pondělí 4. května 2015

Přepište dějiny!!! PIM 3:59:59


Do Prahy jsem jela z jediného důvodu. Chtěla jsem slyšet burácející, povzbuzující Pařížskou…Loni jsem byla tam otrávená časem 4:02:19, že jsem v cíli nic nevnímala, jenom rozčarování. Proto jsem v sobotu stála s Berďou (velitelem výpravy, držitelem jízdenek a rezervace ubytování), pajdavou neběžící Peťkou s berlemi, neběžícím Rosťou, Leniou, Keňanem a Radkem na nádraží ve Svinově. Do Prahy jsme jeli vlakem, což skýtalo možnosti pro tipovačku časů,  konzumačku slivovice, čtení motivačních článků na téma maraton a tak podobně.

V Praze jsme si hodili věci na hostel, Berďa tradičně zašustil sáčky a valili jsme na maratonské expo vyzvednout si startovní čísla, baťohy a třebas i něco nakoupit. Já si dala závazek ,že už si nekoupím nic, protože to do těch skříní už kurde nemám kam narvat J. Cestou na expo jsem v metru potkala kamaráda Martina z Ostravy, bylo fajn potkat krajana, co také běží maraton. Další várku známých jsme potkali na expu.
 

Berďa byl to odpoledne hrdý velice, šel si vyzvednu tričko pro bronzového PIM Kinga. Zkoušel si velikost L, ale co teď synek zhubnul, bylo mu velké a tak dlouho a nahlas zdůrazňoval, že je mu to tričko velké, až dostal číslo menší. Byl tuze potěšen. Ve stánku je za PIM Mirek Kratochvíl, ráda ho vidím, dělá nám fotku :-) Jinak jsme se ale moc dlouho nezdržovali, kručelo nám v břiše a tak jsme brzo seděli v naší tradiční pizzerii. Dorazil Bobiká, Kačenka a dávali jsme si do nosa. Všichni jsme si (zcela určitě náhodou ve stejnou dobu)  vzpomněli na El Prezydentaa rozhodli se ho (zcela určitě náhodou ve stejný okamžik)  hromadně potěšit zasláním sms na téma: Jsme v Praze, všeci máme ty správné boty a co včil máme dělat, kolik toho můžeme sníst, co můžeme vypít, jaké zvolit kraťasy. Koudy zavelel:dvě piva, žádné štamprdle, namazat podpytličí a do hajan! No jo, ale co my ženy bez podpytličí?  To rozpoutalo další smršť sms a věřím tomu, že Koudyho má jeho mobilní operátor zajisté rád :-)

Šla jsem sice spát brzo, ale pravidelně jsem se budila. No jo no, předstartovní nervozita. Šestý smysl mi říkal, že tentokrát už to vyjde na ten správný čas, ale ….

Ráno snídaně  a hurá na Václavák, předali jsme batůžky a u Prašné brány si udělali předstartovní foto. No a pak už byl čas rozejít se do svých koridorů. Já měla J. Skoro úplně vzadu, úplně nejdál ze všech účastníků naší výpravy. Vyhledala jsem vodiče na čas 4:00. Letos jich bylo více, letos byli 3. Ještě před startovním výstřelem jsem jim vysvětlila a to dosti důrazně, že ať dělají, co chtějí, ale že mě do cíle prostě pod čtyři musí dostat. Měli dovoleno mi nadávat a třebas mě i do cíle dokopat. Nejlépe tomu rozuměl český vodič Martin. Další dva vodiči Alan a ..? byli Poláci, tak jsem jim to alespoň zhruba vysvětlila i v polštině. Jsem jazykově zdatná a dřystání by mi šlo.

Start! Hraje Vltava, jsou vypuštěny balonky, mě vylétne tepovka a husí kůže, je to fakt nádhera, slzy v očích a v duši naděje :-) Celých 7 minut a 28 vteřin trvalo, než jsme se z našeho koridoru od startovního výstřelu dostali na start. Pípla jsem si až v tento okamžik, abych měla představu o skutečném čipovém času.

Běží se mi lehounce, ale běžím opatrně, kousek před vodiči. Potřebuji si trochu nadběhnout před každou občerstvovačkou, jsem totiž zvyklá vždy přecházet do chůze. Jednak si odpočinu a jednak se neudávím iontem, vodu, banány.  Na Karlově mostě potkávám Rejžu, fotí do Bezva běhu, tak udělá fotku i mi. Desátý kilometr zdolávám v čipovém čase někde kolem 55 minut. Ještě je to brnkačka, ještě mám plno energie. Až na desátém kilometru slupnu kousek banánu obaleného v soli, jinak vůbec nemám hlad a ani chuť.

Na 15.-tém kilometru to pomalu ale jistě přichází J,  začínají mě bolet kolena, holeně, achilovky, kyčel, zadkový sval. Ale vidím Petru s Rosťou, mají v ruce povzbuzovací ceduli s nápisem Lenka, tak tomu říkám doping, děkuji moc! Začínám se těšit na kilometr cca 30-tý, až mě bude bolet úplně všechno a nebudu vnímat žádnou bolest konkrétně. Jenže kdeže třicátý kilometr je…

Běžím kolem Vltavy, směr Podolí, v protisměru potkávám Bobiká a Berďu, jsem ráda, zamáváme na sebe, ještě máme sílu se usmívat. 25-tý kilometr. Hrome to je horko, A to slunko jak svítí. Jak to, že svítí, když podle předpovědi mělo být je 10C a oblačno. Pak si ale uvědomím, že nemůžu brblat, protože horko a slunko miluju a jsem zase pozitivní. V ten okamžik mě předběhne vodič na 4:00. Držím se za ním, ale jeho tempo se mi zdá příliš vysoké. V určitý moment  5:11 na kilometr, to přece ale není tempo na maraton pod 4!!! Rozbily se mi Garminy nebo co se to vlastně děje? Další dva vodiči jsou kus za mnou. Pak mi to dochází. Vodič Alan se rozhodl pro čas 4:00 od startovního výstřelu, což mi vychází na nějakých 3:52 času čipového a na tuto rychlost se skutečně necítím. Zvolním a jen si hlídám průměrný čas 5:40. Ještě že mám ty Garminy na ruce. Míjím se s Leniou, zamáváme si a zase je lépe.

Třicátého kilometru jsem se nakonec dočkala a sním i první opravdové krize. Ztěžknou mi nohy a nechce se mi dále. Pro tyto účely mám u sebe Carbosnack, vysosnu polovinu, zapíjím ho vodou a valím dále. Po nějaké chvíli gel skutečně zabírá, ale je chuťově hnusný, sladké lepidlo a já bych radši bůček. Běžím a očekávám nával krize č. 2. Přichází s 36-tým kilometrem. Nechce se mi…Nastal čas pro druhou polovinu carbosnaku a vzpomenu si na Leniu, kterak v jednom ze svých pozávodních článků psala, že pomalý běh ji unavuje více, než běh rychlý. Je to doktorka, tak to kurde musí být pravda, tudíž zrychluji. Čím budu rychlejší, tím dříve to budu mít za sebou, to je přímá úměra řekl by Keňan a Berďa :-)  a to jsou jóóó vzdělanci :-)

Mé myšlenkové pochody na trati přibližně od36-tého kilometru vypadaly asi takto:
-          Bude to osobák, tak jako tak. Ty sis ale nepřijela pro osobák začínající čtyřkou, tak kurde
           přydej!!!

-          Tě to bolí co, co? No Wagnerka, maraton prostě bolí.

-          Krev, pot a slzy

-          Pchááááááááá, druhý porod jsi zvládla pod čtyři hodiny a maratonu pod čtyři by ses lekla? 
           Srabe, kurde přydej!!!

-          Všeci ti fandí, no to se ani domů nevracej, bude-li to začínat na čtyřku

-          Bych si mohla koupit něco hezkého na sebe, doběhnu-li to za 3 a něco (pozn. dosud jsem si
           nekoupila nic :-)  )

-          Furt samé prdelky, prdelky, prdelky – kde jsou ty krásné chlapské bicály, tricály a
           vysoustruhovaná lýtka?

-          Jé, já se tak těším, až si doma stáhnu ze svých Garminů do kompu trasu. A ty krásné grafy, co
            uvidím – rychlost, tep, převýšení…jů ať už jsem doma

-          Pivo-šampus-pivo-šampus-chipsy

-          Maminko pomoc, já chci domů

-          Žádný Winschoten letos, maratonv Budapešti přepíšu na 30 kilometrů

-          Nemysli a kurdepřydej!!!!!

-          Přydej!!!

39-tý kilometr. Do prdele, kdy už bude ten tunel, za kterým půjdu do finiše. Mám křeč v lýtku, dávám své mysli pokyn, aby s tím cosyk zrobila, protože já opravdu, ale opravdu nemůžu zpomalit. První pokyn-nic. Druhý pokyn-nic. Třetí pokyn – je to tam, natahuji krok. Co mi to kdysi říkala Kačenka – když nemůžeš, natáhni kročekJ Funguje to!

500 metrů do cíle, 300 metrů do cíle …já to snad pod ty čtyři hodiny DÁM. Dala, dala ,dala. 3:59:59. Štěstí, nekonečné štěstí, euforie, nutně potřebuji někoho obejmou, koho ale? Jéééé, tam je Carlo Capalbo, tož postiskám jeho, ukazuji mu čas, brečím mu štěstím na rameni, je to pod čtyři hodiny, chápeš? Konečně, konečně a to v Praze, na pro mě těžké trati.
                                        Vodič Martin

U cíle se tlačí Peťka s RosŤou, běžím (no běžím – šourám se)  za nimi, dělají mi fotku, natáčí mou zmatenou euforii. Jdu si pro medaili a zase bulím, když mi ji věší na krk. Dělám si fotku i s vodičem Martinem. Na Příkopech zahlédnu Rejžu, dělá mi fotku a blahopřeje mi, potkávám kolegy, oba mají osobáky, blahopřejeme si, Rejža znovu fotí. Cestou na Václavák na smluveném místě potkávám Berďu, Leniu, Bobiká, Kačenku, Keňana, celá šťastná jim říkám, že už to konečně vyšlo. Berďa má také osobák, i Radek, tomu se ale bohužel ještě jeho cíl – maraton pod čtyři nesplnil. A však času má dost, je to ještě takřka junior a já čekala celých dlouhých 8 let…Sotva si vyzvednu věci z šatny, volám Robertovi, volám mamce, čtu si zprávy od kamarádů, jsou vážně moc vtipné a tak se směju a brečím:


Sms: Heeeeeeeejtyjsi to dala 3:59:59. Paraaaaaaada gratuluji….
LenibožííííííJ, to ten šampus tě vehnal do cíle, je tvůj .. (na vysvětlenou: Míša mi v sobotu sdělila, že mi koupila šampus za čas pod 4)

Velká gratulace k osobáku, sledoval jsem tvoje mezičasy a věděl jsem, že to bude těsné….
Leni , jsi neskutečná a ten čas…Ty jsi klasik za každé okolnosti :-D
To je umění opravdových mistrů, naplánovat si maraton na vteřinu přesně :-)

Lenikonečně padla jedna pro tebe magická 4, Teď máš další motivaci před sebou a to tento čas zlepšit
…A ten čas…to je jak z hollywoodského trháku, happy end jak za nároďák…

Volá Koudy, jako správný taťka prezident, říkám mu, že jsem musela kurdepřydat, ale je to tam. Nemám hlad, nemám žízeň, necítím bolest, necítím zimu, jen se vznáším…je to pohádka…je to SPLNĚNÝ SEN :-)
 

Co mi opravdu hodně pomohlo: Článek 99 myšlenek, které se vám honí hlavou při maratonu. Vyšel na www.bezvabeh.cz a byl to nabuzovač veselé nálady. Já se ho neustálým čtením naučila téměř zpaměti a v těžkých chvílích mě na trati nakopnul. Článek o tom, jak překonat maratonskou zeď, který vyšel krátce před maratonem na www.rungo.cz. Hlavně pasáž o tom, jak nesmím dovolit tělu, aby ovládlo mou mysl. Protože tělu se už nebude chtít a bude to na hlavě, aby tu nechuť překonala.

A co bylo pak? Pořádný oběd, pivko a rozverná cesta domů provázená bublinkami. A potom? Potom  zazvonil zvonec a maratonské pohádce je až do října konec.

Časy (čipové) ostatních: Lenia 3:46:51, Keňan 3:18:32, Berďa3:39:23, Radek 4:09:16, Bobiká4:00:06  .

4 komentáře:

Hajpr řekl(a)...

Tak ty motivační povzbuzováky neměly chybu! :)) Ještě jednou gratuluju ;) No ale...co teď? :)

MireQ řekl(a)...

Paráda!!! Na otázku "... a co teď?" zkus zatím ještě nějakou dobu neodpovídat. Ono něco přijde.

Alžběta Mikolajková řekl(a)...

Super :-) Gratuluju!!! Já jsem pod 4 hodiny nezvládla ani druhý porod ani maraton :-D 4:02:43

Tina řekl(a)...

Lenko, gratuluji!
Snad se taky jednou dokopu ktomu, abych si Prahu zopakovala. Jen se mi v poslední době lépe běhají ty měkčí,přírodní maratony.