Tak na oběd jsme se pěkně nadlábli babiččinými meruňkovými knedlíky s tvarohem, na kanapi to zapláchli šálkem dobré brazilské kávy a po hodinovém stavu polobdění vyrazili směr Karviná. Už čtvrtý rok po sobě totiž jezdíme na Městský běh Karvinou. Letos jsme se rozhodli běžet všichni a téměř všechno.
Nejprve naše sedmiletá Anetka běžela v kategorii mladší žáci běh na 400 metrů. Na startu byla lehce nervozní, u startovního výstřelu sebou škubla, ale pak běžela a hodně statečně. Doběhla mezi dívkami třetí (myslím, že s časem kolem 2:22 – ale bez záruky) . V cíli byla unavená a tak se jí po zásluze dostalo rodičovské péče a obdivu a chválení. Nicméně větší radost určitě měla z pózování na bedně, medaile, diplomu a dárků za umístění.
Následoval kondiční běh na 800 metrů. Do něj se přihlásil manžel Robert a já. Na startu jsem byla také poněkud nervózní, ale zároveň jsem oplývala optimismem a přesvědčením, že Roberta nejen doběhnu, ale těsně před cílem i předběhnu. Brzy jsem pochopila, že budu muset odvolat všechny mé bezdůvodně optimistické myšlenky. Utekl mi a hodně brzo. Pak jsem bojoval a sama se sebou.Klepaly se mi ruce a nohy. V očích jsem měla cosi jako kombinaci smrti a odhodlání. Předběhly mě nějaké malé děti. Kohosi jsem předběhla i já. Sakra – proč se tento pekelně rychlý běh jmenuje kondiční? Nic horšího jsem v životě neběžela. Já vytrvalec prostě rychle běhat neumím. Já jsem si myslela, že to zkrátka někde v půlce zabalím. 800 metrů mé utrpení proměnilo minimálně v 8 sprinterských kilometrů. Nakonec nebylo tak zle – ze 17 běžců jsem skončila 9-tá. A časy? Robert 3:13 ( 6-té místo) a já 3:38.
Zato běh na 10 kilometrů byl móóóóć príma. Těšila jsem se. Běželi jsme celkem 4 kola po 2,5 kilometrech. To byla lahoda – volné tempo něco kolem pěti minut na kilometr, sluchátka na uších, lehký vánek a vražedné horko. Tak vražedné, že mi jazyk přischnul na patře. Nemohla jsem si při běhu lehce pozpěvovat. Nemohla jsem si ani s nikým povídat – no ono stejně nebylo s kým. Ale krize nepřišla žádná. Jen někdy během třetího kolo jsem si říkala, že bych to už mohla mít za sebou. Naštěstí přišla psychická vzpruha – v parku, kterým procházela trať, jsem zahlédla Roberta, jak si hraje s holkama. S Anetkou pinkal „tenis“ pálkami, které vyhrála za třetí místo a vedle nich si na dece hrála se svými oblíbenými hračkami Markétka. Mé srdce zjihlo, i na dálku jsem viděla, že se holky usmívají a jsou spokojené.
V cíli mi bylo krásně. Vrací se mi chuť do běhání a do závodění. Vím už, že se zase začnu zlepšovat. Protože i v tom horku jsem 10 kilometrů zaběhla za 53:07. Není to můj letošní nejlepší čas na této trati. Není to ani čas podle mých představ – chtěla jsem dnes zaběhnout za 52 minut. Ale v tom horku to prostě lépe nešlo. Objevila jsem i svou slabost – neumím v závěru zrychlovat, takže na sobě budu muset hodně zapracovat.
Po odběhu nastalo odměňování – voda voda voda. Zmrzlina zmrzlina zmrzlina. Ledová káva. A tombola. Vyhrála jsem topinkovač. Upřímně nevím, co s ním budu dělat. My máme topinkovač, rodiče mají topinkovač, bratr má topinkovač, tchyně má topinkovač. Chcete někdo topinkovač???
Chválím pořadatele za to, že nás během závodu důkladně zásobili vodou. Nejen na náměstí, ale i v parku. Chválím pořadatele za medaile pro všechny, hlavně pro děti. Chválím pořadatele, že letos trať i ženám prodloužili z 5-ti km na 10 km. Chválím za pěknou trasu. Ale budu i lehce kritizovat – za zmatky během prezence. Vím, že není jednoduché zvládnout nápor tolika závodníků. Ale dostávalo se nám protichůdných informací díky kterým jsme málem propásli Anetčin běh.
Málem bych zapoměla – aby bylo jasno: vodou jsme se odměňovala v cíli. Teď už si v klidu domova píšu článek a piju krásně ochlazené pivo z labužnicky orosené sklenice!!!!
Nejprve naše sedmiletá Anetka běžela v kategorii mladší žáci běh na 400 metrů. Na startu byla lehce nervozní, u startovního výstřelu sebou škubla, ale pak běžela a hodně statečně. Doběhla mezi dívkami třetí (myslím, že s časem kolem 2:22 – ale bez záruky) . V cíli byla unavená a tak se jí po zásluze dostalo rodičovské péče a obdivu a chválení. Nicméně větší radost určitě měla z pózování na bedně, medaile, diplomu a dárků za umístění.
Následoval kondiční běh na 800 metrů. Do něj se přihlásil manžel Robert a já. Na startu jsem byla také poněkud nervózní, ale zároveň jsem oplývala optimismem a přesvědčením, že Roberta nejen doběhnu, ale těsně před cílem i předběhnu. Brzy jsem pochopila, že budu muset odvolat všechny mé bezdůvodně optimistické myšlenky. Utekl mi a hodně brzo. Pak jsem bojoval a sama se sebou.Klepaly se mi ruce a nohy. V očích jsem měla cosi jako kombinaci smrti a odhodlání. Předběhly mě nějaké malé děti. Kohosi jsem předběhla i já. Sakra – proč se tento pekelně rychlý běh jmenuje kondiční? Nic horšího jsem v životě neběžela. Já vytrvalec prostě rychle běhat neumím. Já jsem si myslela, že to zkrátka někde v půlce zabalím. 800 metrů mé utrpení proměnilo minimálně v 8 sprinterských kilometrů. Nakonec nebylo tak zle – ze 17 běžců jsem skončila 9-tá. A časy? Robert 3:13 ( 6-té místo) a já 3:38.
Zato běh na 10 kilometrů byl móóóóć príma. Těšila jsem se. Běželi jsme celkem 4 kola po 2,5 kilometrech. To byla lahoda – volné tempo něco kolem pěti minut na kilometr, sluchátka na uších, lehký vánek a vražedné horko. Tak vražedné, že mi jazyk přischnul na patře. Nemohla jsem si při běhu lehce pozpěvovat. Nemohla jsem si ani s nikým povídat – no ono stejně nebylo s kým. Ale krize nepřišla žádná. Jen někdy během třetího kolo jsem si říkala, že bych to už mohla mít za sebou. Naštěstí přišla psychická vzpruha – v parku, kterým procházela trať, jsem zahlédla Roberta, jak si hraje s holkama. S Anetkou pinkal „tenis“ pálkami, které vyhrála za třetí místo a vedle nich si na dece hrála se svými oblíbenými hračkami Markétka. Mé srdce zjihlo, i na dálku jsem viděla, že se holky usmívají a jsou spokojené.
V cíli mi bylo krásně. Vrací se mi chuť do běhání a do závodění. Vím už, že se zase začnu zlepšovat. Protože i v tom horku jsem 10 kilometrů zaběhla za 53:07. Není to můj letošní nejlepší čas na této trati. Není to ani čas podle mých představ – chtěla jsem dnes zaběhnout za 52 minut. Ale v tom horku to prostě lépe nešlo. Objevila jsem i svou slabost – neumím v závěru zrychlovat, takže na sobě budu muset hodně zapracovat.
Po odběhu nastalo odměňování – voda voda voda. Zmrzlina zmrzlina zmrzlina. Ledová káva. A tombola. Vyhrála jsem topinkovač. Upřímně nevím, co s ním budu dělat. My máme topinkovač, rodiče mají topinkovač, bratr má topinkovač, tchyně má topinkovač. Chcete někdo topinkovač???
Chválím pořadatele za to, že nás během závodu důkladně zásobili vodou. Nejen na náměstí, ale i v parku. Chválím pořadatele za medaile pro všechny, hlavně pro děti. Chválím pořadatele, že letos trať i ženám prodloužili z 5-ti km na 10 km. Chválím za pěknou trasu. Ale budu i lehce kritizovat – za zmatky během prezence. Vím, že není jednoduché zvládnout nápor tolika závodníků. Ale dostávalo se nám protichůdných informací díky kterým jsme málem propásli Anetčin běh.
Málem bych zapoměla – aby bylo jasno: vodou jsme se odměňovala v cíli. Teď už si v klidu domova píšu článek a piju krásně ochlazené pivo z labužnicky orosené sklenice!!!!
Eine kurze Meldung fuer MEPA Sportsverein
Heute ist die meine ganze Familie gelaufen. Wir alle sind an einem Wettkampf in der Stadt Karviná teilgenommen. Zuerst ist Aneta gelaufen. Einen 400 Meterlauf. Sie war die dritte zwischen den Maedchen.
Dann sind ich und mein Mann Robert 800 Meter gelaufen. Das war...die Hoelle fuer mich. Wirklich!!! Ich habe die Ausdauer, aber schnell laufe ich nicht. Ich bin kein Sprinter. Robert war schneller als ich – mit der Zeit 3:13. Und ich war mit der Zeit 3:38 im Ziel.
Nach einer Halbe Stunde bin ich der „Hauptwettkampf“ gelaufen – eienen 10 Km Lauf. Und ich war endlich sehr zufrieden. Die Strecke hat mir sehr gefallen – in dem Schlosspark. Und auch die Geschwindigkeit fuer mich ideall war – etwa 5 Minuten proKilometer. Fuer 10 Kilometr habe ich die Zeit 53:07 gebracht. Und diese zeit ist ganz gut, weil Lufttemperatur 35 C war.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat