Jsem fanynka Rohálovské desítky.Forever.

                                             2 "atletky" a 1 ATLET

                                             Zdravé jádro Bezva běhu

                             100 metrů před cílem, pár vteřin před "kolapsem":-))

Za měsíc leden a únor se mi zatím úspěšně daří plnit předsevzetí. Zvolnila jsem. Neběžela jsem žádný závod. Věnuji se i jiným aktivitám, než běhání. Ale Rohálovskou desítku jsem si ujít nenechala. Moc jsem se těšila. První závod sezóny. První otestování formy.

Zážitkem je už samotná jízda na závod. Vedou se silácké řeči a pojídá se. I když jsem měla sebou vydatnou svačinku, čokoládovým loupákům od parťačky uřvané Danuš jsem neodolala. Taky jsem se nalévala kávou, ionťáky a různými energetickými drinky. Plánovali jsme závody v roce 2012, rozebírali jsem krizi středního věku, zkrátka nám ta cesta utekla rychleji než v loňském roce.

Prezentace krásně odsýpala, nikde jsme zbytečně nečekali, nikde nevládla anarchie. S optimismem mi vlastním (že tentokrát už v tombole MUSÍM něco vyhrát) jsem si dokonce zakoupila i několik lístků do tomboly. Nakupovaly se i běžecké boty, protože pořadatel Ondra Němec provozuje v Prusinovicíh bezva zásobený obchod.  Potkávali jsme známé. Fotili jsme se. Loni se se mnou a Danuš zvěčnil Pivrnec Petr Urban, letos Imrich Bugár. A tak nám hodiny zbývající do startu krásně utekly.

Rohálovská desítka je těžký závod. Terén je hodně zvlněný, občas hodně fouká – samozřejmě, že v protisměru. Zároveň má spád. Oběhnete menší okruh a najednou jste na 4-tém kilometru.  Pak už to odsýpá, i díky tomu, že je každý kilometr na trati značený.

Zase se mi zadařilo běžet s Rejžou a „Černým jezdcem“ Jirkou. Kluci jsou vážně frajeři, dělali mi protivětrnou stěnu! Zároveň mi Rejža vydával pokyny. Na prvním kilometru mi sdělil, že „támhle před námi je Laďa Matysík. Toho dáme na prvním kopci. Kopce ti jdou.“  Jinak mě ale asi tak první  tři kilometry krotil, abych nepřepálila. Volil vtipnou, občas si protiřečíčí  formu, např. „Běžíme zvolna, začneme to drtit od obrátky. Danuš to určitě zase přepálila a je už na 8-mém kilometru“. Na můj dotaz v Tučapech, zda se můžu napít, odpověděl že „už je to do cíle kousek, to nemá cenu. Vypadla bys z tempa. Hm, anebo se napij“. 

Myslím, že má Rejža radost, že ho alespoň někdo tak oddaně a bezmezně poslouchá, že k němu někdo vzhlíží a slepě ho následuje. Na 6-tém kilometru zavelel přidat a to už se nedalo nad ničím jiným, než během, přemýšlet.  Kopec nekopec, musela jsem držet tempo, které nasadil. Někdo říká, že nejhorší je kopec v Tučapech. Není to pravda. Nejodpornější, nejhnusnější, nejdelší na světě je kopec na cca 8-mém  kilometru. To jsem i přemýšlela, jestli nemám zvracet. Na to mi ale Rejža řekl, že komu není během závodu do zvracení, ten běží pod své možnosti. A jak pomáhal Jirka – odečítal zbývající metry – „vydrž, ještě 500, 100, 50, 20 metrů a jsme nahoře…“ Ceduli označující 9.-tý kilometr jsem považovala za přelud, ani se mi nechtělo věřit, že už to mám za sebou…

Ale v cíli všechna únava opadne a já jsem hrozně moc radovala ze svého  času. Zlepšila jsem se oproti o minutu na 51:32 (původně jsem myslela, že to bylo o dvě minuty).  Subjektivně cítím více energie. Ale subjektivní pocit nestačí, je třeba výkony změřit stopkami. Vychází to skvěle! Loni dosažený čas začínal padesátdvojkou, ten letošní padesátjedničkou.

Samou radostí jsem vyklusala pozávodních 2,5 kilometrů, trochu se protáhla a po sprše se zaslouženě přesunula do fronty na guláš, pivo a kofolu. Pak přišla chuť na něco sladkého….ten nanuk chutnal skvěle. V patách Danuš, je také věčně hladová mlsná koza.

Nestála jsem na bedně a ani v tombole jsem nic nevyhrála, ale vyhlašování závodu jsem si užívala. Bylo totiž třeba pořádně zatleskat klubové kolegyňce Petře Pastorové za její vítězství. V ženách a ve své kategorii o minutu porazila Petru Kamínkovu. Veni, vidi, vici.

Ovšem asi úplně nejveselejší byla cesta autobusem zpátky. Naše vozidlo hromadné veřejné dopravy navrhuji přejmenovat na MK Seitl PÁRTYBUS. Koštovala se slivovice a šampus. Peťa Pěchula sice nabízel ještě nějaký likér, ale do toho jsem už nešla. Mám pud sebezáchovy. No a tradičně jsme s Danuš ládovaly sýrové tyčinky zn. Havlík. Je to už tradice. Ale tyhle tyčinky jsou nejlepší na světě. Dají se jíst místo snídaně, oběda i večeře J.

Pořadatele Rohálovské desítky musím opět pochválit. Za startovné 150 Kč jsme dostali dobře zorganizovaný závod, zázemí se sprchami, ponožky zn. Asics, keramickou pokladničku (už si do ní ukládám na letenky na San Francisco Marathon 2015) a gulášek. Jako bonus ideální  slunečné počasí s teplotami nad nulou. Jen ten vítr by Ondro příští ročník nemusel tolik foukat J!