A tak jsem ho přece jen zkusila...Lysacup

Jako dítko jsem upřímně nesnášela tzv. rodinné „výšlapy“ do Beskyd. Vzhledem k tomu, že počítače ještě nebyly běžným vybavením domácností, představa ideálního nedělního dopoledne zahrnovala televizní obrazovku a „Studio  Kamarád“. Kdyby mi jako dítku školou povinnému tehdy někdo řekl, že přijde doba, kdy ve svém volném čase budu dobrovolně a s nadšením pobíhat po kopcích, poklepu si na čelo a dotyčného „proroka“ přenechám na vyšetření docentovi Chocholouškovi.

            Jenomže nikdy neříkej nikdy. Roky plynou a s nimi se mění i naše koníčky a závislosti. A tak se stalo, že poté, co se mi nečekaně naskytla možnost přenechat dítka manželovi, stála jsem toto nedělní dopoledne na hrázi přehrada Šance na startu druhé etapy Lysacupu. Já a dalších 319 bláznů, mezi kterými samozřejmě nechyběla moje parťačka splašená puboška Danuš a překvapivě ani Rejža Rosťa.

            Předpověď  počasí hlásila inverzi, tedy v Ostravě chladno a zataženo, na horách teploty kolem 10C a slunečno. No nějak se to těm meteorologům nepovedlo.

            Trasa této etapy vedla od přehrady po žluté značce až na vrchol Lysé Hory. Na Lysé hoře jsem už byla mockrát, všechny cesty mi tak splývají, takže jsem konkrétně nevěděla, do čeho jdu. Dobře mi tak. Po žluté je totiž ten výstup nejnáročnější.

            Prvních asi tak 100 metrů jsme ještě běželi po asfaltce. Pak jsme zahnuli do lesa, přes kořeny  a kameny mírným stoupáním dále. Ještě jsem běžela….pak následovala příjemná rovinka, pohodlná travnatá stezka, možná tak 2 kilometry celkem. To jsem běžela doslova radostně, dýchala svěží, byť poněkud chladný vzdoušek a čile debatovala s Rejžou. A pak, na cca 3,5-tém kilometru se to stalo. Konec souvislého běhu. Prudký výstup. Kameny, pařezy, kořeny a tak dále a tak dále. Mlha. Čím dál tím hustější mlha…Vítr a chlad. Oblékla jsem si šusťákovou a snažila se nepropadat trudomyslnosti. Protože tenhle výstup už byl nekonečný. Mé Garminy mi ukazovaly jen pomalu ubíhající metry, už jsem neběžela, už jsem s vypětím všech sil šla. Začala jsem být hodně unavená a ptala se: „Co to tady proboha dělám, jsem snad nějaký kamzík NEBO CO?????“  Od 6-tého kilometru jsem už neměla ani sílu na nějaké myšlenky. Chtěla jsem být nahoře a mít to všechno za sebou.

            Když už mi bylo opravdu nejhůře, když už jsem pro hustou mlhu málem neviděla ani na turistické značky, zjevila se krásná, široká, pohodlná asfaltka a na ní nápis 400 metrů. Ježiš, to byly endorfiny, to se mi vlila energie do žil. Najednou jsem opět dokázala utíkat. Do cíle jsem víceméně doběhla s Rejžou a Danuš společně. 7 kilometrů za cca 1hod. a 19min. Byli jsme hrozně unavení, ale spokojení. Odevzdali jsme čip a utíkali dolů. Na vrcholku hory opravdu dost hodně foukalo, vzduch měl snad jen dva stupně a nikdo jsme se nechtěli nachladit (slova Rejži: „nesmím dostat kašílek“).

             Dolů se nám už běželo o poznání lépe. Snad poprvé v životě mi nevadily seběhy. Ano, na cestu dolů jsem se STALA KAMZÍKEM. Navíc mě přepadl hlad a žízeň a tak jsem byla popoháněna představou svačiny a horkého čaje, které jsem měla spořádaně uložené v baťohu v autě. Ještě jsme se těšili na pivo…něco na té Plzni je J.

            Je přirozenou vlastností člověka zapomínat to špatné a vzpomínat na to dobré. V neděli večer mě bolely nohy tak, že jsem nebyla schopná usnout. A dneska si říkám, jak se mi ten Lysacup líbil, jak jsem si krásně vyčistila hlavu a dokázala si, že nejsem padavka. Beskydy jsou zkrátka krásné a Lysacup má ještě HODNĚ etap.

            Tak že bych ještě nějakou  zkusila? Do konce února je času dost J.