úterý 21. září 2010

Wachau maraton - tak jsem zpátky (den třetí)


Zasloužený odpočinek v Laa an der Thaya


V noci možná mrzlo, takže v pondělí ráno se nikomu ze zaprdněných a tedy částečně vyhřátých stanů a spacáků nechtělo. Čekal nás však další hodně příjemný, i když poslední den našeho maratonského putování – Therme Laa an der Thaya. Nejdříve jsme ale museli provést velký nákup. Údolí Wachau je známo jako vinařská oblast se zaměřením na veltlínské zelené. A tak jsem si vyhlédli sklípek a nakupovali anakupovali a ochutnávali...
No a termály byly úžasnou relaxační tečkou. Na tři hodiny jsme se naložili do bazénů, vířivek, slané vody a jak nám tak bylo dobře, plánovali jsme další a další maratony. Takže v roce 2011 poběžíme Berlin, v roce 2012 Helsinky, rok 2013 a 2014 lavíruje mezi Barcelonou, Moskvou, Kijevem, Švédskem. Pecka bude rok 2015 – dva členové se rozhodnli oslavit kulaté výročí svých narozenin v New Yorku a my jim rádi budeme dělat doprovod!!!!
Za tři týdny se koná maraton v Ostravě. Vůbec ještě nevím, zda ho poběžím nebo zda se rozhodnu pro půlmaraton. Nebo se možná zúčastním pouze jako divák. Nic teď neřeším. Nechávám všemu volný průběh, nijak se nestresuji. Běhám přece hlavně pro radost.

Wachau maraton - tak jsem zpátky (den druhý)


Jsme tým



Tak to je důvod, proč běhám



V cíli s Danou, velkou podporovatelkou


Guláš pro echt maratonce



Náš boss Hallootto nám dovolil slavit a rád se přidal

Na start maratonu nás z Kremsu do Emmersdorfu dopravil autobus. Pro mě byla zážitkem už ta motorizovaná cesta na start. Údolí Wachau mě totiž okouzlilo. Dunaj, malé vesničky, vinice na kopcích, tu a tam nějaký zámek či klášter nebo zřícenina, no něco pohádkového. Ta krása poněkud mírnila mou narůstající předstartovní nervozitu...
Těsně před startem mi zničeho nic můj šestý smysl našeptal čas 4:12. To by nebylo špatné,pomyslela jsem si. A také jsem si pomyslela, že budu maximálně spokojená s časem do 4:20:00. Přesto se mi prvních pět kilometrů běželo hodně těžko-byla jsem totiž ztuhlá z ranního chladného počasí. Proto mě překvapovalo, že běžím s průměrnou rychlostí něco kolem 5:35 – 5:40 minut na kilometr a stačím běžet s vodičem na cílový čas 3:59. Nicméně jsem se přinutila trošičku zpomalit, nechtěla jsem se nechat ztrhnout postartovní euforií. Tahle taktika se mi hodně vyplatila, s počtem přibývajících kilometrů totiž narůstal i počet běžců, které jsem předbíhala.
Měla jsem vlastně jednoduchý plán – prvních 10 kilometrů běžet s časem 5:50 minut na kilometr a pak zpomalit na 6:00 a v tomto tempu vydržet do konce závodu. Jenomže na 10-tém kilometru jsem se cítila pořád hodně dobře, takže jsem čas 5:50 držela až do kilometru 20-tého. Na 22-tém kilometru jsem si poprvé uvědomila, že začínám být unavená. Jenomže zároveň mi došlo, že polovinu kilometráže mám za sebou a už mě čekají jen světlé okamžiky, klady a pozitiva. Prostě tělo začalo zpomalovat, ale psychika mě neskutečně nakopávala. Před očima mi kromě krás údolí Wachau vyvstávaly představy, že jsem v cíli a na masáži nebo že se válím v někde v Karibiku na pláži nebo že probíhám rozkvetlou třešňovou alejí nebo že jsem na nějaké letní zahradní grilovačce....Samé krásné představy mě napadaly, takže jsem fyzickou únavu dokázala překonávat.
Od 30-tého kilometru mě začaly hrozitánsky bolet nohy. Ta bolest byla chvílemi až nesnesitelná. Ale byla to taková zároveň „zdravá“ bolest způsobená dlouhotrvajícím pohybem. Záda byla v pohodě, kolena v pohodě, achilovka v pohodě, kyčle v pohodě – nebyl důvod neběžet dál. Neustále mě také motivovala skutečnost, že průměrný čas na kilometr jsem bez problémů schopna udržet kolem 6-ti minut. Kolem 30-tého kilometru ale přišla i drobná zrada na trati v podobě asi dvoukilometrové vracečky. To se mi teda vůbec nelíbilo, bylo to hodně frustrující a zpomalující. Ale jinudy se běžet nedalo...
Přibližně 36-tý kilometr přinesl milé překvapení. V protisměru jsem zahlédla dvojici vysmátých běžců. Byl to náš Sokolík alias Versace alias Ampérek a Danuš. Protože jim zdravotní stav nakonec znemožnil běžet celý maraton, rozhodli se dát alespoň zdravotní výklus a morálně mě podpořit. To se jim povedlo, protože koho by nepotěšily zcela jistě pravdivé hlášku typu:“Lenko, běžíš lehce a hezky...Lenko jseš dobrá, to dáš....Lenko,pořád to držíš pod 6-ti minutami na kilometr...“.
Přede mnou se objevil tolik vytoužený Krems. Městečko se začalo stále více přibližovat a pořád ještě s Danuš a Sokolíkem v patách jsem narazila na ukazatel s číslem 40 km a mě začalo docházet, že ten maraton už asi skutečně doběhnu. Začala jsem předbíhat další a další běžce. Začaly mnou cloumat emoce. Do tohoto rozpoložení jsem na trati potkala našeho Halloottu, který nám předal českou vlajku a samozřejmě spoustu povzbudivých slov.
A najednou to bylo tady. Cílová rovinka a cílový oblouk s časomírou. Vzala jsem svým parťákům vlajku, zvedla ji nad hlavu a začala sprintovat, předběhla jsem ještě jednu běžkyni a se slzami v očích jsem proběhla cílem. Moderátor závodu zahlásil : „Lenka Wagnerova, Czech republic“ a já byla úplně hotová. Brečela jsem štěstím, dojetím, únavou. Byla jsem na sebe moc hrdá – mamina na mateřské, co se urvala a zaběhla si maraton...To se nedá popsat, ten pocit....V cíli jsme se všichni objímali....necítila jsem žízeň, hlad, zimu...Jenom jsem si vychutnávala svoje „vítězství...“
Po celou dobu maratonu na mě nepřišla žádná krize. Jedinkrát se mi neudělalo špatně od žaludku, vůbec se mi nemotala hlava, nepřepadl mě hlad ani žízeň. Přičítám to tomu, že jsem na každé občerstvovací stanici nejen pila a jedla, ale také zařazovala minutovu pěší chůzi a tím si odpočinula. Psychicky jsem na tom byla fantasticky, můj šestý smysl mi po celou dobu závodu říkal, že do cíle doběhnu. Ve chvílích té největší velké únavy jsem vzpomínala na Dana Orálka a jeho ultraběh v Údolí smrti. Zdůrazňovala jsem si, že jsem se na tom rozhodně lépe, že 42 kilometrů je v provnání s jeho závodem „brnkačka“ a že stejně nemám jinou možnost, než do cíle doběhnout.
A pak už jen zbývaly příjemné povinnosti – vrátit čip, vyzvednout si tašku s oblečením, něco sníst a vypít, podělit se o dojmy s ostatními MK Seitlovci. A relaxovat! Pořadatel totiž všem závodníkům zařídil volný vstup do bazénu, takže jsme si šli všichni trošku zaplavat, ale hlavně se naložit do vířivky...Po bazénu jsme se zcela mimo zásady zdravé výživy v restauraci nacpali guláškem ( s dvěmi knedlami, ja – ale velikými), zapláchli to pivem a odkouleli se do kempu. A slavilo se... HODNĚ!!! Dorazili za námi i karvinští Černí jezdci Peťa Wala (běžel půlmaraton), Peťa Karkoška (běžel maraton) a rybnický Gregorz Wnuk (běžel maraton). Jako první padla za vlast meruňkovice-jak vyhodnotil její exmajitel Ultralibor, litr bylo málo. Následně došel sekt – taky ho asi bylo málo (mea culpa). Piva bylo hodně, takže zůstalo. Po stránce pitného režimu musíme tedy rozhodně do příštího zahraničního maratonu provést několik zásadních logistických úprav.

Wachau maraton - tak jsem zpátky (den první)



Je sobota 9:00 a my vyrážíme na cestu


Tak takový krásný výhled jsem měli v kempu




Naše provizorní obydlí



Pastapárty


Já nevím, čím začít. Od neděle, konkrétně od 14:11:37-té hodiny jsem v zajetí endorfinů. Doběhla jsem do cíle svůj pátý maraton. Zároveň to byl můj první maraton od roku 2008, první maraton od narození Markétky. V říjnu 2008 jsem do cíle Ostravského maratonu dobíhala s časem 4:04:44. Letos 19.září jsem v rakouském Kremsu 42,195 km zaběhla s časem 4:11:37. Nebylo to pod vysněné čtyři hodiny. Ale to je mi kupodivu úplně fuk. Mám za sebou krásný závod, krásný víkend a „dlouhej flám“ s oddílovými kolegy.
Podotýkám, že po mém fiasku na půlmaratonu v Třebovicích 28. srpna, jsem k celému maratonu přistupovala s obrovskou pokorou a respektem. Došlo mi, že to není jen tak obyčejný běh, ale velký zápřah pro tělo i mysl. Rozhodla jsem se nestresovat žádným vysněným cílovým časem, ale celý závod si hezky užít, kochat se okolím, popovídat si s běžci a doběhnout do cíle v pořádku a ve zdraví.
O Wachaumarathonu jsem se poprvé dozvěděla v období svých běžeckých začátků, tedy někdy v roce 2007. Četla jsem o něm v nějaké knize o běhání, kde byl zařazen mezi nějkrásnější maratony světa. Tehdy jsme si svým kolegou Ultraliborem řekli, že ho „někdy dáme“ a zapsali si ho do pomyslné termínovky.
Letos na něj uzrál čas poté, co se nám nezdařila registrace na Marathon du Medoc. Na schůzích MK Seitl jsme o Wachau s Liborem mluvili tak dlouho, až projevili zájem další a další kolegové z oddílu, takže v sobotu 18.9. jsme v 9.00 z Ostravy vyjížděli ve složení Lenkačlenka, Danuš, Ultralibor, Andy, Hallootto, Sokolík, Radúz a Laďa.
Optimistická nálada se nás všech držela už od počátku cesty. Vůbec jsem byli vybaveni – na sobě jsme měli klubové soupravy, na hlavě čepice Czech Republic a českou vlajku v tašce. Naše auta zatížily nejen iontové nápoje, energetické tyčinky a gely, ale také různé Radegasty, Ostravary, Kozlové, meruňkovice i nějaký ten sektík – to vše pro případnou oslavu.
Jelikož jsem zocelení atleti a nikoli nějaké padavky, rozhodli jsme se pro přespání v kempu na břehu Dunaje ve vesničce jménem Rossatz. Předpokládali jsme, že v půli září a na jihu by ještě nemuselo mrznout a sněžit. Kemp na nás zapůsobil sympaticky, z našeho místa byl krásný výhled na Dunaj, Krems a zříceninu hradu. V době našeho příjezdu jsme byli jediní stanující. Všichni ostatní návštěvníci kempu obývali karavany (předpokládám, že vytápěné).
Sobotní odpoledne a večer jsme po postavení stanů strávili v městečku Krems. Vyzvedli jsem si startovní čísla, na pasta párty zaplnili žaludky těstovinami a ochutnali místní burčák a pivo. Prošli jsme si město a pomalu se dostávali do závodní atmosféry. Pořád jsem vtipkovali a byli v absolutní pohodě. Naši náladu ovšem poněkud zhoršila skutečnost, že zdravotní potíže nedovolily postavit se na sart závodu Daně a Sokolíkovi. Oba to však nesli velmi statečně a po celý víkend nás zásobovali povzbuzováním a slovy obdivu!
První noc ve stanu byla celkem příjemná. Vzhledem k tomu, že bylo oblačno a zataženo, neklesla teplota vzduchu pod nějakých 10C, takže jsem spali celkem nalehko. Já jsem tedy usnula až kolem půlnoci a vzhůru jsem byla už v šest hodin ráno, ale z hlediska matky ročního a v noci „bantujícího“ batolete pro mě šest hodin nepřetržitého spánku představovalo vydatné osvěžení.

neděle 5. září 2010

Podporuji Ostravu


Podporuji Ostravu 2015.


Protože v ní žiju.



Protože je v pohybu.


Protože je rázovitá.



Protože je krásná



Po celých 125 kilometrů štafety podporuji Ostravu, ať porazí Plzeň a titul Evropské hlavní město kultury 2015 získá.

Protože v ní žiju. Protože se mění k nepoznání. Protože je v pohybu. Protože je rázovitá. Protože je krásná...

S kolíkem Kulakem napříč Ostravou. Štafeta 2015, den druhý.


Martinov-poprvé se to "zvrhlo"



Sfárali jsem v Hornickém muzeu



V Michálkovicích jsme projevili slabost pro
uniformy



Vbíháme na Masarykovo náměstí



A štafeta je na náměstí, na pódiu, má za sebou
125 kilometrů. Konec!

Páteční ráno nám nenachystalo optimistický start. V 8:00 hodin v Porubě pršelo a obloha nevypadala, že toho deště nechá. Přesto jsme vyběhly směr Pustkovec. S Libou a Danou jsme tzv. „drbny“ , klábosily jsme a nevnímaly, jak nám 4-kilometrová trasa ubíhá. Ono nám totiž navíc cestou teklo do bot a běžely jsme proto svižně.
Radniční tamtamy patrně fungují rychle a pověst o naší „nenažranosti“ nás předchází, neboť hned na radnici v Pustkovci se podávaly výborné koláče. A mohli jsem se všichni na chvilku schovat před deštěm. A uschnout.
Z Pustkovce vedla cesta do Krásného pole a pak směr Plesná. A v Plesné se počasí umoudřilo, přestalo pršet a tak jsme se mohli kochat nejen pěknými dřevěnými sochami, ale i zpěvem dítek z mateřské školky. Děti se vůbec nestyděly, měly radost, že se můžou předvést a nám všem se to moc líbilo.
Z Plesné se už naprosto pohodově běželo do Martinova. A tady se to poprvé zlomilo...Martinovský starosta dospěl k názoru, že nás cestou může přepadnout ledasjaký bacil a proto jsme poprvé „vypálili červa“. Vážně jsme to dělali pro dobro věci, protože jsme nemohli připustit, aby náš tým oslabila nějaká infekce.
Přes zastávky v Třebovicích, Hošťálkovicích a Lhotce ( všichni starostové nás vřele přivítali a hojně pohostili) vedla naše běžecká pouť do Petřkovic. Tady mě na náměstí čekal fan klub, tedy jeho rodinná část, což bylo milé překvapení. Současně byly Petřkovice i první „exkurzní“ zastávkou. Kromě přivítání na radnici nás totiž čekalo i Hornické muzeum, kterým probíhala i část běžecké trasy. Velmi stylově kousek její části vedl i podzemím, museli jsme tedy nasadit helmy a „sfárat“. V Hornickém muzeu jsem coby správný Ostravák byla už několikrát, ale se štafetovým kolíkem a ve společnosti atletů poprvé. Po vyfárání překvapení nebralo konce. Tak nejprve hornická svačina – chléb se sádlem, škvarkami a cibulí a pak to zapláchnout hornickou vlajkou. Vlajka je barvy černé a zelené. Zelená symbolizuje povrch, trávu a černá je zem a uhlí. Převedeno do tekuté formy rovná se velká „štamprdle“ a v ní dole zelená a na ní fernet. A musíte to vypít, protože je neslušné odmítnout hostitele. A určitě je to po tom sádle a škvarcích zdraví prospěšné.....Navíc - kdo nemaže – nejede.
V Hornickém muzeu jsme nabrali mírné zpoždění a bylo nutné časovou ztrátu dohnat. Proto byli z našich řad vybrání nejrychlejší běžci – Petr, Versace Sokolík a Ultralibor. Běželi jako vítr, takže na náměstí Sv. Čecha v Ostravě - Přívoze jsme byli téměř včas a mohli se k nám přidat děti ze základních škol. Bylo znát, že čekání neholdují, protože jakmile dostali povel ke startu, urvali se a pádili. Na radnici Slezské Ostravy už s námi ale nedoběhli.
Ze Slezské Ostravy jsme se mírným stoupáním dostali až do zoologické zahrady. A tady i zrovna odpočívající členové štafety vystoupily z doprovodných vozidel a oproti původnímu rozpisu jsme přes ZOO běželi všichni. Prohlídka zahrady připomínala tak trochu nájezd japonských turistů. Byla to svižné a přesto báječné.
Služebním východem jsme se dostali rovnou do Michálkovic a naše další zastávka byla u dolu Michal. Opět jsem proběhli jeho areálem a pak nás čekalo přivítání paní starostkou, zpívaní dětí a hornická svačina s vlajkou. Už jsme byli profíci, takže jsme všichni věděli, jak ke konzumaci přistoupit. Nenabrali jsme žádné zpoždění, naopak jsem nabrali mladé hasiče, děti ze škol a běželi směr Radvanice.
Hahá, z Radvanic jsme vyběhli, aniž bychom se ubezpečili, zda jsme všichni. Nebyli, to jsme zjistili ale až na naší další pauze, tentokrát v areálu Ostravského hradu. Přiběhl Ultralibor a zašeptal mi do ouška, že jsho ho pro samé focení a „čurpauzy“ zanechali v Radvanicích na radnici. Nebyl by to ale Ultralibor, kdyby se z takové banální šlamastyky nedokázal vymotat. Zvolil nám neznámou zkratku a na hradě byl téměř dříve, než ostatní členové výpravy. Na hradě se nám věnovala paní kastelánka a vzhledem k časové rezervě jsme měli i čas k jeho prohlídce.
Štefeta se blížila ke svému finále. Přeběhli jsme přes lávku Unie a za doprovodu obrovských loutek doběhli na radnici městské části Moravská Ostrava a Přívoz. Starosta nám na štafetový kolík uvázal poslední stužku. Připojili se junioři z HC Vítkovice, neodpadli mladí hasiči a přidali se ještě další. A pak už posledních 2,3 kilometrů vedlo přes ul. 30. dubna, Stodolní, Nádražní, Čs. Legií a Poštovní na Masarykovo náměstí.
A najednou byl konec...Byli jsme plní euforie, ale taky trochu smutní, že už nikam dál nepoběžíme. Moc hezky jsme si oba dny užili, protáhli si tělo a snad přispěli k dobré věci. Teď jenom musíme do středy držet palce, aby Ostrava Plzeň porazila.

sobota 4. září 2010

S kolíkem Kulakem napříč Ostravou. Štafeta 2015, den první



Těsně před startem křtíme kolíka Kulaka


Mariánské Hory a starostka před vyběhnutím



Ostrava - jih ví, čím potěšit hladové běžecké žaludky

Starosta připnul Kulakovi další stužku a vlevo
stojící Sokolík Versace sleduje, zde vše probíhá
dle etikety



Na radnici Ostrava - jih poprvé došlo i na kulturu


Že s některými členy MK Seitl poběžím letos štafetu, jsem se dozvěděla někdy na jaře. Počátkem léta jsem už věděla, že se poběží 2 dny napříč ostravskými obvody a v srpnu jsme znali nejen přesný termín a složení štafety, ale hlavně jsme se dozvěděli, že svým během přispějeme k podpoře kandidatury Ostravy na Evropské hlavní město kultury 2015.
Před během proběhlo několik organizačních schůzek u Josífka. Náš běžecký tým ve složení Liba, Danuš, Lenka, já, Ultralibor, Sokolík, Petr a Jindra jsme si rozdělili trasu, převzali jednotné oblečky a propadli předstartovní nervozitě. I když ne tak docela - zejména ženská část štafety se zachovala chladnokrevně zodpovědně a ještě pár dní před startem si tzv. „nechala udělat hlavu“.
Štafetový běh odstartoval 2. září 2010 v 8.00 z Vítkovického stadionu. Nejprve byl ale pokřtěn štafetový kolík - po oblití vodou z Ostravice získal přezdívku "Kulak", což je údajně hornické pojmenování jakéhosi dřevěného trámu v dole. A pak to začlo - po výstřelu ze startovní pistole se přes nás přehnal roj nažhavených mlaďochů, kteří se patrně rozhodli 2 km na Vítkovickou radnici sprintovat. Náš běžecký tým v plném počtu však zachoval rozvahu a po nějaké chvíli se naše tempo ustálilo na cca 6min. na kilometr. I to se ukázalo být rychlé, takže jsme na radnici ve Vítkovicích dorazili s mírným předstihem. Aby ne, když nám po celou dobu byla v patách Policie!!! Nic jsme však nespáchali - hoši měšťáci zkrátka kus štafety běželi s námi.
Po ostužkování kolíka Kulaka jsme pokračovali skrz areál Dolních Vítkovic do Mariánských hor. Problém nám stále činilo tempo, byli jsme rychlí. Pak se však do věci vložil náš Ultralibor, předvedl nám, jak se běží stovka a my se zklidnili. Zklidnili jsem se natolik, že jsem pro samé rozjímání přeběhli kolem radnice v Mariánských Horách a museli se vracet. Na druhý pokus se podařilo a paní starostka Janáčková nám nejenže připnula na Kulaka další stužku, ale dokonce si kousek zaběhla s námi. Mariánské hory byla trasa i pro naši Danuš-vyskočila z doprovodného vozidla se Sokolíkem v zádech. Sokolík vůbec po celou dobu štafety plnil záslužnou funkci - chválil nejen sebe, ale pravidelně sděloval, že i my jsme skvělí. Nezanedbatelná je i jeho úloha hlavního imagemakera - tu nám opravil límeček, tu odstranil špínku z kalhot, byli jsem zkrátka stále jako ze škatulky. Tím si vysloužil přezdívku Versace, kterou mu už patrně nikdo neodpáře...

Mám pocit, že snad téměř nikdo z běžců nechtěl příliš využívat doprovodné vozidlo k odpočinku, stále jsme byli na trase v počtu 4 až 6-ti osob.
Z Mariánských hor vedla naše trasa na radnici Ostrava - jih. Tady se nám dostalo velmí vřelého a pohostinného přijetí. Naše srdce a žaludky zaplesaly...Všichni běžci jsou nenažraní...Clebíčky, koláčky, ovoce, voda, káva...Nic jsme se nežinýrovali a doplnili v družném rozhovoru energii. Před startem další etapy nám hezky zazpíval sbor a kolem 10.20 hod. jsme pokračovali dál. I v tomto případě si starosta kousek zaběhl s námi...
V Bělském lese po uběhnutí 15 km má dnešní trasa skončila . Spěchala jsem domů za batoletem Markétkou, takže co se dělo v Polance, St. Bělé, Porubě apod. nevím. Ale shrnu dojmy za první tři etapy: počasí bylo parádní, ani horko, ani zima, semtam sluníčko. Celou dobu běhu nás doprovázeli mlaďoši - studenti a žácí různých škol, Městkou policii jsem už zmínila, junioři fotbalisté Vítkovic, také jsem zahlédla, jak se spontánně přidali běžci v cyklodresech. Pan Horák, Policie, Hallootto nás v doprovodných vozidlem bedlivě hlídali, abychom nesešli z cesty. Zkrátka jsme si to všichni užívali a BYLO TO FAJNE!!!