Štramberská 10 - Kdo neběhá v blátě, běhá pod své možnosti

Nezávazná předstartovní konverzace


To není cíl, to je krátce po startu




Ač se to nezdá, dobíhám do cíle spokojená

Tak se mi opět potvrdila...teorie první kaluže. V sobotu 22. 5. Na Štramberské desítce. Ale pěkně popořádku.
Štramberk je pěkné městečko, pořádající Lašský běžecký klub je spřátelený oddíl, sobotní dopoledne jsem měla volné a předpověď počasí hlásila cosi jako polojasno s teplotou až 22C. Tak co doma!

Ačkoliv se Štramberská desítka běžela už po třicáté, já sama ji běžela poprvé. Vůbec jsem tedy netušila, jaká trať mě čeká. Lehce jsem znervozněla až během prezentace, kdy jsem do ruky dostala plánek trasy s profilem trati. Při pohledu na převýšení jsem se lehce orosila. Další kapku nervozity přilila jedna z organizátorek, když nám sdělila, že část trati kolem lesa je silně podmáčená, klouže to tam a nabádala nás k opatrnosti a vzápětí dala podepsat prohlášení, že běžíme na vlastní zodpovědnost.
Ojojoj, měla jsem na sobě nové běžecké boty. Určené na běh po silnici. Naštěstí mají černou barvu, jak jsem byla předvídavá!!!
Na startu jsem už nervozní nebyla. Čekání jsem strávila příjemnou konverzací s ostatními závodníky. My na konci startovního pole jsme vedli silácké řeči, že to „poběžíme tréninkově“. Krátce po odstartování závodu jsem pochopila, že já to jiným, než tréninkovým tempem, snad ani nepoběžím. Přišlo totiž první stoupání, pak další, nejprve po silnici...a pak to hlavní...BLÁTO. Stoupání po silnici se změnilo ve stoupání po rozbahněné stezce, kterou jsem nebyla schopná zvládnout jinak než chůzí.
No a v této části se potvrdila zmíněná teorie – zpočátku jsem si totiž dávala pozor, kam šlapu a snažila se blátu i kalužím vyhnout. Na rozbahněné stezce to už bylo jedno, bláto a voda byly všude. Tak jsem do toho šlápla poprvé a pak znovu a zase. Najednou jsem to už neřešila – s cca ½ kilogramem bahna na každé botě jsemv tom blátíčku začala nalézt jakési zalíbení .
Na nic si ale nestěžuji. Náročné stoupání se občas měnilo v prudké seběhy, takže pravdu měl náš oddílový předseda Hallootto, když před startem tvrdil, že v průměru se běží po rovině.
Trochu mi vadilo, že na trati nebyly značené kilometry, takže jsem svou průměrnou rychlost na kilometr mohla pouze odhadovat. Ale to je vážně jenom drobná stížnost, protože jinak se mi trasa závodu zdála fantastická. Náročná, ale rozhodně ne nudná. Všechny možné povrchy, hodně stoupání, pěkné okolí. A vlastně i počasí se vydařilo, nepršelo a teplota se pohybovala kolem 15C.
Do cíle jsem doběhla unavená. Ale spokojená – bylo to pod hodinu, konkrétně za 56:44. Za rok mě tu mají zase!!!