úterý 10. června 2014

Také fajne vedro, až to srovnalo kopce. Půlmaraton Rohov - Kietrz

Konečně je tedy léto. Slunečno a vedro. Pro mě ideální podmínky pro běhání. Fakt nekecám.

Přesně takové podmínky panovaly v sobotu 7.6. na půlmaratonu Rohov- Kietrz. Vzadu v hlavě mi cosi našeptávalo, že: „dneska by to šlo“. Na závod jsem vyrazila se Zdeňkem z konkurenčního oddílu a jel i Robert, protože jsem ho prostě přihlásila J J J.

Půlmaraton na pomezí Česka a Polska jsem běžela už po třetí. Trasa je převážně asfaltová, po silnicích, asi tak 15 procent tvoří lesní stezky a pole se zpevněným povrchem. Hlavně se jedná o trasu kopcovitou, nahoru a dolů. Ale pokud se to zprůměruje, jedná se vlastně o „lautr rovinu“.

Na startu v Kietrzi nás stálo něco kolem 410 běžců. Zatím jsem od pražského maratonu systematicky neběhala, jen si chodívám cca 4 x do týdne vyklusat a na „účast“ absolvovala dva závody. Nečekala jsem tedy od půlmaratonu nic, jen radost z běhání a první cenu v tombole (smířená jsem byla i s druhou, nejhůř však třetí).

Nevím, co se to stalo. Od prvního kilometru v 10:00 hodin až do cíle se mi běželo lehounce, nic mě nebolelo, žaludek se nehoupal, vedro mě nevysilovalo, ale nakopávalo. Robert běžel vedle mě a původně se chtěl trhnout už na 10-tém kilometru. Nějak mu to ale nešlo, nějak se mu do toho nechtělo. Říkal, že ho to vedro úplně vysává..

Zprvu se běží po rovince a z kopce. Někde kolem desátého kilometru se z Polska dostáváme lesní stezkou a pak přes pole do Česka. Říkám Robertovi „a teď přijde ta horší část, nekonečné stoupání a asfalt“. Proběhli jsme Rohovem a kopec nikde. Běžíme dál. „Aha, ten pravý kopec vlastně začíná až v Sudicích. Nejprve bude letadlo, zatáčka s občerstvovačku a pak táhlý dlouhý kopec“. Proběhneme zatáčkou, běžíme dál, já úplně lehounké nohy, valím.  Fajne horko, slunko, ještě se i opálím, no konečně letos nějaké UV záření. Ruce a záda namazané faktorem 30, tuž to se mi nic nepřipálí. Léto je tak bezva. Odložte mikiny, košile, saka, leto je tu, leto nás čaká…V cíli si dám pivko, bože no chybí mi něco?

„Bobe, bylo už to letadlo? Za ním začíná kopec“, ptám se manžela, abych zachovala nějakou tu manželskou konverzaci. Není lehké najít téma, po 15-ti letech…JJJ „Ježiš Leňulo, to letadlo bylo cca před 2-mi kilometry a my běžíme už dlouho do kopce, ty nějak nezpomaluješ“.

16-tý kilometr. „Leňulo, tak já tedy zkusím přydat“. A byl to Robert, kdo mě jako poslední předběhnul. Od 16-tého kilometru jsem začala předbíhat i já. Zase valím a říkám si: „Kurňa, tady byl loni brutální kopec, dlouhý a táhlý...hm to je divné, tady jim ta silnice asi poklesla nebo co. Vždyť já furt někoho předbíhám...No jo, že oni ty silnice vystavěli z nekvalitního čínského stavebního materiálu a teď jim to asi nějak propadá nebo co. Aha, tak to ten kopec bude až v té příští vesnici...Ty vole, kde je ten kopec...lautr rovina...to je divné...Ty jo, já už jsem v cíli. Proč mě nebolí nohy?“


1:54:44 čistý čas. O pět minut lépe než loni. Není mi špatně, cítím se báječně, svěže, nic mě nebolí, škoda, že to není maraton, ještě se mi chce běžet. Akorát na ex vypiju 1,5 litru minerálky. Robert byl nakonec rychlejší jen o 2,5 minuty. Jemu to vedro nesvědčí. Nohy mě začaly bolet vlastně až po masáži, na kterou jsem si cestou do šaten zašla. Byla důkladná, určitě minimálně 10-ti minutová!

Vůbec si neumím vysvětlit, jak je to možné, ta lehkost v nohách. Že by se nějak dodatečně projevil trénink v kopcích na Lysacup? Nebo se projevilo, že za poslední 3 měsíce mám naběháno pokaždé cca 230 kilometrů? Nebo se projevilo, že více jezdím na kole? Nebo mi tak sedlo to slunečné a horké počasí? Že by nějaká kouzla a magie – no je fakt, že jsem běžela v novém běžeckém oblečku, který jsem si zakoupila na maratonském expu….Pak jsem si vzpomněla na jednoho kolegu, který mi poradil ať si cca 3 týdny po maratonu zkusím zaběhnout nějaký závod, že bych měla být v té nejlepší formě.


Skončila jsem cca v polovině startovního pole, ale to nemám ještě zcela ověřené. Jsem opravdu nadšená...I když vím, že je stále co zlepšovat...a že KURDE MUSÍM PŘYDAT.

Manželovi jsem po doběhu furt dokola omýlala, že jsem se asi nějak spletla, že se nějak ztratily ty kopce. Podíval se na mě a říkal: "Neblbni, víš, co jich tam bylo? Tys byla v tranzu, ty jsi zrovna do těch kopců zrychlovala nejvíce, jsem si myslel, že už se ani netrhnu..." (to by asi polechtalo jeho mužské ego, tak se nakonec přece jenom urval).

Jo a v tombole jsem nevyhrála nic. Nicméně za 200 Kč startovného: koláčky, káva, čaj, ovoce, vody, pivo, čokoláda, taška, ručník, šátek, polévka, klobása, krásná medaila, masáž po doběhu....No neběžte to, když je to tak výhodné. 
Za rok musím zas. Zkontrolovat ty kopce přeci!

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Ahoj, měl jsem ze závodu úplně stejný pocit. Byl jsem tam už jednou před 3 lety a také jsem se letos z této zkušenosti obával kopců (hlavně těch na hranici a za Sudicemi, ale rovněž jsem je letos vůbce nevnímal. A čas lepší o 4 minuty než před 3 lety. Je to výborný závod, skvěle zorganizovaný a přitom s lidským rozměrem. Polští organizátoři jsou velkorysí a přitom je to takové malé městečko. Hodně štěstí v dalších závodech! Marek Gavenda