Halbmarathon Dresden 20. 10. 2013 – běh, radost a heavy metal :-)

Asi to vypadalo, že jsem skončila s běháním, že? Od Lysohorského čtyřlístku žádný report ze závodů, na blogu ticho a klid po pěšině a přitom v lednu tooooolik závodních plánů.

Pravda je taková, že mě poněkud zradilo zdraví. Začátkem srpna jsem byla v Dánsku na kole a poslední den, při SESTUPOVÁNÍ z kola, jsem nohou zavadila o sedátko, spadla. Noha pořád za tím sedátkem, takže koleno se nepřirozeně vytočilo do prava a křuplo, pak se nepřirozeně natočilo doleva a opět křuplo. A mě vyhrkly slzy. Jednak od bolesti a jednak mi před očima okamžitě vvvstala termínovka a s ní závody, které budu muset zrušit.

Do kytek šla má účast na Slezském maratonu, na B7, na ½ maratonu v Moravském krasu, ½ maratonu  v Ostravě a maratonu v Košicích. S diagnózou distorze kolene a natažené vazy toho zkrátka moc naběhat  nelze. Dostala jsem ortézu přes celou nohu a nařízený klid. Má nálada byla na bodu mrazu, fakt depka L. Fakt fuck.

Poprvé mi svitla naděje začátkem září, kdy mi na kontrole lékař řekl, že se koleno hojí dobře a dovolil mi sundat ortézu, plavat, chodit a jezdit na kole. A o měsíc později jsem na kontrole dostala svolení i k běhání, vše samozřejmě jen do bolesti. Bylo to kruté, ale vydržela jsem, nechtěla jsem nic uspěchat.

Naštěstí byl v termínovce ještě jeden závod, který jsem už rušit nemusela. Maraton v Drážďanech. No vlastně jsem maraton musela změnit na půlmaraton a rozloučit se s myšlenkou na nějaký bezva čas. Cílem bylo doběhnout ve zdraví. Pro jistotu jsem si  ještě nechala zrehabilitované koleno zatejpovat.

19.10. naše běžecká skupinka z MK Seitl vyrazila Dostala jsem se  do auta s Ultraliborem a Andym. A odtud ten heavy metal. Sotva hoši usedli do sedadla, vytáhl Ultralibor pakl cédéček a začal krmit přehrávač.  ………..Byl to nářez. Nejprve mi způsoboval škubání nohou, poté lehký hukot v hlavě. Pak mě napadlo otevřít si to jedno pivo, co jsem měla sebou v tašce. Zabralo – dostavil se pocit lehké euforie. Heavy metal byl rázem snesitelnější, jela jsem přece na výlet JJJ dokonce jsem se s Ultraliborem a Andym zapojila do debaty o kvalitách této hudby, ba dokonce jsem zvolala cosi ve smyslu, že: „některé písničky jsou fajné“ J

 

Do Drážďan jsme dorazili odpoledne. V maratonském expu jsme si převzali startovní čísla, čip, prohlídli si nabídku bot a běžeckého oblečení a odfičeli směr Děčín, kde jsem měli domluvené ubytování. Fakt mám ráda německou přesnost a organizační schopnosti, během prezentace všechno krásně odsýpalo, vše fungovalo, přesně podle pokynů zveřejněných s předstihem na internetu.

Znáte někdo děčínskou hospodu U Pošty? Tak právě tam jsem měli nocleh. No ona je to celkem „knajpa 4.cenová“ J, ale vedlejší salónek je útulný a nekuřácký a ubytování nad restaurací celkem pěkné. Abychom měli dost síly na nedělní závod, dali jsem si na večeři „pořádnou flákotu masa“ , já zvolila pořádnou dávku hovězího a kroket. Poněkud jsem tedy po dobu závodního víkendu pozapomněla na svůj zdravý a relativně dietní jídelníček J. U Pošty v Děčíně vaří dobře. Jediným nedostatkem je značka piva, které tam čepují. Březňák zkrátka není Radegast nebo Ostravar.

Hodně jsme u večeře debatovali. Protože až na Věrku byli všichni účastníci našeho výletů zkušení a výborní maratonci, nadhodila jsem při večeři svou tradiční myšlenku, zda vůbec někdy dokážu ten maraton zaběhnout pod čtyři hodiny. Alf, Jarda, Ultralibor i Andy sborově odpověděli, že :„ANO“ J A Alf s Jardou to ještě doplnili: „Lenko, tvůj problém je, že běháš maximálně dva maratony do roka. Pak jsi z nich pokaždé  sedřená. To je málo. Musíš jich běhat více, zvykneš si a půjde to“. Tak já to teda zkusím. Budu – li zdravá, dá si ty maratony čtyři. Jaro-léto-podzim-zima. Třeba to už v roce 2014 klapne.

V neděli jsme vyráželi brzo ráno směr Drážďany. Při balení věcí nás všechny pobavil Jarda Hrabuška. Jarda totiž zapoměl běžecké trencle. Zpočátku myslel, že to dá bez nich. Že to odběhne ve slipech. Hned se nám předvedl. Néééééééééééé, to vypadalo hrozně. Taková holá dupa vzdu a vyvalená kuliska vpředu J. Navrhla jsem Jardovi ještě jednu vrstvu. Přes slipy narval boxerky. Nééééééééééééééé, to stále vypadalo hrozně, lehce exhibicionisticky. Sice free a nezávisle, ale exhibicionisticky. Dokonce ani svou milou Věrku neokouzlil. A tak i spořivý Jarda pochopil, že musí pustit nějaké to euro a na maratonském expu zakoupit běžecké elasťáky. Měl štěstí, na expu se vše prodává se slevou J.

Moc jsem se na půlmaraton těšila, nepociťovala jsem žádnou nervozitu. Počasí bylo ideální. Polojasno a teplota zvolna šplhala k 15C, dokonce i trochu přes, téměř nefoukal vítr.

Protože jsem nedoufala v čas pod 2 hodiny, postavila jsem se do předposledního startovního sektoru. Nutno ještě podotknouti, že souběžně startoval maraton, půlmaraton i čtvrtmaraton. Sešlo se nás tedy hodně. To se projevilo na prvních třech kilometrech. Téměř se nedalo předbíhat. Pustila jsem to z hlavy a poddala se davu. S průměrným časem přes 6 minut na kilometru jsem se kochala historickým centrem Drážďan. Už jsem byla v Drážďanech potřetí, v pozici závodníka ale poprvé.

Kulisa podél trati se mi líbila. Mnoho lidí stálo a povzbuzovalo, sem tam jsem viděla vtipné transparenty a převleky, porůznu vyhrávali hudební skupiny a bubnovali bubeníci. K tomu jsem ještě měla našlapanou hudbu v MP3 přehrávači, takže jsem běh téměř nevnímala. Já se teda bála o koleno. Pokud by mi v něm zabolelo, byla jsem rozhodnutá závod ukončit, případně do cíle došmajdat chůzí.  To se však nestalo, koleno drželo zcela bezbolestně.

Kolem 5-tého kilometru dav prořídnul a já konečně mohla běžet podle svého. Podařilo se mi přidat na rychlosti a poslední 3 kilometry jsem běžela s časem kolem 5-ti minut na km. To je na mě hodně slušný výkon. Chvíli to vypadalo, že doběhnu pod 2 hodiny. Nakonec to nevyšlo o pár vteřin. Zprvu jsem byla zklamaná, ale pak bych si nejraději nafackovala. Vždyť čas nebyl důležitý, důležité bylo dostat se do cíle.

 

Když svůj běh zhodnotím, nepotkala mě žádná krize. Koleno to zvládlo. Dokázala jsem postupně zrychlovat. Ale na druhou stranu uznávám, že i ten půlmaraton, pokud se běží bez nějakého pořádného tréninku, dá člověku zabrat. Ale já se do Drážďan vrátím. Na maraton!!!

Všichni jsem dostali moc hezkou medaili, doma už visí na čestném místě. Co se týče občerstvovaček – žádný zázrak. Pití ano, banány jen občas a  snad jen u jedné stanice vánočka. Tradičně jsem tedy měla asi tak od pátého kilometru hlad. Ale co si budeme povídat – jsem nenažranec a i kdyby byl co 5. kilometrů steaky, stejně bych v cíli šilhala hlady. To už je taková moje tradice.

Vzhledem k tomu, že kluci běželi maraton, měla jsem takové dvě hodiny času k dobru. Dala jsem si v cíli nudle, ovoce, nealko pivko a fičela jsem na bazén. To se totiž pořadatelům povedlo – po závodě byla možnost zdarma se vyplavat na krytém bazénu. Šla jsem. To byla PARÁDA. Voda měla asi tak 32 stupňů a v bazénu nás plavalo sotva 5. Vůbec se mi nechtělo ven, myslím, že jsem nakonec uplavala celý kilometr. Přestaly mě bolet nohy a cítila jsem se BEZVA.

A už zbývala jen cesta domů. No co myslíte, co mi hrálo v autě? No přeci jedině a pouze HEAVY METAL. Joooooooooooooo, ještě pár výletů s Andym a Ultraliborem a taky se ocvočkuju  a začnu třepat vlasy. Samozřejmě, že se naše debata točila kolem dalších závodů. Jsme zkrátka paka a závisláci.

 Když si člověk dělá plány, pánbůh se prý směje.

Já ale věřím tomu, že jsem si ten svůj pech už vybrala JJJ