodně kořeněn, takže jsem si mohla vychutnat jeho přirozeně šťavnatou chuť. Aromatický gratinovaný fenykl a papriková omáčka jemnou chuť rybího masa báječně doplňovala.
Čekání na další chod jsem si pro změnu krátila světlým pivem Pikard. Výborné! Ovšem to, co následovalo v podobě jehněčích kotletek předčilo mé veškeré očekávání a mé dosavadní zážitky s tímto druhem masa. Měkké, šťavnaté, uvnitř lehce narůžovělé. A ta hříbková omáčka-nejedla jsem lepší, vážně ne, NIKDY!!! Kroupové rizoto a pečené brambůrky byla už jen taková třešnička na dortu. Uáááááááááá, uáááááááááááááá, uáááááááááááááá!!!
Manžel jako druhý chod zvolil kachnu, kterou jsem mu pochopitelně přiměřeně uďobávala. Byla také vynikající, ovšem na jehněčí neměla.
Suma sumárum – z důvodu nemoci šel můj trénink do kytek...Zato jsem si ale dopřála hezký konec jinak hektického týdne. Pozvedla jsem ducha. Pozitivně se naladila. Na všechny se usmívala. A na ty dobroty budu myslet od prvního až do desátého kilometru 26. února v Prusinovicích...
A je mě tak napadá, že bych si mohla dát další cíl. Nejen zaběhnout maraton pod čtyři hodiny, ale také stát se ...GURMETEM.

Jak strávit neděli? Na "pilince" s Raduzem, puboškou a rumem

2011-02-06T13:42:00.003+01:00

Puboška Danuš je sakra dobrý parťák

Od Štěpánského běhu 26. prosince jsem nebyla na žádném závodě. No ne, že bych neběhala, ale co napadl sníh, rozjely se závodnické pudy mého manžela na běžkách a nějak se u těch našich holčiček musíme s hlídáním vystřídat. A navíc – abych byla upřímná – jsem si dala do letošního roku závazek, že si budu závody opravdu VYBÍRAT a UŽÍVAT a nebudu se stresovat, že někde chybím....Času je vážně málo.
Proto jsem měla velkou radost, že se dnes konal v Bělském lese – kousek od mého domova, první ročník závodu Zimní běžecké ligy – 7,4 km na pilince, což představuje přesně 8 okruhů. Moc jsem se těšila. Těšila jsem se na běh, na lidi a také na slibované občerstvení v cíli: tatranka, čaj a ...RUM.
Na startu se nás sešlo 30 běžců. Hlavní organizátor závodu – náš Raduz z MK Seitl a také člen naší běžecké skupiny Forresti-měl všechno perfektně zorganizované. Prezentace odsýpala a závod odstartoval přesně v 10:00.
Ale co to? Už na prvních metrech jsem pocítila olovo v nohách. Vážně to šlo hodně ztěžka-že by ještě následky mého juchání na MK Seitl párty v pátek?. Naštěstí se mě ujala puboška Danuš, která si včera zaběhla tréninkových 30 km a dnes byla ochotná pojmout běh jako společenskou záležitost. Nejprve jsme plynně konverzovaly, i když na nějaké to vyměňování receptů to nebylo. Od čtvrtého kola jsem už jen hekala a veškeré mluvené slovo zajišťovala Danuš, která měla energie na rozdávání. Po osmém kole jsem byla vyřízená a jako blecha šťastná, že už vidím cíl.
Dala jsem to za nějakých 39 minut, což nakonec není tak zlé. Radovala jsem se především z toho, že jsem neskončila poslední.A na přesný čas si počkám, až ho vrchní časoměřič Sandokan zveřejní na stránkách MK Seitl.
Čaj v cíli byl dobrý, tatranka rovněž a rum byl (jak jinak) vynikající J. A nakonec jsem si ten závod ještě o něco prodloužila – šla jsem si v lese vyklusat, takže dnes si do běžeckého deníku můžu zapsat 12 odběhnutých kilometrů.

MK Seitl párty - tančím, tedy jsem

2011-02-05T09:14:00.005+01:00

Štastní manželé...s pivem...zatím ještě netuší, že vážně budou muset tančit....

Já, Danuš a suho bilo vino kvalitetno. Danuš zároveň předvádí nový typ běžeckých bot-prý na asfalt výtečné

Na stole jsme tentokrát netančily, nýbrž vytvářely model dvojitého w.

Raduz pije Birell, manželka monitoruje situaci :-))

Důkaz, že někteří lidé bez medaile ani ránu (a přitom jsou členové konkurenčního Sektteamu)

Existuje několik jistot. Například, že slunce zítra vyjde, že po zimě přijde jaro a že se tradiční taneční večírek MK Seitl Ostrava vydaří. Po tom včerejším jsem nabyla dojmu, že jeho kvalita má vzestupnou úroveň. Tak dobře jsem se snad ještě na MK Seitl párty nebavila.
Tu největší zásluhu na tom mají zúčastnivší se lidé.Letos se nás sešlo opravdu hodně, podle jedné organizátorky-naší Jarky Marathonky-snad něco kolem stovky. Překvapivě jsem se dozvěděla, že někteří běžci mají manželky (viď Raduzi), že manželé některých běžkyň nejsou jen fiktivní osobou jako paní Colombová (viď Danuš), že někteří běžci chodí s medailí z 1/4maratonu Lenkyčlenky snad i spát (viď Martine). Některé kolegyně běžkyně jsem ani nepoznala. Vidět např. Ivanu Z. nebo Peťu P. v sukni a ne v bežeckém dresu je něco zcela nového.
Troufám si tvrdit, že největším tanečníkem byl včera Žorž Harašta. Jeho taneční kreace byly hodně odvážné, místy hraničící s akrobacií, vždy však bravurně zvládnuté. Nespadli jsme ani jednou. Ale i jinak bylo na parketu stále plno. Letos jsme vypustili tzv. zábavné společenské hry a bylo to ku prospěchu věci...
Na večírek jsem tradičně přišla hladová. Mohla jsem si to dovolit, protože jsme opět měli k jídlu dobrou večeři, jejíž velikost dala mému žaludku na několik hodin zapomenout, co je to hlad.
Byla i tombola. Díky tomu, že taneční sál byl celou dobu osvětlený, podařilo se ji organizátorům udržet v neporušeném stavu až do jejího losování. Vyhrála jsem jednu z cen!!!
Domů jsme šli „až zítra“. Vážně jsem se skvěle bavila. Přidávám pár fotek, zbytek na rajčeti http://www.mkseitl.blogspot.com/.

Závod nebo gaučink? To je, oč tu běží...

2010-12-23T20:23:00.003+01:00

Jak říkám-po startu pěkně v řadě za sebou a pooomalu.

Maminy a omladina

Jo! V cíli a v doprovodu bodyguardů - mám to za sebou.

Mohla jsem dnes dopoledne páchat „gaučink“. Uspat Markétku, Anetce pustit televizi a sama se s časopisem v ruce uvést do horizontální polohy.Copak to ale jde, když jirka Brož pořádá Vánoční kros v Bělském lese? A venku je hezky, nepřší, nefouká, jen to lehce zavání smogovou situací?
Letos mě závod čekal už potřetí. V roce 2007 jsem 6 km běžela něco kolem 28 minut, v roce 2009 něco kolem 36 minut no a dnes to byla velká neznámá vzhledem k tomu, že na trase bylo občas náledí, občas tající sníh, občas hluboké závěje. Bylo mi jasné, že se osobák v žádném případě konat nebude.
Ráno bylo hodně hektické. Uvařit všechno na bramborový salát, předvařit si rybí polévku, uvařit oběd. Na start jsem s Anetkou a Markétkouv kočárku vyrazila těsně před desátou hodinou, takže jsme musely poměrně dost spěchat, aby jsme k 2 km vzdáleném startu dorazily do 10:30. Naštěstí jsme to zvládly a já se ani nemusela rozcvičovat, protože jsem svižnou chůzí byla pěkně zahřátá.
Bylo to tak fajn, vidět na startu známé tváře. Forresty, další MK Seitlovce a také spoustu mimoklubovních kolegů. Kecám – doslova mnou lomcovaly endorfiny...
První kilometr na oválu v Areálu zdraví (Pilinka) nebyl o běhu. Všichni jsme běželi krokem, v řadě za sebou, předbíhat nebylo možné, ťapkali jsme si po vyšlapané pěšince. Jakmile ale trasa zamířila směrem do lesa, každý nasadil své závodní tempo. I já. Pěkně jsem tedy funěla a hekala. Ale nechtěla jsem se ulívat a také jsem potřebovala být brzo v cíli vzhledem k tomu, že dnes poprvé hlídala Markétku Anetka. Je to sice šikulka, Markétka navíc spokojeně spala v kočárku a kolem bylo plno dospělých, ale přece jenom mi to nedalo...
Závodilo nás asi tak 60, z toho bylo dvanáct žen. Mám radost, že jsem jich pár předběhla, dokonce i pár chlapů mi dýchalo na záda. Do cíle jsem nakonec doběhla jako osmá žena za 30:40. Celkem dobrý, vzhledem k těm fofrům...
Vyhlášení výsledků se konalo cca 2 hodiny po doběhu v restauraci U Bohuše. Za pomoci motorizovaného Sokolíka jsem s holkama dorazila po 13-té hodině, abych zjistila, že už je po všem. Výsledky vyhlášeny, tombola rozdána. Jenže já tam stejně kvůli tomboly nešla. Šla jsem tam kvůli zdravému jádru MK Seitl. Padlo nějaké to pivíčko a vedly se silácké řeči, plánovaly se maratony a probíraly se nejen tréninkové plány...A mě vlastně až dnes chytla pravá předvánoční atmosféra J.

Jak bylo v Bešeňové? WYBUOOORNĚ!

2010-12-12T22:49:00.003+01:00

Tak vyrážíme na cestu. V tanku...

Součástí sobotního společenského večera bylo i tradiční poměřování figury s naším Halloottou předsedoou

Takhle dobře se jí v Salaši Krajinka u Ružomberoku. Její akcie nevlastním, přesto však vřele doporučuji - www.salas-krajinka.sk

Bešeňová??? Bešeňová!!!

Myšlenka na sportovně-relaxační-společenský výlet do Bešeňové vznikla spontánně už v září po Wachaumarathonu, během máchání se v termálech v Laa an der Thaya. Měli jsme tedy celé tři měsíce na detailní přípravy.
Plán konec konců nebyl zas tak složitý. Vyrazit v sobotu, po dojetí do cíle si jít zaběhat trasu v délce maximálně do 15 kilometrů, pak se jít vyrochnit do termálů a den zakončit bujarou zábavou , hraním společenských her, zpěvem a tancem v penzionu ve skvělé společnosti nás samých (členů MK Seitl Ostrava, aby bylo jasno). Neděle měla mít podobu ranního běhu, následného plavání a povalování v horké vodě a po vydatném pozdním oběde měla následovat cesta domů...Po zkušenostech z Wachau jsme se chtěli vyvarovat logistických chyb a proto jsme nepodcenili zásoby Bohemia Sektu. Byla ho basa a proto jsme po celou cestu Danuščiným tankem báječně cinkali.
Je to téměř neuvěřitelné, ale plán se stal skutečností! V počtu dvanácti členů MK jsme z Ostravy na cestu vyrazili kolem osmé hodiny ranní a kromě toho, že jsme se stali svědky jedné dopravní nehody, nepostihlo nás nic špatného. Sotva jsme dorazili do cíle, projevilo se to, že jsme na běhu bezvýhradně závislí. Bez reptání jsme se totiž převlékli a vyrazili si zaběhat. Byla to jedním slovem paráda. Poté, co jsme v Ostravě zažili v tomto týdnu inverzi a vzduch plný exhalací, byl běh k Liptovské Maře a zpátky čerstvě napadaným sněhem silně návykovou záležitostí. Nakonec jsme odběhli přibližně 12 kilometrů.
Termály v Bešeňové jsou opravdu hodně horké. Až na dvě vyjímky ( plavecký bazén a pak hooodně studený bazén) mají všechny venkovní bazény teplotu mezi 36 až 40C, takže nám nijak nevadila teplota vzduchu, která se pohybovala kolem - 4C. Pozvolna jsme se ploužili vodou, polehávali, posedávali, pokřikovali a živě konverzovali. Občas jsme vyskočili z bazénu vyválet se ve sněhu. Mě by samozřejmě taková rozpustilost nenapadla. K této zcela nepochopitelné činnosti nás některé vyprovokovala tryskomyš Danuš, která po celý rok pilně trénuje v sauně, tudíž je zvyklá v podstatě na cokoli :-)
Večer jsme se rozhodli trochu zaměstnat i mozek. Snad téměř tři hodiny jsem hráli společenskou hru Aktivity. Někteří z nás – např. já :-), jsme v sobě objevili herecký, malířský a řečnický talent. Po dohrání se zábava tradičně „zvrhla“ , i když k tanečkům na stole a nahodilým výtržnostem tentokrát nedošlo.
Kolem jedné hodiny ranní jsem se spokojeně dokutálela do pokoje. A tady došlo k jediné odchylce od původního plánu, respektive mého soukromého plánu. Těšila jsem se totiž na nepřetržitý spánek od 01:00 do 7:15. Spánek, který nebude přerušovat pláč-řev mého milého batolete Markétky. Do 5:00 hodin to skutečně vypadalo slibně. Pak se však rozrazily dveře pokoje, vešla Danuš a radostně zvolala – „Lenko jsi tady? Vstávej! Já jsem až do teď s Laďou řešila můj tréninkový plán na zaběhnutí maratonu pod 3:30. Mám ho napsaný, bude trvat 8 týdnů a každou sobotu musím uběhnout 30 km.“ Poté, co světu sdělila takovou zásadní zprávu, padla do postele a začala chrápat. Jsem zvyklá na mnohé, takže jsem začala opět pomalu usínat. V tom se však Danuš rozehrál mobil...po pěti minutách znovu ( to mi přišlo zvláštní-proč měla na mobilu buzení na 5:20???) -to už se mi ho podařilo najít a budík vypnout. Asi však měla naprogramovaný ještě nějaký další program, protože po další chvíli mobil začal pípat a pípat a pípat. Společně s Danuščiným chrápáním tak celý pokoj prostoupila kakofonie zvuků a můj spánek šel do ..... Hledím však na svět optimisticky, takže mě po prvotním rozladění naplnil pocit štěstí z toho, že si můžu jen tak ležet se zavřenýma očima...
Ale co, nedělní únavu zahnal ranní běh, plavání a moc dobrý oběd a zpáteční cesta do Ostravy byla opět veselá. A klobouk dolů před Danuš, protože přes její spánkový deficit a silné sněžení a námrazu na silnici, dokázala svůj tank řídit bezpečně a s přehledem ( z tohoto sdělení bude mít určitě radost jistý čtenář mého blogu R.Š.,viď? :-))
Bylo to všechno moc fajn...bylo to VYBUOOORNE! Není důvod být smutný, že naše cesta je u konce. Užili jsem si každé minuty. A máme před sebou několik dalších cest...snad na březnový maraton do Bratislavy, snad na květnové závody do Francie...

Další info, foto, video na http://www.mkseitl.blogspot.com/

Kurňa ať je vichr, zima, na trati je vždycky prima - 1/4maraton Lenkyčlenky

2010-11-27T19:31:00.003+01:00

Nekecám - sníh a kluzko na startu

Ale jinak na trati pohoda

A odměňování v cíli

Sotva jsem dnes ráno (po násilném probuzení řvoucím batoletem) mrkla ven z okna, myslela jsem, že mám vlčí mlhu. Včera bylo teplo a slunečno a dnes sníh a teplota na nule. A aby toho nebylo málo, začalo přisněžovat. Jsem teplomilná, nesnáším zimu a tmu, umírám s nástupem zimního času a k životu se probouzím asi tak v polovině května.
Ale poslední sobota v měsíci listopadu už čtvrtým rokem patří ¼ maratonu Lenkyčlenky. Letos byl závod zařazen do poháru Rybost. Přesto jsem byla překvapena poměrně velkou účastí – na tu slotu slušných 42 běžců a k tomu 6 nadšenců, kteří si troufnuli na ½ maraton.
Myslím, že účast na tomto závodě bere každý jako spíše rekreačně-společenskou záležitost. Je to báječná příležitost zasportovat si před nástupem vánočního shonu. Je to příležitost se po doběhnutí srazit u piva či lima a popovídat si. No a je to samozřejmě i příležitost něco vyhrát. Letos jsem to pojala jinak. Upekla jsem hned dvě perníková srdce – jedno pro absolutního vítěze v mužích a druhé pro absolutního vítěze v kategorii ženy. Zároveň jsem si ale řekla – proč neodměnit i někoho na zadní pozici? Každý si zaslouží povzbudit, nejen „nabušenci vpředu“, ale i absolutní hobíci běhající pro radost. Proto jsem cenu připravila i pro 23-tího muže a 7-mou ženu v cíli. Pořadí jsem vybrala nahodile...ani jedna cifra není mé šťastné číslo :-).
Na startu byla zima. Trochu to klouzalo a strašně hodně fučel vítr. Ale hned po prvním kilometru jsem se zahřála, nabrala provozní teplotu a pohodové tempo. Nebylo kam spěchat, nevyhrála jsem přece své zdraví v loterii...ještě tak někde uklouznout nebo třebas ztratit hlas...
Stejně se ale přiznám, že i přes tu relativní pohodu jsem se těšila do cíle. Dorazila jsem asi po 54 minutách, kopla do sebe horký čaj a spěchala do šatny. Vzhledem k tomu, že vyhlášení výsledků nastalo až v pravé poledne, byl čas na konverzaci, během které jsme i plánovali další, už 5-tý ročník ¼ maratonu Lenkyčlenky. Bude – ne v Třebovicíh, ale v Bělském lese. Současně se mi v hlavě šrotí i hromada dalších nápadů. Myslím, že to bude moc fajn!
Srdce si letos domů odnesli Roman Baláž a Ivana Zbořilová z Baláž Teamu, ačkoliv se na vedoucí ženské pozici dlouho držela naše tryskomyš Danuš. Patrně si ale cílem řekla, že je tlustá a nemá na žádnou sladkost nárok, proto vedení přepustila právě velmi štíhlé Ivě...nevím-to je fabulace,tak se holky nezlobte:-). Detailní výsledkovou listinu najdete na www.mkseitl.blogspot.com.

Běžecké dopoledne mělo nakonec wellnes dohru v podobě relaxace v aquaparku na Olešné. Té se už účastnila i má rodinka a zejména holky si to užily dosytosti. Jenže ač ve vodě, stejně jsme celou dobu všichni plánovali další a další běhy. Díky tomu jsme ve vířivce konečně vyřešili největší dilema MK Seitlovců pro rok 2011. V září 2011 jsme totiž chtěli běžet maraton v Berlíně. Bohužel na stejný termín náš Hallootto přesunul termín Ostravského maratonu – 5O.tého ročníku. Můžeme o tom pochybovat, můžeme o tom vést spory, ale je naší morální povinností domovský klub při této významné příležitosti podpořit. Takže si 24. září 2011 radostně odběhneme Ostravský maraton, abychom se pak na 30.října 2011 přesunuli do Ljubljaně – tento maraton byl totiž také v dlouhodobém hledáčku našeho zájmu.

Tak a teď mi to nedá – MOC DĚKUJI Haloottovi, Jarce Maratonce a Sandokanovi za pomoc. Bez jejich časoměření, papírování a organizování by nebylo možné ¼ maraton uskutečnit. A moc děkuji vám běžcům, kteří jste dnes přišli. Udělali jste mi radost!!!

Jak jsem "požírala vepřové"

2010-11-22T20:47:00.002+01:00

To je ta husa...pro jistotu dodávám, že husa je to na talíři, ne to v tom růžovém tričku...Kolikmá vlastně taková husa proteinů, minerálů, vitamínů :-)) ?

Po Hornické desítce jsem 6.-tého listopadu na svém blogu veřejně vyhlásila, že pro mě skončila závodní sezóna a nastává nádherné 2-týdenní období nicnedělání a požírání vepřového. Ta vidina válení se na gauči s rukama mastnýma od pečínky se zdála být tak lákavá...No a jak to tedy nakonec celé dopadlo?
Týden první jsem se striktně držela svého prohlášení. Žádný běh!!! Jen jsem si střihla dva lampionové průvody, dvakrát bazén, pravidelné 15-ti minutové rozvičky na elipticalu, strečink, klikydřepysedylehy, turistiku v Beskydech a pravidelné procházky s batoletem Markétkou. Hlavně jsem se však věnovala řízenému obžerství. ..Bylo jedinečné - jedla jsem asi tak 10 krát denně. Kupodivu jsem však nejenže nebřibrala, ale něco málo zhubnula. Nejhezčí den nastal v sobotu 13. listopadu. Svatomartinská husa, červené zelí, domácí knedlíky, to vše zapíjeno letošním Svatomartinským vínem. To se opakovalo i v neděli. Přejedla jsem se tak, že jsem ležela a nemohla se hnout. Bez výčitek!!!
Týden druhý jsem už ale tak zásadová nebyla. V pondělí a v úterý jsem si dala po pěti kilometrech mírného běhu. Ve středu jsem vyběhla na společný trénink s Forresty a bylo z toho krásných 17 kilometrů. Čtvrtek bazén, v sobotu 8 ranních kilometrů. Ale na druhou stranu – bylo to všechno v takové pohodě, že se to snad ani jako trénink nedá počítat. Co se obžerství týče, ubrala jsem na vepřovém, ale připadala na sladkém. Větrníky, laskonky...Váha se ani nepohnula.
Není to špatné, občas se „zvrhnout“- upřímně si myslím, že mi ta absolutní a plánovaná ztráta disciplíny prospěla. Jsem plna elánu do sbírání vytrvalostních kilometrů. Začíná období stavění pyramidy. Ta nejhezčí část běžecké přípravy (tedy alespoň pro mě) – dlouhé výběhy. Alea iacta est:-)

UŽ JE TO TADY - 1/4 maraton Lenkyčlenky

2010-11-17T22:40:00.005+01:00

To je trasa - brnkačka, dva okruhy po rovině...

Závod zařazen do Česko-Polského poháru „RYBOST“

Pořadatel : MK Seitl Ostrava a Lenkačlenka
Termín : sobota 27.11.2010
Šatny a sprchy: fotbalové hřiště Ostrava – Třebovice
Start : 10 ºº hod. pod fotbalovým hřištěm
Přihlášky : E-mail: lenkaclenka@centrum.cz
Startovné : 100,- Kč
Prezentace : 27.11.2010 fotbalové hřiště Ostrava - Třebovice, 9:15 – 9:45
Kategorie : muži
ženy
Ceny : Absolutní vítěz a absolutní vítězka – obdrží „Srdce
Lenkyčlenky“

Všichni, kdo doběhnou do cíle, obdrží medaili.

23-tí muž v cíli a 7-má žena v cíli obdrží „cenu útěchy“

Trasa: 2 okruhy po cyklostezce s minimálním převýšením, bude značená- nikdo nezabloudí!!!
V cíli občerstvení: čaj, pivo (limo)
Vyhodnocení: 12.00 hodin
Ředitel závodu: Wágnerová Lenka
Hlavní rozhodčí: Sandokan

Hornická desítka - rozpačité ráno, ale nakonec spokojenost

2010-11-07T23:04:00.004+01:00

Fotky se letos nevyvedly. Tam ta prďola v bílém tričku, modrém nátělníku, vpravo, se startovním číslem 533 - to su já :-))

To byl takový zvláštní den, ta sobota 6. listopadu. Ráno jsme se vzbudila nevyspaná a s hlavou bolavou jako střep. Mrkla jsem ven, kde chvíli svítilo sluníčko, chvíli se honily černé mraky a do toho všeho foukal silný vichr. Náladu jsem měla na bodě nula a energie se pohybovala někde v mínusových hodnotách. Ondřej Synek vybojoval na Novém Zélandu zlato ve skifu...a já mám někde šmatlat Hornickou desítku? Všechno mi padalo z rukou a nic se mi nedařilo. Poslední věc, na kterou jsem měla chuť, byl nějaký odpolední závod. Jenomže jsem už byla přihlášená a domluvená a tak ve 13 hodin nezbývalo nic jiného, než vyrazit směr Frýdek – Místek. Ani setkání s Forresty mě nenadopovalo a já si říkala, že je to špatné znamení, že tu desítku nejen že zaběhnu špatně, ale že ji možná nedoběhnu vůbec.
Ve Frýdku při prezentaci se mi už nálada pomalu začala zvedat. Všechno totiž probíhalo hladce a potkávala jsem plno známých. Ovšem hlavní vzpruhu vymyslela naše tryskomyš Danuš. Poté, co jsme se srazily ještě s Radkou Miturkou, vytáhla nás hodinu a půl před startem na jednu zdravotní štamprdli. No musely jsme v té restauraci vypadat asi hodně „sportovně nestandartně“- startovní čísla na hrudi a panáček na stole. Svědkem našeho poklesku se stal Jirka „Žorž“ Harašta, který za Lašský běžecký klub přijel na závod páchat fotodokumentaci. Patrně přijel vozem, protože zatímco náš babinec usrkával lihovinu, on měl na stole kávu a vodu a zásoboval nás svými veselými historkami, ale zejména svým proklatě nakažlivým smíchem...
No a pak už bylo o něco lépe...Tak například jsme s Danuš před zrcadlem v šatně definitivně vyřešily otázku, která z nás má větší zadek a která tlustější nohy. Tento spor jsme vedly už několik měsíců a teprve předstartovní stres ve Frýdku – Místku odhalil pravdu :-). Hodně nás pobavil i Paparazzi Rosťa-opět totiž nezávodil. Příčinou byla pro tenokrát achilovka. Vůbec se mi zdá, že je Rosťa ve spárech moribundu...už zase! Radost nám naopak udělal AVS alias Sokolík, který pro změnu běhat může, zdá se, že jeho vleklé zdravotní problémy jsou u konce.
Na startu jsem byla naprosto klidná. Vůbec žádné představy o cílovém čase jsem neměla, chtěla jsem jen nejprve běžet zvolna a v posledním kole přidat, co to dá. Běželo se mi celkem dobře, přesto ne ideálně. Dost silně foukal vítr, bohužel ne do zad...Asi od šestého kilometru, poté, co jsem přidala na tempu, jsem měla pocit slabosti v nohách. Asi se ozvala prodělaná viróza- Porubský ¼ maraton jsem totiž odnesla nejen ztrátou hlasu, ale i teplotami a rýmou. Pozitivní ale bylo, že jsem zrychlené tempo byla schopná udýchat. Proto jsem si od osmého kilometru troufnula přidat. A předbíhala jsem a předbíhala. Toho pocitu se hned tak rychle nenabažím :-).
Do cíle jsem nakonec doběhla s časem 48:57. Zůstala jsem tak 53 vteřin za svým osobním rekordem na této trati z roku 2008. Během deseti dnů jsem dokázala zase zaběhnout deset kilometrů pod 50 minut a troufám si tvrdit, že mi to nečinilo moc velký problém. Asi to už není náhoda...
Jsem tedy spokojená. Tedy – byla bych spokojená, kdybych se dnes nepodívala na své mezičasy:

1. kolo: 16:44
2. kolo: 16:21
3. kolo: 15:52

Sakra, já nejsem spokojená, já jsem NADŠENÁ!!! Dařilo se mi běžet takticky, rozložit si síly a zrychlovat. Konečně!!!
Mou radost nezkalí ani to, že jsem tradičně nic nevyhrála v tombole. Mé závodní ego je uspokojeno. I můj žaludek se měl dobře – do doběhu nás čekal guláš. A ukojen byl i můj smysl pro estetično – letos totiž všichni dopředu přihlášení závodníci dostali pěkná , černá funkční trička.
Jak už jsem avizovala dříve, mám před sebou krásné posezonní období. Žádný náročný závod přede mnou, žádné tréninky úseků, žádné povinnosti...Jen dva týdny gaučingu a pojídání vepřového. Já zkrátka umím žít :-)

Porubský ¼ maraton – ta radost mnou lomcuje!!!

2010-10-28T17:43:00.004+02:00

Medovina, aby nebyla zima

Skupina šesti

Já nevím, zda to není vulgární-když tak to vymažu. Ale tomu se říká "tisíc malých orgasmů v cíli":-)))

Nejlepší běžecký oddíl na světě

Je 28. říjen, státní svátek, volno a v Ostravě – Porubě se již tradičně běží Porubský ¼ maraton. Letos už 10. ročník a s rekordní účastí - něco kolem 170 běžců.
Já ho letos běžela potřetí . Čas z roku 2007 už zmizel v propadlišti dějin, ale v říjnu 2008 jsem byla v cíli s výsledkem 48:01 moc spokojená . V říjnu 2009 nebylo s dvouměsíční Markétkou na nějaké závodění ani pomyšlení. Až zase letos. Zcela nečekaně jsem na závod od rodinky, tedy od hlavy rodiny, dostala „vycházku“ . Taková velkorysost se nedala nevyužít a proto jsem v 10:15 stepovala u Dakoty, kde jsem měla sraz s Forresty Danuš a Raduzem. Aby bylo jasno – Forresti jsou běžecká skupina v rámci MK Seitl, s proměnným počtem účastníků, se kterou pravidelně trénujeme v Bělském lese a okolí.
Je zajímavé, jak mě sebemenší kontakt s těmihle lidmi nadopuje energií, elánem a optimismem. Dnes se tato ztělesněná euforie projevila tak, že jsme si ještě před nasednutím do auta střihli taneček - velice kreativní, podotýkám...nějaký hio-hop... Nezávislý pozorovatel by to asi vyhodnotil jako „sraz spolužáků z „hilfšůle“ . Funkce řidiče se dnes ujala Danuš a pro některé čtenáře mého blogu je nutno zdůraznit, že svůj tank řídí opravdu plynule, zodpovědně a dobře :-).
U prezentace v Porubě na Hlavní třídě (jo jo, kde jsou doby „Leninky...“) vládla hodně společenská atmosféra – vítali jsme se s kolegy z jiných oddílů, opět si střihli taneček a z důvodu neskutečně silného větru jsme si v bufetu na kolečkách dali (no spíše daly – já a Danuš) malinkatou, teda malou, horkou medovinu. Jako rozehřívač zafungovala skvěle.
Start měl proběhnout v 11:30, ale z důvodu nějaké vyšší moci, choasu či zrady techniky zazněl startovní výstřel až v 11:40. No na jednu stranu jsem byla dost naštvaná, protože mi byla hrozná zima. Co zima, kosa to byla . Na druhou stranu je dobré vědět, že nic neděje se bez příčiny-v nečekaně získaných deseti minutách jsem se domluvila s klubovým kolegou Jindrou Čápem, že zkusíme běžet spolu za čas přes pět minut na kilometr a v závěrečném šestém kole zkusíme zrychlit. Shodli jsme se, že cokoli, co bude pod 55 minut, budeme považovat za slušný výsledek.
První čtyři kola jsme s Jindrou a ještě dalšími 4-mi běžci utvořili skupinku držící rovnoměrné tempo. V čele běželi Sandra a Grzegorz ze spřátelného oddílu Energetyka Rybnik, chvílemi tak rozráželi vítr a nevědomky skvěle plnili funkci vodičů. Se Sandrou se na závodech pravidelně potkávám a vím, že v závěru závodů vždycky výrazně zrychlí. Tak tomu bylo i nyní – od pátého kola přidala na rychlosti, to jsem ji s Jindrou ještě stačila. V šestém a závěrečném kole už měla větší náskok, jenže už jsem to začala solit i já. Zrychlila jsem na průměrné tempo 4:50 – 4:55 min. na kilometr a vychutnávala si předbíhání soupeřů a soupeřek. Cca 1 kilometr před cílem jsem mrkla na hodinky a čas mě hrozně mile překvapil. Došlo mi, že to budu schopná zaběhnout pod 50 minut. Wow!!! I když mi začlo být trochu špatně, ještě jsem zrychlila a posledních možná 100 metrů jsem soutěžila s Petrou Benešovou. Byla jen o desetinu sekundy lepší.
Ale já byla úplně radostí mimo. 49:40!!! Neskutečná radost. Paráda. Jupííí. No nevím jak popsat své nadšení. Nejprve jsem hupla kolem krku Jindrovi, pak Halloottovi, pak Paparazzimu, Danuš, dosud neběhajícímu Sokolíkovi a já ještě nevím komu všemu. Pak jsem s Forresty tančila u pódia. Se všemi jsem se fotila. Pak jsem zbodla tatranku a vypila horký čaj. No a konečně mi došlo, že bych se na to slunečné, ale přesto studené a větrné počasí měla pořádně obléknout.
Ač můj čas nestačil (po právu) na bednu, vyhlašování vítězů jsem si báječně užívala. Na podporu klubových medailistů Danuš, Radky Miturky, Romana Slowioczka, Vašky Procházky jsme totiž různě hlučeli, tleskali, křičeli a tak podobně. Prostě zavládla výborná atmosféra. Jen tak mimochodem jsme nabrali do kluby nové nadějné členy...
Vyřvala jsem si hlasivky a nemůžu mluvit. Bolí mě v krku, možná ten ¼ maraton odstonám, ale je mi to úplně jedno. Endorfiny pracují na plné pecky...všecky :-)
No a v 6. listopadu se těším na Hornickou desítku ve Frýdku – Místku. Jsem totiž zvědavá, zda ten dnešní čas byla jen krásná náhoda anebo se skutečně začínám zlepšovat...A pak už bude konec sezony a slovy "mčj" nastane týden požírání vepřového :-)

Kobeřický půlmaraton – taktika, bůček, cukrárna a znovunalezený mobil

2010-10-24T22:10:00.004+02:00

Tak to je ona skupina běžců, které jsem se nejprve držela.

Jsme tři , máme rády běh a jsme téměř blondýny...aneb Lenka-Danuš-Lenka

MK Seitl je nejlepší běžecký oddíl na světě!!!!!

V roce 2007 jsem Kobeřický půlmaraton běžela poprvé s časem 1:50:52, byl to tenkrát můj třetí půlmaraton v životě. Pamatuji si, že se mi závod líbil, že bylo chladno a to je asi tak všechno.
Letos jsem se do Kobeřic vrátila. A byla to pecka. Tak jednak nás z MK Seitl jelo opravdu hodně a už samotná cesta probíhala ve znamení optimismu. Navíc nám Paparazzi slíbil, že po závodě nás všechny zve do cukrárny Jařabová v Kravařích, ať si něco užijem.
Při prezentaci jsem potkávala další známé tváře. Všechno tradičně odsýpalo. Na startovní čáře jsem vůbec nebyla nervozní, bylo mi úplně jedno, jak zaběhnu. Jediná emoce, kterou jsem cítila, bylo hrozné „těšení se“.
Trať v letošním roce je certifikovaná a měří přesných 21,095 km. Čekalo na nás 5 kol. Po prvním kole jsem zjistila, že jsem nepřepálila a běží se mi moc dobře. Mám pocit, že jsem držela tempo něco kolem 5:40 minut na kilometr. Zařadila jsem se za skupinku pěti běžců a až do konce čtvrtého kola jsem jim dýchala na záda, bez nějakých výrazně zrychlovacích ambicí. A v kole pátém jsem si řekla, že to zkusím trochu osolit, že ještě cítím nějakou energii a zrychlím. Hukla jsem na Laďu Matysíka-člena oné skupiny pěti, že už se těším domů, protože mám na oběd pečený bůček. Laďa jen hlesl, že to mi teda závidí, že bílé maso je to pravé. A jako by zpomalil – představa bůčku, který si na oběd nedá, ho patrně natolik rozhodila, že jsem ho předběhla. Na kopečku kolem hřbitova, kde povrch trati tvoří nepříjemné dlažební kostky, jsem předběhla dalšího člena skupiny, pak dalšího...Mrkla jsem na hodinky a zjistila, že běžím za 5:02. To mě neskutečně vyhecovalo a ještě trošku jsem přidala. V cíli jsem nakonec byla za 1:53:03, rozjařená a rozjuchaná. To se mi myslím ještě nikdy nepovedlo, abych půlmaraton poslední 4 kilometry dokázala zrychlit.
Že by se už pomalu, ale jistě začaly projevovat běhy s Forresty? Pranic mě nešetří, protože Danuš, Raduz, Sokolík, Laďa, Andy atd., atd. si pod pojmem vytrvalostní tempo představují něco jiného než já. Vyhecují mě. Posledních pár set metrů před koncem tréninku mě dokonce nutí sprintovat...
Nebo mě pomáhá hlava, alias psychika – nic neočekávám, nejsem nervozní a proto jsem v cíli mile překvapená? Uvidíme, jak se vyvrbí Hornická desítka v listopadu. Každopádně můžu opět prohlásit, že Kobeřice umí vytvořit báječnou atmosféru. Běžela jsem tam i Zimní běh v lednu, také Dvacítku v březnu a vždy jsem byla spokojená s organizací, s tratí...Přitom si myslím,že zrovna trať je vždy celkem náročná – zvlněná a povrch asfalt, ale sem tam i zpomalující protivné dlažební kostky....
Dost úvah. Doběhem do cíle vše neskončilo. Po sprše a převlečení následovalo občerstvení...Pivo a klobása. Já jsem to už několikrát zdůrazňovala, že běhám pro tu uzeninu, pro tu flákotu masa...U klobásy jsem narazila na Paparazziho. Ptá se mě: „Tak co, máš alespoň za dvě hodiny?“ Já na to: „Pch, mám to za 1:53:03“. V ten moment jsem proprvé poznala, jak vypadá Rosťa se spadlou čelistí! Už nerýpal. Pak jsme si s Danuš vystály frontu na pivo a čekání si krátily konverzací a navazováním kontaktů. No a pochechtávání samozřejmě.
Výsledky byly vyhlášeny poměrně svižně a mohli jsme tak všichni vyrazit směr Kravaře, kde proběhl atak na cukrárnu. Dvě plně obsazená auta, dohromady 10 nenažraných běžců, jimž po náročném závodě poklesla hladina cukru v krvi, rozrazilo dvěře a vrhlo se hladově k vitrínám. Paparazzi furiantsky zvolal: „Všechno to platím“ a tak se nikdo nežinýroval, neboť je rentiér a toho hromada zákusků nepoloží.
Cestou do Ostravy jsme s Rosťou probírali, kdo je více opilý – zda já po jednom anebo Rosťa po dvou pivech. Bohužel jsme se nemohli porovnávat s naší Danuš, neboť ta se vezla ve vozidle č. 2.
Ale jinak mnou lomcovaly běžecké endorfiny. Já vím, že je hóóódně co zlepšovat. Nejsem stále tam, kde jsem byla v roce 2008. Ale už vidím záblesk šance, že začnu znovu zrychlovat.
Celá rozveselená jsem dorazila domů, kde mě kromě rodinky přivítala vůně pečeného bůčku. No to bylo pošušňáníčko, to si ani neumíte představit. Kůrčička pěkně křupavá, pečínka nádherně propečená, koření tak akorát...nádhera....
O ten pocit blaženosti jsem se chtěla rozdělit s Forresty. A v ten okamžik jsem zjistila, že nemám telefon, že nemám čím poslat zprávu. Profesionálně jsem prohledala celý byt, vytěžila členy domácnosti, avšak bez výsledku...Byla jsem dost špatná...pak mě osvítilo. No ano, tefon zůstal v autě, kterým nás do Kobeřic a zpět vezla kolegyňka běžkyně Lenka. Našla ho a dokonce mi ho i přivezla domů. Moc děkuji!!!

Konec dobrý, všechno dobré. Píšu tenhle blog, hrozně mě bolí nohy, ale jinak jsem stále děsně nadšená. Jen na žaludku mám trochu těžko....

Ostravský maraton - jak jsem se nechala vyprovokovat

2010-10-10T22:15:00.002+02:00

Však ony nás tu srandičky přejdou, před startem je každý geroj

A vyběhnuto jest

Na trati bylo třeba se usmívat, protože fotgraf číhal za každým stromem

Když je v kategorii 35-39 let málo bab, tak je i bedna

No tak tančíme, no a co???

Po nádherném zážitku z letošního zářijového Wachaumaratonu jsem chtěla vychutnávat běžecké prázdniny. Tu si pohodově zaběhnout jen tak pro radost tréninkově, tu si zaběhnout jen tak pro účast nějaký závod s kilometráží maximálně do 15 kilometrů. Nu ano, věděla jsem, že se 9. října 2010 běží Ostravský maraton. Ale říkala jsem si, že závod vůbec nepoběžím, maximálně si střihnu pro radost z běhu půlmaraton. Protože se ale mooooc dobře znám a vím, jak jsem opět na běhání závislá, poprosila jsem svou kolegyňku běžkyni Danuš, aby mi v případě, že bych přemýšlela nad Ostravským maratonem, dala pár facek.
Skutečně jsem po Wachau relaxovala – bazén, kolo, gaučinkležink, lehký výběh s maximálním objemem 20 km za týden. Čili je vidět, že jsem svou NEÚČAST na nějakém dalším maratonu v roce 2010 brala maximálně vážně a zodpovědně.
Jenže pak se stalo...Jindrovi a Pavle z našeho oddílu se narodilo první děťáko, syn Adámek. V úterý na schůzi našeho MK Seitl se hodně slavilo a diskutovalo o nadcházejícím Ostravském maratonu. Dala jsem se do diskuze s naší Danuš, Raduzem a AVSokolíkem (čili zdravým jádrem skupiny Forresti) a všechna předsevzetí šla do kytek...Místo, aby na mě Dana dohlédla a vyhnala mi maraton v roce 2010 z hlavy, ukecala mě, ať si ho zaběhnu s ní. Že se sama bojí, že potřebuje podpořit. No a já ji na to kývla, předpověděla jsem jí čas pod čtyři hodiny a stvrdila to sázkou o láhev rosé sektu! Současně jsme s Forresty vymysleli taktiku, jak Danu hned zkraje neuvařit-měla jsem jí až do půlmaratonu krotit a držet na čase kolem 5:45 na kilometr a pak ji pustit.
Středeční ráno přišlo vystřízlivění, ale už bylo pozdě....Sliby se mají plnit. Odpoledne jsem se sešla s s Forresty na 8-mi kilometrový výklus v Bělském lese, během kterého jsme se zdravě hecovali a mi došlo, že v sobotu můžu klidně běžet, protože vlastně o nic nejde. Nejsem přece profi běžec na olympiádě, jsem jen ryzí a nadšený hobík. Nechtěla jsem přece běžet na žádný čas, chtěla jsem si prostě zasportovat, vidět se se spoustou známých, mít radost z pohybu a být u toho, když se z Dany stane maratonkyně.
Přiznávám, že Ostravský maraton není můj nejoblíbenější. Běží se totiž 7 okruhů po 6-ti kilometrech a já raději běžím z bodu A do bodu B anebo jeden velký okruh. Ale je to domácí závod a pořádá ho náš klub. A uspořádat jakýkoli závod není žádná legrace a my tu nejsme od brblání, ale od běhání...
Na sobotu jsem měla připravených spoustu konverzačních témat, aby nám s Danou ten závod hezky utíkal a my nevnímaly narůstající kilometry. Ale sotva maraton odstartoval, byla Dana pryč. Vystřelila jako tryskomyš za svým maratonským snem v doprovodu šťastného novotaťky Jindry. A já si jen tak klusala, potkávala známé tváře, prohodila s každým pár slov, usmívala se a těšila se do cíle ve vyrovnaném tempu kolem 6-ti minut. Co 6 kilometrů na občerstvovací stanici jsem se pořádně napila, schrupla kousek čokolády, rozinky a piškot a běžela dál.
Po 30-tém kilometru mě začaly bolet nohy. Konečně jsem si vytáhla sluchátka a do uší pustila něco povzbudivého. Ale nebyla to nakonec hudba, která mě do dalších 12-ti kilometrů navnadila. Byla to zpráva o tom, že Laďa Dvorský konečně doběhl s časem pod tři hodiny. Že doběhl za 2:55. Já jsem si radostí dokonce poskočila a zavýskla jsem, moc dobře vím, jak dlouho se o zdolání této hranice pokoušel. V začátcích sedmého kola, možná někde na 37-mém kilometru, jsem se v protisměru minula s Danuš. Běžela do cíle. Mrkla jsem na hodinky a bylo mi jasné, že to bude hluboce pod čtyři hodiny. A dostavil se další nával euforie. A aby toho nebylo málo, na trase se objevili dva moc milí fanoušci – manžel s malou Markétkou, která se na mě smála jako sluníčko a mávala a mávala.
Na 40-tém kilometru jsem už ale byla opravdu unavená a žíznivá . V tom – kde se vzal, tu se vzal. Nikoli princ na bílém koni, ale cyklista v oranžovém trikotu. Nevím, jak se jmenuje (je to ten BOBiká z komentářů???). Zvolal: „Lenko, asi 300 metrů před tebou je Dědek Beskydsky. Toho dáš, přidej“. A dal mi napít vody. Tak jsem poslechla, zrychlila a nechala Dědka za zády. Pak jsem za povzbuzování onoho cyklisty doběhla a předběhla dalšího běžce a pak ještě dalšího a najednou koukám, že je přede mnou Jindra. Tak jsem do toho cíle doběhla s ním. Najednou se únava ztratila, jako vždycky v cíli. To je tak fantastický pocit a je úplně jedno, že čas je nic moc (4:18).
Začala smršť. Danuš byla rozjuchaná, Laďa byl rozjuchaný, Raduz byl také rozjuchaný, na Masarykově náměstí bylo plno lidí, slunko svítilo, kofolu čepovali, pivo čepovali, gulášek se rozdával, všichni se usmívali, Markétka tleskala, fotilo se, skákalo se, kříčelo se, tančilo se (no spíš jsem jen vrtěla zadkem do rytmu hudby )

V úterý na schůzi bude asi opět veselo. Ale žádné sázky už uzavírat nebudu, to slibuji !!!

Ponaučení a předsevzetí do budoucna: 1) přinejmenším do března 2011 žádný maraton nepoběžím 2) nepoběžím, ani kdyby se jakémukoli členovi MK Seitl narodila paterčata 3) nepověřím Danuš, aby mě od účasti na maratonu zrazovala 4) becherovka a whisky lámou jakákoli předsevzetí 5) Danuš mi dluží Bohemia sekt rosé za prohranou sázku 6) když je nejhůř, objeví se cyklista 7) a fakt už to příště musí být POD ČTYŘI!!!!

Wachau maraton - tak jsem zpátky (den třetí)

2010-09-21T21:53:00.002+02:00

Zasloužený odpočinek v Laa an der Thaya

V noci možná mrzlo, takže v pondělí ráno se nikomu ze zaprdněných a tedy částečně vyhřátých stanů a spacáků nechtělo. Čekal nás však další hodně příjemný, i když poslední den našeho maratonského putování – Therme Laa an der Thaya. Nejdříve jsme ale museli provést velký nákup. Údolí Wachau je známo jako vinařská oblast se zaměřením na veltlínské zelené. A tak jsem si vyhlédli sklípek a nakupovali anakupovali a ochutnávali...
No a termály byly úžasnou relaxační tečkou. Na tři hodiny jsme se naložili do bazénů, vířivek, slané vody a jak nám tak bylo dobře, plánovali jsme další a další maratony. Takže v roce 2011 poběžíme Berlin, v roce 2012 Helsinky, rok 2013 a 2014 lavíruje mezi Barcelonou, Moskvou, Kijevem, Švédskem. Pecka bude rok 2015 – dva členové se rozhodnli oslavit kulaté výročí svých narozenin v New Yorku a my jim rádi budeme dělat doprovod!!!!
Za tři týdny se koná maraton v Ostravě. Vůbec ještě nevím, zda ho poběžím nebo zda se rozhodnu pro půlmaraton. Nebo se možná zúčastním pouze jako divák. Nic teď neřeším. Nechávám všemu volný průběh, nijak se nestresuji. Běhám přece hlavně pro radost.

Wachau maraton - tak jsem zpátky (den druhý)

2010-09-21T21:43:00.003+02:00

Jsme tým

Tak to je důvod, proč běhám

V cíli s Danou, velkou podporovatelkou

Guláš pro echt maratonce

Náš boss Hallootto nám dovolil slavit a rád se přidal

Na start maratonu nás z Kremsu do Emmersdorfu dopravil autobus. Pro mě byla zážitkem už ta motorizovaná cesta na start. Údolí Wachau mě totiž okouzlilo. Dunaj, malé vesničky, vinice na kopcích, tu a tam nějaký zámek či klášter nebo zřícenina, no něco pohádkového. Ta krása poněkud mírnila mou narůstající předstartovní nervozitu...
Těsně před startem mi zničeho nic můj šestý smysl našeptal čas 4:12. To by nebylo špatné,pomyslela jsem si. A také jsem si pomyslela, že budu maximálně spokojená s časem do 4:20:00. Přesto se mi prvních pět kilometrů běželo hodně těžko-byla jsem totiž ztuhlá z ranního chladného počasí. Proto mě překvapovalo, že běžím s průměrnou rychlostí něco kolem 5:35 – 5:40 minut na kilometr a stačím běžet s vodičem na cílový čas 3:59. Nicméně jsem se přinutila trošičku zpomalit, nechtěla jsem se nechat ztrhnout postartovní euforií. Tahle taktika se mi hodně vyplatila, s počtem přibývajících kilometrů totiž narůstal i počet běžců, které jsem předbíhala.
Měla jsem vlastně jednoduchý plán – prvních 10 kilometrů běžet s časem 5:50 minut na kilometr a pak zpomalit na 6:00 a v tomto tempu vydržet do konce závodu. Jenomže na 10-tém kilometru jsem se cítila pořád hodně dobře, takže jsem čas 5:50 držela až do kilometru 20-tého. Na 22-tém kilometru jsem si poprvé uvědomila, že začínám být unavená. Jenomže zároveň mi došlo, že polovinu kilometráže mám za sebou a už mě čekají jen světlé okamžiky, klady a pozitiva. Prostě tělo začalo zpomalovat, ale psychika mě neskutečně nakopávala. Před očima mi kromě krás údolí Wachau vyvstávaly představy, že jsem v cíli a na masáži nebo že se válím v někde v Karibiku na pláži nebo že probíhám rozkvetlou třešňovou alejí nebo že jsem na nějaké letní zahradní grilovačce....Samé krásné představy mě napadaly, takže jsem fyzickou únavu dokázala překonávat.
Od 30-tého kilometru mě začaly hrozitánsky bolet nohy. Ta bolest byla chvílemi až nesnesitelná. Ale byla to taková zároveň „zdravá“ bolest způsobená dlouhotrvajícím pohybem. Záda byla v pohodě, kolena v pohodě, achilovka v pohodě, kyčle v pohodě – nebyl důvod neběžet dál. Neustále mě také motivovala skutečnost, že průměrný čas na kilometr jsem bez problémů schopna udržet kolem 6-ti minut. Kolem 30-tého kilometru ale přišla i drobná zrada na trati v podobě asi dvoukilometrové vracečky. To se mi teda vůbec nelíbilo, bylo to hodně frustrující a zpomalující. Ale jinudy se běžet nedalo...
Přibližně 36-tý kilometr přinesl milé překvapení. V protisměru jsem zahlédla dvojici vysmátých běžců. Byl to náš Sokolík alias Versace alias Ampérek a Danuš. Protože jim zdravotní stav nakonec znemožnil běžet celý maraton, rozhodli se dát alespoň zdravotní výklus a morálně mě podpořit. To se jim povedlo, protože koho by nepotěšily zcela jistě pravdivé hlášku typu:“Lenko, běžíš lehce a hezky...Lenko jseš dobrá, to dáš....Lenko,pořád to držíš pod 6-ti minutami na kilometr...“.
Přede mnou se objevil tolik vytoužený Krems. Městečko se začalo stále více přibližovat a pořád ještě s Danuš a Sokolíkem v patách jsem narazila na ukazatel s číslem 40 km a mě začalo docházet, že ten maraton už asi skutečně doběhnu. Začala jsem předbíhat další a další běžce. Začaly mnou cloumat emoce. Do tohoto rozpoložení jsem na trati potkala našeho Halloottu, který nám předal českou vlajku a samozřejmě spoustu povzbudivých slov.
A najednou to bylo tady. Cílová rovinka a cílový oblouk s časomírou. Vzala jsem svým parťákům vlajku, zvedla ji nad hlavu a začala sprintovat, předběhla jsem ještě jednu běžkyni a se slzami v očích jsem proběhla cílem. Moderátor závodu zahlásil : „Lenka Wagnerova, Czech republic“ a já byla úplně hotová. Brečela jsem štěstím, dojetím, únavou. Byla jsem na sebe moc hrdá – mamina na mateřské, co se urvala a zaběhla si maraton...To se nedá popsat, ten pocit....V cíli jsme se všichni objímali....necítila jsem žízeň, hlad, zimu...Jenom jsem si vychutnávala svoje „vítězství...“
Po celou dobu maratonu na mě nepřišla žádná krize. Jedinkrát se mi neudělalo špatně od žaludku, vůbec se mi nemotala hlava, nepřepadl mě hlad ani žízeň. Přičítám to tomu, že jsem na každé občerstvovací stanici nejen pila a jedla, ale také zařazovala minutovu pěší chůzi a tím si odpočinula. Psychicky jsem na tom byla fantasticky, můj šestý smysl mi po celou dobu závodu říkal, že do cíle doběhnu. Ve chvílích té největší velké únavy jsem vzpomínala na Dana Orálka a jeho ultraběh v Údolí smrti. Zdůrazňovala jsem si, že jsem se na tom rozhodně lépe, že 42 kilometrů je v provnání s jeho závodem „brnkačka“ a že stejně nemám jinou možnost, než do cíle doběhnout.
A pak už jen zbývaly příjemné povinnosti – vrátit čip, vyzvednout si tašku s oblečením, něco sníst a vypít, podělit se o dojmy s ostatními MK Seitlovci. A relaxovat! Pořadatel totiž všem závodníkům zařídil volný vstup do bazénu, takže jsme si šli všichni trošku zaplavat, ale hlavně se naložit do vířivky...Po bazénu jsme se zcela mimo zásady zdravé výživy v restauraci nacpali guláškem ( s dvěmi knedlami, ja – ale velikými), zapláchli to pivem a odkouleli se do kempu. A slavilo se... HODNĚ!!! Dorazili za námi i karvinští Černí jezdci Peťa Wala (běžel půlmaraton), Peťa Karkoška (běžel maraton) a rybnický Gregorz Wnuk (běžel maraton). Jako první padla za vlast meruňkovice-jak vyhodnotil její exmajitel Ultralibor, litr bylo málo. Následně došel sekt – taky ho asi bylo málo (mea culpa). Piva bylo hodně, takže zůstalo. Po stránce pitného režimu musíme tedy rozhodně do příštího zahraničního maratonu provést několik zásadních logistických úprav.

Wachau maraton - tak jsem zpátky (den první)

2010-09-21T21:35:00.003+02:00

Je sobota 9:00 a my vyrážíme na cestu

Tak takový krásný výhled jsem měli v kempu

Naše provizorní obydlí

Pastapárty

Já nevím, čím začít. Od neděle, konkrétně od 14:11:37-té hodiny jsem v zajetí endorfinů. Doběhla jsem do cíle svůj pátý maraton. Zároveň to byl můj první maraton od roku 2008, první maraton od narození Markétky. V říjnu 2008 jsem do cíle Ostravského maratonu dobíhala s časem 4:04:44. Letos 19.září jsem v rakouském Kremsu 42,195 km zaběhla s časem 4:11:37. Nebylo to pod vysněné čtyři hodiny. Ale to je mi kupodivu úplně fuk. Mám za sebou krásný závod, krásný víkend a „dlouhej flám“ s oddílovými kolegy.
Podotýkám, že po mém fiasku na půlmaratonu v Třebovicích 28. srpna, jsem k celému maratonu přistupovala s obrovskou pokorou a respektem. Došlo mi, že to není jen tak obyčejný běh, ale velký zápřah pro tělo i mysl. Rozhodla jsem se nestresovat žádným vysněným cílovým časem, ale celý závod si hezky užít, kochat se okolím, popovídat si s běžci a doběhnout do cíle v pořádku a ve zdraví.
O Wachaumarathonu jsem se poprvé dozvěděla v období svých běžeckých začátků, tedy někdy v roce 2007. Četla jsem o něm v nějaké knize o běhání, kde byl zařazen mezi nějkrásnější maratony světa. Tehdy jsme si svým kolegou Ultraliborem řekli, že ho „někdy dáme“ a zapsali si ho do pomyslné termínovky.
Letos na něj uzrál čas poté, co se nám nezdařila registrace na Marathon du Medoc. Na schůzích MK Seitl jsme o Wachau s Liborem mluvili tak dlouho, až projevili zájem další a další kolegové z oddílu, takže v sobotu 18.9. jsme v 9.00 z Ostravy vyjížděli ve složení Lenkačlenka, Danuš, Ultralibor, Andy, Hallootto, Sokolík, Radúz a Laďa.
Optimistická nálada se nás všech držela už od počátku cesty. Vůbec jsem byli vybaveni – na sobě jsme měli klubové soupravy, na hlavě čepice Czech Republic a českou vlajku v tašce. Naše auta zatížily nejen iontové nápoje, energetické tyčinky a gely, ale také různé Radegasty, Ostravary, Kozlové, meruňkovice i nějaký ten sektík – to vše pro případnou oslavu.
Jelikož jsem zocelení atleti a nikoli nějaké padavky, rozhodli jsme se pro přespání v kempu na břehu Dunaje ve vesničce jménem Rossatz. Předpokládali jsme, že v půli září a na jihu by ještě nemuselo mrznout a sněžit. Kemp na nás zapůsobil sympaticky, z našeho místa byl krásný výhled na Dunaj, Krems a zříceninu hradu. V době našeho příjezdu jsme byli jediní stanující. Všichni ostatní návštěvníci kempu obývali karavany (předpokládám, že vytápěné).
Sobotní odpoledne a večer jsme po postavení stanů strávili v městečku Krems. Vyzvedli jsem si startovní čísla, na pasta párty zaplnili žaludky těstovinami a ochutnali místní burčák a pivo. Prošli jsme si město a pomalu se dostávali do závodní atmosféry. Pořád jsem vtipkovali a byli v absolutní pohodě. Naši náladu ovšem poněkud zhoršila skutečnost, že zdravotní potíže nedovolily postavit se na sart závodu Daně a Sokolíkovi. Oba to však nesli velmi statečně a po celý víkend nás zásobovali povzbuzováním a slovy obdivu!
První noc ve stanu byla celkem příjemná. Vzhledem k tomu, že bylo oblačno a zataženo, neklesla teplota vzduchu pod nějakých 10C, takže jsem spali celkem nalehko. Já jsem tedy usnula až kolem půlnoci a vzhůru jsem byla už v šest hodin ráno, ale z hlediska matky ročního a v noci „bantujícího“ batolete pro mě šest hodin nepřetržitého spánku představovalo vydatné osvěžení.

Podporuji Ostravu

2010-09-05T00:07:00.006+02:00

Podporuji Ostravu 2015.

Protože v ní žiju.

Protože je v pohybu.

Protože je rázovitá.

Protože je krásná

Po celých 125 kilometrů štafety podporuji Ostravu, ať porazí Plzeň a titul Evropské hlavní město kultury 2015 získá.

Protože v ní žiju. Protože se mění k nepoznání. Protože je v pohybu. Protože je rázovitá. Protože je krásná...

S kolíkem Kulakem napříč Ostravou. Štafeta 2015, den druhý.

2010-09-05T00:00:00.003+02:00

Martinov-poprvé se to "zvrhlo"

Sfárali jsem v Hornickém muzeu

V Michálkovicích jsme projevili slabost pro
uniformy

Vbíháme na Masarykovo náměstí

A štafeta je na náměstí, na pódiu, má za sebou

125 kilometrů. Konec!

Páteční ráno nám nenachystalo optimistický start. V 8:00 hodin v Porubě pršelo a obloha nevypadala, že toho deště nechá. Přesto jsme vyběhly směr Pustkovec. S Libou a Danou jsme tzv. „drbny“ , klábosily jsme a nevnímaly, jak nám 4-kilometrová trasa ubíhá. Ono nám totiž navíc cestou teklo do bot a běžely jsme proto svižně.
Radniční tamtamy patrně fungují rychle a pověst o naší „nenažranosti“ nás předchází, neboť hned na radnici v Pustkovci se podávaly výborné koláče. A mohli jsem se všichni na chvilku schovat před deštěm. A uschnout.
Z Pustkovce vedla cesta do Krásného pole a pak směr Plesná. A v Plesné se počasí umoudřilo, přestalo pršet a tak jsme se mohli kochat nejen pěknými dřevěnými sochami, ale i zpěvem dítek z mateřské školky. Děti se vůbec nestyděly, měly radost, že se můžou předvést a nám všem se to moc líbilo.
Z Plesné se už naprosto pohodově běželo do Martinova. A tady se to poprvé zlomilo...Martinovský starosta dospěl k názoru, že nás cestou může přepadnout ledasjaký bacil a proto jsme poprvé „vypálili červa“. Vážně jsme to dělali pro dobro věci, protože jsme nemohli připustit, aby náš tým oslabila nějaká infekce.
Přes zastávky v Třebovicích, Hošťálkovicích a Lhotce ( všichni starostové nás vřele přivítali a hojně pohostili) vedla naše běžecká pouť do Petřkovic. Tady mě na náměstí čekal fan klub, tedy jeho rodinná část, což bylo milé překvapení. Současně byly Petřkovice i první „exkurzní“ zastávkou. Kromě přivítání na radnici nás totiž čekalo i Hornické muzeum, kterým probíhala i část běžecké trasy. Velmi stylově kousek její části vedl i podzemím, museli jsme tedy nasadit helmy a „sfárat“. V Hornickém muzeu jsem coby správný Ostravák byla už několikrát, ale se štafetovým kolíkem a ve společnosti atletů poprvé. Po vyfárání překvapení nebralo konce. Tak nejprve hornická svačina – chléb se sádlem, škvarkami a cibulí a pak to zapláchnout hornickou vlajkou. Vlajka je barvy černé a zelené. Zelená symbolizuje povrch, trávu a černá je zem a uhlí. Převedeno do tekuté formy rovná se velká „štamprdle“ a v ní dole zelená a na ní fernet. A musíte to vypít, protože je neslušné odmítnout hostitele. A určitě je to po tom sádle a škvarcích zdraví prospěšné.....Navíc - kdo nemaže – nejede.
V Hornickém muzeu jsme nabrali mírné zpoždění a bylo nutné časovou ztrátu dohnat. Proto byli z našich řad vybrání nejrychlejší běžci – Petr, Versace Sokolík a Ultralibor. Běželi jako vítr, takže na náměstí Sv. Čecha v Ostravě - Přívoze jsme byli téměř včas a mohli se k nám přidat děti ze základních škol. Bylo znát, že čekání neholdují, protože jakmile dostali povel ke startu, urvali se a pádili. Na radnici Slezské Ostravy už s námi ale nedoběhli.
Ze Slezské Ostravy jsme se mírným stoupáním dostali až do zoologické zahrady. A tady i zrovna odpočívající členové štafety vystoupily z doprovodných vozidel a oproti původnímu rozpisu jsme přes ZOO běželi všichni. Prohlídka zahrady připomínala tak trochu nájezd japonských turistů. Byla to svižné a přesto báječné.
Služebním východem jsme se dostali rovnou do Michálkovic a naše další zastávka byla u dolu Michal. Opět jsem proběhli jeho areálem a pak nás čekalo přivítání paní starostkou, zpívaní dětí a hornická svačina s vlajkou. Už jsme byli profíci, takže jsme všichni věděli, jak ke konzumaci přistoupit. Nenabrali jsme žádné zpoždění, naopak jsem nabrali mladé hasiče, děti ze škol a běželi směr Radvanice.
Hahá, z Radvanic jsme vyběhli, aniž bychom se ubezpečili, zda jsme všichni. Nebyli, to jsme zjistili ale až na naší další pauze, tentokrát v areálu Ostravského hradu. Přiběhl Ultralibor a zašeptal mi do ouška, že jsho ho pro samé focení a „čurpauzy“ zanechali v Radvanicích na radnici. Nebyl by to ale Ultralibor, kdyby se z takové banální šlamastyky nedokázal vymotat. Zvolil nám neznámou zkratku a na hradě byl téměř dříve, než ostatní členové výpravy. Na hradě se nám věnovala paní kastelánka a vzhledem k časové rezervě jsme měli i čas k jeho prohlídce.
Štefeta se blížila ke svému finále. Přeběhli jsme přes lávku Unie a za doprovodu obrovských loutek doběhli na radnici městské části Moravská Ostrava a Přívoz. Starosta nám na štafetový kolík uvázal poslední stužku. Připojili se junioři z HC Vítkovice, neodpadli mladí hasiči a přidali se ještě další. A pak už posledních 2,3 kilometrů vedlo přes ul. 30. dubna, Stodolní, Nádražní, Čs. Legií a Poštovní na Masarykovo náměstí.
A najednou byl konec...Byli jsme plní euforie, ale taky trochu smutní, že už nikam dál nepoběžíme. Moc hezky jsme si oba dny užili, protáhli si tělo a snad přispěli k dobré věci. Teď jenom musíme do středy držet palce, aby Ostrava Plzeň porazila.

S kolíkem Kulakem napříč Ostravou. Štafeta 2015, den první

2010-09-04T22:42:00.005+02:00

Těsně před startem křtíme kolíka Kulaka

Mariánské Hory a starostka před vyběhnutím

Ostrava - jih ví, čím potěšit hladové běžecké žaludky

Starosta připnul Kulakovi další stužku a vlevo

stojící Sokolík Versace sleduje, zde vše probíhá

dle etikety

Na radnici Ostrava - jih poprvé došlo i na kulturu

Že s některými členy MK Seitl poběžím letos štafetu, jsem se dozvěděla někdy na jaře. Počátkem léta jsem už věděla, že se poběží 2 dny napříč ostravskými obvody a v srpnu jsme znali nejen přesný termín a složení štafety, ale hlavně jsme se dozvěděli, že svým během přispějeme k podpoře kandidatury Ostravy na Evropské hlavní město kultury 2015.
Před během proběhlo několik organizačních schůzek u Josífka. Náš běžecký tým ve složení Liba, Danuš, Lenka, já, Ultralibor, Sokolík, Petr a Jindra jsme si rozdělili trasu, převzali jednotné oblečky a propadli předstartovní nervozitě. I když ne tak docela - zejména ženská část štafety se zachovala chladnokrevně zodpovědně a ještě pár dní před startem si tzv. „nechala udělat hlavu“.

Štafetový běh odstartoval 2. září 2010 v 8.00 z Vítkovického stadionu. Nejprve byl ale pokřtěn štafetový kolík - po oblití vodou z Ostravice získal přezdívku "Kulak", což je údajně hornické pojmenování jakéhosi dřevěného trámu v dole. A pak to začlo - po výstřelu ze startovní pistole se přes nás přehnal roj nažhavených mlaďochů, kteří se patrně rozhodli 2 km na Vítkovickou radnici sprintovat. Náš běžecký tým v plném počtu však zachoval rozvahu a po nějaké chvíli se naše tempo ustálilo na cca 6min. na kilometr. I to se ukázalo být rychlé, takže jsme na radnici ve Vítkovicích dorazili s mírným předstihem. Aby ne, když nám po celou dobu byla v patách Policie!!! Nic jsme však nespáchali - hoši měšťáci zkrátka kus štafety běželi s námi.

Po ostužkování kolíka Kulaka jsme pokračovali skrz areál Dolních Vítkovic do Mariánských hor. Problém nám stále činilo tempo, byli jsme rychlí. Pak se však do věci vložil náš Ultralibor, předvedl nám, jak se běží stovka a my se zklidnili. Zklidnili jsem se natolik, že jsem pro samé rozjímání přeběhli kolem radnice v Mariánských Horách a museli se vracet. Na druhý pokus se podařilo a paní starostka Janáčková nám nejenže připnula na Kulaka další stužku, ale dokonce si kousek zaběhla s námi. Mariánské hory byla trasa i pro naši Danuš-vyskočila z doprovodného vozidla se Sokolíkem v zádech. Sokolík vůbec po celou dobu štafety plnil záslužnou funkci - chválil nejen sebe, ale pravidelně sděloval, že i my jsme skvělí. Nezanedbatelná je i jeho úloha hlavního imagemakera - tu nám opravil límeček, tu odstranil špínku z kalhot, byli jsem zkrátka stále jako ze škatulky. Tím si vysloužil přezdívku Versace, kterou mu už patrně nikdo neodpáře...

Mám pocit, že snad téměř nikdo z běžců nechtěl příliš využívat doprovodné vozidlo k odpočinku, stále jsme byli na trase v počtu 4 až 6-ti osob.

Z Mariánských hor vedla naše trasa na radnici Ostrava - jih. Tady se nám dostalo velmí vřelého a pohostinného přijetí. Naše srdce a žaludky zaplesaly...Všichni běžci jsou nenažraní...Clebíčky, koláčky, ovoce, voda, káva...Nic jsme se nežinýrovali a doplnili v družném rozhovoru energii. Před startem další etapy nám hezky zazpíval sbor a kolem 10.20 hod. jsme pokračovali dál. I v tomto případě si starosta kousek zaběhl s námi...

V Bělském lese po uběhnutí 15 km má dnešní trasa skončila . Spěchala jsem domů za batoletem Markétkou, takže co se dělo v Polance, St. Bělé, Porubě apod. nevím. Ale shrnu dojmy za první tři etapy: počasí bylo parádní, ani horko, ani zima, semtam sluníčko. Celou dobu běhu nás doprovázeli mlaďoši - studenti a žácí různých škol, Městkou policii jsem už zmínila, junioři fotbalisté Vítkovic, také jsem zahlédla, jak se spontánně přidali běžci v cyklodresech. Pan Horák, Policie, Hallootto nás v doprovodných vozidlem bedlivě hlídali, abychom nesešli z cesty. Zkrátka jsme si to všichni užívali a BYLO TO FAJNE!!!

Nikdy bych nevěřila, že se to může stát aneb trápení v Třebovicích

2010-08-29T22:10:00.001+02:00

Měl to být půlmaraton s časem kolem 1:52 a následné vyklusání 10-ti kilometrů-tak, abych se držela tréninkového plánu na maraton pod 4 hodiny. Člověk míní, ale počasí, forma a kdoví, co ještě mění...
V sobotu se v Ostravě konalo Mistrovství ČR v běhu na 100 kilometrů a kromě toho se jako přidružené závody běžely maraton, půlmaraton a čtvrtmaraton. Chtěla jsem si zkontrolovat, zda se po poctivém tréninku začínám zlepšovat, chtěla jsem si naběhat objemy a také jsem chtěla podpořit a povzbudit ty, co běželi sto kilometrů.
Nevím, co se stalo...První kilometry se mi běžely celkem dobře, byť jsem si ještě na první otočce před naším Halloottou dělala legraci, že se mi nechce. Byla jsem pozitivně naladěná a věřila si.
Jenomže nejprve začalo poprchávat, pak začalo pršet více a více, k tomu zavál vítr a nakonec se počasí dalo charakterizovat slovy klasika: „chčije a chčije“. A mě už na 14-tém!!! kilometru přepadla hrozitánská krize. Asi nejprve uzrála v hlavě, ale pak se bleskurychle přesunula do nohou a já se z průměrného času na kilometr kolem 5:30 dostala nejprve na 6:00 a nakonec někam k 6:30. To už jsem věděla, že je zle. Neběželo mi to. Poprvé za svou běžeckou „kariéru“ jsem přemýšlela, že závod vzdám...Jenže vzdát půlmaraton???
Jsem celkem bojovník a rozhodně nejsem z cukru, takže jsem zatnula zuby a pajdala „statečně“ k cíli. Už jsem ani nenadávala, už jsem brečela. A věděla jsem, že po doběhnutí do cíle se tak maximálně svalím, ale rozhodně dalších 10 km nevyklušu. Asi to na mě to trápení bylo vidět, protože mi asi tak 1,5 km před cílem přiběhl naproti Radůz a doslova mě do cíle dotáhl-pomohl mi tak nejen doběhnout, ale stáhnout čas pod 6 minut na kilometr. Moc za to díky.
V cíli jsem se dozvěděla čas – 2:02:28. Můj nejhorší půlmaratonský čas...Teda jak já byla zdrblá. Naštěstí mě v cíli moji milí běžečtí kolegové utěšovali, že se to občas stane každému, že bylo vážně špatné počasí, že na každého někdy přijde krize.
Nejde-li o život, jde o ... Ale stejně pořád musím uvažovat, co se to stalo. Březnový Hervis ½ maraton v Praze jsem dala za nějakých 1:57, v červnu Olomouc za 1:55 a to jsem nijak moc v tréninku nenaběhala. Od konce června naběhané kilometry zvyšuji, neopomíjím strečink a kompenzační cvičení a Třebovicích zaběhnu ½ maraton za takový hrozný čas. Běhám v tréninku tak málo? Nebo moc? Co sakra dělám špatně? Přiznám se, že jsem si myslela, že se po těhotenství a porodu budu do formy vracet přece jenom rychleji.
Mám trochu obavy, že Wachau maraton nebude závod s cílem zaběhnout konečně pod 4 hodiny. Mým jediným cílem bude ho doběhnout ho a stanovit si tak nový čas, od kterého se budu do budoucna doufám zlepšovat.
Ale to bych nebyla já, abych se ze zklamání brzo neotřepala. Dneska jsem si totiž dala bááááječnou pozávodní regeneraci. V aquaparku Tropicana v polské Wisle. Po cca 4-hodinách plavání, saunování a relaxování ve vířívkách s různou termální a léčivou vodou a následnou konzumací dobrot v místní cukrárně se cítím cca na dvacet a jsem zase plná odhodlání !!!

Běh oborou Mniší – tak trochu pohádka o kohoutkovi a slepičce

2010-08-21T21:49:00.004+02:00

Vlevo naše výtečná řidička-tankistka a běžkyně Danuš, vpravo já. Všimněte si shody v oblečení - neplánované. Markétka předstírá, že se jí to netýká :-)

Dnes se v našem regionu běžel Běh oborou Mniší, což je 10-ti kilometrový a poměrně náročný závod. Moc jsem se chtěla zúčastnit, jednak kvůli organizátorům a jednak kvůli příjemné atmosféře, která závod provází.
Ale zrovna dnes (náhoda je „sviňa“) mě postihl výpadek baby sitting služby pro mou malou Markétku. Tak nejprve odpadla coby hlídač babička č. 1. Pak odpadl manžel. Nepropadala jsem beznaději – vždyť mám ještě hlídací babičku č. 2. Nu ani ona dnes nemohla. Nemůže-li rodina, pomůže MK Seitl. Ale ouha – náš předseda Hallootto, který by se jinak sportovní disciplíny jízda s kočárkem milerád zhostil, dal dnes přednost přítomnosti na jiném závodě. A akční klubový paparazzi Rosťa, který rovněž nějakou tu zkušenost s batolátkem pochytil, trávil sobotu na svatbě.
Co teď? Byla jsem odhodlána závod běžet s kočárkem. No a co – Markétka má dnes své 1. narozeniny, takže by jí možná nějaký ten adrenalin přišel vhod...Ale přeci jen tahat v tom vedru kočárek do kopců, jimiž je závod proslulý, není rovněž žádná „hitparáda“. Nakonec pomohl organizátor Jirka Bednařík. Sehnal mi spolehlivou paní, t.č. již také babičku a manželku Jirky Harašty, hlavy Lašského běžeckého klubu.
Z našeho MK se účastnil Andy, Laďa, Radůz, Petra, já a naše Danuš, která dnes současně úspěšně zastala funkci řidičky. Všichni jsme totiž přijeli jejím autem...no autem, takový malý tank je to, ale sedm osob se pohodlně vleze.
Start závodu byl přesně v 10.00 hodin. Markétka nejprve předstírala spánek, ale těsně před startem se probudila. Na paní Haraštovou z kočárku vesele mrkala, něco jí i temperamentně vykládala . Považovala jsem to za znamení oboustranných sympatií a tak jsem v klidu mohla vyběhnout.
Je zajímavé, jaký vliv mám na běh počasí. V roce 2008 jsem Mniší běžela. Bylo tenkrát celkem chladno, mírně deštivo a tak mi ty kopce příšly pohodové. Letos ale ne. A to hned ze dvou důvodů. Minulý víkend jsem byla nemocná a horečka si asi vybrala nějakou tu daň na energii. A taky bylo hrozné horko, už po dvou kilometrech stoupání jsem byla vyřízená. V hlavě se mi přehrával film Pahorek. Ani hudba ve sluchátkách svou dopingovou funkci dneska nesplnila. Věděla jsem ale, že v žádném případě nezastavím a v žádném případě závod nevzdám. Průměrnou rychlost na kilometr jsem sledovala jen zpočátku. Pak jsem si přála už jen čas pod jednu hodinu a nakonec jsem toužila po jediném – v pořádku dorazit do cíle. Ještě nikdy se mi nestalo, abych měla nohy jako z olova. Vůbec jsem nevěděla, co s tím. Těžké nohy jsem měla nejen do kopce, ale i po velmi vzácné rovince a z kopce. A také ruce mi vypověděly službu. Připadal jsem si na trati jako jedno velké kopyto.
Ale všechno trápení jednou skončí. Po cca 54 minutách jsem dorazila do cíle. A jako mávnutím kouzelného proutku se dostavily endorfiny a předsevzetí běžet za rok zase.
Markétka mou nepřítomnost zvládal na jedničku, vrhala oslnivé úsměvy v podstatě na všechny a dožadovala se piškotů. Ze všeho nejvíce se jí líbilo vyhlašování vítězů. Zatím ještě nemá rozum z toho, proč všichni tleskají a hlučí, ale moc se jí to líbilo a se smíchem a hopsáním tleskala taky. A na mně najednou padla taková spokojenost a pohoda...

Pořadatelům náleží velká pochvala. Za organizaci závodu-startovalo se na čas, nikde žádné zbytečné průtahy, dostatek čaje a vody pro běžce, výtečné koláčky a navrch tombola. V té jsem sice tradičně nic nevyhrála, ale mě to nevadilo. Mě ke štěstí stačily ty koláčky - tvarohový a makový.

Zpáteční cesta tankem do Ostravy vypadala jako jízda chechtacích pytlíků a pomatených sportovců. Souběžně jsme drželi tři konverzační témata. Jedno seriozní běžecké - plánovali jsme tréninky a závody na příští týden. Druhé téma bylo letně grilovací a třetí téma nevím, zda můžu zmínit, rozhodně ale vyvolalo nejveselejší reakce.

Olšinky Cross aneb kterak buřty rozhodly o mé účasti na závodě

2010-07-18T17:12:00.005+02:00

Naprosto profesionální plánek nové trati závodu

Šťastný Radůz zatěžuje obě kolena, Natálka a Roman pořadatel se šťastně tisknou

Z MK Seitl jsem nejvyšší

Život je krásný...nejsem vegetarián a nejsem abstinent....

Jestli si někdo myslí, že se mi ještě v sobotu dopoledne chtělo na nějaký závod, tak se krutě mýlí. No možná v pátek jsem o nějakém víkendovém závodění uvažovala. Ale velice krátce a bez zásadního odhodlání. V sobotu totiž bylo vedro a mi se nechtělo vůbec nic. K večeru ale přišla bouřka, ochladilo se a já jsem si sedla k internetu. Četla jsem si stránky MK Seitl a znovu narazila na propozice II. ročníku 9,6 km dlouhého běhu Olšinky Cross. S nastalým ochlazením můj mozek začal pořádně vnímat, co je napsáno v propozicích a objevil, že propozice do Olšinek nabízí malé občerstvení v cíli. Můj šestý smysl zavětřil klobásky a pivo.
Zkontaktovala jsem našeho Radůze, vetřela se mu do auta a v neděli ráno vyrazila směr Kravaře. Počasí bylo jakž takž – ani horko, ani zima, ani slunko, ani déšť, vítr tak akorát. Ideální na sportování. Trochu mě zarazilo, když Radůz při pohledu na mé relativně čisté běžecké botky řekl něco o tom, že v Olšinkách je vždycky blátíčko a na zpáteční pozávodní cestu do Ostravy bych se měla přezout.
Pořadatel nás po příjezdu informaval o dvou zásadních skutečnostech. První byla ta, že vzhledem k noční bouřci, vichřici, přívalovému dešti, možná i lehkým záplavám musel změnit trasu, protože ta původní je neprůchozí. K nové trase nakreslil plánek, kterému jsem ale absolutně nerozuměla. Věděla jsem , že se budu muset soustředit na běžce před sebou a nespustit je z očí. Druhá zásadní informace se týkala toho, že z důvodu změny trasy se start o půl hodiny odkládá.
Z MK Seitl jsem na startu zaregistrovala Vaška Procházku, Natálku Pščolku, Radůze a sebe. Přiznám se ale, že všechny členy oddílu stejně neznám, takže pokud jsem někoho nejmenovala, hluboce se omlouvám.
Startovní výstřel zazněl v 10.30. Představu o čase jsem měla, říkala jsem si, že budu spokojená, když 10 km zaběhnu za cca 52 minut. Povrch trati byl asi tak z 50% asfalt a z 50% tráva, kaluže a bláto, blátíčko. Běželo se mi celkem dobře. Slovo celkem zdůrazňuji, protože jsem v nohách krátce po startu pocítila čtvrteční 28,5 km dlouhý trénink. A ačkoliv už nepanovalo tropické horko jako v minulých dnech, s ohledem na vysokou vlhkost vzduchu jsem po asi třech minutách byla „úplně durch“-to je stav, kdy mám propocené i tkaničky u bot. Ale to neznamená, že si nějak stěžuji, podmínky pro závod jsem měli všichni stejné.
Na trati byly částečně značeny kilometry – druhý, čtvrtý, šestý a osmý. Podle značení mi vycházelo, že běžím kilometr pod pět minut. Snažila jsem se jít pořád stejné tempo a poslední kilometr do cíle zrychlit. Doběhla jsem s časem 48:53. Nejprve jsem měla ohromnou radost, protože by to letos konečně znamenal na 10 kilometrů čas pod 50 minut. Bohužel jsem se ale brzy dozvěděla, že i tato nová trať měří něco kolem 9,6 km. Takže zase nic...
Nic však netrvá věčně, tedy ani zklámání z času. Jsem materiálně založený jedinec s orientací na kus žvance. Proto jsem poté, co jsem obdržela občerstvení v podobě buřtu, hořčice, kyselých okurek, chleba a piva, naprosto pookřála. Ovládlo mě pozávodní nadšení. A budu šířít věhlas závodu Olšinky Cross v celém regionu.
Oficiální výsledky zatím nemám k dispozici. A fotky ze stupně vítězů přeposílám našemu paparazzimu Rosťovi, který je zcela jistě rád a profesionálně okomentuje a umístí na stránky MK Seitl. Já přináším jen obrázky pocitově – zážitkové!

Odvolávám, co jsem řekla. A ještě si slavím narozeniny....

2010-07-15T22:55:00.001+02:00

Odvolávám, co jsem řekla. Nikdy neříkej nikdy. Tak to je mé momentální tréninkové rozpoložení. Vždy jsem až na občasné vyjímky dávala přednost tréninku o samotě, jen s „nabušenou hudbou“ v MP3 přehrávači. Nechtěla jsem se nikomu přizpůsobovat a nechtěla jsem nikoho zpomalovat svým tempem. Náhoda tomu chtěla, že jsem před dvěmi týdny byla jen tak vyklusat závod. Z vyklusání bylo 11 kilometrů ve společnosti dalších 4 běžců z MK Seitl. Následoval běh na cca 25 kilometrů po krásné trase z Bělského lesa do Jistebníku kolem Polaneckých rybníků a zpátky. No nestačilo mi to – za pár dní jsme se všichni zase sešli v odpoledním vedru a v Bělském lese si dali 11,5 kilometrů. A už plánujeme další a další tréninky.
Jak je to možné? Ptám se sama sebe...Na „vině“ je asi můj sen zaběhnout letos konečně maraton pod 4 hodiny. Maraton s velkým M chci běžet v září v údolí Wachau v Rakousku. Začala jsem trénovat podle tréninkového plánu. A beru to hodně vážně. Ale přece jenom běhat sama dlouhé štreky není bůhvijaká zábava...Vím, že sama bych to kvantum kilometrů asi nedala. Možná se mi ještě letos můj sen nesplní. Ale zkusím na něm sakra zapracovat.
Na jaře jsem měla takovou krizi, vůbec se mi nedařilo, nebavil mě ani trénink, ani závody. Nedařilo se mi podle mých představ. Přece jenom se projevil můj výpadek způsobený těhotenstvím a porodem. Najednou mě začaly předbíhat holky, které jsem ještě v roce 2008 strčila do kapsy. A trochu jsem uvažovala, že běhání zabalím.
Všechno se zlomilo na Olomouckém půlmaratonu. Ten závod byl pro mě neskutečně pozitivní. Sešlo se nás tam takové množství běžců, především hobíků, různých profesí a různého věku. A běželi jsme hlavně pro radost (samozřejmě- s vyjímkou hlavního peletonu, ale to je jiný „level“ bežců). Strašně jsem si to užila. A celých 21 kilometrů jsem si říkala, jak je to prima běhat a mít kolem sebe tolik podobně postižených lidí. A proč bych kolem sebe měla mít lidi jen během závodů? Proč si neobohatit i trénink?
Asi se nám formuje běžecká skupina Ostrava-jih. Já, Andy, Zdeněk, Danuše, Laďa, Radůz...Ať se připojí kdokoli, je vítán. Budeme se svolávat ke společnému tréninku už ne přes sms, ale na stránkách MK Seitl Ostrava. Vybíháme od restaurace Dakota v Bělském lese a běžíme a běžíme a běžíme...
Dneska jsem slavila 38-mé narozeniny. Je to síla, jak ten čas utíká. No a já pořád někam utíkám také. Proto mi přišel jako dobrý nápad oslavit své narozeniny během. Už na závodem v Karviné jsme si domluvili čas startu a přibližnou kilometráž – po závodě je každý frajer a má velké oči. Dohodli jsme si tedy tréninkových třicet kilometrů.
Od rána dnes bylo dusno a horko. Celý den jsem očima zaklínala telefon, aby mi od někoho přišla zpráva, že běh balíme anebo zkrátíme...NIC...Kolem 16-té hodiny se obloha zatáhla, potemněla, začal foukat vítr, pršelo...vypadalo to nadějně, protože v bouřce se neběhá, je to nebezpečné. Ale nakonec se příroda rozhodla, že se žádné lenošení konat nebude. Teplota poklesla z 35 C na příjemných 26 C, nebe se částečně rozjasnilo a tak v 17:00 hodin před restaurací Dakota postávali 4 pobláznění běžci – já, Danuše, Laďa a Radůz.
Hlavním trasovačem se stal Laďa, neboť se jako zkušený běžec vyzná. Vyběhli jsme z Bělského lesa do Nové Bělé, pak do Krmelína, Staré Vsi nad Ondřejnicí a do Košatky. Ke Košatce jsem dnes získala vřelý vztah, neboť jsme v místní restauraci po zásluze spočinuli, dali si vychlazenou kofolu a po krátkém odpočinku pokračovali v cestě přes Jistebník kolem Odry a Polaneckých rybníků do Výškovic, Bělského lesa a domů. Já jsem nakonec 30 km neuběhla, podle měřiče jsem dnes dala 28,5 kilometrů. Ale ostatní si to ještě cestou domů na avizovaných 30 km protáhli. A možná i více.
A jak se mi běželo? Prvních deset kilometrů uběhlo strašně rychle. Pořád jsem si povídali a ani jsme nevnímali, že běžíme. Kolem 12-tého kilometru jsem pocítila únavu a velkou žízeň, spravila to voda a chůze. Hodně mi pomohla Kofola v Košatce. No a pak už se běželo domů, to už musí vydržet každý...
Je hrozně fajn, že se Danuše, Radůz i Laďa přizpůsobili mému tempu. Byla jsem ze všech nejpomalejší, kilometr jsem běžela kolem 6 minut. Ale nikomu to nevadilo. Každkou půlhodinu jsme pili a běh prokládali minutovou chůzí. Takže se to i v současných klimatických podmínkách dalo zvládnout bez újmy na zdraví. Díky běžecká skupino. Musíme si vymyslet nějaký trefný název, Ostrava-jih je tak nicneříkající...A taky si už plánujeme další společné běhy.
A teď je mi bááááááááááááječně. Páchám gaučing, svaly regenerují, já regeneruji. Jsem krásně unavená a spokojená. Radegast je krásně vychlazený – dnes jsem si ho samozřejmě zodpovědně dala až dvě hodiny po doběhu. Předtím jsem zvládal vymést ledničku... Ani strečink samozřejmě neopomenu...Prima narozeniny. Vždyť vlastně slavím 20-té výročí mých osmnáctin!!!!

Běhá celá rodina - Městský běh Karvinou Heute ist die ganze Familie im Karviná gelaufen

2010-07-10T23:15:00.004+02:00

Tak na oběd jsme se pěkně nadlábli babiččinými meruňkovými knedlíky s tvarohem, na kanapi to zapláchli šálkem dobré brazilské kávy a po hodinovém stavu polobdění vyrazili směr Karviná. Už čtvrtý rok po sobě totiž jezdíme na Městský běh Karvinou. Letos jsme se rozhodli běžet všichni a téměř všechno.
Nejprve naše sedmiletá Anetka běžela v kategorii mladší žáci běh na 400 metrů. Na startu byla lehce nervozní, u startovního výstřelu sebou škubla, ale pak běžela a hodně statečně. Doběhla mezi dívkami třetí (myslím, že s časem kolem 2:22 – ale bez záruky) . V cíli byla unavená a tak se jí po zásluze dostalo rodičovské péče a obdivu a chválení. Nicméně větší radost určitě měla z pózování na bedně, medaile, diplomu a dárků za umístění.
Následoval kondiční běh na 800 metrů. Do něj se přihlásil manžel Robert a já. Na startu jsem byla také poněkud nervózní, ale zároveň jsem oplývala optimismem a přesvědčením, že Roberta nejen doběhnu, ale těsně před cílem i předběhnu. Brzy jsem pochopila, že budu muset odvolat všechny mé bezdůvodně optimistické myšlenky. Utekl mi a hodně brzo. Pak jsem bojoval a sama se sebou.Klepaly se mi ruce a nohy. V očích jsem měla cosi jako kombinaci smrti a odhodlání. Předběhly mě nějaké malé děti. Kohosi jsem předběhla i já. Sakra – proč se tento pekelně rychlý běh jmenuje kondiční? Nic horšího jsem v životě neběžela. Já vytrvalec prostě rychle běhat neumím. Já jsem si myslela, že to zkrátka někde v půlce zabalím. 800 metrů mé utrpení proměnilo minimálně v 8 sprinterských kilometrů. Nakonec nebylo tak zle – ze 17 běžců jsem skončila 9-tá. A časy? Robert 3:13 ( 6-té místo) a já 3:38.
Zato běh na 10 kilometrů byl móóóóć príma. Těšila jsem se. Běželi jsme celkem 4 kola po 2,5 kilometrech. To byla lahoda – volné tempo něco kolem pěti minut na kilometr, sluchátka na uších, lehký vánek a vražedné horko. Tak vražedné, že mi jazyk přischnul na patře. Nemohla jsem si při běhu lehce pozpěvovat. Nemohla jsem si ani s nikým povídat – no ono stejně nebylo s kým. Ale krize nepřišla žádná. Jen někdy během třetího kolo jsem si říkala, že bych to už mohla mít za sebou. Naštěstí přišla psychická vzpruha – v parku, kterým procházela trať, jsem zahlédla Roberta, jak si hraje s holkama. S Anetkou pinkal „tenis“ pálkami, které vyhrála za třetí místo a vedle nich si na dece hrála se svými oblíbenými hračkami Markétka. Mé srdce zjihlo, i na dálku jsem viděla, že se holky usmívají a jsou spokojené.
V cíli mi bylo krásně. Vrací se mi chuť do běhání a do závodění. Vím už, že se zase začnu zlepšovat. Protože i v tom horku jsem 10 kilometrů zaběhla za 53:07. Není to můj letošní nejlepší čas na této trati. Není to ani čas podle mých představ – chtěla jsem dnes zaběhnout za 52 minut. Ale v tom horku to prostě lépe nešlo. Objevila jsem i svou slabost – neumím v závěru zrychlovat, takže na sobě budu muset hodně zapracovat.
Po odběhu nastalo odměňování – voda voda voda. Zmrzlina zmrzlina zmrzlina. Ledová káva. A tombola. Vyhrála jsem topinkovač. Upřímně nevím, co s ním budu dělat. My máme topinkovač, rodiče mají topinkovač, bratr má topinkovač, tchyně má topinkovač. Chcete někdo topinkovač???
Chválím pořadatele za to, že nás během závodu důkladně zásobili vodou. Nejen na náměstí, ale i v parku. Chválím pořadatele za medaile pro všechny, hlavně pro děti. Chválím pořadatele, že letos trať i ženám prodloužili z 5-ti km na 10 km. Chválím za pěknou trasu. Ale budu i lehce kritizovat – za zmatky během prezence. Vím, že není jednoduché zvládnout nápor tolika závodníků. Ale dostávalo se nám protichůdných informací díky kterým jsme málem propásli Anetčin běh.
Málem bych zapoměla – aby bylo jasno: vodou jsme se odměňovala v cíli. Teď už si v klidu domova píšu článek a piju krásně ochlazené pivo z labužnicky orosené sklenice!!!!

Eine kurze Meldung fuer MEPA Sportsverein
Heute ist die meine ganze Familie gelaufen. Wir alle sind an einem Wettkampf in der Stadt Karviná teilgenommen. Zuerst ist Aneta gelaufen. Einen 400 Meterlauf. Sie war die dritte zwischen den Maedchen.
Dann sind ich und mein Mann Robert 800 Meter gelaufen. Das war...die Hoelle fuer mich. Wirklich!!! Ich habe die Ausdauer, aber schnell laufe ich nicht. Ich bin kein Sprinter. Robert war schneller als ich – mit der Zeit 3:13. Und ich war mit der Zeit 3:38 im Ziel.
Nach einer Halbe Stunde bin ich der „Hauptwettkampf“ gelaufen – eienen 10 Km Lauf. Und ich war endlich sehr zufrieden. Die Strecke hat mir sehr gefallen – in dem Schlosspark. Und auch die Geschwindigkeit fuer mich ideall war – etwa 5 Minuten proKilometer. Fuer 10 Kilometr habe ich die Zeit 53:07 gebracht. Und diese zeit ist ganz gut, weil Lufttemperatur 35 C war.

Kurňa, to mě po tom Hervis 1/2 Olomouci bolí nohy

2010-06-27T21:31:00.005+02:00

Tři blondýny z MK Seitl. Dosud jsme svěží, veselé a plné odhodlání. V cíli nám na foto chyběla odvaha.

Zásada č. 1 - nikdy nepodcenit předzávodní relaxaci.

To jsme my, stateční z MK Seitl těsně před startem. Ještě nás nožky nebolí, takže jsme si klidně i klekli.

Je po hladu, je po žízni aneb pozávodní after party. P.S. Sokolíkův guláš smrděl!

V pozávodní noci mi bolavé nohy dlouho nedovolily usnout. Bolí mě i teď, i po nedělním večerním výklusu. Ale Olomoucký půlmaraton za tu bolest stál. Ještě teď jsem plná endorfinů.
Že bych Olomouc ráda běžela, mi bylo jasné už tehdy, když jsem o něm na stránkách http://www.behej.com/ četla poprvé. Líbil se mi termín konání závodu, vzdálenost Olomouce od Ostravy se po dobudování dálnice výrazně zkrátila a chtěla jsem být při tom, když se poběží poprvé. Počátkem června jsem ale se svou účastí váhala, měla jsem totiž naběháno dost málo kilometrů. Pak ale rozhodlo to, že jsem si chtěla závod užít a do cíle klidně i docupitat, když by to nešlo doběhnout.
Nakonec nás z MK Seitl běželo šest – já, Danuše, Radka, Andy, Sokolík a Zdeněk. Už cesta do Olomouce probíhala ve veselé a optimistické náladě, která se znásobila ještě poté, co jsme si po zaregistrování skočili na jedno (opravdu jen na jedno a 3 hodiny před startem). V mohutném počtu dorazili Černí jezdci z Karviné a viděla jsem i další známé běžce.
Ve startovním koridoru jsem stála poměrně vpředu, takže od startovního výstřelu do skutečného překročení startovacího koberce uplynulo jen pár vteřin. Na prvních dvou kilometrech jsem neplánovaně přepálila, můj sportester mi ukazoval čas něco mírně přes 4 minuty na kilometr a to jsem rozhodně neměla v úmyslu. Zpomalila jsem na čas něco kolem 5:40 a v rovnoměrném tempu jsem se udržovala více méně celé zbývající kilometry.
Absolutně mě dostali diváci. Nečekala jsem, že jich bude na prvním ½ maratonu tolik, a že budou tak intenzivně povzbuzovat. Skutečně mi to několikrát pomohlo, když přišla krize. A ta přišla celkem 3x. Nejprve na 7-mém kilometru, ta trvala celkem krátce. S tou na kilometru 12-tém jsem už musela zabojovat, ale ta na kilometru 20-tém !!!! byla hodně zlá. Skoro jsem si myslela, že nedoběhnu....
Nakonec jsem doběhla s časem 1:55:56. To je dvouminutové zlepšení oproti Hervis ½ maratonu v Praze 2010. Není to žádný oslnivý výsledek, ale jsem s ním spokojená, protože za měsíce duben až červen mám naběháno skutečně hodně málo. Sokolík měl čas podobný mému-není divu, morálně mě podporoval a navíc vyklusával dopolední Porubskou desítku. Andy si vyběhal výborný osobák, Danuše 3. místo ve své kategorii a Radka už není Miturka, ale Motorka – běžela tak rychle, že ve své kategorii byla zlatá. Klobouk dolů. S jakým časem doběhnul Zdeněk bohužel přesně nevím, vím jen, že to nebyl osobák.
Trať byla celkem rychlá, ale také náročná – několik stoupání a kočičí hlavy v centru. Občerstvovací stanice byly na každém 5-tém kilometru a zodpovědně jsem je využívala, pila jsem vždy vodu a ionťák. Pochybyla jsem ale tím, že jsem na 10-tém kilometru nic nesnědla,v cíli mi pak chyběla energie a cukr v krvi. Však jsem také hned po doběhnutí do sebe doslova nacpala jablko, jogurt a banán. Dokud jsem všechno nesnědla, neměla jsem odvahu si sednout, abych se při následném vstávání nezamotala.
Byla jsem spokojená s organizací závodu, vše bylo srozumitelné, přehledné a odsýpalo. Moc se mi líbí účastnické Adidas tričko a medaile. Co mě trošku zklamalo byla after party. Cesta k ní totiž nebyla značená a když jsme dorazili po 22-té hodině, avizované řízky už nebyly. Tak jsme si naložili gulášek, zeleninový sálat, zeleninový sálát s kuřetem, Mattoni a pivo zn. Litovel. Do Ostravy jsme vyrazili kolem půlnoci a za 50 minut jsem už doma vybalovala tašku.

Běh olympijského dne 23. 6. 2010 aneb technicky zdatná blondýna na trati

2010-06-24T19:25:00.006+02:00

Za chvíli se vlevo stojící Sokolík otočí směrem ke mě a jeho pohled zavadí o můj špatně umístěný foot pod.

Startuje se do kopce. Ale mi to nevadí, protože mi opět začal fungovat sportester.

Nikdy mě neopouští optimismus. Zejména 50 metrů před cílem...

Neuvěřitelné se stalo skutečností. Mám po závodě a přesto piju limo a ještě živě konverzuji na téma běžecký trénink. Stávám se jiným-lepším člověkem :-) ???

Letos se mi to konečně povedlo. Letos jsem konečně běžela Běh olympijského dne. A byl to pro mě závod přínosný...
O přínos č. 1 se zasloužil klubový kolega Sokolík. Jak už jsem na svém blogu několikrát psala, počínaje pražským půlmaratonem mi přestal částečně fungovat sportester zn. Suunto. Začal měřit špatně vzdálenost a průměrnou rychlost na kilometr. Zničeho nic, hned poté, co jsem ho z tréninkových bot přemístila na boty závodní...Byla jsem z toho dost špatná, protože pokud během závodu vím, kolik kilometrů mi zbývá do cíle, dokážu si lépe rozvrhnout síly a lépe se namotivovat...No a jak jsem se tak včera před závodem rozcvičovala a různě natahovala nohy, všiml si se mnou se rozcvičující Karel, že mám na své botě foot pod umístěný „hlavou vzhůru“, tedy naopak. V duchu jsem se nazvala „technicky zdatnou blondýnou“ a poté, co jsme čip umístili správně, stal se zázrak – fungoval!!! Měřil a neremcal!!!
Proto mohl nastat přínos č. 2 – během závodu jsem se na rovince dostávala na čas 4:45 na kilometr, což mě povzbudilo a pozitivně naladilo. Nemám totiž poslední tři měsíce moc příležitosti trénovat a tak se šance na nějaké zlepšování začala pomalu rozplývat a já si už myslela, že kilometr pod 5 minut snad ani nezaběhnu.
Trať závodu byla náročná. Do kopce, ještě více do kopce, z kopce a zase do kopce. Sluníčko nad hlavou a vedro. Potěšila mě občerstvovací stanice s vodou na 5-tém kilometru. Radost nad opětovně funkčním sportesterem mě hnala spolehlivě kupředu a celý běh mi hodně rychle utekl. V cíli jsem byla s časem 46:49,3 , což považuji za čas přímo úměrný mým současným možnostem a schopnostem...
Opětovně se mi rozrostla sbírka triček. To za olympijský den má barvu béžovou a zase je mi veliké, moc veliké, „L“ není moje míra. A nemám asi ani šanci do něj dorůst – pořadatelé nás v cíli nakrmili tatrankou a napojili limem. Ale hezká těla dělá kvalitní česká uzenina hojně zalévaná pivem!!!!

Štramberská 10 - Kdo neběhá v blátě, běhá pod své možnosti

2010-05-23T21:28:00.003+02:00

Nezávazná předstartovní konverzace

To není cíl, to je krátce po startu

Ač se to nezdá, dobíhám do cíle spokojená

Tak se mi opět potvrdila...teorie první kaluže. V sobotu 22. 5. Na Štramberské desítce. Ale pěkně popořádku.
Štramberk je pěkné městečko, pořádající Lašský běžecký klub je spřátelený oddíl, sobotní dopoledne jsem měla volné a předpověď počasí hlásila cosi jako polojasno s teplotou až 22C. Tak co doma!

Ačkoliv se Štramberská desítka běžela už po třicáté, já sama ji běžela poprvé. Vůbec jsem tedy netušila, jaká trať mě čeká. Lehce jsem znervozněla až během prezentace, kdy jsem do ruky dostala plánek trasy s profilem trati. Při pohledu na převýšení jsem se lehce orosila. Další kapku nervozity přilila jedna z organizátorek, když nám sdělila, že část trati kolem lesa je silně podmáčená, klouže to tam a nabádala nás k opatrnosti a vzápětí dala podepsat prohlášení, že běžíme na vlastní zodpovědnost.
Ojojoj, měla jsem na sobě nové běžecké boty. Určené na běh po silnici. Naštěstí mají černou barvu, jak jsem byla předvídavá!!!
Na startu jsem už nervozní nebyla. Čekání jsem strávila příjemnou konverzací s ostatními závodníky. My na konci startovního pole jsme vedli silácké řeči, že to „poběžíme tréninkově“. Krátce po odstartování závodu jsem pochopila, že já to jiným, než tréninkovým tempem, snad ani nepoběžím. Přišlo totiž první stoupání, pak další, nejprve po silnici...a pak to hlavní...BLÁTO. Stoupání po silnici se změnilo ve stoupání po rozbahněné stezce, kterou jsem nebyla schopná zvládnout jinak než chůzí.
No a v této části se potvrdila zmíněná teorie – zpočátku jsem si totiž dávala pozor, kam šlapu a snažila se blátu i kalužím vyhnout. Na rozbahněné stezce to už bylo jedno, bláto a voda byly všude. Tak jsem do toho šlápla poprvé a pak znovu a zase. Najednou jsem to už neřešila – s cca ½ kilogramem bahna na každé botě jsemv tom blátíčku začala nalézt jakési zalíbení .
Na nic si ale nestěžuji. Náročné stoupání se občas měnilo v prudké seběhy, takže pravdu měl náš oddílový předseda Hallootto, když před startem tvrdil, že v průměru se běží po rovině.
Trochu mi vadilo, že na trati nebyly značené kilometry, takže jsem svou průměrnou rychlost na kilometr mohla pouze odhadovat. Ale to je vážně jenom drobná stížnost, protože jinak se mi trasa závodu zdála fantastická. Náročná, ale rozhodně ne nudná. Všechny možné povrchy, hodně stoupání, pěkné okolí. A vlastně i počasí se vydařilo, nepršelo a teplota se pohybovala kolem 15C.
Do cíle jsem doběhla unavená. Ale spokojená – bylo to pod hodinu, konkrétně za 56:44. Za rok mě tu mají zase!!!

Jeden týden a dva závody

2010-04-29T21:22:00.003+02:00

Tak se mi to zase rozbíhá. Planaé neštovice jsou úspěšně zdolány a nákaza v podobě dalších dětských nemocí mě snad už nečeká. Dva týdny jsem se poctivě léčila a odpočívala . Ale v sobotu 24. 4. To už prostě nešlo vydržet. Běžel se další ze závodu MBP – 12 km dlouhý závod Čavisov – Dolní Lhota.

Závod první 24. 4. Čavisov – Dolní Lhota 12 km

Zúčastnit se Dolní Lhoty se mi povedlo až na třetí pokus. Loni jsem si v pátém těhoměsíci kopcovitý závod běžet netroufla a v roce 2008 jsem v době konání závodu studovala někde v Německu. Ani letos to zprvu nevypadalo nadějně- věděla jsem, že se plané neštovice mají vyležet. Ale protože u mně měly nějaký lehký průběh a cítila jsem se fit, na závod jsem se přihlásila.

Na startu se nás sešlo opravdu hodně. A já jsem měla jediný cíl – doběhnout a připsat si tak nějaké bodíky do poháru. Počasí bylo úplně fantastické, slunečné, nijak větrné. Terén také něco pro mě – kopečky střídajíci se s rovinkou a seběhy. Tady výčet kladů a pozitiv končí.

Běželo se mi totiž hodně špatně. Nohy jsem po celý závod měla jako z betonu, každá vážila snad tunu...Dvoutýdenní výpadek v tréninku byl prostě znát...tělo neoblbneš. Ale jsem bojovník a přetrpěla jsem už ledasco. Psychicky mě naštěstí velmi nakoplo, že na trati byl značený každý kilometr. Takže jsem si lehce zjistila, že ač ztěžka, činí můj průměrný čas na kilometr něco přes 5 minut . A to mě mile překvapilo. Poslední dva kilometry mě do cíle hnala žízeň a také hlad...slunečno a teplo se totiž, vnímáno subjektivně, změnilove slunečno a vedro.

A cíli pořadatel skutečně zabodoval – minerálky, čaj, ovoce, sušenky mě dostaly z nějhoršího. Ovšem hlavní jídlo dne byl pořádný řízek spláchnutý chladivým, pěnivým mokem, nejlepším ionťákem na světě...pivem!!! Já se tím netajím, já běhám pro kus žvance

S výsledným časem se nakonec můžu i pochlubit-činil 1:02:14. A to jde!

Milý Mirku-pořadateli-dokud nedostanu ten řízek a pivo, fakt nic neřeknu...jsem grogy!

Závod druhý 29. 4. Kateřinský běh Ostrava – Hrabová 5 km

Je ideální , když se nějaký závod koná kousek od mého bydliště. Jako třeba 2. ročník Kateřinského běhu. To doma nasednu na kolo, jedu 5 kilometrů na start, odběhnu si 5 km závodu, občerstvím se, zdrbnu s kolegy běžci, sednu na kolo a po pěti kilometrech jsem zase doma. To nemá vážně chybu!

A proč se ten běh jmenuje Kateřinský, když Kateřina se slaví až v listopadu? Nejde o žádné „klamání nepřítele“, jde o to, že trasa závodu běží kolem dřevěného kostelíku sv. Kateřiny v Ostravě – Hrabové.

Na startu nás bylo celkem dost, neboť i tento závod je součástí Moravskoslezského běžeckého poháru. Startovalo se po páté hodině, opět za slunečného počasí. Loni jsem závod sice ještě běžela, ale vzhledem k mému těhotenství se jednalo spíše o takový opatrný jogging, při kterém jsem měla čas plynně konverzovat a kochat se pozorováním krajiny a také vypracovaných lýtkových svalů běžců běžících přede mnou.

Proto jsem letos v podstatě ani nevěděla, do čehu jdu. A tak se mohlo stát, že jsem se hned po odstartování nechala strhnout davem k rychlejšímu tempu. Můj přerývavý dech mě naštěstí asi tak po prvním kilometru přinutil zpomalit, ale stejně jsem závod chtěla běžet co nejrychleji umím.

Opětovně mě zradil můj sportester. Hlásil mi úplně nesmyslné průměrné časy a také vzdálenost neseděla. Tak jsem prostě běžela na odhad...podle stavu mého vysílení jsem tipovala, že běžím něco kolem 5 minut/km. Čas v cíli – 24:45 (a něco – ještě nemám oficiální výsledky) mi můj odhad upřesnil – letos poprvé se mi podařilo běžet kilometr pod 5 minut.

Mé první kroky po doběhu vedly k bufetu...žízeň nezastavíš. Dala jsem si točenou, vychlazenou desítku mého oblíbeného Ostravaru, k tomu čokoládové oplatky a bylo mi neskutečně blaze. Tak blaze, že jsme si hned s Andym a dalšími kolegy z MK Seitl začali plánovat další závody.

Proto už vím, že v dubnu 2011 poběžím ve Vídni ½ maraton, na podzim 2011 v Berlíně maraton a v roce 2012 oslavím své 40-té narozeniny maratonem v Helsinkách.

A jen tak mimochodem-5 km je pro mě snad nejnáročnější běžecká disciplína. Fakt je to hrozně rychlé...Jsem unavená více, než po půlmaratonu.

Fakt to neflákám

Běžím tak rychle, až je foto rozmazané :-)

Já ráda bláto aneb hasičský velikonoční 1/4 maraton v Jilešovicích - Oster 1/4 Marathon

2010-04-04T20:37:00.003+02:00

Pokuším se předběhnout soupeře - Ich moechte dem Laufgegner ueberholen

Jsem v cíli a jsem grogy - Im Ziel bin ich erschoepft

Pivo je nejlepší ionťák - Das Bier ist der beste Getraenk fuer Sportler

Čekáme na vyhlášení výsledků

Zubaté sluníčko a vichr z hor nás přivítaly v sobotu 3. dubna na Hasičském ¼ maratonu v Jilešovicích.Přesto, že závod není zařazen v Moravskoslezském běžeckém poháru, na jeho startu se sešlo okolo 90-ti běžců.
Ačkoliv Jirka Brož závod pořádal už po čtvrté, já osobně jsem ho běžela poprvé. Trasu jsem vůbec neznala, jen jsem věděla, že vede kolem Hlučínského jezera a závěrečných cca 500 metrů do cíle je pořádný stoupák.
Pořadatel určitě nečekal, že poběžíme krosový závod v bahně. V předchozích dnech totiž pršelo, takže okruh kolem jezera byl pěkně rozmáčený a rozbahněný. Ale ono je to vlastně asi jedno-např. já vyznávám tzv. teorii prvního šlápnutí a zaklení. To znamená, že slovním doprovodem :…“k…a, to snad není možné…“ komentuji pouze první šlápnutí do bahna a kaluže. Pak si nožky na vodu v botě zvyknou, blátíčko se po kontaktu s chodidlem pěkně zahřeje a nevadí.
Běželo se mi celkem dobře. Jenže se mi na přibližně 2-hém kilometru porouchal můj sporttester, takže jsem běžela naslepo – nevěděla jsem, který kilometr běžím a jakým průměrným tempem běžím. Povedlo se mi i trochu zabloudit (v areálu kempu jsem mezi budovou recepce a různými budkami nenašla v plotu ten správný východ ) a musela jsem se vracet, ale ztráta mohla činit tak cca 1 minutu . Opětovně jsem si tedy od srdce zaklela (ještě, že mám tak bohatou slovní zásobu), vrátila se a pak už běžela správně.
Na celou trasu svítilo sluníčko, byla jsem ráda, že běžím pouze v tričku a kraťasech, protože mi chvílemi bylo opravdu horko. Trochu méně se mi už líbil prudký vítr, ale co se nedá změnit, tím je lepší se nezabývat a nerozčilovat se. Běželo se mi celkem dobře. Posledních 500 metrů ale bylo skutečně brutálních. Stoupání je skutečně hodně prudké, snažila jsem se nezpomalovat, takže mi v cíli bylo pěkně špatně od žaludku. Je vidět, že jsem se „neflákala“, i když výsledný čas 00:55:51 by mohl svědčit o opaku..
Oč horší byl finiš, o to příjemnější bylo občerstvení v cíli…Nejprve teplý čaj, pak pivíčko a nakonec chleba se sádlem a škvarkami. Ne jeden…více jsem jich snědla…nebudu uvádět počet, ať mě nikdo neobviňuje z obžerství. Jirko Broži, ještě jednou díky za pěkný závod, za rok se hecnu zase.

Fuer MEPA Sportsverein:

Am Samstag bin ich wieder einen Wettkampf gelaufen – nicht einen ½ Marathon, sonder nur ¼ marathon (d.h. 10, 5 Km) . Die ganze Strecke, die um einen See gefuehrt hat, war sehr verschiedenartig: Schotter, Matsch, Lachen und Asphalt . Und 500 Meter vor dem Ziel starke Steigung. Das Wetter war nicht ideall - sonnig aber sehr windig. Im Zeil habe ich die Zeit 00:55:51 gehabt.

Hervis ½ maraton ve znamení neštovic aneb uštvaná mamina na trati

2010-03-28T22:12:00.005+02:00

Uff, stihly jsme to - startovní čísla máme v kapse

Nezbytná pražská panoramata před závodem

Máme to za sebou, medaila na krku a stojíme na stupni vítězů
(i když to není poznat)

Tak mám za sebou jeden z nejhorších závodů ve své zatím 3-leté amatérské běžecké kariéře. A to jsem si přitom všechno tak nádherně naplánovala! V pátek večer byl v plánu pohodový příjezd do Prahy, abych se na běh pořádně vyspala, v sobotu nejprve závod a potom s rodinkou prohlídka památek, večer pivko s kamarády no a v neděli zoo a pak cesta domů...Jenže plánovat se prostě nevyplácí.
Páteční příjezd do Prahy ještě ušel. Ale pak šlo všechno jinak. Miminko Markétka byla celou noc nějaká hladová a dožadující se kojení. Starší Anetka se probudila s tím,že je jí zle a chce jet domů. No bodejť by ne, když jsem ji šáhnutím na čelo zjistila, že má teplotu...A začal neplánovaný fofr. Hned po 7-mé hodině jsem naprosto nevyspaná vyrazila do centra hledat nějakou otevřenou lékárnu, ale musela jsem pátrat hodinu a půl, proběhat celé centrum, několikrát se svést metrem a také tramvají, abych uspěla až na sedmý pokus. S paralenem v kapse jsem zase sprintovala směr ½ maratonské expo, abych si do 9-té hodiny stihla vyzvednou startovní číslo nejen sobě, ale i klubové kolegyňce Daně Škrdové a Lence Hájkové. Naštěstí se podařilo. Když jsem se pak vrátila do bytu za rodinkou, zjistila jsem, že má Anetka neštovice. Začalo rozhodování – jet ihned domů nebo to risknout, odběhnout si závod a odjet do Ostravy hned po něm? Manžel statečně prohlásil, že holky pohlídá a když jsem se na závod tak těšila, ať ho běžím.
Původní plán byl, že se na startu potkám se svými kolegy a spolužáky z Německa. Jenže jsme se prostě nenašli. Ještě, že jsem byla s Danou a Lenkou, které doslova zářily optismem a skvělou náladou a snažily se to přenést i na mě.

Start byl velmi působivý-za zvuků Smetanovy Vltavy se davy daly do pohybu a mě na chvíli přepadla závodní euforie. Trvala jen chvíli, protože byla vzápětí vystřídána myšlenkami na nemocnou Anetku. Takže ani nevím, kde jsem běžela, kdyby se mě někdo zeptal na trasu, neodpovím mu. Snad si pamatuji jen nějaké mosty, Vltavu a to je tak všechno.
Nedávala jsem si žádné velké cíle, jen jsem si říkala, že by čas pod 2 hodiny udělal radost, nijak jsem na něm ale netrvala. Vůbec se mi neběželo dobře, hned od startu jsem byla unavená, úplně mi zatuhly nohy a chtělo se mi spát. Nedařilo se mi nasadit nějaké stálé tempo, protože chvílemi nebylo možné se skrze davy běžců probrat kupředu. Ještě, že se umoudřilo počasí, to bylo takřka ideální, až na silný vítr. Na 7-mém kilometru mě předbíhala Karin od Černých jezdců, alespoň jsem viděla někoho známého.
Samotná trať mi nepřišla moc těžká, nevadil mi ani asfaltový povrch a kilometry mi celkem ubíhaly. Na občerstvovacích stanicích jsem se pokaždé probojovala k vodě a na 10-tém kilometru jsem zahnala hlad ovocem, které zbylo i na mě, takže jsem nežíznila ani nehladověla.
Na 17-tém kilometru se mě nějaký běžec zeptal, na kolik to běžím a když jsem mu odpověděla, že to vypadá nan cca 1:57 poprosil mě, abych ho potáhla. To se mi celkem dařilo, jen poslední kilometr se mi vlekl a připadal nekonečný. Nakonec jsem doběhla s časem 1:57:55, resp. 1:57:04.Z níže uložené tabulky je vidno, že jsem ke konci zrychlovala. Po závodě jsem stihla pár fotek s Danou a Lenkou a pak už jsme fičeli směr Ostrava a lékařská pohotovost...
Jsem ráda, že jsem si Hervis ½ maraton zaběhla, byla to pro mě nová zkušenost s tak masovým závodem. Ale určitě na něj nebudu vzpomínat nijak hezky s ohledem na okolnosti, které ho provázely.

Split Time min/Km Delta min/Km RealTime
5 Km 0:29:07 5,49 0:29:07 5,49 0:28:16
15 Km 1:23:34 5,34 0:54:27 5,26 1:22:43
Finish 1:57:55 5,35 0:34:21 5,38 1:57:04

Mořkovský zajíc - dva sobotní závody 2 Wettkaempfe am Samstag

2010-03-21T22:09:00.004+01:00

Ještě nejsme všichni, zatím čekáme, až začne kočárkový běh - Wir sind noch nicht alle Laeufer, wir erst warten auf dem Lauf mit Kinderwagen

Anetka čeká na start - Aneta wartet auf dem Start

Robert běží 3 kilometry a ještě se u toho usmívá - mein Mann laeuft 3 Kilometr und er laecht...

Hlavní závod na 10 km, mám číslo 97 - Wettkampf auf 10 Kilometr, ich habe die Nummer 97

Jako druhý závod MBP se v sobotu 20.3.2010 uskutečnil Mořkovský zajíc - kde jinde než v Mořkově. Hlavní závod představuje trať na 10 km – běží se po cyklostezce vedoucí převážně lesem v kopcovitém terénu.
Pořadatelé mysleli i na rodinné příslušníky a fanoušky, protože připravili rovněž kratší přidružené závody. Naše 4- členná rodinka se zúčastnila všech.
Tak nejprve to byl běh maminek (případně tatínků, dědečků, babiček apod.) s kočárky na 100 metrů. V podstatě sprint pro maminy a adrenalin pro robátka v kočárku. Na startovní čáře se nás sešlo možná tak 10 závodníků a i když jsme všichni vedli takové ty obecné řeči, že je to hlavně recese, vyhrát jsme chtěli všichni. Já teda běžela naplno a hrozně jsem to prožívala. Markétka v kočárku asi moc nevnímala, jen se jí líbilo drnkotání a natřásání. Ale starší dcera Anetka chtěl medailu a manžel taky fandil. Neudělala jsem rodině ostudu – doběhla jsem třetí!!!
Další běh, ve kterém jsme měli své želízko v ohni, byl běh dětí na 200 metrů v kategorii žáků 1 stupně ZŠ. Anetka běžela, co to šlo. Doběhla pátá a i když byla trošku smutná, že nevyhrála, v cíli sebekriticky uznala, že je to asi tím, že na startu zaspala. Ale jinak se jí závod moc líbil.
Během se zaměstnal i manžel- aby mu rychleji utíkalo čekání na to, až po 10-ti kilomtrech doběhnu do cíle hlavního závodu já, zaběhl si kondiční běh na 3 kilometry. Ještě jsem se nedostala k oficiálním výsledkům, ale prý to bylo s časem kolem 15 minut.
Hlavní závod na 10 km startoval kolem 10.30 hod. Počasí bylo vcelku příznivé, až na hodně silný vítr. Bylo ale teplo, takže jsem už letos konečně mohla běžet v kraťasech. Předpokládala jsem totiž, že se při běhu do kopce pořádně zapotím. A nemýlila jsem se – trať vedla nahoru dolů a tak pořád dokola. Běželo se mi ale moc dobře, kopečky mi totiž vyhovují. Výborné byla značení kilometrů na trati, mohla jsem si průběžně kontrolovat čas, který se mi stále dařilo držet kolem 5 minut na kilometr. Psychicky mě také dost nakopávalo občasné předběhnutí soupeře, zvláště ve stoupání.
I když to není podle pravidel IAAF, závody běhávám s mp3 přehrávačem. A zrovna na 8-mém kilometru mi ve sluchátkách začali The Killers hrát Mr. Brightsight. To byl můj zdravotně nezávadný a všemi tolerovaný doping – trvá totiž necelých 11 minut, takže mi bylo jasné, že když si pospíším, s koncem písničky budu dobíhat do cíle. Jak jsem si řekla, tak také bylo – s časem 50:32. Je to čím dál lepší, pomaličku se vracím ke svým předporodním časům. Pevně doufám, že 17. dubna ve Veřovcicíh už desítku zaběhnu pod 50 minut.
V cíli mi bylo blaze...teplý čaj a párky z uzenářství Machač. Už to přiznám – běhám pro kus žvance...uzeniny to je moje!

Eine Meldung fuer MEPA Sportsverein:

Am Samstag ist die ganze meine Familie gelaufen. Zuerst bin ich einem Wettkamp gelaufen - es hat sich um einen 100 Meter Lauf mit Kinderwagen gehandelt. Ich war die dritte!!! Dann ist meine Tochter Aneta 200 Meter gelaufen, sie war die fuenfte. Mein Mann ist 3 Km gelaufen. Der "Hauptwettkampf" auf 10 Km ist um 10.30 begonnen. Die Strecke war nicht einfach - sehr viel hueglich, aber das passt mir. Im Ziel war ich mit der Zeit 50:32. Ich hoffe, dass naechstens werde ich unter 50 Minuten laufen!

Ludgeřovická 15 - jsem nadšená ze svého fanklubu 15 Km Lauf - ich bin von meinem Fanklub begeistert

2010-03-14T20:19:00.008+01:00

Můj fanklub ví, co mi chutná - mein Fanklub weiss, was mir schmeckt

Můj fanklub nikdy nehladoví - Mein Fanklub hat niemals Hunger

Můj fanklub je trpělivý - mein Fanklub geduldig ist

Můj fanklub má smysl pro humor - mein Fanklub der Sinn fuer Humor hat

A já pak zvesela běhám a ještě i zrychlím - und ich kann schneller und mit Freude laufen

To nám to jaro pěkně začíná – zase další závod v termínovce. Dnes jsem si zaběhla 1. ročník Ludgeřovické 15. Jsem nadšená z trati, která byla kopcovitá a vedla přes les i vesnice. Jsem nadšená ze zázemí – pěkné šatny, teplá voda ve sprše, čaj, pivo a klobása po závodě. Jsme nadšená i z času 1:20:53, protože začíná naznačovat pomaloučké zlepšování (předběhla jsem např. E. Rinku a v kategorii F stála na bedně). Ale ze všeho nejvíce jsem nadšená ze svého dramaticky se rozšiřujícího FANKLUBU!!! Můj fanklub zvaný Sekt Team rozbalil své stanoviště na ulici Šilheřovická a povzbuzoval nejen slovy, ale i tím nejchutnějším iontovým nápojem na světě...Nemá smysl plýtvat slovy – to nejdůležitější je zřejmé z bohaté fotodokumentace.
P.S. A velký dík patří klubovému kolegovi Sokolíkovi, který celý závod odběhl se mnou (i když on jen vyklusával...)

Eine kurze Meldung fuer MEPA Sportsverein:

Heute bin ich einen 15 Km-Lauf gelaufen. Und ich bin soooooooooooo viel begeistert. Alles hat mir gefallen – die huegelige Strecke und Zeit 1:20:53 im Ziel. Aber das wichtigste ist, dass ich einen Fanklub habe. Und mein fanklub „Sekt Team“ hat mir eine grosse Foerderung gegeben. Alles die Photos zeigen...