Ostravský maraton - jak jsem se nechala vyprovokovat

Však ony nás tu srandičky přejdou, před startem je každý geroj

A vyběhnuto jest

Na trati bylo třeba se usmívat, protože fotgraf číhal za každým stromem

Když je v kategorii 35-39 let málo bab, tak je i bedna

No tak tančíme, no a co???

Po nádherném zážitku z letošního zářijového Wachaumaratonu jsem chtěla vychutnávat běžecké prázdniny. Tu si pohodově zaběhnout jen tak pro radost tréninkově, tu si zaběhnout jen tak pro účast nějaký závod s kilometráží maximálně do 15 kilometrů. Nu ano, věděla jsem, že se 9. října 2010 běží Ostravský maraton. Ale říkala jsem si, že závod vůbec nepoběžím, maximálně si střihnu pro radost z běhu půlmaraton. Protože se ale mooooc dobře znám a vím, jak jsem opět na běhání závislá, poprosila jsem svou kolegyňku běžkyni Danuš, aby mi v případě, že bych přemýšlela nad Ostravským maratonem, dala pár facek.
  Skutečně jsem po Wachau relaxovala – bazén, kolo, gaučinkležink, lehký výběh s maximálním objemem 20 km za týden. Čili je vidět, že jsem svou NEÚČAST na nějakém dalším maratonu v roce 2010 brala maximálně vážně a zodpovědně.
  Jenže pak se stalo...Jindrovi a Pavle z našeho oddílu se narodilo první děťáko, syn Adámek. V úterý na schůzi našeho MK Seitl se hodně slavilo a diskutovalo o nadcházejícím Ostravském maratonu. Dala jsem se do diskuze s naší Danuš, Raduzem a AVSokolíkem (čili zdravým jádrem skupiny Forresti) a všechna předsevzetí šla do kytek...Místo, aby na mě Dana dohlédla a vyhnala mi maraton v roce 2010 z hlavy, ukecala mě, ať si ho zaběhnu s ní. Že se sama bojí, že potřebuje podpořit. No a já ji na to kývla, předpověděla jsem jí čas pod čtyři hodiny a stvrdila to sázkou o láhev rosé sektu! Současně jsme s Forresty vymysleli taktiku, jak Danu hned zkraje neuvařit-měla jsem jí až do půlmaratonu krotit a držet na čase kolem 5:45 na kilometr a pak ji pustit.
  Středeční ráno přišlo vystřízlivění, ale už bylo pozdě....Sliby se mají plnit. Odpoledne jsem se sešla s s Forresty na 8-mi kilometrový výklus v Bělském lese, během kterého jsme se zdravě hecovali a mi došlo, že v sobotu můžu klidně běžet, protože vlastně o nic nejde. Nejsem přece profi běžec na olympiádě, jsem jen ryzí a nadšený hobík. Nechtěla jsem přece běžet na žádný čas, chtěla jsem si prostě zasportovat, vidět se se spoustou známých, mít radost z pohybu a být u toho, když se z Dany stane maratonkyně. 
  Přiznávám, že Ostravský maraton není můj nejoblíbenější. Běží se totiž 7 okruhů po 6-ti kilometrech a já raději běžím z bodu A do bodu B anebo jeden velký okruh. Ale je to domácí závod a pořádá ho náš klub. A uspořádat jakýkoli závod není žádná legrace a my tu nejsme od brblání, ale od běhání...
  Na sobotu jsem měla připravených spoustu konverzačních témat, aby nám s Danou ten závod hezky utíkal a my nevnímaly narůstající kilometry. Ale sotva maraton odstartoval, byla Dana pryč. Vystřelila jako tryskomyš za svým maratonským snem v doprovodu šťastného novotaťky Jindry. A já si jen tak klusala, potkávala známé tváře, prohodila s každým pár slov, usmívala se a těšila se do cíle ve vyrovnaném tempu kolem 6-ti minut. Co 6 kilometrů na občerstvovací stanici jsem se pořádně napila, schrupla kousek čokolády, rozinky a piškot a běžela dál.
  Po 30-tém kilometru mě začaly bolet nohy. Konečně jsem si vytáhla sluchátka a do uší pustila něco povzbudivého. Ale nebyla to nakonec hudba, která mě do dalších 12-ti kilometrů navnadila. Byla to zpráva o tom, že Laďa Dvorský konečně doběhl s časem pod tři hodiny. Že doběhl za 2:55. Já jsem si radostí dokonce poskočila a zavýskla jsem, moc dobře vím, jak dlouho se o zdolání této hranice pokoušel. V začátcích sedmého kola, možná někde na 37-mém kilometru, jsem se v protisměru minula s Danuš. Běžela do cíle. Mrkla jsem na hodinky a bylo mi jasné, že to bude hluboce pod čtyři hodiny. A dostavil se další nával euforie. A aby toho nebylo málo, na trase se objevili dva moc milí fanoušci – manžel s malou Markétkou, která se na mě smála jako sluníčko a mávala a mávala.
  Na 40-tém kilometru jsem už ale byla opravdu unavená a žíznivá . V tom – kde se vzal, tu se vzal. Nikoli princ na bílém koni, ale cyklista v oranžovém trikotu. Nevím, jak se jmenuje (je to ten BOBiká z komentářů???). Zvolal: „Lenko, asi 300 metrů před tebou je Dědek Beskydsky. Toho dáš, přidej“. A dal mi napít vody. Tak jsem poslechla, zrychlila a nechala Dědka za zády. Pak jsem za povzbuzování onoho cyklisty doběhla a předběhla dalšího běžce a pak ještě dalšího a najednou koukám, že je přede mnou Jindra. Tak jsem do toho cíle doběhla s ním. Najednou se únava ztratila, jako vždycky v cíli. To je tak fantastický pocit a je úplně jedno, že čas je nic moc (4:18).
  Začala smršť. Danuš byla rozjuchaná, Laďa byl rozjuchaný, Raduz byl také rozjuchaný, na Masarykově náměstí bylo plno lidí, slunko svítilo, kofolu čepovali, pivo čepovali, gulášek se rozdával, všichni se usmívali, Markétka tleskala, fotilo se, skákalo se, kříčelo se, tančilo se (no spíš jsem jen vrtěla zadkem do rytmu hudby )

  V úterý na schůzi bude asi opět veselo. Ale žádné sázky už uzavírat nebudu, to slibuji !!!

  Ponaučení a předsevzetí do budoucna: 1) přinejmenším do března 2011 žádný maraton nepoběžím 2) nepoběžím, ani kdyby se jakémukoli členovi MK Seitl narodila paterčata 3) nepověřím Danuš, aby mě od účasti na maratonu zrazovala 4) becherovka a whisky lámou jakákoli předsevzetí 5) Danuš mi dluží Bohemia sekt rosé za prohranou sázku 6) když je nejhůř, objeví se cyklista 7) a fakt už to příště musí být POD ČTYŘI!!!!