Hervis ½ maraton ve znamení neštovic aneb uštvaná mamina na trati

Uff, stihly jsme to - startovní čísla máme v kapse



Nezbytná pražská panoramata před závodem


Máme to za sebou, medaila na krku a stojíme na stupni vítězů
(i když to není poznat)

Tak mám za sebou jeden z nejhorších závodů ve své zatím 3-leté amatérské běžecké kariéře. A to jsem si přitom všechno tak nádherně naplánovala! V pátek večer byl v plánu pohodový příjezd do Prahy, abych se na běh pořádně vyspala, v sobotu nejprve závod a potom s rodinkou prohlídka památek, večer pivko s kamarády no a v neděli zoo a pak cesta domů...Jenže plánovat se prostě nevyplácí.
Páteční příjezd do Prahy ještě ušel. Ale pak šlo všechno jinak. Miminko Markétka byla celou noc nějaká hladová a dožadující se kojení. Starší Anetka se probudila s tím,že je jí zle a chce jet domů. No bodejť by ne, když jsem ji šáhnutím na čelo zjistila, že má teplotu...A začal neplánovaný fofr. Hned po 7-mé hodině jsem naprosto nevyspaná vyrazila do centra hledat nějakou otevřenou lékárnu, ale musela jsem pátrat hodinu a půl, proběhat celé centrum, několikrát se svést metrem a také tramvají, abych uspěla až na sedmý pokus. S paralenem v kapse jsem zase sprintovala směr ½ maratonské expo, abych si do 9-té hodiny stihla vyzvednou startovní číslo nejen sobě, ale i klubové kolegyňce Daně Škrdové a Lence Hájkové. Naštěstí se podařilo. Když jsem se pak vrátila do bytu za rodinkou, zjistila jsem, že má Anetka neštovice. Začalo rozhodování – jet ihned domů nebo to risknout, odběhnout si závod a odjet do Ostravy hned po něm? Manžel statečně prohlásil, že holky pohlídá a když jsem se na závod tak těšila, ať ho běžím.
Původní plán byl, že se na startu potkám se svými kolegy a spolužáky z Německa. Jenže jsme se prostě nenašli. Ještě, že jsem byla s Danou a Lenkou, které doslova zářily optismem a skvělou náladou a snažily se to přenést i na mě.

Start byl velmi působivý-za zvuků Smetanovy Vltavy se davy daly do pohybu a mě na chvíli přepadla závodní euforie. Trvala jen chvíli, protože byla vzápětí vystřídána myšlenkami na nemocnou Anetku. Takže ani nevím, kde jsem běžela, kdyby se mě někdo zeptal na trasu, neodpovím mu. Snad si pamatuji jen nějaké mosty, Vltavu a to je tak všechno.
Nedávala jsem si žádné velké cíle, jen jsem si říkala, že by čas pod 2 hodiny udělal radost, nijak jsem na něm ale netrvala. Vůbec se mi neběželo dobře, hned od startu jsem byla unavená, úplně mi zatuhly nohy a chtělo se mi spát. Nedařilo se mi nasadit nějaké stálé tempo, protože chvílemi nebylo možné se skrze davy běžců probrat kupředu. Ještě, že se umoudřilo počasí, to bylo takřka ideální, až na silný vítr. Na 7-mém kilometru mě předbíhala Karin od Černých jezdců, alespoň jsem viděla někoho známého.
Samotná trať mi nepřišla moc těžká, nevadil mi ani asfaltový povrch a kilometry mi celkem ubíhaly. Na občerstvovacích stanicích jsem se pokaždé probojovala k vodě a na 10-tém kilometru jsem zahnala hlad ovocem, které zbylo i na mě, takže jsem nežíznila ani nehladověla.
Na 17-tém kilometru se mě nějaký běžec zeptal, na kolik to běžím a když jsem mu odpověděla, že to vypadá nan cca 1:57 poprosil mě, abych ho potáhla. To se mi celkem dařilo, jen poslední kilometr se mi vlekl a připadal nekonečný. Nakonec jsem doběhla s časem 1:57:55, resp. 1:57:04.Z níže uložené tabulky je vidno, že jsem ke konci zrychlovala. Po závodě jsem stihla pár fotek s Danou a Lenkou a pak už jsme fičeli směr Ostrava a lékařská pohotovost...
Jsem ráda, že jsem si Hervis ½ maraton zaběhla, byla to pro mě nová zkušenost s tak masovým závodem. Ale určitě na něj nebudu vzpomínat nijak hezky s ohledem na okolnosti, které ho provázely.

Split Time min/Km Delta min/Km RealTime
5 Km 0:29:07 5,49 0:29:07 5,49 0:28:16
15 Km 1:23:34 5,34 0:54:27 5,26 1:22:43
Finish 1:57:55 5,35 0:34:21 5,38 1:57:04