pondělí 24. prosince 2012

PF 2013


4 startovní čísla v Bělském lese


Vánoční kros v Bělském lese je tradice. A letos už 25-ročník. Kdo může, chodívá si 23. prosince zazávodit na 6 km dlouhou trasu, ale hlavně se setkat se svými běžeckými kamarády a popřát si hezké Vánoce.
Takže i když mě v neděli ráno ještě poněkud pobolívaly nohy po nočním Lysacupu, zamířila jsem s celou rodinkou na start. Letos poprvé jsem si pro startovní číslo došla nejen já, ale i Robert, Anetka a prďolka Markétka.
Děti startovaly v 10:00 hodin, jejich závodní okruh měřil něco kolem kilometru. Markétka se držela za ruku Anetky, vyběhly spolu, ale pak ji přece jenom rychlejší Anetka utekla (krásně u toho běhu zvedala nohy, narozdíl ode mě má styl J ).
                                           Anetka má styl

Takže jsem jí jako parťák zůstala já. Nejprve plakala, že chce Anetku. Pak se rozhodla běžet. Po nějaké chvíli prohlásila, že jí bolí nožičky a chce nést. Pak zase chtěla chodit, hned na to běžet. Střídala jeden styl za druhým. Hlavně ale soustavně mluvila...nakonec to „dala“ za 10 minut a něco. Potlesk v cíli se jí každopádně moc líbil.

                                             Markétka svůj styl teprve hledá :-)
                                         

V 10.30 startoval hlavní závod na 6 km. Myslela jsem si, že to bude na pohodu. Že si to s Robertem odklušeme a ještě stihneme konverzovat. Nakonec nás strhnul dav a já běžela na krev. Alespoň jsem měla takový pocit. I když plíce zvládaly, nohám se nechtělo...to ta Lysá...Bojovala jsem tedy hlavou, všechno je to o hlavě a silné vůli. Navíc mě povzbuzovaly holky i s babičkou J
Na cca 4,5-tém kilometru bylo jasné, že Robert bude rychlejší. Měl ještě plno energie. A skutečně mě poprvé v životě „dal“. Nakonec ani já jsem z času 29:47 nebyla zklamaná. Není na téhle trati sice můj nejlepší, ale ani nejhorší.
                                            Robertova rychlejší "padesátosmička"
                                      
V cíli nastala vánoční pohoda. S ostatními běžci jsme si navzájem ochutnávali cukroví, pili svařák, fotili se...Bylo to moc fajn.
                                              Oceláci v cíli 

Na závěrečné vyhlášení U Bohuše jsme sice s rodinkou dorazili o něco později, ale i tak Anetka s Markétkou dostaly diplom s čokoládou, což je snad povzbudilo do dalšího závodění . Od pubošky Danuš jsem se dozvěděla, že si zaběhla o necelé dvě minuty a hlavně S ROZVÁZANOU TKANIČKOU osobák. Jestli chcete, zeptejte se jí na detaily. V sobotu tuto historku vykládala asi 30x a tudíž ji má vypilovanou k dokonalosti JJJ.
Na chvíli jsme ještě u Bohuša společně poseděli. Pořád ještě nemám umytá ta okna..ale jak řekla Danuš: „z Bělského lesa jsem se ještě v běžeckém stavila pro pár věcí v obchodě. Tam jsem viděla ty utahané a uhoněné  ženské s plnýma taškama, jak valily domů – vařit a vypulírovat bytečky, aby pak na Štedrý den vyčerpaně padly do křesla...No a  my máme ten běh, endorfiny a  spoustu energie“

sobota 22. prosince 2012

Kašlete na okna...běhejte LYSACUP :-)


Letos zažívám tak pohodovou předvánoční atmosféru, jako už dlouho ne.Všechno tak krásně plyne...cukroví napečeno, dárky zabalené, kapr naporcován, dokonce i adventní věnce a svícny jsem vyrobila. No okna teda umytá nemám, ale to je mi vážně šumafuk...
Existuje ještě něco, čím vánoční atmosféru ještě umocnit? Nějaký prožiteček v podobě endorfinů? Po dnešku vím, že existuje. Říká se tomu  Lysacup a jeho noční etapa z Ostravice v délce 6,8 km s převýšením 879 metrů.
Dlouho vypadalo, že se na start postavím sama, jen s kolegou z práce, kterého přezdívám Rychlonožka. Pak mi asi hodinu před odjezdem zavolala věčná puboška Danuš, že by teda jela a s ní i náš aktuálně hladce oholený LD. Páni, jakou já měla obrovskou radost a tak když mě Danuš po 15-té hodině nabírala svým „tankem“, vesele jsem hlaholila.
Ve Frýdku jsme naložili Rychlonožku a byli jsme komplet. Start této etapy byl v 16.30 od železničního přejezdu v Ostravici, což nám poskytlo příjemný komfort v podobě zázemí v hotelu Freud-mohli jsme vyčkávat v teple.
Trochu odbočím. Ukecala jsem letos Ježíška, aby mi na dnešní etapu zapůjčil čelovku Mammut, kterou mi oficiálně nadělí až v pondělí. A jak byl tak v dobrém rozmaru, zapůjčil mi i své trekové hole. To abych mu v pořádku doťapkala domů.
Start se opozdil jen o pár minut.To bylo něco – cca 300 lidí a spoustu světýlek z čelovek a odlesků z reflexních prvků na oblečení. Zamávala jsem Pubošce, která zvolila tradiční metodu start – cíl, LD jsem v jeho rychlosti ani nepostřehla a cca počáteční jedenapůlkilometr jsem běžela s Rychlonožkou. Někde za transformátorem mi utekl, ale dá se říci, že asi tak do 3-kilometru jsem lehce klusala. Poté, co mě právě na onom 3-tím kilometru předběhl Dědek Beskydský (kterému už údajně srostla žebra), přešla jsem do rychlé chůze. Musím přiznat, že s hůlkami se šlape lépe.
Byla to nádhera,kousek pod Lukšincem se šlo takovou zasněženou plání. Čelovky osvětlovaly sníh, který se třpytil jako tisíce malých drahokamů. Poprvé jsem zahlédla vysílač na Lysé Hoře. Vzduch tak nádherně voněl, po ostravské inverzi ani stopa. Záměrně jsem si nebrala MP3 přehrávač, takže jsem vnímala i všechny zvuky. Chvílemi padaly drobné sněhové vločky. Ježíš na tom světě je tak krásně...
Rychlá chůze mi sedla. Zdálo se mi, že mi Garminy pípají jeden kilometr za druhým. Za tmy cesta skutečně utíká daleko rychleji. Vůbec jsem nepociťovala únavu. Přede mnou jsem viděla světýlka, za mnou světýlka. Chvilkami jsem se zastavila, abych se pokochala tou krásnou kolem mě. Inverzní počasí způsobilo,že vrcholky okolních kopců vystupovaly z mlhy.A jak krásně se mi dýchalo...
Cca 2 kilometry pod vrcholkem se začaly objevovat úseky, které značně podkluzovaly. Cestou nahoru jsem ale dokázala případným pádům zabránit.  A pak jsem najednou byla nahoře.Minula jsem dvojici namakaných kluků, kteří poté, co mě minuli, pronesli „Ty jo, voni ještě někteří běží?“Odpověď druhého „Nee, to jsou už jen túúúúristi“ J To mě pobavilo. Asi jsem vypadala velmi pohodová. Tak jsem poslední desítku metrů doběhla, abych se vzápětí při odevzdání čipu dozvěděla, že se nemusím bát, že určitě nejsem poslední.
No tak jo,ten mobil zas tak bohovsky dobře nefotí. Ale fakt jsem to já....

Na vrcholu Lysé Hory panovala téměř bezvětří. Okolojdoucí turista mi na mou prosbu udělat foto alespoň mobilem, zahlásila jsem se textovkou manželovi, že jsem to za 1.20 hod. dala a rozběhla se dolů. No cesta dolů mi už dala zabrat. Asi tak pětkrát jsem spadla, z toho jednou hodně bolestivě a na kamenech si narazila loket, zápěstí, prdelu a koleno. Chvílemi jsem běžela úplně sama. Musím pochválit Mammuta. Svítil hodně kvalitně, i na turistickou červenou značku.I tak jsem dvakrát pro jistotu zastavila a počkala na docházející skupinku Lysacupistů, abych se neztratila.
Po 19-té hodině jsem dorazila do Freuda, kde už čekali Puboška, LD a vzápětí  i Rychlonožka. Endorfiny námi  cloumaly, mám pocit, že jsem dnes večer prožila pohádku. A pravou adventní atmosféru...i s neumytými okny. Endorfiny jsme patrně nakazily i paní servírku, která si se zaujetím vyslechla naši krátkou reklamní vsuvku na téma bezvabeh.cz

     Prý jsme si s Danuš podobné...no alespoň prdlé jsme tak nějak stejně

A pak už jen rychlá cesta domů. Markétce jsem stihla před usnutím odvykládat Červenou karkulku (šla Karkulka někdy Lysacup?), zazpívat 4 ukolébavky a poté i ona pod návalem mých endorfinů lehce usnula. A endorfiny patrně zapůsobily i na brambory, které jsem dala vařit na bramborový salát. Uvařily se nečekaně rychle, dalo by se říci, že v osobáku J.

Někdy nám ta Ostrava dává zahulit...zvýšený obsah popílku v ovzduší...kriminalita...nezaměstnanost...Zato ale máme coby kamenem dohodil Beskydy. A tam Lysou horu...Lysacup...BEZVA BĚH J

neděle 9. prosince 2012

Bezva Rybnik...a bohužel i smog


Tento víkend byl na běžecké události opravdu bohatý. V sobotu se běželo na Pustevny a dnes další z etap Lysacupu. Anebo pohodový běh kolem „rybníku v Rybniku“. Zvolila jsem pohodu. V Rybniku jsem už totiž neběžela více než rok.  A v Polsku závody dělat umí, i dnešní 11,5 km dlouhý „Bieg wokol zalewu“ to potvrdil.


Jen to počasí...Příroda nám  nadělila mrazivo a Mittal Steel společně s lokálními znečišťovateli vzduchu – alias domkaři topícími si snad starými pneumatikami – smogovou situaci.  Naštěstí téměř celých 11,5 km v Rybniku vede  lesem, kde už bylo „dýchatelno“.  Vlastně jen první kilometr nebyl schovaný pod stromy. O to více byl zajímavý pro fanoušky techniky, neboť běžcům bylo umožněno běžet skrz areál rybnické elektrárny...
Taktika pro dnešní den byla jednoduchá. Běžet tempem mého manžela. Chtěli jsme si totiž před koncem roku ještě jednou zazávodit. S obdobnou  myšlenkou nastoupili  na start “Černí jezdci“, tedy  Viktor s manželkou Kamilou z konkurenčního PK SAK Karviná. Viktor vracel Kamile její podporu během etap Lysacupu. Naše skupina si báječně sedla nejen tempem,ale i poctivým dodržováním Gallowayeových chodeckých přestávek a vhodně zvolenými konverzačními tématy J.
Veliký kus cesty s námi běžel  Dědek Beskydský. Dědek je drak. Už asi měsíc má zlomená žebra,ale závislost na běhu u něj vítězí nad bolestí . A tak své polámané tělo nastartoval k pohybu i dnes. Běžíte-li s Dědkem, máte o zábavu VŽDY vystaráno. Zásoboval nás veselými historkami ze života a prokládal to vtipy. Asi tak na desátém kilometru jsme Dědkovi trošku odběhli,  což se možná mohlo jevit poněkud nekolegiální, nicméně už nám začínaly zimou poněkud tuhnout nohy a bylo třeba je rozbíhat.
 Do cíle naše čtyřčlenná skupinka doběhla s úsměvem na rtech a ruku v ruce. Myslím, že jsem se ani nezadýchali, což koneckonců v tom nepříznivém počasí bylo jedině dobře.


Co se mi na Rybniku moooooooooooooooooooooc líbí,  je občerstvení v cíli. Čajíček, káva, voda, sušenky...ale hlavně BIGOS. Je to mé nejoblíbenější polské jídlo. Mám ho tak ráda, že se mi i zdálo, že jsem ho dostala málo...klidně bych snědla i pět regulérních porcí...taková je to dobrota.
Nedílnou součástí vyhlášení závodu je pokaždé i tombola. Dnes se obzvláště vydařila. Vyhrála jsem karton plnotučných mlík. Tím jsem se předzásobila asi tak na 5 dní dopředu, moje mladší dcera Markétka je  mlékosajka obecná. Robert vyhrál menší termotašku. Po bližším prozkoumání jsme zjistili, že se do ní vleze přesně 6 vychlazených piv. Čili ideální na letní turistiku J. Kamila vyhrála plyšovou hračku. Co  s ní potomka zatím nemajíce? Darovala ho mé Markétce (Ó to bylo posléze doma radosti...tedy až do doby, než se o hračku porvala se starší Anetkou).
 Nicméně vrcholem tomboly byl malý vánoční stromeček, který jsem vyhrála na závěr. Báječně se bude hodit holkám a křečkovi do pokojíčku.  


Ráda si v Rybniku zase něco zaběhnu. Protože mě dnešní den naladil správnou předvánoční pohodou. A protože (jak už jsem psala na začátku) v Polsku zkrátka závody umí J