sobota 11. ledna 2014

Lysacup - Mazák, kamarádka ortéza a stovkař Stoša


Týden uběhl jako voda a překulil se k další etapě Lysacupu. Dnes z Mazáku. Trasa celkem běhavá, když můžete běhat. Když ne – 3 kilometry asfaltu (šeď, šeď) a teprve až od Butořanky akce J.
Podařilo se nám udat dítka (díky mami a tati J ). A tak jsme na Mazák jeli tři. Já, Robert a náš kamarád Richard, který je rovněž zarputilý Lysohorec. Kluci se ale vydali po vlastní ose, asi tak půlhodinku před startem.Co jiného jim, také zbývá, když nemají čipy, že jo...
Já se vydala hledat mezi všemi parkujícími auty někoho našeho. Dlouho nic, až jsem zaslechla jakési chichotání. To Deni, Ivon, Jarek a Berďa popisovali tričko pro Stošu. Běžel totiž dnes svůj STÝ Lysacup. To mi hlava nebere, kde to synek nasbíral??? Takový mladý a už takové jubileum J. Všici jsme se mu na tričko podepsali a Berďa ho pak utajeně vynesl na vrchol (tričko, ne Stošu), aby mu bylo po dobytí mety slavnostně předáno. Ale to vím jenom z doslechu, jsem to nestihla J Co jsem ale stihla byl start, na kterém jsme s dvojčaty Stošovo běžecké oblečení oblepily nálepkami se značkou 100.
A pak už přišel start. Spořádaně jsem se zařadila na svou pozici na chvostu. Na koleně moje aktuálně nejlepší kamarádka ortéza. Držela pěkně a tak jsem si zkusmo první kilometr zaběhla. Po asfaltu to šlo a koleno neprotestovalo. Kilometr a dost! Přešla jsem do svižného turistického tempa, na uších opět ejsýdýsý ( já teda nechápu, proč jsem to dříve neposlouchala, funguje jako doping ) A už tu byla Butořanka, bláta hafo, ale svítilo slunko, furt mi to dobře šlapalo. Z Butořanky na Lukšinec lidí jak na Václaváku, už mě to někdy štve, ale zase to chápu, vysvitne slunko a všeci Ostraváci šup na Lysou.
 
Od Lukšince sem tam led a asi tak poslední kilometr regulérní náledí. Ortéza – neortéza, bojím se pádu a tak jsem přezula do botek s hřeby. V tom okažilku mě předběhla soupeřka Majka z X-Trail Orlová. Zachovala jsem ale chladnou hlavu, protože mi bylo jasné, že s hřebíkatými botami ztratím strach z náledí, získám jistotu a přidám na tempu. Stalo se!
To už jsem začala potkávat běžce, kteří si to valili dolů. No fakt nejsem rychlík, trochu mi to nahlodalo morálku, ale svítilo to slunko a bylo fajně, tak mi bylo shnilo se stresovat J. Předposlední zatáčka pod vrcholem – potávám kolegyni Evu z práce a je mi jasné, že v pondělí nemožu simulovat, když jsem v sobotu zdravá na Lysé. Poslední zatáčka a ... NEVIDÍM DĚDKA Beskydského. To je škoda. On mě vždycky plácne po dupě a já na poslední metry připadám.
Koho ale vidím je Robert a Richard, zrovna došli, tož to nastartuju, chci trochu frajeřit, jak ty Lysacupy běhám. Luďa pípne čip a šup na škopek! R+R do Šantánu, ale já fičím do Kameňáku.
To se mi to fajně píše,
když mám tři zelené v břiše.
Slovo, věta, odstavec,
Kurde – já su umělec J!!!
Ano, 3 zelené jsem vypila. Budiž mi omluvou, že byly malé. Ale Stoša slavil tu stovku, tak jsem nemohla odmítnout, to by mu to potom třeba neběhalo. Já teda zelenou nemusím. Na druhou stranu – zelená je na rozdýchání a člověk si po ní nemusí čistit zuby, bo má tak jako tak svěží dech.
V Kameňáku jsem si odchytla i Luďu a lobovala za vypsání speciální kategorie „Invalidní ženy“. Asi to nevyjde, Luďa cosi říkal o sloučení s kategorií „Těhotné ženy“ a do toho už fakt nejdu J.
A tak jsem se rozloučila se slavícím Kameňákem (fakt se téměř otřásal v základech) a v Šantánu si vyzvedla R+R. Kluci jsou dolů rychlejší a tak jsme se domluvili, že oni pro auto na Mazák a já si trasu o 2km zkrátím a nechám se vyzvednout na Ostravici u transformátoru.
Cestou dolů jsem se kochala. Pořád jsem se otáčela a koukala se, jak je dnes ta Lysá hora zalitá sluncem. No pro samé kochání mi na Butořance v blátě pěkně podjely nohy a už jsem se válela v blátě. Byl to však dopad do měkkého a mazlavého, takže bez následků, nepočítám-li lehce zablácený outfit J.
 

 

neděle 5. ledna 2014

Je větší srna nebo jelen? "Jarní" etapa LYSACUPU 5.1.


Koleno po silvestrovské procházce na Lysou horu nezaznamenalo žádný problém. Přesto neběhám.  Chodím plavat, jezdím na elipticalu a chodím. Chodím po lese s holemi a celkem mě to baví. Od chození s holemi po lese není zas tak daleko k chození s holemi po horách.A hory u nás na Ostravsku jsou přece Beskydy a Beskydy jsou přece Lysá J.

Takže jsem nedělní pozdní ráno fičela s Berďou, Keňanem a Kubou směr hráz přehrady Šance, odkud se dnes běžela další etapa Lysacupu. Za poněkud jarních podmínek – 10 C, rozkvetlé sedmikrásky a zpěv ptactva.

U Šancí jsme shodou okolností zaparkovali hned za autem, kterým přijela Klára Rampírová. Obratem jsme si zkontrolovaly svá zranění a ortézy. Klára si totiž asi ve stejnou dobu jako vykloubila rameno. Shodně jsem konstatovaly, že se to lepší, nicméně bez ortézy by to zatím nešlo. Hned jsme ale byly dvě zástupkyně v kategorii „ IŽ – invalidní ženy“. Musím upozornit Luďu, aby tuto kategrorii do příští etapy vyhlásil.

Já trasu z Šancí miluju. Je hodně těžká. Hned na začátku parádně prudké stoupání, pak asi tak dva kilometry nudná rovinka J a pak opět prudký výstup vzhůru. Lysou horu z téhle strany nikdo nemá zadarmo.

Protože sníh už téměř všude roztál, obula jsem si pro tentokrát terénní „Inovejty“ bez hřebů. Nicméně jsem nechtěla nic ponechat náhodě a v baťohu na zádech si nesla hřebové Orocy. Tentokrát jsem se rozhodla jít celou trasu, nicméně svižným turistickým tempem a bez běhání. Proto jsem se na startu zařadila na zadní pozice a po celou etapu mi mou zadní pozici nikdo nevzal, držela jsem se jí jako čert J J. No samolitr, že trochu přeháním – poslední jsem skončit nechtěla, ale dvousté místo asi ještě dlouho atakovat nebudu.

Šlo se mi krásně. V uších mi hrály svižné „EJSÍDÝSÍ“, vzduch byl svěží, občas mi na krk spadlo hafo dešťových kapek, které po nočním dešti zůstaly v korunách stromů. Touto svou svižnou chůzí jsem se nebezpečně vzdálila poslednímu místu, když jsem po cestě „dala“ pár soupeřů. Však oni mi to kluci a holky vrátili při oné dvoukilometrové rovince. Bála jsem se běžet, jsem sem tam klusnula a tak mě všeci předběhli.

Nevzdávám se nikdy!!! Na následujícím stoupání jsem pár jedinců nejen dohnala, ale i předehnala. Tričko jsem měla durch propocené, ale mikina přes něj tepelně izolovala. Cca dva kilometry před vrcholkem se objevila namrzlá místa, zbytky sněhu, led. A tak jsem se rozhodla nelitovat toho, že mě zase všichni předběhnou, přezula jsem se do botů s hřeby a valila nahoru. Své zpoždění jsem zase stáhla.

My na zadních pozicích jsme bojovali do posledního metru, to si nemyslete, že se flákáme J A tak jsem byla ráda, když jsem se vnořila do mlhy a vichru, který vládl na vrcholu a mohla si u Ludi a Vlaďky pípnout čip. Následoval hladící bod a šup za zbytekm teamu do Kameňáku. No už si tam všichni hověli, cpali se česnečkou a zaobírali se pitným režimem.

Malá ale významná odbočka k tomu týmu. Od ledna běhám za Vodní záchrannou službu. Přispěly k tomu všechny ty Lysacupy, Lysohorský čtyřlístek, Horská výzva...Zkrátka jsem se pomalu z kategorie „asfalťák“ přesunula do kategorie „horák“ a jednou možná i triatlonista – ryzí hobík amatér J

Kluci navrhli a pak vlastně i rozhodli, že zpátky půjdeme schůdnější a neklouzavou cestou přes Butořanku a Mazák s tím, že na Šance doběhnou, vsednou do auta a vyzvednou mě u Mazáku, abych nemusela tolik šlapat. To bylo VRCHOLNĚ GENTELMANSKÉ gesto a já jim za něj děkuji. Tím, že valili napřed, šla jsem kus cesty sama.

A tak se stalo, že jsem v protisměru potkala živě diskutující skupinku turistů. Probírali zajímavé téma a totiž Je větší srna nebo jelen? Argumenty měli asi takové:“Ty jo, taková srna, to je velké jako kráva, kam se hrabe jelen“. „ A hele, jak se vlastně jmenuje samice od jelena?“ „No nevím, asi laň, ne“?  Moc mě ta debata pobavila. Protože i když jsem pravidelným návstěvníkem ZOO,  nedokázala jsem si vybavit, které to zvíře je vlastně větší J. Teď na mě dcera Anetka volá, že větší je určitě jelen, manžel přikyvuje, tak to asi bude pravda J.

Od Butořanky začalo svítit slunce, na Mazák to bylo už jsen kousíček a sotva jsem si sundala bundu, přijeli kluci. No paráda. Moc krásná neděle to byla. Už se těším na další víkend.

P.S: Teď čtu výsledky. Z 305 účastníků jsem skončila na krásném :-) 289-tém místě s časem 1:23:17.

středa 1. ledna 2014

Lysacup nebo NElysacup - co jsem to vlastně šla???


31.12: jse, se moc těšila na Silvestrovskou etapu LC. Další trénink na LH 24. Místo toho jsem ještě před Vánocemi musela veškeré své plány zrušit a překopat. Zradilo mě koleno v podobě natrženého křížového vazu. Svou registraci na LH 24 jsem prodala a o noční etapě, která se šla z Ostravice dne 22.12. jsem si mohla tak maximálně nechat vyprávět.

Naštěstí se někdy události dají do pohybu tím správným směrem, po týdnu klidového  režimu oteklé koleno splasklo, bolest ustoupila a od lékaře jsem dostala pokyn: začít rozhýbávat plaváním, chůzí a rotopedem. Verdikt přišel 30.12. No a tak jsem 31.12. dbalá pokynu lékaře nasadila ortézu, do ruky vzala trekové hole a rozhodla se jít. Na Lysou horu (nejsem si ale jistá, zda přesně tento typ chůze měl doktor na mysli J ).

Silvestrovská etapa měřila necelých 9 kilometrů a vedla z hřiště v Ostravici. Jelikož je silvestrovská, je jedinečná. Spousta běžců jde v převleku. A je vážně na co koukat. Na startu jsem viděla Supermana, Červenou karkulku, Jana Žižku, Ježíše, broučka, skauta, účetního, hokejistu - ten to šel na bruslích téměř až na Lysou horu. Přezouval cca tak kilometr pod vrcholem.  

Já jsem ale zas tak moc riskouvat nechtěla. Rozhodla jsem se koleno nepřetěžovat a tak jsem místo celé trasy nakonec „startovala“ od transformátoru. Čili nějakých 5,5 km. Šla jsem pomalu, turistickým tempem. I tak se mi na Lukšince podařilo chytnout velkou část závodníků a masek. Bylo rázem s kým zdrbnout. Od Lukšince se drobné mrholení změnilo ve sněžení a objevilo se silné náledí na cestě. Opětovně jsem byla šťastná, že mám boty s hřeby. Cesta byla místy skutečně „o hubu“ a když jsem tak pozorovala některé výletníky a sváteční turisty, nestačila jsem se divit, v jakém obutí a oblečení někteří na Lysou horu vyrazí. Podceňují ji.

I když jsem v úterý nezávodila, došla jsem až k „čipové slavobráně“.Důvod byl ten, že jsem chtěla popřát Luďovi a Vlaďce vššššššecko neeeeeeeeeej do nového roku a poděkovat jim za obětavost, se kterou týden co týden stojí ve větru a na mrazu a mohli nám změřit čas. A samozřejmě jsem musela vyleštit hladící bod.

 
Sluníčko sice tentokrát nesvítilo, ale nebyla mlha a tak byly i slušné výhledy do oklí. Nakonec jsem se ale moc nezdržovala a „fičela“ zpátky k autu. No fičela – šla krokem rozvážným a opatrným. Po cestě jsem narazila na Dědka beskydského alias Jana Žižku. Zapěli jsme husitské chorály (oparvdu – nahlas a beze studu) a Dědek mi vyprávěl, které běhy a triatlony musím v roce 2014 určitě absolvovat. No já pro sichr už nic neplánuji. Ale v hlavě se mi už šrotují různé nápady na silvestrovskou masku pro rok 2014.

Celou cestu dolů jsem se vlastně dávala s někým do řeči. Bylo to hrozně fajn. A tak mi ani nevadilo, že jsem Lysacup zas tak docela nešla. A dokonce zbyl čas na pivko a nějakou tu baštu s kamrády v Ostravici v hospodě U Tkačů.

Nakonec ten rok 2013 zas tak špatně neskončil...Jen jsem si znovu uvědomila, že zdraví je to úplně nejdůležitější. I vám ho do roku 2014 ze srdce přeji plné hrsti!!!