Bedna a perník

Ačkoliv jsem si krátce po „doběhnutí“ Horské výzvy Jeseníky myslela, že dlouho neudělám žádný krok, natož skok, dva tři dny relaxu,  vyplavání se v bazénu a už se dostavil tradiční běžecký absťák. Začala sezóna, o závody není nouze a tak jsem se 13. dubna i s manželem postavila na start 4. ročníku závodu:

L u d g e ř o v i c k  á   1 5

Jen jednou jedinkrát jsem tento závod vynechala – loni, když jsem dala přednost Hervis ½ maratonu v Praze (a pak svého rozhodnutí hořce litovala). Ludgeřovická 15 je totiž kopečkatý závod, běží po silnici, ale hlavně lesem v mi dobře známém prostředí.  Pokaždé mě zde čeká soukromá občerstvovací stanice, o jejíž provoz se stará tchyně a kamarádi z Petřkovic (trasa vede kolem jejich domu). Podávají se jednohubky, voda, štamprdle, někdy i sekt, huláká se a fotí.

Letos jsem běžela s Robertem. Neměla jsem vůbec žádné ambice (snad jen se moc nevychýlit od mého nejlepšího času na této trati 1:18 a něco), týden po HV jsem si nedělala iluze, že dokážu souvisle uběhnout cokoli nad 5 kilometrů.  Ale narazili jsem na Ultralibora s Matějem, kteří nás víceméně vedli a hlavně co 2 km zařazovali chodecké pauzy podle Gallowaye.

Od startu se mi kupodivu běželo lehce. Vůbec to neumím vysvětlit. Nohy mě absolutně nebolely, dech jsem nepopadala, běh jsem krásně užívala. Občas jsem prohodila pár slov s Robertem, občas si rýpla do ostatních běžců, chvíli se pozpěvovala se svou MP3. Obloha byla zatažená, ale s pokračujícím časem se oteplovalo a ukázalo se sluníčko.

Kilometry byly značené, což mi pokaždé hodně vyhovuje. Nějak mě to psychicky vzpruží, vidím, jak cesta utíká. Kolem 10-tého km mi Robert nabídl jakousi velkou tabletu – hroznový cukr. Měla jsem sluchátka na uších, takže jsem moc zřetelně neslyšela, co mi povídá, vzala si ji a snědla celou Až po závodě mi Robert řekl, že mi tabletu podával se slovy“ Vem si jednu půlku, já si dám druhou“. Chudák, nezbylo na něj….

Do cíle mohly zbývat asi tak tři kilometry, když jsem před sebou zaregistrovala jakousi běžící dívčinu. Vůbec jsem nedokázal odhadnout, v jaké je věkové kategorii. Ale najednou jsem dostala energii k předbíhání. Přidala jsem, Robert přidal taky a společně jsme ji předběhli. Běželi jsme dost svižně, pomaličku mi začínaly mi ubývat síly, ale někdy v hlavě se mi usídlil pocit, že by to mohlo být na bednu. Posledních 300 metrů se nekonečně vleklo, ale každé „utrpení“ jednou skončí a tak tu byl cíl a v něm čas 1:20:20. Jsme spokojená, na víc jsem neměla.

Nakonec můj výkon stačil nejen na druhé místo v kategorii, ale i na druhé místo v ženách absolutně. Ona totiž na závodě v ženách nepanovala velká konkurence. Puboška Danuš byla na maratonu ve Vídni a část běžkyň zvolila 10-ti kilometrový závod ve Veřovicích.

Občerstvení nezklamalo – oblíbená klobáska a pivko. K tomu tombola, ve které jsem vyhrála tričko a kyblík s hračkami do písku. Tričko jsem s jiným běžcem vyměnila za jiné a kyblík jsem vyměnila za plyšovou hračku (Anetka s Markétkou měly radost).

Povedený „prajský“ závod J Za sebe hlásím ,že „za rok zas“!!!

P a r d u b i c k ý   v i n a ř s k ý  p ů l m a r a t o n

Pardubice byly dlouho plánované. Je to první půlmaraton, který běžel Robert a tak jsme se dohodli, že z něj uděláme každoroční tradici. V roce 2011 a 2012 bylo slunečno a dost horko. Letos se teplota pohybovala kolem 9 C, vypadalo to na déšť  a dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak se obléknout. Nakonec jsem zvolila ¾ kalhoty, tričko s dlouhým rukávem a přes něj tričko Bezva běh, abych ze všem okolností propagovala ty „nejlepší stránky o běhání“ J

Naše ostravská běžecká sestava byla tentokrát skromnější než v uplynulých ročnících. Já, Robert, uřvaná puboška Danuš, Miloš a tradiční Rejža, který se rozhodl věnovat dokumentační a novinářské činnosti a tak neběžel. Puboška Danuš měla nové běžecké boty. Cca  10-ti barevné závodní Asicsy, jedna barva vyřvanější než druhá, naprosto famózní, chci také takové J . Hodí se k nim jakékoliv tričenko.

Letos pořadatel změnil trasu z důvodů stavebních prací na původní trati. B2žely se sice 3 okruhy, ale jinudy. Za sebe hlásím – TREFA DO ČERNÉHO. Nová trať je daleko pestřejší, členitější, vede i podél Labe a zahrnuje i vracečku – potkávačku na mostě. Běžité a sledujete své soupeře v protisměru. Můžete na sebe hulákat (2x jsem využila – míjela jsem se s Danuš a tak hlasitě pochválila její nové botky) .

Před polednem jsme se začali srocovat na startu a protože jsem potkala svého známého běžce Kubu, drbala jsem a startovní výstřel tak téměř přeslechla.

Zpočátku se pro dav lidí moc rychle běžet nedalo. Ale od 2. kilometru jsme s Robertem nabrali tempo, které jsme drželi v podstatě po celou dobu – průměr 5:20 na kilometr.  Co 2,5 km jsme dávali chodecké přestávky podle  Gallowaye. Já na ně nedám dopustit. Skutečně si při nich odpočinu a do závěru závodů vždy ušetřím nějaké síly k zrychlování. Na občerstvovacích stanicích jsme pravidelně pili. Slupli jsem nějaké hroznové cukry a jeden karbošnek. U poslední chodecké pauzy na cca 17-tém kilometru jsem si všimla, že by Robert rád zpomalil. Takže jsem se domluvili, že spolu poběžíme do posledního hroznového cukru na 18-tém kilometru a já se pak trhnu a zkusím zrychlit.

Jak jsem si domluvili, tak se i stalo – na 18-tém jsme si dali pusu a já frnkla. Šlo to. Zrychlila jsem na průměr 5 min/km. Nečinilo mi to sebemenší potíže. Běželo se mi tak krásně. Lehce a hravě.  Začala jsem předbíhat soupeře za soupeřem. A už jsem tušila,. Že si běžím pro svůj letošní nejlepší čas. Nakonec real time hlásil 1:52:01. Vůbec jsem necítila únavu a dokázala bych určitě běžet ještě dalších 10 km. Oproti loňským Pardubicím jsem se zlepšila o 50 vteřin. No a oproti březnovému půlmaratonu v Oseku jsem ubrala 2 minuty. Jsem spokojená a cítím chuť do dalšího tréninku.

V cíli jsem cca 2 minuty počkala, přiběhl Robert a hned jsme pelášili pro občerstvení. To v Pardubicích umí – guláš, koláče, ovoce, pivo, káva, voda…Horká sprchy v šatnách pak smyla únavu a my jsme celí rozjuchaní vyrazili směr Ostrava.

Organizátorům Pardubického 1/2maratonu tleskám. Zázemí závodu super, funkční tričko a víno pro každého účastníka závodu jako bonus potěšilo. Osobně Pardubice řadím hodně vysoko nad Hervis ½ maraton v Praze.

Na závěr….Závody jsou pro mě hlavně o zábavě, potkávání a srandě. Přináším tedy dva milé závodní postřehy:

Veselý postřeh č. 1 – běžíme kolem řady rodinných domů. Před jedním stojí sympatická rodinka s cedulí „ Všichni jste z Keni“. Na to vedle mě běžící culíkatá běžkyně zvolala: „já nejsem z Keni, já jsem z Venuše“. Na což jsem odpověděla, že „Venuše je u nás hospoda 4. Cenové skupiny“. Společně jsme se zasmály a v průběhu dalších kilometrů jsme se vzájemně předbíhaly, dobíhaly a vždy se povzbudily. A právě na 10,5 – tém kilometru mě ona Venušanka rozesmála. Ptá se: „Kolik je to vlastně kilometrů?“ Já na to: „Jsme v polovině, máme 10,5 km“. Venuše: „Nééééé, já se ptám, kolik celý ten závod měří kilometrů. Mě totiž přihlásil manžel. Říkal, že se mi to bude líbit“ J J J To mě vážně hodně rozesmálo. Ale paní sdělení o 21 kilometrové délce přijala s úsměvem, běžela vcelku lehce, takže věřím tomu, že do cíle doběhla spokojená.

Veselý postřeh č. 2 – cca na 4-tém km se běželo po mostě, za ním otočka a vracečky, kdy jsme se potkávali s dalšími běžci v protisměru. Běžím s Robertem, lehce konverzuji a najednou někdo volá „Ahoj Lenkočlenko“ Nějaká sympatická paní mě zdravila, sice jsem ji neznala, ale i tak jsem ji zamávala, protože každé takové zvolání člověka povzbudí. No a pak jsem po skončení závodu dorazila s Danuš do šatny a kde se vzala, tu se vzala ona běžkyně. Že prý čte můj blog, už mě několikrát na závodech viděla a teď mě konečně poznává osobně. Tak jsme si podaly ruku, načež se Jana obrátila směrem k Danuš se slovy: „A ty musíš být puboška Danuš, že?“ Vida, jak je svět malý….A o náhody v něm není nouze J J J