Odvolávám, co jsem řekla. A ještě si slavím narozeniny....

Odvolávám, co jsem řekla. Nikdy neříkej nikdy. Tak to je mé momentální tréninkové rozpoložení. Vždy jsem až na občasné vyjímky dávala přednost tréninku o samotě, jen s „nabušenou hudbou“ v MP3 přehrávači. Nechtěla jsem se nikomu přizpůsobovat a nechtěla jsem nikoho zpomalovat svým tempem. Náhoda tomu chtěla, že jsem před dvěmi týdny byla jen tak vyklusat závod. Z vyklusání bylo 11 kilometrů ve společnosti dalších 4 běžců z MK Seitl. Následoval běh na cca 25 kilometrů po krásné trase z Bělského lesa do Jistebníku kolem Polaneckých rybníků a zpátky. No nestačilo mi to – za pár dní jsme se všichni zase sešli v odpoledním vedru a v Bělském lese si dali 11,5 kilometrů. A už plánujeme další a další tréninky.
Jak je to možné? Ptám se sama sebe...Na „vině“ je asi můj sen zaběhnout letos konečně maraton pod 4 hodiny. Maraton s velkým M chci běžet v září v údolí Wachau v Rakousku. Začala jsem trénovat podle tréninkového plánu. A beru to hodně vážně. Ale přece jenom běhat sama dlouhé štreky není bůhvijaká zábava...Vím, že sama bych to kvantum kilometrů asi nedala. Možná se mi ještě letos můj sen nesplní. Ale zkusím na něm sakra zapracovat.
Na jaře jsem měla takovou krizi, vůbec se mi nedařilo, nebavil mě ani trénink, ani závody. Nedařilo se mi podle mých představ. Přece jenom se projevil můj výpadek způsobený těhotenstvím a porodem. Najednou mě začaly předbíhat holky, které jsem ještě v roce 2008 strčila do kapsy. A trochu jsem uvažovala, že běhání zabalím.
Všechno se zlomilo na Olomouckém půlmaratonu. Ten závod byl pro mě neskutečně pozitivní. Sešlo se nás tam takové množství běžců, především hobíků, různých profesí a různého věku. A běželi jsme hlavně pro radost (samozřejmě- s vyjímkou hlavního peletonu, ale to je jiný „level“ bežců). Strašně jsem si to užila. A celých 21 kilometrů jsem si říkala, jak je to prima běhat a mít kolem sebe tolik podobně postižených lidí. A proč bych kolem sebe měla mít lidi jen během závodů? Proč si neobohatit i trénink?
Asi se nám formuje běžecká skupina Ostrava-jih. Já, Andy, Zdeněk, Danuše, Laďa, Radůz...Ať se připojí kdokoli, je vítán. Budeme se svolávat ke společnému tréninku už ne přes sms, ale na stránkách MK Seitl Ostrava. Vybíháme od restaurace Dakota v Bělském lese a běžíme a běžíme a běžíme...
Dneska jsem slavila 38-mé narozeniny. Je to síla, jak ten čas utíká. No a já pořád někam utíkám také. Proto mi přišel jako dobrý nápad oslavit své narozeniny během. Už na závodem v Karviné jsme si domluvili čas startu a přibližnou kilometráž – po závodě je každý frajer a má velké oči. Dohodli jsme si tedy tréninkových třicet kilometrů.
Od rána dnes bylo dusno a horko. Celý den jsem očima zaklínala telefon, aby mi od někoho přišla zpráva, že běh balíme anebo zkrátíme...NIC...Kolem 16-té hodiny se obloha zatáhla, potemněla, začal foukat vítr, pršelo...vypadalo to nadějně, protože v bouřce se neběhá, je to nebezpečné. Ale nakonec se příroda rozhodla, že se žádné lenošení konat nebude. Teplota poklesla z 35 C na příjemných 26 C, nebe se částečně rozjasnilo a tak v 17:00 hodin před restaurací Dakota postávali 4 pobláznění běžci – já, Danuše, Laďa a Radůz.
Hlavním trasovačem se stal Laďa, neboť se jako zkušený běžec vyzná. Vyběhli jsme z Bělského lesa do Nové Bělé, pak do Krmelína, Staré Vsi nad Ondřejnicí a do Košatky. Ke Košatce jsem dnes získala vřelý vztah, neboť jsme v místní restauraci po zásluze spočinuli, dali si vychlazenou kofolu a po krátkém odpočinku pokračovali v cestě přes Jistebník kolem Odry a Polaneckých rybníků do Výškovic, Bělského lesa a domů. Já jsem nakonec 30 km neuběhla, podle měřiče jsem dnes dala 28,5 kilometrů. Ale ostatní si to ještě cestou domů na avizovaných 30 km protáhli. A možná i více.
A jak se mi běželo? Prvních deset kilometrů uběhlo strašně rychle. Pořád jsem si povídali a ani jsme nevnímali, že běžíme. Kolem 12-tého kilometru jsem pocítila únavu a velkou žízeň, spravila to voda a chůze. Hodně mi pomohla Kofola v Košatce. No a pak už se běželo domů, to už musí vydržet každý...
Je hrozně fajn, že se Danuše, Radůz i Laďa přizpůsobili mému tempu. Byla jsem ze všech nejpomalejší, kilometr jsem běžela kolem 6 minut. Ale nikomu to nevadilo. Každkou půlhodinu jsme pili a běh prokládali minutovou chůzí. Takže se to i v současných klimatických podmínkách dalo zvládnout bez újmy na zdraví. Díky běžecká skupino. Musíme si vymyslet nějaký trefný název, Ostrava-jih je tak nicneříkající...A taky si už plánujeme další společné běhy.
A teď je mi bááááááááááááječně. Páchám gaučing, svaly regenerují, já regeneruji. Jsem krásně unavená a spokojená. Radegast je krásně vychlazený – dnes jsem si ho samozřejmě zodpovědně dala až dvě hodiny po doběhu. Předtím jsem zvládal vymést ledničku... Ani strečink samozřejmě neopomenu...Prima narozeniny. Vždyť vlastně slavím 20-té výročí mých osmnáctin!!!!