LENKYČLENKY: Jeden týden a dva závody

Tak se mi to zase rozbíhá. Planaé neštovice jsou úspěšně zdolány a nákaza v podobě dalších dětských nemocí mě snad už nečeká. Dva týdny jsem se poctivě léčila a odpočívala . Ale v sobotu 24. 4. To už prostě nešlo vydržet. Běžel se další ze závodu MBP – 12 km dlouhý závod Čavisov – Dolní Lhota.

Závod první 24. 4. Čavisov – Dolní Lhota 12 km

Zúčastnit se Dolní Lhoty se mi povedlo až na třetí pokus. Loni jsem si v pátém těhoměsíci kopcovitý závod běžet netroufla a v roce 2008 jsem v době konání závodu studovala někde v Německu. Ani letos to zprvu nevypadalo nadějně- věděla jsem, že se plané neštovice mají vyležet. Ale protože u mně měly nějaký lehký průběh a cítila jsem se fit, na závod jsem se přihlásila.

Na startu se nás sešlo opravdu hodně. A já jsem měla jediný cíl – doběhnout a připsat si tak nějaké bodíky do poháru. Počasí bylo úplně fantastické, slunečné, nijak větrné. Terén také něco pro mě – kopečky střídajíci se s rovinkou a seběhy. Tady výčet kladů a pozitiv končí.

Běželo se mi totiž hodně špatně. Nohy jsem po celý závod měla jako z betonu, každá vážila snad tunu...Dvoutýdenní výpadek v tréninku byl prostě znát...tělo neoblbneš. Ale jsem bojovník a přetrpěla jsem už ledasco. Psychicky mě naštěstí velmi nakoplo, že na trati byl značený každý kilometr. Takže jsem si lehce zjistila, že ač ztěžka, činí můj průměrný čas na kilometr něco přes 5 minut . A to mě mile překvapilo. Poslední dva kilometry mě do cíle hnala žízeň a také hlad...slunečno a teplo se totiž, vnímáno subjektivně, změnilove slunečno a vedro.

A cíli pořadatel skutečně zabodoval – minerálky, čaj, ovoce, sušenky mě dostaly z nějhoršího. Ovšem hlavní jídlo dne byl pořádný řízek spláchnutý chladivým, pěnivým mokem, nejlepším ionťákem na světě...pivem!!! Já se tím netajím, já běhám pro kus žvance

S výsledným časem se nakonec můžu i pochlubit-činil 1:02:14. A to jde!

Milý Mirku-pořadateli-dokud nedostanu ten řízek a pivo, fakt nic neřeknu...jsem grogy!

Závod druhý 29. 4. Kateřinský běh Ostrava – Hrabová 5 km

Je ideální , když se nějaký závod koná kousek od mého bydliště. Jako třeba 2. ročník Kateřinského běhu. To doma nasednu na kolo, jedu 5 kilometrů na start, odběhnu si 5 km závodu, občerstvím se, zdrbnu s kolegy běžci, sednu na kolo a po pěti kilometrech jsem zase doma. To nemá vážně chybu!

A proč se ten běh jmenuje Kateřinský, když Kateřina se slaví až v listopadu? Nejde o žádné „klamání nepřítele“, jde o to, že trasa závodu běží kolem dřevěného kostelíku sv. Kateřiny v Ostravě – Hrabové.

Na startu nás bylo celkem dost, neboť i tento závod je součástí Moravskoslezského běžeckého poháru. Startovalo se po páté hodině, opět za slunečného počasí. Loni jsem závod sice ještě běžela, ale vzhledem k mému těhotenství se jednalo spíše o takový opatrný jogging, při kterém jsem měla čas plynně konverzovat a kochat se pozorováním krajiny a také vypracovaných lýtkových svalů běžců běžících přede mnou.

Proto jsem letos v podstatě ani nevěděla, do čehu jdu. A tak se mohlo stát, že jsem se hned po odstartování nechala strhnout davem k rychlejšímu tempu. Můj přerývavý dech mě naštěstí asi tak po prvním kilometru přinutil zpomalit, ale stejně jsem závod chtěla běžet co nejrychleji umím.

Opětovně mě zradil můj sportester. Hlásil mi úplně nesmyslné průměrné časy a také vzdálenost neseděla. Tak jsem prostě běžela na odhad...podle stavu mého vysílení jsem tipovala, že běžím něco kolem 5 minut/km. Čas v cíli – 24:45 (a něco – ještě nemám oficiální výsledky) mi můj odhad upřesnil – letos poprvé se mi podařilo běžet kilometr pod 5 minut.

Mé první kroky po doběhu vedly k bufetu...žízeň nezastavíš. Dala jsem si točenou, vychlazenou desítku mého oblíbeného Ostravaru, k tomu čokoládové oplatky a bylo mi neskutečně blaze. Tak blaze, že jsme si hned s Andym a dalšími kolegy z MK Seitl začali plánovat další závody.

Proto už vím, že v dubnu 2011 poběžím ve Vídni ½ maraton, na podzim 2011 v Berlíně maraton a v roce 2012 oslavím své 40-té narozeniny maratonem v Helsinkách.

A jen tak mimochodem-5 km je pro mě snad nejnáročnější běžecká disciplína. Fakt je to hrozně rychlé...Jsem unavená více, než po půlmaratonu.