neděle 1. prosince 2013

Sníh a led...ten pravý Lysacup je tady!


Zima je tady! Po slunečných etapách s takřka jarním počasím nastává ten „pravý“ Lysacup. Tuto sobotu se běžel z Malenovic od Rajské boudy kolem Korýtka, Veličky a přes Lukšinec.

Ještě před startem jsem si zakoupla nové běžecké boty Inov 8 Oroc 280. Jsou s hřeby, na led a pořídila jsem si je hlavně na LH 24. Chvíli jsem zvažovala, zda si je hned nazout a vyzkoušet, zda na ledě skutečně drží.  No jsem hloupá, boty zůstaly v krabici, doufala jsem totiž, že po cestě bude spoustu měkkého sněhu a na to mi budou stačit boty do terénu. Jak jsem se mýlila!!!

Už první metry od startu se objevil led a sněhový poprašek. Stoupání začína hned na asfaltce za hotelem. A tentokrát mi odhodlání k běhu moc dlouho nevydrželo. Už cca po 500 metrech jsem přešla do svižné chůze. Cesta kolem Korýtka a Veličky je sice náročná, ale šla jsem ji letos mnohokrát a myslela jsem si, že mě nic nepřekvapí.

Tak překvapilo. Především mě překvapilo množství sněhu. A pak hlavně led. Sníh bylo totiž másty hodně ušlapaný a uhlazený a zledovadělý. Klouzalo to i cestou vzhůru. Byla jsem ráda, že mám hole, o které se můžu zapřít a držet jakous takous stabilitu. V hlavě se mi  usídlila obavy, jak asi bude vypadat cesta dolů...při mé neobratnosti....

Od Lukšince začalo jemně sněžit a objevila se mírná mlha. Přesto zůstávala celkem dobrá viditelnost. Stále jsem udržovala svoje tempo a pokud to bylo alespoň trošku možné, přecházela jsem z chůze do poklusu. Bolelo mě úplně celé tělo, i břišní svaly bolely J. Kvůli mlhy nebyl vidět vrchol s vysílačem, ale tak nějak jsem se orientovala, kde se nacházím a s příbývající únavou se hecovala tím, že už budu brzy nahoře. Podařilo se mi předběhmout ještě pár závodníků a už jsem „pípala čip“.

Vzhledem k tomu, že jsem byla lehce nervozná z cesty dolů, ani jsem se nezdržovala návštěvou Kameňáku nebo Šantánu. Jenom jsem si tradičně vyfotila rozcestník (bohužel se mi nepovedlu tu krásně zasněženou fotku stáhnout  a přiložit k článku. Mám nový telefon a zatím s ním ještě bojuji J ) a fičela dolů. Dokud jsem běžela-šla po červené značce, šlo to. Led byl sem tam a dalo se přejít do hlubšího sněhu. Za Lukšincem cessta vede po žluté a zelené. To taky ještě šlo, to jsem běžela.

Jenomže pak žlutá značka prudce zahnula do prava a nastal problém. Prudký sešup dolů byl už celý zledovatělý.Udělala jsem pár krůčků a zůstala v křeči stát. No nešlo to. Nešlo se ani vrátit nahoru, abych zkusila jinou cestu. A tak jsem tam tak stála a začala lehce hysterčit. Už to vypadalo, že budu čekat do jarního tání. Pak se kolem mě přehnala skupinka běžců a mezi nimi byl i můj zachránce. Chytl mě a seběhl ten úsek se mnou. Z jedné strany jsem se opírala o něj, druhou rukou jsem se jistila hůlkou. Ještě jednou mu moc děkuji JJJ.

Pak už to šlo. Sice jsempárkrát spadla, ale náledí už byl snesitelné a hlavně bylo možné vybrat alternativní cestu ve sněhu. S ubývajícími výškovými metry led začínal povolovat, objevovalo se blátíčko a to už bylo prima.

Pivo jsem si vychutnala až v Rajské boudě,kde na mě čekal zbytek osazenstva našeho auta. Kluci mi říkali, že s ledem měli také problémy. Jenom Pepa ne. Pepa si totiž obyl ty hřebíkové boty, které ho podržely.

Mám ponaučení pro příště. Další zkušenost. Ale s tím svým strachem musím začít nějak bojovat, je to blok v hlavě, já vím.Já vylezu jakýkoliv kopec nahoru, ale dolů to někdy bývá komedie J Fakt nejsem hysterka, jen to tak občas vypadá.

Ale stejně se mi tahle etapa zase moc líbila. Byla pro mě první zimní. Potkala sjem zase plno známých. Loni jsem stejnou trasu šla za 1:21:54. Letos za 1:13:53. Loni i letos byly přibližně stejné podmínky. Páni, já se zlepšila JJJ

P.S. A fotka bude dodatečně...až se to naučím...

úterý 26. listopadu 2013

Partyjo a kde je vlastně ten...SRCH :-)


Běžecká termínovka funguje tak trochu jako katalog cestovní kanceláře. Kdyby nebylo běhu, nikdy bych netušila, že existuje obec s názvem Srch, určitě bych  tápala i  nad tím, kde leží.  Po sobotním půlmaratonu už jsem geograficky zdatná.
Koncem října mě na netu vyhecoval jeden kolega. Prý ať přijedeme do Srchu na maraton nebo na půlku (rozuměj půlmaraton, neééé  štamprdli J ) . Nejprve jsem musela pohlédnout do mapy, pak vyhledat vlakové spojení. A pak šlo všechno jako po másle.

23.11. totiž v termínovce žádný jiný zajímavý závod nebyl (no vlastně až na Lysacup) a tak jsem  vyhecovala uřvanou Danuš,  Andyho a Ultralibora. Ultralibor běžel maraton, my tři zbývající jsme zvolili rozumnější  a pohodlnější variantu. Půlmaraton je asi moje nejoblíbenější  vzdálenost.

Nejela jsem závodit. Jela jsem na výlet. O tom mimo jiné svědčilo i to, že jsme jeli vlakem. Zatímco v Ostravě poprchávalo a bylo pošmourno, v Pardubickém kraji svítilo sluníčko.
Start se trochu opozdil. Pro velký nápor zájemců o závod se totiž poněkud natáhla prezence a tak jsme startovali asi s 15-ti minutovým zpožděním. Půlmaratonce čekaly 4 okruhy po aslfaltové cestě. Začínalo se rovinkou, pak přišlo krátké stoupání na most, seběh, rovinka, otočka, rovinka, stoupání na most, klesání, rovinka, odbočka do vesnice, táhlejší stoupání a pak rovinka, těsně před cílem dokonce mírné klesání. To bylo z taktického hlediska skvělé, z kopečka se vždycky lépe sprintuje.


I když jsem měla na zápěstí sportester, moc jsem průměrný čas nesledovala. Koukala jsem se po okolní krajině, po všech domech, poslouchala jsem MP3 a krok sun krok se sunula se dopředu. Srchem jsem totiž zahájila objemovou přípravu na Maratona di Roma. Mým sršským cílem bylo zaběhnout pod dvě hodiny a nebýt poslední. Část trasy jsem si povídala se závodníkem se startovním číslem 242. Běžel čtvrtmaraton, na pohodu, trošku jsem mu záviděla, když byl po druhém okruhu v cíli a já měla ještě dvě kola před sebou.
Ale od 18-tého kilometru jsem začala zrychlovat. Měla jsem ještě dostatek energie a nakoplo mě i to, že jsem ve stoupání předběhla pár běžců. Nakonec jsem do cíle doběhla za 1:55:57. O 5 minut lepší čas než v Drážďanech. Mohlo by to zlepšování pokračovat, ráda bych si zase někdy půlmaraton zaběhl pod 1:50…Bude-li zdraví a čas k trénování, snad se dočkám……..

V cíli mě čekala naše puboška. Luply jsem asi tři čaje a pak banány, koláčky, zákusek. Do šaten jsem musely ještě kousek popoběhnout, ale pak nás čekala sprcha, bašta a pivo.

Fakt čaj
 
Pořadatelé se snažili. Za 300Kč startovného nám pořadatel poskytl slunečné počasí a téměř bezvětří, zázemí v podobě šaten se sprchami, ze kterých tekla TEPLÁ voda, pitný režim + drobné mňamky na občerstvovačce, tričko, v cíli koláčky, zákusky a perníčky, co napekly místní hospodyňky, dva řízky, pivo. A ještě nás odvezli ze Srchu na nádraží do Stéblové. 10 cuketek z deseti J

 
A co mě čeká příště? Blíží sobota a sním další etapy Lysacupu. Jsem lapena.  Kdo neví, proč, ať mrkne na http://www.bezvabeh.cz/clanek/2139-21-duvodu-proc-behat-lysacup#comments

neděle 17. listopadu 2013

Lysa Lysa Lysacup, kdopak by ho neměl rád :-)


Už je to tady!!! Konečně Lysacup. Dnes se běžela třetí etapa – z Mazáku, moje oblíbená trasa. Ale mě dnes bylo šumafuk,odkud poběžím. Já jsem zkrátka jenom NUTNĚ potřebovala dát Lysou horu svižnějším tempem.
Chudák jeden můj kolega z práce. Chodí rád po horách.A kdykoliv mu řeknu, že se jde Lysacup, je totálně nasr..ý J No do konce února to zkrátka bude muset nějak vydržet.
Kolem dnešní etapy bylo všechno takové veselé. Řekla jsem pubošce Danuš, zda jdu Lysacup. Obratem se chtěla přidat a k tomu vyhecovala i Andyho. To bylo z logistického hlediska velmi důležitý počin-Andy totiž vzal auto! Když jsem ale včera u Danuš zjišťovala detaily k odjezdu, sdělila mi, že ona nejede. A tak jsem směr Ostravice vyrazila pouze  s Andym. Ještě z auta jsem u jednoho z Černých jezdců Karviná telefonicky ověřovala, odkud se to vlastně startuje. Potvrdil, že z Mazáku.

Andy viditelně netušil, do čeho jde. Lysacup je úplně jiný závod, než silniční běhy se zázemím v podobě šatny, sprch, medaile a občerstvení v cíli. Ale Andy je šťastná povaha. Je to takový Forrest Gump. Řekneš mu ať běží a on běží J J J, navíc hodně rychle.
Na startu jsme byli s předstihem. Potřebovala jsem si vyzvednout čip, pro letošek jsem si totiž pro jistotu předplatila deset startů. Bo co jiného tež kurňa v zimě robiť, než běhat Lysasacup, no ni partyjo?
Lysá hora dnes mému nadšení vycházela vstříc. Bylo slunečno, šmolkové nebe, téměř bezvětří, svěží vzduch. Ostrava se dusila smogem, Frýdek-Místek byl rovněž pod prachovo-chemickou poklicí, ale na horách vládla idylka.


Rozhodla  jsem se využít své euforie a bežet, co nejdéle to půjde. A skutečně, vydržela jsem to 2,8 km.Celou asfaltku a ještě kousek. V okamžiku,kdy nastoupilo prudké stoupání a kamenitý terén, přecházela jsem do svižné chůze a pomáhala si holemi. Sotva se však vyskytla nějaká mírná rovinka, případně příznivý terén, opět jsem se rozběhla. Kolenou vůbec neprotestovalo!
Cestou hore mě oslavila sympatická dívčina:“Ty jsi Lenkačlenka? Čtu tvůj blog“ Hned jsme se daly do zadýchané řeči (přece jenom – byl to závod J), z dívčiny se vyklubala členka VZS – bylo tedy další téma k hovoru. A když jsem si obě sdělily, že máme doma nejen běhající manžely, ale i dvě malé děti, stočil se náš hovor na debatu na téma“kterak to co nejlépe skloubit“. Nikča ale byla o něco rychlejší, takže do závěrečného stoupání jsem již zůstala osamocena.
No vlastně houby osamocená, stále jsem někoho potkávala, dokonce jsem i pár lidí předběhla a stoprocentně jsem nebyla poslední.To ten adrenalin a euforie. A magie Lysé Hory. No fakt, proč  přitahuje tolik nadšenců? Jsou přeci v Beskydech těžší výstupy a krásnější místa....vysvětlíte mi to někdo?
No nejsem filosof a tak zpět k faktům. V cíli jsem byla cca za 1.15:36. Nevím, zda je to přesně, ještě jsem se nedívala na ofiko výsledky, je to čas z mých Suunt. Cestou do cíle mě trochu popostrčil Dědek Beskydský (chtěl mi totiž šáhnout na zadek, to je jasná věc J ) a pak jsem už byla u hladícího bodu a pípala si čip.
Jooooo čip, za to mají pořadatelé pochvalu.Žádné papírky s čárovým kódem, žádná tlačenice u přihlašování do každé etapy. Letos jsme se přihlásili na určitý počet etap, oproti záloze dostali čip a máme vystaráno. Paráda.
U hladícího bodu byla tlačenice. Chtěla jsem ale fotku, tak jsem poprosila pro mě dosud neznámé hochy z Pepateamu, zda bych se mezi ně nemohla vmáčknout. Neprotestovali a po focení jsme se i navzájem představili, takže mám přehled skrzevá další běžce.


Výhledy z Lysé dnes byly skvostné, je to vidět  i na fotkách a to jsem prosím fotila jen svým 3,2mpix foťákem, který mám zabudovaný ve své stařičké Nokii.
Dnes jsem pro změnu neskončila v Šantánu, ale v Kameňáku. Rychle do mě zasyčel jeden Radegast, proběhla družba s členy VZS a diskuse na téma půlmaraton v Srchu s Andym a Jirkou Brožem a šup dolů. Rozhodla jsem se trénovat seběhy a tak co to šlo, běžela jsem. Šlo to hodně dobře!!!
Doma jsem byla už kolem 13.30. Dětičky mají doma pro dnešek vyrovnanou a usměvavou maminku a Robert svěží, rozvernou a tolerantní ženu. To aby doma všeci věděli, že mě mají pustit i 30.11.
BEZVA dnu zdar, zdar, nazdar JJJ


 

úterý 12. listopadu 2013

Hornická desítka - KONEČNĚ JSEM VYHRÁLA!!!

Ještě v září jsem v to nedoufala. Ale nakonec to vyšlo. 3. listopadu jsem už počtvrté stála na startu Hornické desítky, úplně přesně její ho 28. ročníku.

Tradičně se na závod sjelo hoooodně závodníků. Tradičně všude vládla běhu příznivá atmosféra. A tradičně bylo krásně teplo. Poněkud netradičně jsem ale letos kvůli zranění neměla natrénováno a poněkud netradičně jsem desítku  běžela s manželem. Ale hlavně: TRADIČNĚ jsem vedla řeči, že letos už KONEČNĚ vyhraju v tombole tu první cenu.

Pěkně po pořádku. Začátkem října jsem se doma zmínila, že se poběží Hornická desítka a že bych už tou dobu měla mít koleno v pořádku a chtěla se zúčastnit. Protože je Robert v plném tréninku na Vassův běh a má za sebou úspěšné zdolání B7 a Ostravského ½ maratonu, bylo zřejmé, že se mnou půjde i do tohoto závodu. To je tím nově nabytým závodním sebevědomím, patrně  J .Po startovních číslech se letos jen zaprášilo. Bodejť by ne. Závod má dlouhou tradici, trať slibuje pěkné časy a za startovné 200kč obdržíte funkční tričko (letos krásně světlemodré), guláš v cíli, medaili a naději na pěknou výhru v tombole.

Předstartovní atmosféra mě letos dojímala. Tolik známých milých tváří, které jsem potkala. Boha jeho, jak to mi chybělo. Uřvaná Danuš v křiklavém nepřehlédnutelném závodním nátělníku a podobně laděných botkách…optmismus rozdávající Lída Šokalová…Rejža s kamennou tváří…fotící Hallootto a Žorž…nezmar Dědek Beskydský…vodnízáchranáři…Mirek z Černých jezdců Karviná…barevně vyladěná Jana Bublinka….a plno dalších. S každým jsem prohodila  pár slov.

Například MČJ mi vytknul bloggerský úpadek J „Lenkočlenko, každý den koukám na vůj blog a ty od července nic. Naposledy Lysohorský čtyřlístek a utrum. Slyšel jsem, že teď chodíš po horách a neběháš“. Na mou odpověď, že mi v běhu a závodění bránili natáhnuté kolenní vazy odvětil, že “jsi alespoň mohla psát o tom, jak tě bolí koleno J“.

S tím bloggováním jsem se ale už polepšila. I když nejsem žádný akční žurnalista, nutno podotknout…články píšu s týdenním zpožděním. Jenže času je tak zoufale málo J.

Ani jsem nezažila předstartovní nervozitu. Zkrátka jsem najednou běžela. První kilometr byl Robert pořád vedle mě, patrně z obavy, aby:

1)      Nepřepálil start

2)       Si doma nezadělal na problém, že je rychlejší J

„Nekoukej na mě a utíkej. Jsi lepší“. To asi Robert potřeboval slyšet, protože na tento pokyn zkrátka vystřeli a běžel.

Já jsem si běh užívala. Ale neflákala jsem se, to v žádném případě. Co 2,5 km jsem zařazovala chodecké 30-ti vteřinové pauzy. Všude podél trati stálo spousta diváků a povzbuzovačů, vytvářeli bezvadnou atmosféru.

Na 7. kilometru mi najednou vytuhly nohy, přestalo to jít a běžela jsem už jen na morálku…se snahou dát to alespoň pod 55 minut. Nakonec jsem v cíli byla za 51:24. To je myslím můj nejhorší čas. Zkrátka to nebylo pod padesát. Byla jsem hodně zklamaná. Ale kde není trénink, nejsou ani výsledky.

U prvního piva a guláše mě veškeré zklamání opustilo. Veškerou svou naději jsem upnula k tombole. Na H10 jsem totiž ještě nikdy nic nevyhrála. Tušila jsem, že bych konečně mohla dát tu první cenu – zahraniční dovolenou.

Prvních deset cen nebylo až tak moc zajímavých. Posléze začalo přituhovat. Zaslechla jsem cosi jako „poukázku na zboží newline v hodnotě 1000,- Kč vyhrává číslo…..“ Pro cenu si ale nikdo nepřišel.  Povídám Robertovi: „to by se mi celkem líbilo, když by nebyl zájezd, alespoň běžecké tričenko by mohlo klapnut“.  Druhé kolo losování a „poukázku na zboží vyhrává číslo 760“ BINGO!!! To jsem byla já. Sice nikam nepojedu, ale alespoň se na to pěkně obleču. Vážně jsem měla z výhry radost. Už mám objednáno, tričko a kompresní podkolenky aby měly dorazit každým dnem J

Slovy MČJ po Hornické 10 začíná dvoutýdenní období válení se na gauči a požírání vepřového. Zas tak úplně se nepovaluji, sem tam se proběhnu a místo vepřového požírám husy a zaplachuji je svatomartinským vínem.

V neděli se už dočkám. Třetí etapa Lysacupu, z Mazáku. Jsem tuze natěšená. Pak se rýsuje půlmaraton v Srchu. Pomaličku je třeba začít zadělávat objemy na Maratona di Roma totiž JJJ

 

 

úterý 29. října 2013

Halbmarathon Dresden 20. 10. 2013 – běh, radost a heavy metal :-)


Asi to vypadalo, že jsem skončila s běháním, že? Od Lysohorského čtyřlístku žádný report ze závodů, na blogu ticho a klid po pěšině a přitom v lednu tooooolik závodních plánů.

Pravda je taková, že mě poněkud zradilo zdraví. Začátkem srpna jsem byla v Dánsku na kole a poslední den, při SESTUPOVÁNÍ z kola, jsem nohou zavadila o sedátko, spadla. Noha pořád za tím sedátkem, takže koleno se nepřirozeně vytočilo do prava a křuplo, pak se nepřirozeně natočilo doleva a opět křuplo. A mě vyhrkly slzy. Jednak od bolesti a jednak mi před očima okamžitě vvvstala termínovka a s ní závody, které budu muset zrušit.

Do kytek šla má účast na Slezském maratonu, na B7, na ½ maratonu v Moravském krasu, ½ maratonu  v Ostravě a maratonu v Košicích. S diagnózou distorze kolene a natažené vazy toho zkrátka moc naběhat  nelze. Dostala jsem ortézu přes celou nohu a nařízený klid. Má nálada byla na bodu mrazu, fakt depka L. Fakt fuck.

Poprvé mi svitla naděje začátkem září, kdy mi na kontrole lékař řekl, že se koleno hojí dobře a dovolil mi sundat ortézu, plavat, chodit a jezdit na kole. A o měsíc později jsem na kontrole dostala svolení i k běhání, vše samozřejmě jen do bolesti. Bylo to kruté, ale vydržela jsem, nechtěla jsem nic uspěchat.

Naštěstí byl v termínovce ještě jeden závod, který jsem už rušit nemusela. Maraton v Drážďanech. No vlastně jsem maraton musela změnit na půlmaraton a rozloučit se s myšlenkou na nějaký bezva čas. Cílem bylo doběhnout ve zdraví. Pro jistotu jsem si  ještě nechala zrehabilitované koleno zatejpovat.

19.10. naše běžecká skupinka z MK Seitl vyrazila Dostala jsem se  do auta s Ultraliborem a Andym. A odtud ten heavy metal. Sotva hoši usedli do sedadla, vytáhl Ultralibor pakl cédéček a začal krmit přehrávač.  ………..Byl to nářez. Nejprve mi způsoboval škubání nohou, poté lehký hukot v hlavě. Pak mě napadlo otevřít si to jedno pivo, co jsem měla sebou v tašce. Zabralo – dostavil se pocit lehké euforie. Heavy metal byl rázem snesitelnější, jela jsem přece na výlet JJJ dokonce jsem se s Ultraliborem a Andym zapojila do debaty o kvalitách této hudby, ba dokonce jsem zvolala cosi ve smyslu, že: „některé písničky jsou fajné“ J
 

Do Drážďan jsme dorazili odpoledne. V maratonském expu jsme si převzali startovní čísla, čip, prohlídli si nabídku bot a běžeckého oblečení a odfičeli směr Děčín, kde jsem měli domluvené ubytování. Fakt mám ráda německou přesnost a organizační schopnosti, během prezentace všechno krásně odsýpalo, vše fungovalo, přesně podle pokynů zveřejněných s předstihem na internetu.

Znáte někdo děčínskou hospodu U Pošty? Tak právě tam jsem měli nocleh. No ona je to celkem „knajpa 4.cenová“ J, ale vedlejší salónek je útulný a nekuřácký a ubytování nad restaurací celkem pěkné. Abychom měli dost síly na nedělní závod, dali jsem si na večeři „pořádnou flákotu masa“ , já zvolila pořádnou dávku hovězího a kroket. Poněkud jsem tedy po dobu závodního víkendu pozapomněla na svůj zdravý a relativně dietní jídelníček J. U Pošty v Děčíně vaří dobře. Jediným nedostatkem je značka piva, které tam čepují. Březňák zkrátka není Radegast nebo Ostravar.

Hodně jsme u večeře debatovali. Protože až na Věrku byli všichni účastníci našeho výletů zkušení a výborní maratonci, nadhodila jsem při večeři svou tradiční myšlenku, zda vůbec někdy dokážu ten maraton zaběhnout pod čtyři hodiny. Alf, Jarda, Ultralibor i Andy sborově odpověděli, že :„ANO“ J A Alf s Jardou to ještě doplnili: „Lenko, tvůj problém je, že běháš maximálně dva maratony do roka. Pak jsi z nich pokaždé  sedřená. To je málo. Musíš jich běhat více, zvykneš si a půjde to“. Tak já to teda zkusím. Budu – li zdravá, dá si ty maratony čtyři. Jaro-léto-podzim-zima. Třeba to už v roce 2014 klapne.

V neděli jsme vyráželi brzo ráno směr Drážďany. Při balení věcí nás všechny pobavil Jarda Hrabuška. Jarda totiž zapoměl běžecké trencle. Zpočátku myslel, že to dá bez nich. Že to odběhne ve slipech. Hned se nám předvedl. Néééééééééééé, to vypadalo hrozně. Taková holá dupa vzdu a vyvalená kuliska vpředu J. Navrhla jsem Jardovi ještě jednu vrstvu. Přes slipy narval boxerky. Nééééééééééééééé, to stále vypadalo hrozně, lehce exhibicionisticky. Sice free a nezávisle, ale exhibicionisticky. Dokonce ani svou milou Věrku neokouzlil. A tak i spořivý Jarda pochopil, že musí pustit nějaké to euro a na maratonském expu zakoupit běžecké elasťáky. Měl štěstí, na expu se vše prodává se slevou J.

Moc jsem se na půlmaraton těšila, nepociťovala jsem žádnou nervozitu. Počasí bylo ideální. Polojasno a teplota zvolna šplhala k 15C, dokonce i trochu přes, téměř nefoukal vítr.

Protože jsem nedoufala v čas pod 2 hodiny, postavila jsem se do předposledního startovního sektoru. Nutno ještě podotknouti, že souběžně startoval maraton, půlmaraton i čtvrtmaraton. Sešlo se nás tedy hodně. To se projevilo na prvních třech kilometrech. Téměř se nedalo předbíhat. Pustila jsem to z hlavy a poddala se davu. S průměrným časem přes 6 minut na kilometru jsem se kochala historickým centrem Drážďan. Už jsem byla v Drážďanech potřetí, v pozici závodníka ale poprvé.

Kulisa podél trati se mi líbila. Mnoho lidí stálo a povzbuzovalo, sem tam jsem viděla vtipné transparenty a převleky, porůznu vyhrávali hudební skupiny a bubnovali bubeníci. K tomu jsem ještě měla našlapanou hudbu v MP3 přehrávači, takže jsem běh téměř nevnímala. Já se teda bála o koleno. Pokud by mi v něm zabolelo, byla jsem rozhodnutá závod ukončit, případně do cíle došmajdat chůzí.  To se však nestalo, koleno drželo zcela bezbolestně.

Kolem 5-tého kilometru dav prořídnul a já konečně mohla běžet podle svého. Podařilo se mi přidat na rychlosti a poslední 3 kilometry jsem běžela s časem kolem 5-ti minut na km. To je na mě hodně slušný výkon. Chvíli to vypadalo, že doběhnu pod 2 hodiny. Nakonec to nevyšlo o pár vteřin. Zprvu jsem byla zklamaná, ale pak bych si nejraději nafackovala. Vždyť čas nebyl důležitý, důležité bylo dostat se do cíle.

 

Když svůj běh zhodnotím, nepotkala mě žádná krize. Koleno to zvládlo. Dokázala jsem postupně zrychlovat. Ale na druhou stranu uznávám, že i ten půlmaraton, pokud se běží bez nějakého pořádného tréninku, dá člověku zabrat. Ale já se do Drážďan vrátím. Na maraton!!!

Všichni jsem dostali moc hezkou medaili, doma už visí na čestném místě. Co se týče občerstvovaček – žádný zázrak. Pití ano, banány jen občas a  snad jen u jedné stanice vánočka. Tradičně jsem tedy měla asi tak od pátého kilometru hlad. Ale co si budeme povídat – jsem nenažranec a i kdyby byl co 5. kilometrů steaky, stejně bych v cíli šilhala hlady. To už je taková moje tradice.

Vzhledem k tomu, že kluci běželi maraton, měla jsem takové dvě hodiny času k dobru. Dala jsem si v cíli nudle, ovoce, nealko pivko a fičela jsem na bazén. To se totiž pořadatelům povedlo – po závodě byla možnost zdarma se vyplavat na krytém bazénu. Šla jsem. To byla PARÁDA. Voda měla asi tak 32 stupňů a v bazénu nás plavalo sotva 5. Vůbec se mi nechtělo ven, myslím, že jsem nakonec uplavala celý kilometr. Přestaly mě bolet nohy a cítila jsem se BEZVA.

A už zbývala jen cesta domů. No co myslíte, co mi hrálo v autě? No přeci jedině a pouze HEAVY METAL. Joooooooooooooo, ještě pár výletů s Andym a Ultraliborem a taky se ocvočkuju  a začnu třepat vlasy. Samozřejmě, že se naše debata točila kolem dalších závodů. Jsme zkrátka paka a závisláci.

 Když si člověk dělá plány, pánbůh se prý směje.

Já ale věřím tomu, že jsem si ten svůj pech už vybrala JJJ

 

středa 24. července 2013

Čtyřikrát a dost !!!


Ačkoliv nejsem žádná hééérečka J,  pokračuji  v účasti na letních premiérách. Tak například v sobotu jsem se účastnila 1. ročníku Lysohorského čtyřlístku. Nechci psát, že jsem BĚŽELA  Lysohorský čtyřlístek,  běh tvořil tak čtvrtinu mého pohybu, zbytek byla nejprve svižná chůze a poté chůze v rozumném tempu (rozuměj relativně pomalá)
Ještě nejsem schopná se o závodě souvisle vyjádřit. Ještě vstřebávám dojmy. To bylo něco tak úžasného!!!

Tak například už samotná prezence. Proběhla v pátek v penzionu Beskyd na Visalajích. Dostali jsem čip, startovní číslo, poukázky na pasta party a pivo v pátek, na guláš a pivo v sobotu. Potěšilo mě, že pořadatel zná mou přezdívku a tak jsem startovala s číslem 131 a  pod jménem Lenkačlenka. Poté stačil letmý pohled na tričko a už se mi závod líbil. Konečně jsem totiž dostala tričko ve své velikosti a dámského střihu!!! Krásná zelenkavá barva s názvem závodu. Tak tohle tričko budu hrdě nosit, neskončí na dně skříně J.  Páteční ubytování jsem nevyužila a tak jsme se hned po prezenci vrátili do Ostravy.


Sobotní start byl stanoven na 7:00, ale už od 6:30 hodin probíhala povinná rozprava před tratí. Ta mě hodně pobavila. Pořadatel Luděk nám vysvětloval trasu. Absolutně jsem nevěděla, o čem mluví, má hlava se ztratila hned u první popisované odbočky.  Rozhodla jsem se spoléhat na mapu a hlavně na Ivu, se kterou jsem v podstatě celou trasu odšlapala.

Už z názvu závodu je zjevné, že smyslem je vylézt na Lysou horu ze čtyř stran. Abychom byli zařazeni do výsledkové listiny, bylo nutné zvládnout  minimálně 2 okruhy. Já jsem si stanovila dát okruhy 3, protože limit 14 hodin na všechny čtyři lístky v celkové délce 69 kilometrů mi při mé výkonnosti připadal neuskutečnitelný. Víceméně jsem se domluvila s Ivou , že půjdeme závod spolu, na pohodu, tréninkově  a  s cílem zvládnout 3 lístky.

I když jsem cca prvních 10 kilometrů běžely, zvládly jsem u toho konverzovat, sbírat borůvky a jahody. Cca na 9-tém kilometru mě postihl menší úraz.  Při seběhu  jsem spadla. Doslova jsem ramenem, ňádrem a kolenem ryla asfalt. Naštěstí jsem odhodila hole a tak si nijak zásadně neublížila. Pád prý vypadal dost ošklivě, ale zlomeného ani vykloubeného jsem neměla nic, bolest po určité době ustoupila a volně odtékající krev jsem nechávala zaschnout. Aby se vytvořil strup chránící mě před případnými bacily J




První lístek  měřil cca 18 km a představoval trasu Visalaje-Bílý kříž-Gruň-ústí Poledňany-Kobylanka-Lysá hora. Daly jsem ho s Ivou za necelé 3 hodiny. . Na vrcholu Lysé hory  byla poměrně  zima, ale čekala nás výborná občerstvovací stanice - kola, ionty, voda, koláče, slané pečivo, sýr, banány, melouny, pomeranče, energetické tyčinky, chleba ze sádlem, chleba se škvarkovou pomazánkou. Nejvíc mi bodnul ten meloun a chleby .  Celkem dost jsem se najedla, napila, udělaly jsem si s Ivou fotku a běžely dolů.
Druhý lístek vedl přes Malchor na Kykulku-Kyčeru sedlo-Krásnou pod Žorem-Krásnou most-Malchor a Lysou Horu. Dohromady něco kolem 17 kilometrů, potřebovaly jsme na něj cca 3,5 hodiny. Problém mi dělalo klesání. Já na těch kamenech zkrátka rychle běhat neumím, bojím se o kotníky. Tudíž co získám cestou nahoru, cestou dolů stoprocentně ztratím. U Ivančeny jsme s Ivou zastavily. Nejprve za účelem pořízení spousty fotek, potom jsem potkaly její kamarády. A tak jsme zastavily a povídaly si, kolem nás běželi naši konkurenti a nás to nijak nerozhodilo.  Možná jsmeztratily tak 20 minut. Ale ta POHODA J J J !!!

Třetí lístek byl z mého pohledu nejnáročnější, trval nám opět něco kolem 3,5 hodiny. Vedl přes Lukšinec-Butořanku-Mazák-Ostravici hráz Šance-Kobylanku na Lysou horu. Těsně před hrází jsem narazili na cyklistu Milana. Milan tam byl za pořadatele. Měl nás pozvednout na duchu. Celkem se mu to dařilo. Byl hodně vtipný. Takový Jára Cimrman. Chtěla jsem ho něčím trumfnout. A tak jsem odrecitovala jednu báseň z Písní kosmických. Možná to bylo málo. Přidala jsem proto "Die Lorelei" od Heinricha Heineho. V originále. Byl udiven. Přesto jsem toužila po většín obdivu. Vzpoměla jsem si na staroslověnštinu a první ročník gymnázia: Hospodine pomiluj ny. Jezukriste pomiluj ny. Ty spase všeho mira, spasiš ny i uslyšiš. Hospodine hlasy naše. Daj nam všem Hospodine žizň a mir v zemi. Krleš, krleš, krleš :-) A toto by už udolalo každého :-) Milan měl štěstí, měla jsem totiž v zásobě ještě logopedické básničky ....
Srandičky stranou. Na hrázi přehrady  jsem si řekla, že vzhledem k tomu, že se mi stále tak dobře šlape, pokud stihnu časovou bránu na Lysé v 17:00 hodin, půjdu i čtvrtý lístek. Počasí bylo jako na objednávku. Svítilo sluníčko, bylo teplo, moc nefoukalo.  Kochala jsem se krajinou. To ti zkrátka žádný asfalťácký závod nedá. No nakonec jsem byla na vrcholu v 17:07. O sedm minut jsem to nestihla. Osud zkrátka rozhodl za mě. I když si myslím, že kdyby mě pořadatelé pustili do čtvrtého lístku, v limitu bych ho stihla. Vedl totiž z Malenovic kolem Veličky, což je má oblíbená štace.  Nicméně nebyl důvod ke smutku. Cíl jsem si splnila!!! Na Lysé jsem se potřetí pořádně nabaštila a pak už mi zbývalo do cíle na Visalajích nějakých 9 kilometrů. Čtvrtý lístek zůstal tedy výzvou do roku 2014 J
Nakonec jsem v nohách měla celkově něco kolem 59-ti kilometrů. Za celou dobu mě nezastihla ani jedna krize. Cítila jsem se dobře fyzicky i psychicky.  Ověřila jsem si, že Iva je na hory bezva parťák a věřím, že se nám B7 půjde hodně dobře.  Získala jsem i sebevědomí do srpnového Slezského maratonu.

Ze soboty na neděli jsem už v Beskydu přespala. Těšila jsem se totiž na pozávodní pařbu. Byla to dobrá volba. Vyhlašování probíhalo ve veselé atmosféře. Tleskám těm, co byli na bedně za neuvěřitelné scifi časy. Následovala tombola. Vyhrála jsem lahev červeného vína. Rozveselil mě organizátor Luděk, který sdělil, že ho musím rychle vypít, nejpozději do týdne, neb není určeno k archivaci. Ještě jsem ho nevypila, plánuji to na víkend. Zbytek večera jsem strávila s vodními záchranáři. Je to veselá kopa. Chvílemi jsem z historek vztahující se na členy jejich klubu brečela smíchy. Např. kterak si jeden jejich člen z běžně přístupných součástek sestrojil EKG....Pokud každá minuta smíchu prodlužuje život, jsem po sobotě nesmrtelná!!!! 

Mám teorii, proč vzniknul Lysohorský čtyřlístek. Lysacupisti zkrátka nevěděli, co v létě dělat. Protože sebekvalitnější silniční závod vám zkrátka Beskydy a Lysou horu  nenahradí.  Navíc – proč chodit na Lysou jen tak, když na ni můžete chodit – borci běhat –se startovním číslem.
Musím nakonec dát za pravdu pořadatelům. Je dobře, že byl pro dokončení závodu  stanoven limit 14 hodin. Celá trasa se tak dala projít za světla, čímž se eliminovalo nebezpečí různých zranění a případné bloudění. A alespoň se na závod přihlásí lidé, kteří mají něco v nohách nachozeno a nezkolabují tak při prvním stoupání. U počet účastníků – 150 – byl stanoven optimálně. No dobře, tak možná můžete ještě přidat na celkový počet 200. Ale jinak prosím do příštího ročníku NIC NEMĚŇTE J J J

Jo a organizátoři závodu jsou borci. První ročník a přesto měli vše skvěle zajištěné, nevím, co vytknout. I když on se  určitě zase nějaký brblala najde.  9 a ¾ cuketek z deseti. Protože kdyby v cíli byl řízek s bramborových salátem, bylo by deset z deseti  J J J  A taky proto, aby jste do příštího ročníku nezpychli J J J.
Úplně speciální pochvalu udílím těm bezva holkám, co stály na občerstvovací stanici na vrcholku Lysé hory. Povzbuzovaly, usmívaly se, dobré slovo s námi prohodily, i když je mi jasné, že být tolik hodin na nohách není vůbec žádná sranda.  Holky speciálně pro vás deset  cuketek z deseti (i proto, že holky musí držet pospolu).

Rezervuji si startovní číslo do 2. ročníku…. NO NE ASI!!!!!!

středa 17. července 2013

Repechy Run 22 km poprvé a já u toho byla :-) !!!

Už několikrát se mi podařilo stát na startu úplně prvního ročníku závodu , například i já jsem byla mezi těmi, kdo „odstartovali“ nyní už tolik oblíbený  Olomoucký ½ maraton. S potěšením sleduji, jak  rok od roku nabírá na popularitě. Takže když jsem se úplně náhodou dozvěděla, že mi neznámý běžecký oddíl Maratonský klub Prostějov  pořádá  13.7.2013 první ročník amatérského „nezávodního“ J běhu Repechy Run 22km, neotálela jsem a přihlásila sebe i manžela. A to i přes to, že závod koliduje s jiným závodem – Karvinskou desítkou, jejíž pravidelnou účastnicí jinak bývám.

Repechy Run mě zaujal ze dvou důvodů. Jednak je to dlouhý běh a dlouhé běhy potřebuji do svého tréninku-netréninku na Slezský maraton zapojovat, jednak pořadatelé avizovali běh krásnou přírodou a stoupání na posledních 8-mi kilometrech. To je něco pro mě, asfaltu už bylo dost a kopečky před Lysohorským čtyřlístkem a B7 nutně potřebuji!

V sobotu se nás nakonec na startu v Prostějove sešlo celých 72 běžců, což překvapilo i samotné pořadatele Martina a Andreu Plaché z MK Prostějov. Nebývalým zájmem  se nedali zaskočit, pro každého účastníka měli připravené startovní číslo, které bylo současně i účastnickým listem. Běhu určitě přálo i krásné počasí, které na Hané vládlo – sluníčko a teplo. Kolem deváté hodiny bylo odstartováno. Běželi jsme s Robertem nezávodním tempem, šlo mi o to naběhat hlavně objem kilometrů.  Cestou jsem i žertovala.  Kdykoliv jsem na trase narazila na dobrovolníky-spolupořadatele závodu, kteří stáli na různých křižovatkách, abychom nebloudili, ptala jsem se jich, zda už jsem v cíli, příp. zda vyhrávám. Někteří to vzali vážně a s jistým smutkem v očích mi odpovídali, že mám před sebou ještě hoooooooodně kilometrů, příp. že se nacházím spíše na zadní pozici.  Robert měl strach, aby se nezavařil a tak jsem během běhu i několikrát zpomalili, nicméně jsme se pořád drželi na příjemné průměrné rychlosti cca 6minut na kilometr.

22 kilometrů je dlouhá doba a jak se zabavit? Nejlépe nezávaznou konverzací a kocháním se přírodou. Probrali jsme samá stylová témata jako například – B7, Vassův běh, Horskou výzvu. No a kochání se přírodou? Musím moc a moc pochválit pořadatele za zvolenou trasu. Běželo se nejprve nějakým lesoparkem, pak kolem Plumlovské přehrady, míjeli jsme Plumlovský zámek  a pak vojenských prostorem - repešským žlebem.

Po cestě byly připraveny 2 občerstvovací stanice s  vodou, ionťákem, banány, piškoty, rozinkami, sojovými suky (mňam, za to tleskám obzvláště nahlas). Stejně vybavená občerstvovačka nás čekala i v cíli. Kromě toho jsme každý dostali medaili.



Cíl byl u penzionu Lada a co bylo v tom horko obzvlášť fajn je to, že v penzionu jsme měli k dispozici i sprchu. No a kdo  chtěl, mohl si s pořadateli zamluvit předem odvoz zpět do Prostějova (my jsme toho využili). Toto  vše za lidové startovné startovné 100,--.

Uděluji  Repechy 22 km Runu devět a půl cuketky z deseti. Ta zbývající půlka chybí, aby pořadatelé nezpychli a stejně pěkně se snažili i za rok. A možná by v cíli bodnul řízek s bramborovým salátkem.

Závod, čí spíše běh pro radost, se mi vážně líbil. Pohodová, téměř rodinná atmosféra, běžela jsem tréninkově. Posledních 8 km táhlé stoupání, to se právě běželo oním repešských žlebem. Nádhera - les, potok, stín. Běžím a říkám si - "hmmm, psali že to má být stoupání. No ale já nevidím žádný kopec. No běží se mi trochu hůř, to je asi únavou". Pak jsem začala potkávat cyklisty v protisměru, kteří vůbec nešlapali a přesto svištěli. Jeli z kopce, že...já funěla do kopce, v ten okamžik mi to konečně došlo, že BĚŽÍM KURŇA DO KOPCE, NO NE ASI!!! 

Jak už jsem několikrát zmínila, běžela jsem s manželem. A výhledově dostane "ceres" Celých 21 km se ode mě nechal hecovat, povzbuzovat a vést. A pak najednou frnk a půl km před cílem mi utekl, má tudíž lepší čas. "Pacholek jeden“
J , vůbec se na oplátku nepokoušel mě do posledních metrů povzbudit a vyhecovat!!!! To se nedělá. Neporadíte mi nějakou sankci J ????


Nakonec jsem tedy doběhla za cca 2:24, Robert za necelých 2:23. Vítězná žena Marie Delingerová  doběhla za 1:47, nejlepší muž Ondřej Horák za 1:27. Veselé je, že se jedná o partnerskou dvojici, přičemž na stupně vítězů se postavili i s úplně malým miminkem, tipuji, že mělo maximálně 2 měsíce, což zvyšuje hodnotu Majčina výkonu. 

pátek 14. června 2013

Do roka ha do dne I´ll be back :-)

Půlmaraton Rohov – Kietrz. Loni jsem ho běžela poprvé. Totálně se mi nepovedl. Pršelo a bylo celkem chladno, běžela jsem to opravdu už jen na „morálku“, v cíli jsem byla po dvouhodinovém několik minut trvajícím trápení. Samotná trasa se mi ale líbila – jeden velký okruh, kopečky. A tak jsem loni prohlásila známé Terminátorovo : „I´ll be back J “ nebo též Kozinovo  „Do roka ha do dne J

Domluvila jsem se tedy s klubovým kolegou Zdeňkem, že letos jim v Polsku a „prajzkém“  příhraničí ukážeme. Zdeněk nabíral dva kolegy. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v jednom z nich poznala Dalibora, mého „metodického vedoucího“ z Porubského sprinttriatlonu. Cesta do Kietrze tak proběhla za všeobecného veselí.

Prezence probíhal v budovách Gymnázia, vše probíhalo rychle, lehce a hravě, byli jsme totiž přihlášení předem a předem jsem i zaplatili startovné. Za zjednodušení platby pro české běžce patří dík starostovi Rohova, který zapracoval na tom, že čeští běžce mohli platil v tuzemské bance.

Už před samotným závodem se nadělovalo: tričko, batůžek, kobereček do koupelny, čokoláda, koláčky, kávička, pivíčko polské provenience. Trochu jsem se zakecala, ale myslela jsem si, že vzhledem k tomu, že se v Polsku nikdy nestartuje na čas, stihneme do 10:00 hodin v pohodě dojít do cíle. No nestihli jsme to, letos byli pořadatelé přesní. Když jsme v družném rozhovoru ploužící se na start zaslechli výstřel z děla, byli jsme nějakých 400 metrů od startu.


Ale nijak jsem se netrápila. Měla jsem vnitřní „tušení“, že mě čeká krásný závod. Počasí pro mě bylo ideální – slunečno, téměř horko. Na uších jsem měla sluchátka s povzbudivou hudbou a před sebou vidinu cíle. Běželo se mi hodně dobře. Dodržovala jsem chodecké pauzy podle Gallowaye a na každé občerstvovačce pila. To bylo v tom vedru nezbytné. A zase jsem měla hlad. I když jsem vydatně posnídala, od 5-tého kilometru mi silně kručelo v břiše. Zapoměla jsem si koupit hroznový cukr a ani karbošneka jsem neměla. Hlava děravá!!! Před očima mi vyvstávaly živé obrazy: bůček, ovar, řízek s bramborovým salátem, větrník, indiánek, grilované klobásky, stejčíček ….trápení obrovské, hlad a mlsnost je sviňa .

Posledních kilometrů jsem neustále někoho předbíhala, kopečků jako by přibylo. Když jsem předbíhala asi třetí ženskou asi v mém věku, říkám si“ Třebas je to moje soupeřka z kategorie, třeba mi právě ona stojí v cestě na bednu v kategorii“. Ale tyto myšlenky neměly reálné opodstatnění, podle startovní listiny startovalo cca 500 běžců a v mé věkové kategorii Ž 40-50 bylo přihlášeno 17 „juniorek“.

Předbíhačka v kopci

Přes veškerou euforii ze závěrečného předbíhání jsem v cíli cítila únavu. Na ex jsem slupla banán, hodně se napila a vyrazila směr šatna. Před budovou gymplu byl prostor, kde byla spoustu masérských stolů a maséři s masérkami masírovali jako o život. Jednalo se studenty nějaké zdravotnické školy. Postavila jsem se do fronty a ejhle, ani jsem nečekala, když ke mně přistoupili dva kluci a šup se mnou na lehátko. No to bylo žůžo. Jeden masíroval levou nohu, druhý souběžně pravou nohu. Takový luxus – stereo masáž. Blahem jsem téměř usnula. Fakt špica relax J a nohy mi hodně poděkovaly.

Po sprše jsem se se zbytkem naší běžecké výpravy vydala na náměstí, kde probíhalo vyhlášení a podávalo se jídlo – hrachová polívka, grilovaná klobása a pečivo. A  jak si tak nacpávám žaludek, klobásu v puse, najednou zaslechnu „Lenka Wágnerová“. Ty brďo, já vážně šla na bednu – 3. Místo v kategorii. Měla jsem obrovskou radost  a nevadilo mi, že jsem byla vyrušena uprostřed debužírování J



Po dlouhém vyhlašování nastala tombola. Já tradičně nevyhrála nic, ale kolega z naší výpravy vyhrál týdenní pobyt pro dvě osoby v penzionu u Baltského moře. Paráda!!!


Půlmaratonský distanc mi vyhovuje asi nejvíce. A Rohov –Kietrz se letos vytáhl. Takže páni pořadatelé “ DO ROKA HA DO DNE I´LL BE BACK“

středa 5. června 2013

Což takhle dát si...LYSOU HORU :-) ?

To bylo úplně jasné, co budu dělat 1.6.2013. No přece poběžím na Lysou!!! Vždyť se konal už 9. Ročník Horského běhu na Lysou horu. Ten závod mi loni totálně změnil můj běžecký život. Stal se ze mě blázen s preferencí pohybu po horských hřebenech.

Start byl v Ostravici na hřišti v rozumných 11 hodin. Pršelo noc před závodem, pršelo celé ráno, ale úderem 11-té hodiny pršet přestalo. Teplota se pohybovala někde kolem 12C, na startu se nás sešlo něco kolem 300 nadšenců.

                                          Ukrutně pršelo a deštník žádný

Letos pro nás pořadatelé nachystali překvapení v podobě změny trati - místo 9,2 km měřila trať 9,7 km, protože před cílem byl jako takový bonbonek přidán ještě výběh po severní sjezdovce na Lysou. Párkrát v minulosti  jsem v rámci rodinné turistiky to místečko vyšlapala, vždy v létě, a tak jsem ani netušila, že je to sjezdovka. Takové detaily mi unikají…
Těsně před startem jsem dostala hlad. Hbitě jsem si zakoupila tatranku a celou ji do sebe nasoukala. Bohužel mi tato tzv. „energie sbalená na cestu“ vydržela asi tak do 5-tého kilometru. Od pátého kilometru mi kručelo v břiše. Nebyl však čas zabývat se sběrem kořínků a lesních plodů za účelem obživy. Valilo se do cíle, kurňa J

V hodnocení závodu jsem velice neobjektivní. Mně se líbí jakýkoliv závod vedoucí na Lysou horu, takže i ten 1.6. se vydařil. Trasa byla sice náročnější, o to víc ale pestřejší, v podstatě pořád se něco dělo (zejména stoupalo - buď hodně nebo extrémně hodně
http://www.ks.sm/WebForum/icon_smile_big.gif). Já jsem běžela rovinky a mírné stoupání. Ve stoupání jsem volila indiánský běh a v extrémním stoupání jsem šla. Takže tady vidím své rezervy, na kterých musím zapracovat, pokud se chci zlepšit i na těchto horských bězích. Musím se zkrátka ty prudké kopce naučit běhat, nebo je chodit hoooodně rychle.

Děcka to byla nádhera. Celý závod se mi šel tak hezky. Vůbec nepršelo. Vzduch byl svěží a voněl. Ani jedna krize mě nepotkala. Fakt jsem si to užívala. Doslova jsem cítila, jak se dobíjím energií. Beskydy jsou tak nádherné!!! Do cíle jsem dorazila za nějakých 1:45. To je jediná nevýhoda – vzhledem k tomu, že trať byla letos delší a trošku jiná, nemůžu objektivně změřit, zda jsem se oproti loňsku zlepšila nebo ne. Loni jsem to dala za 1:38:15, to ale chyběl výběh po severní sjezdovce. Subjektivně si nicméně myslím, že jsem běžela o něco lépe než loni.

Na vrcholu jsem po proběhnutí cílem tradičně pohladila hladící bod a pak se hladově vrhla na občerstvení v podobě ionťáků, jablek, pomerančů a koblížku. I když o koblih jsem musela zabojovat a vydyndat si ho. S lehce zaplněným žaludkem jsem pak seběhla – sešla na hřiště v Ostravici. Zde jsem do sebe natlačila kuře, limo, pivo, spláchla pod sprchou únavu a ve stavu absolutní nirvány za opětovného deště jsem sledovala vyhlašování výsledků a tomboly. Tombola nezklamala, tradičně jsem nic nevyhrála.

                                         Mírné stoupání

Nebyla jsem poslední, za mnou dobíhalo cca 20 lidí. Ale to vlastně vůbec není důležité. Možná mě jen napadá, že když už jsme překonali převýšení 980 metrů, nebylo by vůbec špatné přidat ještě zbývajících 20 metrů. Aby to číslo bylo pěkně kulaťoučké…když to bude desátý ročník
J A zakoupit dostatek koblížků pro všechny!!!

 Co teď?  Už aby byl červen 2014!!! Ještě, že se v červenci můžeme těšit na Lysohorský čtyřlístek. A od listopadu Lysacup…Což takhle LH 24?

Po závodě jsme ještě s rodinkou stihli na Bazalech Baník s Jabloncem. Dětem se fotbal líbil, teda hlavně ta kofola a párek, kterými jsem je uplatili. Mě se zápas taky líbil…no líbil…Baník prohrál, ale Baroš vypadá vážně dobře J