Jako dítko školou povinné z tzv. generace „Husákových dětí“ jsem k smrti nesnášela návštěvy památníku Ostravské operace v Hrabyni. A absolvovala jsem jich během své školní docházky nespočet. Také si vzpomínám na jedno jaro, kdy jsme povinně v pionýrských krojích u památníku vítali sovětskou delegaci. Pršelo, byla mi zima a kvůli povinnému třepotání mávátkami jsme všichni nastydli a onemocněli...
Jenomže roky plynou, doba je jiná, ideologický balast spojený s oslavami osvobození Ostravy pominul a tak jsem loňského roku 8. května 2010 poprvé DOBROVOLNĚ stála u Hrabyňského památníku na startu závodu „Běhu osvobození Ostravy“. A pozor – i když hlavní důvod mé účasti byl běh, naprosto upřímně považuji tento závod za důstojné připomenutí 66. výročí osvobození a konce II. světové války.
Vůbec to není jednoduchý silniční běh. Je to boj, protože chvíli stoupáte do kopce, pak z něj sbíháte a k tomu prvních cca 5 kilometrů běžíte po slinici č. 11, což je hlavní tah mezi Ostravou a Opavou (naštěstí příští rok bude trasa odkloněna na cyklostezky vedoucí z Hrabyně do Háje ve Slezsku, Jilešovic a Plesné).
Loni jsem se na trati málem uvařila, bylo totiž velmi horké a slunečné počasí. Letos, během 32. ročníku běhu, bylo všechno jinak...Na startu déšť, studený vítr a jako antibonus teplota vzduchu činila pouhých 10 stupňů. Svým založením jsem věčný optimista. A tak se stalo, že jsem na sobě měla pouze kraťasy, tričko s krátkým rukávem, přes to nátělník a upřímně jsem doufala v to, že mě běh zahřeje.
Zahřál!!! Už na prvním stoupání jsem se pěkně zapotila. Na dalších kilometrech se počasí umoudřilo. Přestalo pršet, oteplilo se a sotva jsem zahlédla ceduli Ostrava – Plesná, vysvitlo i sluníčko.No ne, že by najednou nastalo hrozné vedro, přesto jsem však byla vděčná za občerstvovací stanici na 10-tém kilometru.
Letos se mi běželo moc dobře, zlehka. Celá trať mi utíkala, kopce mi nevadily, naopak mě tradičně potěšily, protože jsem v nich předbíhala. V cíli v Ostravě-Porubě na stadionu "Arrows" mi rozhodčí naměřili čas: 1:17,38. „Jé, to je bezva“, pomyslela jsem si. „To mám oproti loňskému roku určitě o pár minut zlepšení, běželo se mi tak báječně“. Zdání klame. Zítra si KONEČNĚ zakoupím novou baterii do foot podu. Začnu znovu sledovat svůj průměrný čas na kilometr. Přestávám věřit svým pocitům (netýká se šestého smyslu,ten mám excelentní) . Jak jsem totiž později doma nahlédnutím do výsledovky zjistila, loni jsem celou trasu zaběhla o dvě minuty rychleji...
Opět jsem tedy nestála na bedně. Smutek se však nekonal. Vyhrála jsem totiž v tombole! Bolest v nohách jsem překonala živou diskuzí s ostatními běžci a vychlazenou čepovanou Plzní (jenom jednou, samozřejmě). Jsem plná odhodlání. Budu trénovat a zrychlím, zrychlím, zrychlím.
Jenomže roky plynou, doba je jiná, ideologický balast spojený s oslavami osvobození Ostravy pominul a tak jsem loňského roku 8. května 2010 poprvé DOBROVOLNĚ stála u Hrabyňského památníku na startu závodu „Běhu osvobození Ostravy“. A pozor – i když hlavní důvod mé účasti byl běh, naprosto upřímně považuji tento závod za důstojné připomenutí 66. výročí osvobození a konce II. světové války.
Vůbec to není jednoduchý silniční běh. Je to boj, protože chvíli stoupáte do kopce, pak z něj sbíháte a k tomu prvních cca 5 kilometrů běžíte po slinici č. 11, což je hlavní tah mezi Ostravou a Opavou (naštěstí příští rok bude trasa odkloněna na cyklostezky vedoucí z Hrabyně do Háje ve Slezsku, Jilešovic a Plesné).
Loni jsem se na trati málem uvařila, bylo totiž velmi horké a slunečné počasí. Letos, během 32. ročníku běhu, bylo všechno jinak...Na startu déšť, studený vítr a jako antibonus teplota vzduchu činila pouhých 10 stupňů. Svým založením jsem věčný optimista. A tak se stalo, že jsem na sobě měla pouze kraťasy, tričko s krátkým rukávem, přes to nátělník a upřímně jsem doufala v to, že mě běh zahřeje.
Zahřál!!! Už na prvním stoupání jsem se pěkně zapotila. Na dalších kilometrech se počasí umoudřilo. Přestalo pršet, oteplilo se a sotva jsem zahlédla ceduli Ostrava – Plesná, vysvitlo i sluníčko.No ne, že by najednou nastalo hrozné vedro, přesto jsem však byla vděčná za občerstvovací stanici na 10-tém kilometru.
Letos se mi běželo moc dobře, zlehka. Celá trať mi utíkala, kopce mi nevadily, naopak mě tradičně potěšily, protože jsem v nich předbíhala. V cíli v Ostravě-Porubě na stadionu "Arrows" mi rozhodčí naměřili čas: 1:17,38. „Jé, to je bezva“, pomyslela jsem si. „To mám oproti loňskému roku určitě o pár minut zlepšení, běželo se mi tak báječně“. Zdání klame. Zítra si KONEČNĚ zakoupím novou baterii do foot podu. Začnu znovu sledovat svůj průměrný čas na kilometr. Přestávám věřit svým pocitům (netýká se šestého smyslu,ten mám excelentní) . Jak jsem totiž později doma nahlédnutím do výsledovky zjistila, loni jsem celou trasu zaběhla o dvě minuty rychleji...
Opět jsem tedy nestála na bedně. Smutek se však nekonal. Vyhrála jsem totiž v tombole! Bolest v nohách jsem překonala živou diskuzí s ostatními běžci a vychlazenou čepovanou Plzní (jenom jednou, samozřejmě). Jsem plná odhodlání. Budu trénovat a zrychlím, zrychlím, zrychlím.
.jpg)
1 komentář:
... zrychlíš, to zcela jistě a zase budeš sbírat vavříny ... :-) A proč? No protože jsi BEZVA!!!
Okomentovat