Milosrdná tma u Vražedného potoka

Až do letošního ledna jsem netušila, že existuje nějaký seriál závodů pod názvem Horská výzva. V lednu mi zavolala kamarádka Iva, jestli bych nechtěla jít takový noční přechod Jeseníků. Termín 5.-6. dubna. Mrkla jsem na internet a dozvěděla se, že se jedná o závod dvojic určený nejen pro vrcholové sportovce, ale i pro širokou veřejnost. Protože jsem lednu v teple obývacího pokoje coby široká veřejnost předpokládala, že začátkem dubna už přijde jaro, Jeseníky se budou zelenat, slunce svítit, ptáci zpívat a pouze na Pradědu bude sníh, s lehkým srdcem jsem se přihlásila. S Ivou jsem vytvořila dvojici BEZVA SEKT TEAM a manžel Robert se přihlásil do dvojice s Iviným manželem.

Těšili jsme se moc. Máme kondici a milujeme hory. 64 kilometrů chůze přece nemůže být tak náročných. Jenomže s blížícím se termínem startu jsem začínala propadat obavám. Nejenže nesvítilo žádné sluníčko. Jeseníky zasypávaly nové a nové přívaly sněhu. Několikrát za den jsem se přilepila k internetu a hltala nové zprávy o počasí. Pořadatelé vůbec neměli v úmyslu závod zrušit ani přesunout. Proti jeho pořádání neměla námitek ani Horská služba. Startovné jsme zaplatili s předstihem. Takže už nebylo cesty zpět.

5. dubna ve 23.30 jsme spolu s dalšími cca sedmisty závodníky stáli na startu v Koutech nad Desnou. Nálada byla BEZVA, ze všech účastníků sálalo odhodlání a natěšenost. Do povinné výbavy kromě čelovek patřily i mobily. Těšila jsem se, jak svým blízkým nad ránem pošlu fotku východu slunce nad Jeseníky….

Východ slunce jsem pochopitelně nevyfotila. Nebylo totiž co fotil. Nejprve byla tma a pak mlha. Sluníčko nevyšlo, jen se udělalo světlo.

Sněhem štědře zasypaná trasa vedla z Koutů nad Desnou do sedla pod Vřesovkou, na Keprník a Ramzovou, kde bylo první kontrolná stanoviště. Odtud se šlo na Obří skály, Šerák, Keprník a na Červenohorské sedlo, kde bylo kontrolní stanoviště č. 2. Ze sedla cesta pokračovala přes malý Jezerník na Švýcárnu a Praděd, kde jsme dostali třetí kontrolní razítko. Z Pradědu jsem putovali na kontrolní stanoviště na Ovčárně. A pak už zbývalo odkráčet přes Vysoké hole Nad malý Kotel, dále kolem Františkovy myslivny k rozcestníku pod Dlouhými stráněmi k Horní stanici lanovky až do cíle v Koutech nad Desnou.

V Jeseníkách se až tak moc neorientuji, ale Iva je rozená horalka, které v dětství přirostl batoh k zádům. Mapu měla v hlavě a tak jsme až na dva případy nijak zvláště cestu hledat nemusely.Navíc jsem nikdy nešly sami, ale ve skupině s dalšími závodníky. Jenom bych pořadatelům chtěla vytknout bílo-červené značení. Možná by se hezky vyjímalo na sluncem zalitých zelenajících se stromech. Na stromech zasypaných sněhem a ještě v mlze, moc viditelné nebyly a s přibývající únavou byl někdy skutečně problém je najít.

Stoupání do kopce mi celkem šlo. Rovinky ušly. Ale na klesání nejsem stavěná. Navíc na každý krok ve sněhových závějích musel člověk vyvinout asi tak 10x více energie než na chůzi po asfaltu. Zpočátku nás šel jeden dlouhý had závodníků Byl to pěkný pohled, v té tmě bylo vidět desítky světýlek z čelovek. Vypadali jsme jako permoníci kráčející na „šichtu“.

Ale to šlapání ve sněhu mě přece jenom udolalo. Chtěla jsem vzdát dvakrát. Tělo mělo síly dost, ale hlava mi to nebrala. Poprvé někde na 15-tém kilometru, kdy ještě byla tma, všude plno sněhu a já si neuměla představit, kolik hodin ještě v takových podmínkách budu šlapat. Zachránilo mě první kontrolní stanoviště s občerstvením. Prolila jsem horkým sladkým čajem, vyzunkla Speed8, a pojedla sýr, salám, koláčky a mandarinku. Pocítila jsem nával energie a odhodlání. Ale také zaslechla spoustu dvojic, které hlásily, že končí.

Odhodlání bylo nalomeno krátce po občerstvovačce. Cesta totiž vedla lesem, klesali jsem po takové úzké stezce, já se nekoukala ani nalevo, ani napravo, jen jsem slyšela šumění potoka. Do toho Iva prohlásila: „ty jo, ještě že je tma, podívej se dolů“. Podívala jsem se….“Ivo, tos mi neměla dělat, já neudělám krok vpřed, vracím se zpátky, končím“ Ta stezka byla skutečně úzká ... Vzchopila jsem se ale a šlapala dál. Najednou dva prudké sešupy po vyhlazeném povrchu. Bála jsem se, ale vyřešila jsem to tak, že jsem si sedla na zadek a svůj pomalý postup vpřed jistila hůlkami. Myslela jsem, že už mám veškerý stres  za sebou. Ale nebylo tomu tak. Před očima se mi náhle zjevil mostek až k zábradlí zasypaný sněhem. To je přesně to, čeho se panicky bojím – mostky, žebřík, řetězy či lana (proto už NIKDY nepřelezu Priečne sedlo ve Vysokých Tatrách, nikdy se už neprojdu malou Fatrou a na Slovenský ráj si rovněž netroufnu J ). Zastavila jsem se  a odmítala jít dál. Nakonec jsem si začala hlasitě zpívat a za vydatné pomoci Ivy jsem po milimetrech postupovala dopředu. Ten mostek jsem zdolala totálně zpocená. Jako by ze mě spadl balvan. Mozek vydal signál – „teď už Lenko zvládneš úplně všechno“. Kousek nad potokem stála turistická značka. Iva nebyla líná a zašla si ji přečíst. Místo se jmenovalo příznačně – U vražedného potoka. Ještě, že byla milosrdná tma a já neviděla všechno. Jinak bych skončila.

Další várka únavy následovala někde po 28-tém kilometru. Byla mlha, já měla mokré boty, ztuhlé ruce, unavené nohy.  Do toho jsem zaslechla některé účastníky, že to balí, že už nemůžou. Chtěla jsem vzdát také. Řekla jsem Ivě, že na kontrolce na Červenohorském sedle končím. Byla jsem ze všeho otrávená. Zajímavé ale je, že se mi vůbec nechtělo spát. Parťačka řekla, že to probereme u kávy. A tak jsem si na kontrolce nechali potvrdit mapu, píply si čip, najedly se, napily a zamířily do hospody. Tady jsem si přioblékla tričko,  nasoukala se do suchých ponožek, přidala vrstvu rukavic a vypila horkého turka. Daly jsem se do řeči s právě dorazivší mix long dvojící. Slečna měla mokré boty a když je sundala, zjistila, že jí začínají zlehka černat nehty. Na můj dotaz „ Balíte to?“ mi odpověděla „V žádném případě. Jdeme dál, to nějak dopadne. A co vy dvě?“ Odpověděla jsem bez rozmyslu: „Jdeme dál na Ovčárnu a pak se uvidí“ V ten moment mi už ale bylo jasné, že si přeji dojít až do cíle. V životě jsem se nevzdala !!! Hodinu a půl trvající odpočinek a suché oblečení mě nastartovaly. Vyrazily jsme po červené značce směr Švýcárna. Na cestě jsem narazily na dva sympatické chlapíky, kteří také měli long startovní číslo. Vyplynulo, že se účastnili i loňského ročníku. Okamžitě jsme se s nimi daly do řeči. Na můj nátlak „právě jsme překonaly krizi a tak nám musíte povídat něco hodně pozitivního“ jeden z nich vystrašeně odpověděl, že si právě nasadil sluchátka na uši. Iva proto obratem nemilosrdně sdělila tomu druhému, že má jít za námi a povykládat nám o všem, co nás čeká. Musel mluvit a bavit nás až ke Švýcárně. Díky!!!

Původně jsme se v chatě chtěly jen ohřát  napít. Jenomže Iva nakoukla do restaurace a když uviděla jídelní lístek, zavelela“ Dáme si oběd. Mají tu výborné kynuté borůvkové knedlíky“ V životě mi žádné knedlíky tak nešmakovaly. Zbodly jsme je bez výčitek a na jeden zátah a vysloužily si tak obdiv u stolu sedících turistů. Obdiv zesílil poté, co se dozvěděli, kolik jsme už našlapaly a jaké kvantum kilometrů ještě máme před sebou. Nutno podotknout, že jsme i po těch kilometrech měli na tvářích umně vyvedené make-upy a vypadaly k světu J.

Ze Švýcárny na Praděd nám to šlapalo pěkně. Jen škoda, že opět padla mlha a my téměř neviděly vysílač. Vyčasilo se až po cestě na Ovčárnu. Z ničeho nic jsem se ohlédla a uviděla vrchol v celé své kráse. Okamžitě jsem se s Ivou nechaly vyfotit, abychom měly alespoň nějakou památku na společnou cestu. Na Ovčárně byl poslední checkpoint a občerstvovačka. Čaj už byl vlažný a docházel, ale i tak jsem uzmula dva kelímky. Jídla jsem jen zobla. Měly jsem před sebou posledních cca 18 kilometrů. Paráda. Do toho začalo svítit sluníčko, alespoň na chvíli (mohlo to být tak max. 5 minut) .

No a z těch zbývajících cca 18 kilometrů po trase Ovčárna – Dlouhé stráně – Kouty nad Desnou si pamatuji jen šlapáni do kopce, z kopce, do kopce. Mlhu. Vítr. Sníh. Únavu. Kolem 17-té hodiny zavolal Ivě její manžel Pepa, že už jsou s mým manželem Robertem šťastně v cíli. Páni, jak já jim záviděla!!!

Ty poslední kilometry byly skutečně nekonečné, nudné, otravné, odporné!!!!!! Myslela jsem, že tak bud šlapat do skonání světa. Nepomáhaly ani osvědčené hesla: „Ono to nakonec všechno nějak dopadne“ nebo „Čas plyne“. Nezabrala ani představa rozkvetlého třešňového sadu, případně oroseného půllitru. Měla jsem depku. Iva taky. Vytáhla mandarinku, pak karbošneka. Sluply jsme to. A nic. Pak se Iva zdravě naštvala a přidala na tempu, kopec nekopec, sníh nesníh. Už jsem ani nemluvily, jen nadávaly (nejčastější výraz byl „kurvadrát“ J ) a šlapaly. Najednou kde se vzala, tu se vzala lanovka a 1,5 km pod nám Kouty nad Desnou. Svah pod lanovkou byl hodně prudký, klouzalo to. Ale cíl byl už tak blizoučko! Přidaly jsme, klopýtaly, já párkrát spadla, ale bylo to za námi. Posledních možná 400 metrů už po rovince, sprintovaly jsme (Iva mi pak řekla, že jsem sprintovala jen já a přitom ji vlekla za ruku – vlála prý jako hadr na holi) a pak už byl CÍL CÍL CÍL J J J Ježiš to byla krása. Padly jsem si s Ivou do náruče. Já se úplně klepala. Asi únavou. Lupla jsem do sebe horký čaj a valily jsme na zasloužené jídlo a pivo. Narazila jsem na Roberta. Ani mluvit jsem nemohla, ale nějak jsem si vylíčili své dojmy a měli všichni velkou radost. Pepa se zatím v autě prospal, aby měl energii na jízdu zpátky do Ostravy.

Ti naši kluci jsou borci. Zvládli to pod 17 hodin - za 16:20 !!!! Robert mi říkal, že na Červenohorském sedle chtěl také vzdát, ale nakonec mu to nedalo.  Sotva plantal nohama, ale je také moc spokojený.

Svěžím horským vzduchem máme totálně proprané plíce a mozky. Svaly pobolívají, ale nakonec to není tak zlé. Jen jsme v neděli na procházce v Šilheřovickém lese s Robertem  nestačili utíkající Markétce. Zatímco ona běžela lehce a řehtala se  u toho, my se ztěží vlekli a hekali J

Co mě zklamalo?  Hodinky a boty. Šla jsem se sportesterem Garmin a bohužel po cca 8-mi hodinách mu došla baterka. A to jsem ji celý pátek poctivě nabíjela. Nechci tady dělat reklamu. Ale mám ještě i sportester zn. Suunto a ten šlape rozhodně déle. A k těm botám. Pořídila jsem speciálně boty zn. Inov8 Roclite 275. Jo, báječně sedí na sněhu, nepodkluzují mi v nich tolik nohy. Ale na to, že jsou určené do sněhu, bláta, vlhka a mají goretexovou membránu, promočily se TOTÁLNĚ asi tak už po 5-ti kilometrech.  Takže o nějakém komfortu nemůže být ani řeč. Podobné zkušenosti s goretexovými botkami mělo více závodníků, se kterými jsem své zklamání probírala. Nicméně to je asi tak jediné zklamání J

Zase se mi osvědčily hole. Jednak jsou velkou oporou při cestě do kopce, ale zároveň odlehčují nohám během klesání. Měla jsem radost z toho, že jsem se dokázala obléknout tak, aby mi po cestě nebyla zima a zároveń mi nebylo horko.

Jinak se utápím v euforii. Pomalu mi dochází, co jsem zvládla. 64 kilometrů v extrémních podmínkách. Nevzdala jsem se. Bojovala jsem. Jsem dobrá a když budu chtít, dokážu všechno na světě J .  Např. LH 24 J. To je smysl všech mých sportovních aktivit – vytrénovat si  vůli! ( Nicméně Horskou výzvu Jeseníky už NIKDY NIKDY NIKDY nepůjdu!!! ).

Statistika nuda je, ale v tomto případě neuškodí: na start kategorie LONG se postavilo 316 dvojic. Na 1. kontrolce na Ramzové vzdalo 78 týmů, na kontrolce č. 2 v Červenohorském sedle vzdalo dalších 57, po cestě dalších 53 a do cíle tak došlo  188 týmů. My s Ivou jsem nakonec v kategorie ženy skončily na 8 místě z dvanácti. Pepa s Robertem v kategorii muži obsadili výborné 38. místo.Takže nakonec dobrý, NO NE ASI !!!