160 znamená počet kilometrů, které se
mi podařilo naběhat za celý měsíc leden 2013. Žádný zázrak to teda není. Kde
jsou např. dlouhé vytrvalostní běhy?
Jenomže pracovní a rodinné povinnosti mi zkrátka více nedovolily. A tak
jsem ráda i za tu stošedesátku.
Nechci ale
brblat. Protože i přes tu bídu se mi v lednu podařilo absolvovat původně
vůbec neplánované tři závody.
1. leden a Tuřanský novoroční půlmaraton
Měřeno 1.
lednem, k 1.1. 2013 jsem běhala
průměrně 21 km denně. No ano, cestou z
oslavy Silvestra v Tetčicích jsem se zastavila v Brně-Tuřanech a odběhla si
Tuřanský novoroční půlmaraton. Ještě v 02:30 hod. jsem si připíjela sektem
na zdraví a štěstí a ve 13:00 hodin jsem stála na startu mi dosud neznámého
závodu. I když Brno znám jinak hodně
dobře, z tuřanského letiště jsem několikrát odlétala na dovolenou a
dokonce jsem si vzpomněla, že za dob mých vysokoškolských studií jsem
v Agru Tuřany byla na jakési brigádě a ve skleníku uštipovala nadbytečné
lístečky karafiátům (hrozná práce, brrrrr).
Propozice k závodu vypadaly lákavě. 21 km asfaltu, téměř rovinka z Tuřan k Mohyle míru a zpět. Jako bonus trocha zeměpisu a dějepisu, protože Mohylu míru jsem ještě nikdy předtím neměla možnost navštívit.
Počasí sice moc příjemné nebylo - depresivní pošmourno a teplota něco pod pod nulou, přesto se mi od startu běželo velice dobře. Nasadila jsem tempo a to jsem držela.Trasa byla asi tak z 1/3 kopcovitá a zbytek lautr rovina, Každý kilometr byl značený, běh krásně odsýpal. Jen asi tak dvoukilometrové stoupání z Kobylnice na Mohylu míru bylo hodně náročné, na druhou stranu mi kopečky vyhovují. Na zpáteční cestě jsem cca od 16-tého
kilometru začala předbíhat jednoho běžce za druhým, jednu soupeřku dokonce 100 metrů
před cílem. A na 17,5 km
jsem předběhla ultramaratonkyni Vilmu Podmelovou, to mě potěšilo (i když si myslím, že příčinou byla skutečnost,že Vilma slavila více a déle než já :-)).
Neměla jsem
žádné ambice, ono taky co můžete chtít, když do pozdních nočních hodin pojídáte
chlebíčka a popíjíte bublinky. Takže jen skromné přání - dát to pod dvě hodiny a to se
mi podařilo (mám to za nějakých 1:58 a něco).
Závod mě
krásně nastartoval do roku 2013. Zkuste si ho zaběhnout příští rok i vy. Startovné lidové,
pouhých Kč 50,--, za to šatny, značené kilometry, teplý čaj na 8,5 km a v cíli čaj a
balíček s ovocem a muslityčkou.
13. leden ve znamení Lysacupu
Jedno nedělní
dopoledne a já zase stála na startu silně návykové záležitosti. Trasa měřila 6,5 km s převýšením 850 metrů a vedla
tentokrát z Mazáku. Mám pocit, že tudy jsem ještě nikdy na Lysou horu nešla.
foto: Jiří Římánek
Sešlo se nás asi
220 nadšenců-od skutečných tryskáčů až po nás amatérské „rychlochodce“. Mrazivo
- na vrcholu LH -11C ,
ale moc nefoukalo. Hodně nasněžilo. Já jsem byla schopná běžet maximálně tak
první dva kilometry, poté jsem přešla do svižné chůze. Jak jsem ráda, že mám
hole!!!! Makala jsem, byla jsem dost unavená (pouze na těle, nikoli však na
mysli), dokonce se mi asi tak 300
metrů pod vrcholem únavou zamotaly nohy a spadla jsem.
Teda jak já byla u kontrolky na Lysé hoře šťastná. Mohutně „zendorfinovaná“.
Samozřejmě jsem neopominula pohladit hladící bod ve výšce 1324 metrů .
V Šantánu jsem se nadopovala horkým sladkým čajem, malým Lysahorem (ó jak
mi chutná tato krajová specialita), čokoládovou Fidorkou a šupala dolů.
To byla
paráda, nádhera, krása, ani popsat nejde. Zpátky jsem celých 6,5 km běžela, okolní zasněžená
krajina vypadala jako v pohádce, kulisa pro Mrazíka nebo Popelku, vzduch
byl jako břitva a já najednou necítila ani trošku únavy. Hory mi vážně pokaždé dobijí
baterky. Nahoru jsem to šla ze cca 1:28, dolů jsem to seběhla za 59 minut, dolů
to šlo totiž samo. Někteří tůůůůůristé vytáhli boby, lopaty a z vrcholku Lysé hory
se za mohutné povyku vezli po prdeli.
Vzhledem
k množství čerstvě napadaného sněhu jsem ani nevyzkoušela nesmeky, které
jsem si před startem zapůjčila. Veškerý led se schoval pod sníh a padat se dalo
do prašanu, to je skoro jako do peřin..
19. leden – krosová 10 na Landeku
Po Lysacupu jsem si myslela, že to bude "brnkačka". Druhý ročník krosového závodu
na vrcholu Landek v Ostravě-Petřkovicích s délkou 10 km . Start a cíl se nacházel v areálu Hornického muzea, dále závodní trať vedla kolem Odry a poté se stočila zpět na Landek. Cesta byla zavátá sněhem, nechyběly úseky s poměrně náročným stoupáním. Pořadatelé si vážně dali záležet. Zato můj výkon byl jednoznačně příšerný.
Vytuhla jsem už na druhém
kilometru. Fakt mi to vůbec neběželo, nohy mi podkluzovaly, okopala jsem si
kotníky, lomcoval mnou vztek . Měla jsem ze svého neběhu téměř depku umocněnou obavami
z posledního místa. No alespoň že tato obava se nevyplnila, poslední jsem
rozhodně neskončila. Nicméně rozpačitý
dojem ve mně dlouho přetrvával. Na všem se ale snažím hledat něco pozitivního.
Takže mi 1) vytrávilo k sobotnímu obědu a 2) objevila jsem novou
tréninkovou trasu.
Závod bych vůbec vyhodnotila jako
takový druh zimního tréninku. Žádný endorfin se nekonal. Svůj vliv nepochybně
mělo i to, že v našem regionu bylo "pěkně hnusně"-mnohonásobně
překročeny limity prachu v ovzduší, člověk to cítil při každém nadechnutí, ani
není nutné sledovat oficiální měření. Hory, potřebuji hory.
Začíná únor a já doufám, že se mi podaří najít si pro běhání trochu více času. Bude-li se dařit, chtěla bych si zaběhnout Rohálovskou desítku (letos spíše 12) v Prusinovicích. No a pak se uvidí :-)
3 komentáře:
160km je krasa. Co ja bych za to dal. :) Ja v lednu 50 :(
Mně si též objemově porazila :-)
Pěkné kulaté číslo, jen tak dál :o) Přeju hodně šťastných km a pozitivních zážitků ze závodění. Jiřík
Okomentovat