Faster. Farther. Easier. Helsinki City Marathon 2012 - den první

              Ne nefintím, že mluvím anglicky. Ta tři slůvka v nadpisu představují jakési motto, které měl letošní maraton ve finských Helsinkách. Rychleji, dále, snáz.

            Pro mě by měl mít ještě jedno motto : „Plním si svůj sen“. Když jsem v roce 2007 s běháním začínala, s kolegou Ultraliborem jsem si říkala: „Ty jo, v Helsinkách bych chtěla někdy běžet.Tam, co Zátopek v roce 1952 na olympijských hrách získal 3 zlaté medaile, z toho jednu z nich za maraton. Dobíhat při tom na olympijský stadion…to musí být krása…“

            Letos v červenci mi bylo čtyřicet. A tak se helsinský maraton nabízel jako narozeninový dárek. Darovat si zážitek-to je to pravé. Shodou okolností na 60-té výročí oné olympiády. Začalo se tedy plánovat, v celém MK Seitl. Ale víte, jak to chodí. Nejprve se přihlásilo 10 zájemců. I zjistila jsem letenky, ubytování, startovné,  cenu apod. Zůstalo 8 zájemců. Pak čtyři...

Den první

            Dopadlo to tak, že 17. srpna 2012 na letišti v Ruzyni čekali tři blázni. Já, Andy a Ultralibor. Poněkud nesourodá trojice – já běžec hobík a se mnou dva vyznavači heavy metalu běhající maraton o 45 minut rychleji .Ale spojuje nás nadšení z běhání, tak jaképak copak.

                                          Na Ruzyni jsme si ťukli na zdar naší cesty

            Poprvé jsem při plánování maratonu využila služeb cestovní kanceláře. SIT Travel jsem objevila na internetu celkem nahodile a když nabídla tu nejlepší  cenu, bylo rozhodnuto.

            V Helsinkách jsme přistáli odpoledne,cestou z letiště odhodili v hotelu zavazadla a zamířili si to na olympijský stadion, v jehož blízkosti se nacházelo registrační místo. Pořadatel měl vše perfektně zorganizované, bez čekání jsme dostali čip, startovní číslo a tričko. Málem bych zapomněla dodat, že my cizinci jsme jako bonus dostali až do našich schránek informační časopis.

            Olympijský stadion. Musela jsem se štípnout do ruky, abych uvěřila, že stojím u něj, koukám na olympijské kruhy a letopočet 1952. Pak socha Paavo Nurmiho – u toho jsme se všichni tři zvěčnili.

                                                        U pomníku Paava Nurmiho

Nyní trochu odbočím. Hledali jsem u sochy někoho, kdo by nás vyfotil. Kolem se zrovna nachomítal sympatický chlapík,strčila jsem mu do ruky foťák a anglicky ho poprosila, ať mě s Liborem a Andym vyfotí. Vyfotil a přitom jsem zaslechla polštinu. Dali jsme se tedy do řeči a onen Polák se nás zeptal, zda náhodou nejsme z Ostravy. Poté, co jsem mu odkývali na znamení souhlasu, následoval dotaz, zda neznáme Ottu Sseitla. Inu známe, běháme přece za oddíl MK Seitl. Běžec z Toruně ho dobře zná a vyřizuje mu pozdravy. Evropa je malá, že?

            Trochu mi chyběla předmaratonská pasta party. Nu což, těstoviny nahradilo menu v blízkémv Mc Donaldu a abychom trošičku odčinili tuto zásadní dietní chybu,  strávili jsme večer v hotelovém bazénu, kde jsme si parádně zaplavali a smyli únavu z cesty.

                                          Vše pro blaho maratonce. Vodááááááááááááá.

                                          

            Usínala jsem krásně unavená s myšlenkou na maraton. Nemusíte mi to věřit, ale už mi nešlo o zaběhnutí pod čtyři hodiny. Chtěla jsem si ho prostě zaběhnout hezky a udržet tempo na kilometr pod šesti minutami.