Lysá hora forever

Měří 1323 metrů. Není to jeden z těch nejhezčích beskydských vrcholů.Je ale nejvyšší .Lysá hora. Je to výzva.

Vyběhnout Lysou horu byl dlouho můj sen. Ale vzhledem k tomu, že miluji teplo, slunce, jaro a léto, nenašla jsem nikdy chuť a odvahu přihlásit se do byť i jediného závodu ze zimní série Lysacupu. Dlouho se tedy zdálo, že Lysá hora pro mě zůstane jen cílem rodinných výletů.

Až letos jsme zjistila, že na Lysou se dá běžet i v červnu. Jednou takhle v noci čtu stránky BEZVA BĚHU a v tom na mě zasvítí reklama – 8. ročník běhu na Lysou horu. Mistrovství České republiky v běhu do vrchu. Klikklik – a jsem přihlášena. Klikklik a zaplatila jsem startovné. To abych dostala tričko s logem závodu.

Následující den po probuzení mi došlo, co jsem udělala. Podívala jsem se na profil trati závodu. Doprčic – vážně velké převýšení. Hned o víkendu jsem přesvědčila manžela a šli jsme si trasu projít. Jako turisté. K mému lehkému zděšení vyšlo najevo, že z 9,2 km závodní trasy je pouze tak 2 km určeno k plynulému běhu. Propána, jak tohle asi dopadne....to nemůžu v životě zaběhnout. A když jo, tak za 2 hodiny. Bože, to bude trapas, budu poslední.

Sondovala jsem mezi těmi, co Běh na Lysou horu absolvovali. Prý že je to záhul. Prý že přestanu mít ráda kopce. Někteří mi tvrdili, že nikdy více. Jiní mě přesvědčovali, ať určitě běžím, že je to moc hezký zážitek.

A co. Tak to zkusím. Udělám si z toho výlet. Budu si hrát na to, že běžím Jungfraumarthon. Budu si představovat, že jsem horolezec a právě dobývám Mont Everest. Nebudu se stresovat. Pokud padnu, však on mě někdo sebere. Začala jsem se těšit.

Sobotní ráno se vybarvilo. Sluníčko, azuro, teplo. Do Ostravice jsem odjížděli hromadně Jindrovým transportérem. Lysá hora byla vidět už zdaleka. Osádka auta žertovala, Danuš, Jindra i Laďa totiž věděli, do čeho jdou. Já ne. Ale nervozita byla ta tam.

V Ostravici na hřišti v místě startu se to hemžilo lidmi. Všichni mi přišli jako zkušení horští běžci. V 11 hodin se odstartovalo, první kilometr a půl byla rovinka. Podařilo se mi zakopnout. Sice jsem zabránila pádu na kolena, ale natáhla jsem si nějaký sval kolem beder. Auuuu. Naštěstí přišlo první velké stoupání, postupně jsem zpomalovala a pak nasadila metodu  indiánského běhu.

 Kde se vzala, tu se vzala značka označující 3 kilometr. Stále jsem se cítila výborně, kochala jsem se krajinou a ani nevnímala kopec. Před Zbujem na nás čekala prudká sjezdovka, tu jsem tedy celou vyšlapala rychlou chůzí. Pořadatelé nás překvapili – do stoupání nás povzbuzovala skupina bubeníků a jejich bubnování. Moc se mi to líbilo.

Najednou tady byla občerstvovačka a s ní pátý kilometr. „Páni, to to utíká“, pomyslela jsem si. Neměla jsem ani hodinky a když jsem se dozvěděla, že jsem na trase 45 minut, byla jsem mile překvapená.

Kilometr sedmý – kdy už přijde ta únava? Horský terén, vzduch, stromy – to všechno mě dopovalo. Pomáhala jsem si tedy i hroznovým cukrem, abych předešla vytuhnutí. Zabíral mi skvěle. Přiznám se, že jsem odpůrcem všech těch gelů, koncentrovaná chemie mi teda nechutná. Ale hroznový cukr, to je jiná J

Od osmého kilometr se dostavily první známky únavy. Konec se táhl, stoupání bylo čím dal prudčí a pro samé obrovské kameny se běžet nedalo. Jenomže to už jsem si byla jistá, že zaběhnu pod dvě hodiny.

Už jsem nahoře. Vidím Ondru Němce s jakousi cedulí. Volá Lenkačlenka a na to „ještě kousek musíš běžet, tady ještě není cílů.No jo-ale kde  je? Automaticky zabočím doprava (jsem tak zvyklá z rodinné turistiky, tam je přece bufet, pivo, párek). Slyším něčí smích...“Lenko, běžíš špatně, musíš doleva“ No jo, doleva rovná se do kopce. Ale už je to vážně jen kousínek. Jsem tam. Na VRCHOLU.

01:38:15

Jsem v rauši, endorfiny mnou lomcují, to je droga, jsem moc šťastná. Tohle byl nejkrásnější závod mého života.Vážně. Nádhera. Hory, slunce, les. Jsem nadopovaná energií na rok dopředu...Kdo nezažil, nepochopí...

V cíli jsme si dali občerstvení a pak se lehkým krokem vraceli do místa startu v Ostravici. Ani mi nevadilo, že je to z kopce. Kolena vůbec nebolela. Chvílemi jsme i běželi, chvílemi i zabloudili (no jo, já a Danuš, to nemohlo jinak dopadnout).

S pusou od ucha k uchu jsem dorazili na hřiště. Myslela jsem si, že lépe už mi být nemůže. Mohlo! V kategorii ženy 40-45 let jsem skončila druhá.