neděle 6. dubna 2014

Ludgeřovická 15 s betonovými nohami


Jsem v plném maratonském tréninku. Já vím, vy se pochechtáváte, to je furt řečí okolo „maratonu pod čtyři“. J Já to ale beru vážně! V souladu s plánem byl i závod Ludgeřovická 15, kde jinde než v Ludgeřovicích.

Podle tréninkového plánu jsem si v úterý měla dát 9 km, ve čtvrtek 11 km, v sobotu závod a v neděli výklus. O čem ale tréninkový plán vůbec nehovořil, byl středeční běh na Lysou Horu s Berďou, Fíkem, dvojčaty, Jarynem a matematikem Alexem. Byl to super zážitek, zejména Fík mě hecoval a přesvědčovat, že můžu běžet, když je ta LH v podstatě rovinka. Nicméně následující, byť hodně poma ý seběh po sjezdovce a pak trasa Malchor, Ivančena, Albínovo náměstí, transformátor  mě pomalouše pořádně unavilo a ještě v pátek jsem chodila jako „znásilněný tučňák“.

Pořadatel na Prajské objednal příjemné bezvětří, oblačno, teplotu kolem 10 C a na stoly už před závodem položil tvarohové koláče a  perník (rozuměj pečivo, nikoli nějaké OPL).  Se mnou je to tak – i když ráno zdravě a vydatně posnídám, už na druhém kilometru dostanu hrozný hlad. Takže jsem si alespoň jeden tvarohový koláč do pusy narvala a zapláchla to horkým čajem. To aby mi na trati nechyběla energie.

Pro mě zcela netypicky jsem se šla před během i rozklusat a rozcvičit. Já to nikdy nedělám. Ale v chytrých knihách jsem si tento týden přečetla, že se to vážně má. A já jsem teď ta paní zodpovědná a motivovaná. Jak se tak rozcvičuji, rozklusávám a vykecávám, zahlédnu našeho Jaryna a vzápětí Rudu. Byla jsem ráda, že vidím oddílové tváře.

Jaryn měl ještě jednu významnou roli. Provlékače a zpojovače. Nějak se mi totiž nepovedlo sluchátka od MP3 provléct pod tričkem a zkompletovat s přehrávačem. Byla jsem ve stresu, bez hudby přeci nemohu běžet!!!  Jaryn se však tohoto úkolu zhostil zodpovědně, provlékl, zapojil a já tak mohla s klidem vyběhnout.

Má sobotní závodní strategie byla úplně jednoduchá. Běžet do mrtva a tak objektivně zjistit, jak na tom měsíc před maratonem jsem, zejména, zda se zrychluji. Od startu jsem tedy nasadila (ale nepřepálila) tempo. Jenže Ludgeřovická 15 není lautr rovina. To je poměrně dost táhlých kopců, byť prostřídávaných občasným příjemným klesáním. Už v prvním kopci se v nohách ozvala Lysá. Nohy protestovaly, ale hlava říkala: „když nemůžeš, přydej“. A pak ještě „natáhni krok“.
 

Už od pátého kilometru jsem dospěla k názoru, že se mi běží blbě. Hodně ztěžka. Připadala jsem si jako nějaká betonová figurína. Obr Zlobr. Fiona. Když už chvíli začaly fungovat nohy, nedostával se mi dech. Sotva jsem popadla dech, protestovaly nohy. Pak i žaludek.

Na 13-tém kilometru jsem přesto začala doufat, že zaběhnu v plánovaném čase. V ten moment mi hlavou problesklo: „Když to dáš pod 1:20, je tutovka, že maraton dáš pod 4“. 14-tý kilometr  a s ním poslední, mírné, ba téměř až bezvýznamné stoupání. A nohy vytuhly. Zeď. V tom kde se vzali, tu se vzali nikoli princové na bílém koni. Kde se vzali, tu se vzali Ruda a Jaryn.  Začali mě povzbuzovat a běžet se mnou.

Kluci díky moc. „Přydej, už je to jen kousek“. „Přydej, to pod dvacet dáš“.  Morálně mě to pochopitelně hodně nakoplo. Ale jinak mi už bylo celkem špatně. Nohy těžké jako beton, žaludek stažený, zalehnuto v uších a na sprorttestru zběsile utíkající vteřiny po minutě devatenácté. 

Nakonec jsem to stihnula.  Za 1:19:23. Za cílem jsem se nejprve pověsila na plot. „Lenko, bacha ať ten plot nevyvrátíš“ . Já na to „chce se mi zvracet“ Ruda: „Tak zvracej“ . Tak jsem se šla podívat, kam obsah svého žaludku vyklopit. Jak tak hledám, najednou se žaludek zklidnil a já si šla vyklusat cca 1 kilometr, to už ale v naprosto pohodovém tempu. Po výklusu horký čaj, strečink, sprcha, kofola a klobása.


Teda řeknu vám, být řidič na závodě je naprd. Kofola v cíli rozhodně neuhasí žízeň tak, jako dobře vychlazená desítka, příp. jedenáctka. Samé nealko cukry, bublinky a žádný iont či minerál. V Ludgeřovicích čepují Svijany, o to více mi bylo líto, že jsem nedobrovolný abstinent.

Ale jinak převládala radost z času. Měla jsem cíl běžet pod 1.20 a to jsem si splnila. Celý závod jsem ale v nohách cítila tu středeční Lysou horu.  Neběžet ji, třeba bych v sobotu byla rychlejší. Nebo taky ne?

A na ještě jeden problém jsem během běhu narazila. Nějak se mi pronesly ty tři kilogramy navíc, ke kterým jsem se na jaře nějakým nedopatřením projedla...Budu muset do maratonu zhubnout. Z 63 na 60. Ajajajaj.  Svůj tréninkový plán doplňuji: už nejen  KURDE PŘYDAT, ale i  KURDE NEŽRAT!

P.S: Večer mi volal Ultralibor. Prý se díval na přepočet mého 15km času na maraton. 1:19:23 odpovídá  maratonskému času  4:00:11. No tak to mě ještě čeká HOOOODNĚ práce .

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

To věšení se za plot je opravdu úžasná metoda - protáhne se cvičenec, ale především i plot... :-)
Pepa