Kurňa, to mě po tom Hervis 1/2 Olomouci bolí nohy

Tři blondýny z MK Seitl. Dosud jsme svěží, veselé a plné odhodlání. V cíli nám na foto chyběla odvaha.


Zásada č. 1 - nikdy nepodcenit předzávodní relaxaci.



To jsme my, stateční z MK Seitl těsně před startem. Ještě nás nožky nebolí, takže jsme si klidně i klekli.

Je po hladu, je po žízni aneb pozávodní after party. P.S. Sokolíkův guláš smrděl!

V pozávodní noci mi bolavé nohy dlouho nedovolily usnout. Bolí mě i teď, i po nedělním večerním výklusu. Ale Olomoucký půlmaraton za tu bolest stál. Ještě teď jsem plná endorfinů.
Že bych Olomouc ráda běžela, mi bylo jasné už tehdy, když jsem o něm na stránkách http://www.behej.com/ četla poprvé. Líbil se mi termín konání závodu, vzdálenost Olomouce od Ostravy se po dobudování dálnice výrazně zkrátila a chtěla jsem být při tom, když se poběží poprvé. Počátkem června jsem ale se svou účastí váhala, měla jsem totiž naběháno dost málo kilometrů. Pak ale rozhodlo to, že jsem si chtěla závod užít a do cíle klidně i docupitat, když by to nešlo doběhnout.
Nakonec nás z MK Seitl běželo šest – já, Danuše, Radka, Andy, Sokolík a Zdeněk. Už cesta do Olomouce probíhala ve veselé a optimistické náladě, která se znásobila ještě poté, co jsme si po zaregistrování skočili na jedno (opravdu jen na jedno a 3 hodiny před startem). V mohutném počtu dorazili Černí jezdci z Karviné a viděla jsem i další známé běžce.
Ve startovním koridoru jsem stála poměrně vpředu, takže od startovního výstřelu do skutečného překročení startovacího koberce uplynulo jen pár vteřin. Na prvních dvou kilometrech jsem neplánovaně přepálila, můj sportester mi ukazoval čas něco mírně přes 4 minuty na kilometr a to jsem rozhodně neměla v úmyslu. Zpomalila jsem na čas něco kolem 5:40 a v rovnoměrném tempu jsem se udržovala více méně celé zbývající kilometry.
Absolutně mě dostali diváci. Nečekala jsem, že jich bude na prvním ½ maratonu tolik, a že budou tak intenzivně povzbuzovat. Skutečně mi to několikrát pomohlo, když přišla krize. A ta přišla celkem 3x. Nejprve na 7-mém kilometru, ta trvala celkem krátce. S tou na kilometru 12-tém jsem už musela zabojovat, ale ta na kilometru 20-tém !!!! byla hodně zlá. Skoro jsem si myslela, že nedoběhnu....
Nakonec jsem doběhla s časem 1:55:56. To je dvouminutové zlepšení oproti Hervis ½ maratonu v Praze 2010. Není to žádný oslnivý výsledek, ale jsem s ním spokojená, protože za měsíce duben až červen mám naběháno skutečně hodně málo. Sokolík měl čas podobný mému-není divu, morálně mě podporoval a navíc vyklusával dopolední Porubskou desítku. Andy si vyběhal výborný osobák, Danuše 3. místo ve své kategorii a Radka už není Miturka, ale Motorka – běžela tak rychle, že ve své kategorii byla zlatá. Klobouk dolů. S jakým časem doběhnul Zdeněk bohužel přesně nevím, vím jen, že to nebyl osobák.
Trať byla celkem rychlá, ale také náročná – několik stoupání a kočičí hlavy v centru. Občerstvovací stanice byly na každém 5-tém kilometru a zodpovědně jsem je využívala, pila jsem vždy vodu a ionťák. Pochybyla jsem ale tím, že jsem na 10-tém kilometru nic nesnědla,v cíli mi pak chyběla energie a cukr v krvi. Však jsem také hned po doběhnutí do sebe doslova nacpala jablko, jogurt a banán. Dokud jsem všechno nesnědla, neměla jsem odvahu si sednout, abych se při následném vstávání nezamotala.
Byla jsem spokojená s organizací závodu, vše bylo srozumitelné, přehledné a odsýpalo. Moc se mi líbí účastnické Adidas tričko a medaile. Co mě trošku zklamalo byla after party. Cesta k ní totiž nebyla značená a když jsme dorazili po 22-té hodině, avizované řízky už nebyly. Tak jsme si naložili gulášek, zeleninový sálat, zeleninový sálát s kuřetem, Mattoni a pivo zn. Litovel. Do Ostravy jsme vyrazili kolem půlnoci a za 50 minut jsem už doma vybalovala tašku.