Nejlepší je Mniší...a díky Karle!!!

                          To  není fronta na chleba, to čekáme na vyhlášení.

                        Nejlepší běžecký oddíl na světě. Elita. The best of...

          Tak to Karel zkontroloval a mame to za 51:00.

Nepodezírejte mě z nějaké hormonální nerovnováhy a psychické nevyrovnanosti. Zkrátka jsem jen zářný příklad toho, že jednou jsi dole a jednou nahoře. V sobotu 13.-tého zklamání v Rájci, v sobotu 20.-tého euforie v Mniší.

Tenhle ne zrovna lehký 10-ti kilometrový závod jsem běžela potřetí v životě. V roce 2008 za nějakých 50:06 – lilo jako z konve, v roce 2010 bylo obrovské vedro a já se do cíle protrpěla za 54 minut a nějaké vteřiny. A letos v teple a sluníčku  jsem k uběhnutí celé tratě potřebovala rovných 51 minut. Ani vteřinu  navíc! Přitom ještě na startu v 10.00 hodin jsem si říkala, že bude-li to za 52 minut, budu šťastná jak blecha.

            Pro mě je běh v Mniší cosi jako morální povinnost. Pokaždé na něm panuje výborná atmosféra. Téměř všichni běžci se známe. Za MK Seitl se nás letos sešlo snad 15. Puboška Danuš potřebovala parťáka – při běhu jí nestačím, ale ve společenské konverzaci a v páchání výtržností jsem pro ni nepostradatelná. Kopce mám moc ráda. V cíli dobré občerstvení – sice ne grilovaná klobása, ale sladké koláčky jsou pro doplnění cukrů taky důležité J. Tím vším chci říct, že už v únoru jsem měla  termín běhu červeným fixem vyznaný ve svém  diáři a pro jistotu i v rodinném kalendáři. Omlouvá pouze těžká újma na zdraví (a v roce 2009 termín běhu kolidoval s mým porodním termínem J )!

            Přes všechna vyjmenovaná pozitiva je Běh oborou pořádně náročný. Prudké výběhy a prudké seběhy. Hekat jsem začala asi tak už na třetím kilometru. Funěla jsem jako lokomotiva. Nohy mě sice nebolely, ale cítila jsem, jak dostávám zabrat. Sakra, mít tak někoho, s kým bychom se vzájemně dotahovali. A náhle kde se vzal, tu se vzal. Běžec. Pro mě nová tvář. Sympaťák a hlavně asi tak na stejné výkonnostní úrovni. Dali jsme se do řeči. Hovor se točil kolem toho, že už nemůžeme a že to není žádná sranda. Po otočce na pátém kilometru u Lišky Bystroušky jsme se už vzájemně hecovali. „To je hrozné“ prohlásil onen Běžec. „Vydrž a makej, už jen 4 kilometry“ já na to. Pak mě zas nakopl on, protože v okamžiku, kdy já jsem pocítila krizi a začala zpomalovat, Běžec zrychlil a já si ho nechtěla nechat utéct. Přibližně na 8-mém kilometru nám hodně pomohla dobrá víla – jedna z organizátorek nabízející kelímek s vodou.Voda nám vlila do  žil novou energii a poslední 2 kilometry jsme fakt zamakali. Kousek před cílem Běžec hlásí: „Máš u mě pivo, bez tebe bych tu tak rychle nebyl“. „No jo, jenomže hospoda otevírá až ve 14 hodin“, odpovídám. „Tak na nějakém příštím závodě“, slíbil neznámý. Bezva! Po dosažení cílové čáry jsem se dozvěděla, že onen Běžec se jmenuje Karel. Karle bacha, máš u mě dluh!!! A i já tobě moc děkuji, že jsi mě potáhl...

           Nakonec jsem samou radostí ze zlepšeného času dokázala vyklusat kilometr, protáhnout se a pak už jsem s ostatními spěchala na vyhlášení vítězů. Tady jsem zaznamenala závan diskriminace běžkyň. Nejde o to, že máme méně kategorií. Jde o ceny. Zatímco v některých mužských kategoriích vítěz bral soudek piva, vítězná žena dostala sušák na praádlo. A to není fér!!! Pánové organizátoři, polepšete se J