Hornická desítka - rozpačité ráno, ale nakonec spokojenost

Fotky se letos nevyvedly. Tam ta prďola v bílém tričku, modrém nátělníku, vpravo, se startovním číslem 533 - to su já :-))

  To byl takový zvláštní den, ta sobota 6. listopadu. Ráno jsme se vzbudila nevyspaná a s hlavou bolavou jako střep. Mrkla jsem ven, kde chvíli svítilo sluníčko, chvíli se honily černé mraky a do toho všeho foukal silný vichr. Náladu jsem měla na bodě nula a energie se pohybovala někde v mínusových hodnotách. Ondřej Synek vybojoval na Novém Zélandu zlato ve skifu...a já mám někde šmatlat Hornickou desítku? Všechno mi padalo z rukou a nic se mi nedařilo. Poslední věc, na kterou jsem měla chuť, byl nějaký odpolední závod. Jenomže jsem už byla přihlášená a domluvená a tak ve 13 hodin nezbývalo nic jiného, než vyrazit směr Frýdek – Místek. Ani setkání s Forresty mě nenadopovalo a já si říkala, že je to špatné znamení, že tu desítku nejen že zaběhnu špatně, ale že ji možná nedoběhnu vůbec.
  Ve Frýdku při prezentaci se mi už nálada pomalu začala zvedat. Všechno totiž probíhalo hladce a potkávala jsem plno známých. Ovšem hlavní vzpruhu vymyslela naše tryskomyš Danuš. Poté, co jsme se srazily ještě s Radkou Miturkou, vytáhla nás hodinu a půl před startem na jednu zdravotní štamprdli. No musely jsme v té restauraci vypadat asi hodně „sportovně nestandartně“- startovní čísla na hrudi a panáček na stole. Svědkem našeho poklesku se stal Jirka „Žorž“ Harašta, který za Lašský běžecký klub přijel na závod páchat fotodokumentaci. Patrně přijel vozem, protože zatímco náš babinec usrkával lihovinu, on měl na stole kávu a vodu a zásoboval nás svými veselými historkami, ale zejména svým proklatě nakažlivým smíchem...
  No a pak už bylo o něco lépe...Tak například jsme s Danuš před zrcadlem v šatně definitivně vyřešily otázku, která z nás má větší zadek a která tlustější nohy. Tento spor jsme vedly už několik měsíců a teprve předstartovní stres ve Frýdku – Místku odhalil pravdu :-). Hodně nás pobavil i Paparazzi Rosťa-opět totiž nezávodil. Příčinou byla pro tenokrát achilovka. Vůbec se mi zdá, že je Rosťa ve spárech moribundu...už zase! Radost nám naopak udělal AVS alias Sokolík, který pro změnu běhat může, zdá se, že jeho vleklé zdravotní problémy jsou u konce.
  Na startu jsem byla naprosto klidná. Vůbec žádné představy o cílovém čase jsem neměla, chtěla jsem jen nejprve běžet zvolna a v posledním kole přidat, co to dá. Běželo se mi celkem dobře, přesto ne ideálně. Dost silně foukal vítr, bohužel ne do zad...Asi od šestého kilometru, poté, co jsem přidala na tempu, jsem měla pocit slabosti v nohách. Asi se ozvala prodělaná viróza- Porubský ¼ maraton jsem totiž odnesla nejen ztrátou hlasu, ale i teplotami a rýmou. Pozitivní ale bylo, že jsem zrychlené tempo byla schopná udýchat. Proto jsem si od osmého kilometru troufnula přidat. A předbíhala jsem a předbíhala. Toho pocitu se hned tak rychle nenabažím :-).
  Do cíle jsem nakonec doběhla s časem 48:57. Zůstala jsem tak 53 vteřin za svým osobním rekordem na této trati z roku 2008. Během deseti dnů jsem dokázala zase zaběhnout deset kilometrů pod 50 minut a troufám si tvrdit, že mi to nečinilo moc velký problém. Asi to už není náhoda...
  Jsem tedy spokojená. Tedy – byla bych spokojená, kdybych se dnes nepodívala na své mezičasy:

1. kolo: 16:44
2. kolo: 16:21
3. kolo: 15:52

Sakra, já nejsem spokojená, já jsem NADŠENÁ!!!  Dařilo se mi běžet takticky, rozložit si síly a zrychlovat. Konečně!!!
  Mou radost nezkalí ani to, že jsem tradičně nic nevyhrála v tombole. Mé závodní ego je uspokojeno. I můj žaludek se měl dobře – do doběhu nás čekal guláš. A ukojen byl i můj smysl pro estetično – letos totiž všichni dopředu přihlášení závodníci dostali pěkná , černá funkční trička.
  Jak už jsem avizovala dříve, mám před sebou krásné posezonní období. Žádný náročný závod přede mnou, žádné tréninky úseků, žádné povinnosti...Jen dva týdny gaučingu a pojídání vepřového. Já zkrátka umím žít  :-)