Pardubický vinařský ½ maraton…KOMETA!!!...SVATBA a TVARŮŽKY

 Rok se s rokem sešel po nevydařeném Hervis ½ maratonu jsem se nemohla 14. dubna dočkat Pardubického vinařského ½ maratonu.

Pojala jsem závod jako rodinný výlet, započítávám-li do tzv. „širší rodiny“ i zdravé jádro MK Seitl. Tentokrát jsme nejeli Danuščiným tankem. Tentokrát se jako řidič obětoval Jindra se svým 9!!! místným transportérem.

V Pardubicích jsem chtěla i tak trochu provokovat – poté co z bojů o hokejový mistrovský titul vypadly Vítkovice, stala se ze mě fanynka Komety Brno. V Brně jsem studovala, v Brně jsem žila a mám ho zkrátka pod kůží. Šatny a prezentace byly v objektu stadionu HC Pardubice. A tak jsem si sem tam zakřičela: „Kometááááááááááá“…pauza a znovu: „Kometáááááááááá“ . To stejné na Perštýnském náměstí při čekání na start….“Kometááááááááááá“…a taky …..“Baníííííííííííííííík“.Nejedná se o znak zastydlé puberty. To je jen projev radosti ze života, já jsem si vážně do Pardubic přivezla dobrou náladu. Vždyť i to počasí dostalo rozum a tak zatímco v Ostravě pršelo, v Pardubicích vysvitlo sluníčko a nám závodníkům tak přálo ideální běžecké počasí. A když  už se letos nedočkají Vítkovice, přeji titul Brňákům.

Stejně jako před rokem jsem běžela s manželem. Měla jsem v plánu táhnout ho cca 10 až 15 kilometrů a pak se rozhodnou, co dál – zda v případě dostatečných sil zrychlit nebo to  s ním nějak doklepat. Řekla jsem si, že jeho pozornost musím odpoutat od jednotvárného běhu. A tak jsem mu předkládala různá konverzační témata. Např.: „ Co myslíš, jak dnes ta Kometa bude hrát? Já tipuji, že vyhraje 2:1“. Než se Robin rozhodl odpovědět, za zády jsem zaslechla patrně nějakého Pardubičáka:“ Hele, to jsou nějaké provokativní řeči…“. Pochopila jsem, že provokací bylo už dost a tak jsem zvolila nekonfliktní zábavná témata, např.  význam přestávek podle J. Gallowyae,  pivo – nejlepší ionťák, když už nemůžeš, představ si,že běžíš rozkvetlou třešňovou alejí, těším se už na guláš v cíli, jestli chceš, budu už potichu  a tak podobně. Jsem patrně dobrý psycholog, protože Robin nebrblal a stále běžel bez sebemenších projevů krize. Přestávky jsme dělali na každé občerstvovačce, střídali jsme vodu a ionty, takže jsem se vyhnuli křečím. Běželo se nám dobře, běžela jsem na pohodu.

Na 17-tém kilometru, čili na poslední občerstvovačce jsem pořád cítila hodně moc síly a trhnula se. Chtěla jsem  si  zlepšit loňský čas. Bylo to dobré rozhodnutí – najednou jsem začala předbíhat, zdá se mi, že  od 18-tého kilometru mě nepředběhl nikdo. Do cíle jsem tak dorazila za netto čas 1:52:52. Rychleji než loni. Robert o tři minuty později za mnou.

To se vůbec nedá porovnat s Hervis ½ maratonem v Praze. Čas jsem sice neměla o moc lepší, ale ta pohoda! Nikomu jsem nešlapala na paty, nikdo do mě nestrkal, nemusela jsem kličkovat. Co mě ale trošililinečku mrzí je jen to, že jsem nezačala zrychlovat už od začátku 3. kola, tedy od 14-tého kilometru, nedokázala jsem prodat, co jsem měla natrénováno. Na druhou stranu – půlmaratonů ještě letos bude, zatímco Roberta na trať takové délky už v roce 2012 nedostanu. A mě se moc líbilo běžet s manželem.

Je jenom škoda, že místo jednoho velkého okruhu se běží okruhy tři, to je trochu „nápor na hlavu“. Na druhou stranu už člověk po 7-mi kilometrech ví, co může od zbývajících 14-ti kilometrů očekávat a může si naplánovat rozložení sil. Můj subjektivní pocit je ten, že trať je rychlá a dá se na ní zaběhnout osobák.

Pardubice jsou zkrátka BEZVA závod.  Běžců na startu tak akorát, aby se vyhnuli vzájemným třenicím. Zároveň více než tisícovka na startu vám dává zažít atmosféru „velkého závodu“. Bohaté občerstvení v cíli – guláš, voda, pivo, káva, koláče, ovoce dostatečně zažene hlad. Věci si v šatných můžete dát do úschovy a po doběhu únavu spláchnout ve sprchách s TEPLOU vodou.

Až potud to byl hezký závod, ničím zvláštním se nevymykající. Jenže celé osazenstvo našeho vozidla se v Pardubicích připletlo na svatbu. Víš, to bylo tak… Jindra kdysi v Pardubicích působil a díky zaměstnání má v Pardubicích mnoho známých. Jedna jeho kamarádka se 14. dubna vdávala a tak ho na svatbu pozvala. A protože je známo, že svatebčané jsou velkorysí, mohli jsme přijít v počtu Jindra + 8.  Nechtěli jsme ale přijít s prázdnýma  rukama a tak jsme secvičili krátké hudební vystoupení - blahopřání novomanželům. Danuš navrhovala zazpívat to v kánonu, naštěstí se to nechala rozmluvit. Jako bonus ženich i nevěsta dostali medaile. Myslím, že na takovou kulturu do konce života nezapomenou J a výhledově jim pomůže zažehnat případné manželské krize.  Na zdraví jsme si připili vínem, dostali krabici s cukrovím a jinými dobrotami a cca po půlhodince vyrazili na cestu směr Ostrava. 

Svatební dobroty jsme velice rychle snědli a dostali jsme chuť na „cosi“ z tvarůžek. Naštěstí Mohelničák je po trase a tvarůžky tam nejen prodávají, ale i  z nich vaří a smaží různé dobroty. Já jsem si dala tvarůžky smažené, Robin si dal koleno (běžci musí doplňovat kolagen), LD  pozřel zabijačkový talíř,  Danuš tvarůžkové bramboráčky a už ani nevím, co spořádal zbytek. Každopádně nás to jídlo hoooodně unavilo a zbytek cesty jsme někteří poklimbávali. Např. já, řidič J a tak. Danuš nepoklimbávala, Danuš stále něco mlela a ty zvuky vytvářely báječnou zvukovou kulisu pro spánek, takovou ukolébavku.

Původně jsem předpokládala návrat kolem 19-té hodiny. No teď už vím, že v počtu devíti lidí je úplně zbytečně nějaký časový harmonogram vytvářet.  Na „kruháči“ v Ostravě jsme se totiž vysypali až večer kolem deváté…Ucaprtaní, ale spokojení

Nechci moc plánovat. Ale budu-li zdravá, ráda bych se na start pardubického vinařského půlmaratonu postavila i za rok. Byť jeho termín možná opět koliduje s maratonem a půlmaratónem ve Vídni. Doufám, že opět pobaží i Robert. Já si stejně  myslím, že jednou dá i ten maraton.

A protože vím, že čtenáři mého blogu jsou i rodiče, moc vám tati a mami děkuji za hlídání Anetky a Markétky – bez vás by to v sobotu  nešlo J