No
tak spíše než poklidnou noc přinášející regeneraci se to v mém mozku
z pátku na sobotu mlelo jako v nějaké kriminálce. Zdálo se mi o tom,
že jsem byla odsouzena k 8-mi letům odnětí svobody za daňovou kriminalitu.
Seděla jsem v tom vězení a říkám si, ach jo, to nevydržím, osm let
neuvidím svou rodinu. Ach jo to
nevydržím 8 LET NEPOBĚŽÍM LYSACUP. A v tom okamžiku jsem se hrůzou
probudila J…
Byla
sobota ráno, sluníčko svítilo, nálada výborná – no není divu, když jsem se
zrovna dostala z „vězení“. Oděla jsem se do týmového trička, na krk oranžový
šátek a už jsem si to s Djangem,
Danem a Pájou drandila směr hráz
přehrady Šance. Na mou asi nejoblíbenější etapu.
Zaparkovali
jsme, vylezli před auto a začali debatovat. V tom proti nám kdosi kluše. A
on Jarek. Pája na něj „Jsi nějaký hubený, ty jsi zhubnul“ Jarek: „vážím 63 kg“.
V tom proti nám kluše Petra s Leniou. Petra hlásí 49 kg, Lenia
nějakých 55. Přikluše i Keňan. 62 kg. DOPRČIC a jak mi to má rychle běhat, když
jsou v oddíle všeci takoví huběňouři? Já mám kilogramů 61 a co mi to stojí
úsilí. Už asi měsíc jsem neměla bůček, větrníka, hranolky. A stejně běhám
pomalu, kurde.
No
nic, od debaty na téma muší váhy členů VZS jsme přešli na téma, zda konečně
letos v Praze zaběhnu svůj vytoužený maratonský čas pod 4 hodiny. Pája.
„No já jsem loni běžela první maraton za 3:43, teď trénuji tak 2x týdně“ Django:
„Já toho taky moc nenatrénuju“. Sakra, tak jak to, že je tak rychlý???
Takže
za této stresové situace (vězení, nadváha a pomalost) jsem vyběhal směr Lysá
hora. Necelých 7 kilometrů po žluté značce. Vyprovokována stresovými hormony a
motivována ultamaratonskými knihami, zvolila jsem metodu“ běž, doku nepadneš“. Šlo
to nějak dobře. Vygumovala jsem si hlavu a hnala mě jen touha po zlepšení.
Jasan, že krpály jsem neběžela, ale rychle šla. Ale celých sedm kilometrů se do
kopce neběží, minimálně dva kilometry jsou po rovince a i cílových cca 400
metrů se dá napálit.
Na
noze jsem měla boty s hřeby. Napadl sice sníh, ale některé - zejména lesní
úseky, byly poměrně namrzlé. Celou dobu nádherně svítilo slunko, úplné azuro.
Ale zase taková brnkačka to nebyla, protože foukal poměrně studený vítr.
V nohách
jsem měla cca 4 kilometry, když jsem si vzpomněla na víkendové tůry po
Beskydech s rodiči a bráchou. Před očima mi vyvstaly svačinky, které pro
nás všechny chystala mamka. Dva dřevorubecké krajíce, mezi nimi bohatě máslo,
sýr, salámek. Myslela jsem tedy intenzivně na jídlo a přestala ten protivný
vítr vnímat.
Najednou
jsem se vymotala z lesa a už tu byla asfaltka a posledních cca 400 metrů.
Potkávám Petru a Leniu, která mě celá rozesmátá povzbuzuje slovy „Blondýnko
výborně, PŘYDEJ“. A najednou už pípám, sotva popadám dech, hladím hladící bod,
dvě tři fotky a mizím v Kameňáku.
Konečně jsem se podívala na Garminy a zjistila jsem, že jsem se oproti minulému
měsíci na stejné trati zlepšila cca o 8 minut. Následovala endorfinová smršť J.
Velý
čaj, malé pivo, fidorka a už fičím po stejné cestě zpátky. Přestal foukat vítr,
no co vám budu vykládat, zase bylo pohádkově. NA duši ráj. Cestou dolů potkávám
kluka v modré čepici a mikině, směje se na mě a říká ahoj Leni. Já se na
něj taky směju, zdravím ho a až po chvíli mi došlo, že je to můj kolega
z práce. Tak moc jsem měla oči zaslepené sluníčkem, že jsem prd poznávala J.
Cestou
dolů mě téměř všeci z oddílu předběhli, ale zas tak mi to nevadilo,
protože já se zas tak hodně nezpozdila. Ještě v autě cestou domů jsem se
podívala na výsledky a zjistila, že tentokrát jsem předběhla o něco více
lysacupistů, než obvykle. Jupííííííííííííííí.
Jak
ta sobota špatně začala, tak hezky skončila. A to mě večer ještě čekal ples,
tanečky, tombola….Ale to už je jiná kapitola, neběžecká.
Tak se mějte všichni
BEZVA a prý máme KURDE PŘYDAT
2 komentáře:
Good story ;-)
Moc fajny clanek, Leni! Zvlaste pasaze o hubnuti a jidle jsou mi tak blizke...ja se svymi 180 cm, mohutnou kostrou a laskou k vareni a dobremu jidlu musi vahy bohuzel take nedosahuji:-( ale snazim se PRYDAT! Niksa:-)))
Okomentovat