LENKYČLENKY: Díky EMILE

Tak mám za sebou poslední „prubu“ před tím velkým Ostravským maratonem. Běh rodným krajem Emila Zátopka z Kopřivnice do Rožnova pod Radhoštěm. 22,3 km do kopce z kopce. Fajně bylo.
Už samotná prezentace v Kopřivnici. Sotva jsem obdržela startovní číslo, objevila jsem stánek VZP, u kterého bylo nabízeno měření tuku v těle. Páni, měla bych si ověřit jak na tom jsem. Chvíle napětí a displej hlásil 12,4 %. Neuvěřitelné! To bych měla mít tělo samý sval a šlachu. Neboť přístroje neoklameš! Po mě se nechala změřit puboška Danuš – něco přes 20%, následovala exgymnastka Lenka H.– také něco přes 20%. Uvědomila jsem si, že se někde stala chyba! Statečně jsem se odhodlala k novému kolu měření a tentokrát to bylo za 20,4%. Neuvěřitelné, jak se během cca tří minut zázračně rozroste objem tukové hmoty v těle.

Start závodu byl v 11 hodin. No a protože naše MK Seitl výprava strašila v Kopřivnici už od deváté hodiny, vedly naše další kroky do místní cukrárny. Na 22,3 km se totiž musíte pořádně nadopovat kávou a nějakým tím vetrníkem, indiánkem, marlenkou a podobně.

Nechtěla jsem závodit. Chtěla jsem se jen hezky proběhnout. Proto jsem odstartovala bez foot podu a beze stopek. Chtěla jsem si povídat a nestrhat se. Brzo jsem narazila na Renču z konkurenčního BK SAK Karviná, která jek prohlásila „dneska nezávodí, protože se jí nechce a všechny kopečky vyšlape pěšky“. Tento přístup mi byl sympatický a tak jsem se jí držela až do 11-tého kilometru. Na této strategické vzdálenosti se Renči rozvázala tkanička a mi se nechtělo čekat, až si jí zaváže. Tak jsem pokračovala sama. Cestou jsem si nejprve nahlas prozpěvovala, poté jsem se rozhodla nerušit okolí, narazila jsem sluchátka a vyrazila do rytmu hudby. První mírné kopečky jsem zlehka vyběhla. Ale ty prudké v lesích jsem už zdolávala rychlou chůzí. Na občerstvovacích stanicích jsem se zodpovědně občerstvovala a zjišťovala, co bude v Rožnově na oběd. Pečené kuře stálo za tu trochu běžecké námahy.

Je to neuvěřitelné, ale dokonce jsem v posledních 3 kilometrech i pár běžců předběhla. Dobíhala jsem svěží, téměř jsem se nezapotila. Cítila jsem se fantasticky. O své ryze pozitivní dojmy jsem se hned zatoužila podělit s oddílovými soukmenovci. Kromě nich stál ve skupince ultravytrvalec borec Dan Orálek. Začala jsem vesele švitořit, jak jsem si to dneska vesele běžela, jak to bylo na pohodu, že jsem vlastně nezávodila a že ani Renča nezávodila, tak jsem si s ní hezky popovídala. V ten moment to už Dan psychicky nevydržel. Chytal se za hlavu se slovy: „To je hrozné, tak proč běžíte, když se vám nechce závodit? Proč utrácíte za startovné?“ Domnívám se, že jsem mu přivodila šok, ze kterého se bude dlouho vzpamatovávat. Inu chlap! Netuší, že my ženy nejsme zas až tak soutěživé a jde nám o pocity, dojmy a „fajnu naladu“.

Ani jsme nestihli vyhlašování vítězů, bylo zřejmé, že v tak silně obsazeném závodě žádná bedna nebude Po dobrém obědě ještě prošli po rožnovském skanzenu, v jednom z mnoha stylových obchůdků ochutnali ostružinovici a jahodovici a pak vyrazili vstříc dalším víkendovým dobrodružstvím J.