Memoriál Fr. Ohery – kterak jsem odcupitala ¼ maraton

Vzácná možnost přidat do kroku

Závodní "rychlost" umožňovala nezávaznou konverzaci

Cupitám dobře, cupitám rád

Sobota 6. února patřila v Ostravě – Třebovicích Memoriálu Fr. Ohery. Závodní všehochuť – mohli jste si vybrat mezi maratonem, půlmaratonem a čtvrtmaratonem. Co jste si vybrat nemohli, byl povrch trati. Led, led, led, klózačka až hrůza už na první pohled hrozící krkolomnými „držkopády“. Někteří běžci (a bylo mezi nimi i několik otrlých) se po spatření ledovky rozhodli raději neběžet...I někteří rozhodčí se nechali slyšet, že by to na našem místě raději ani nezkoušeli– proč si zbytečně přivodit zlomeniny...
Přiznám se, že kdyby mé účasti na závodu nepředcházela velká přípravná akce: vydyndat doma auto, brzo vstát, zburcovat hlídací babičku, navléct Markétku do několika vrstev oblečení a nacpat ji do kočárku, asi bych se k závodu neodhodlala. Ale když už jednou někde jsem, tak to přece nevzdám!
Celý předzávodní týden jsem přemýšlela, zda zvolit ½ nebo jen ¼ maraton. Od porodu jsem běžela nejvíce 17 km a v pohodě, takže jsem věřila, že bych zvládla i půlku maratonu. Pro čtvrtmaraton mluvilo zase to, že jsem si chtěla vyzkoušet, na kolik jsem se od listopadu na totožné trase zlepšila. Nakonec rozhodlo náledí-při čtyřech okruzích je pravděpodobnost pádu přece jen vyšší, než u okruhů dvou.
¼ maraton jsem chtěla běžet „na plné pecky“. Ale už 500 metrů od startu mi bylo jasné, že to nepůjde. Skutečně to na náledí podklouzávalo. Smyslem závodu najednou nebylo zaběhnout co nejlepší čas, ale doběhnout do cíle v pořádku a nepolámaná. V okamžiku, kdy jsem se pokusila rozběhnout, následovala ztráta rovnováhy doprovázená slovním projevem „k...a, to snad ne“ (tímto se omlouvám spoluběžcům-já jinak vážně moc sprostě nemluvím). Občas jsem musela běžet v hlubokém sněhu. Občas jsem musela zastavit. Občas přejít do chůze. Nakonec jsem přešla do cupitání – malé běžecké krůčky mi přišly nejbezpečnější.
Byla jsem hrozně zklamaná, bylo mi jasné, že z běhu o čas nebude nic. Přitom jsem dneska cítila báječnou formu. I počasí bylo příjemné, teplota kolem nuly a moc nefoukal vítr.
Jsem však náturou optimista. Proto jsem i na dnešním závodě našla pozitiva – viděla jsem plno známých, překonala jsem sama sebe, krásně mi vytrávilo na oběd, vyzkoušela jsem si náročný povrch a odběhla si tak kvalitní zimní trénink. To, že výsledný čas 1:02:45 byl mým nejhorším ¼ maratonským časem v životě, mě už v tomto okamžiku nechává klidnou. Bude líp!!!!