Je sobota 9:00 a my vyrážíme na cestu
Tak takový krásný výhled jsem měli v kempu
Naše provizorní obydlí
Pastapárty
Já nevím, čím začít. Od neděle, konkrétně od 14:11:37-té hodiny jsem v zajetí endorfinů. Doběhla jsem do cíle svůj pátý maraton. Zároveň to byl můj první maraton od roku 2008, první maraton od narození Markétky. V říjnu 2008 jsem do cíle Ostravského maratonu dobíhala s časem 4:04:44. Letos 19.září jsem v rakouském Kremsu 42,195 km zaběhla s časem 4:11:37. Nebylo to pod vysněné čtyři hodiny. Ale to je mi kupodivu úplně fuk. Mám za sebou krásný závod, krásný víkend a „dlouhej flám“ s oddílovými kolegy.
Podotýkám, že po mém fiasku na půlmaratonu v Třebovicích 28. srpna, jsem k celému maratonu přistupovala s obrovskou pokorou a respektem. Došlo mi, že to není jen tak obyčejný běh, ale velký zápřah pro tělo i mysl. Rozhodla jsem se nestresovat žádným vysněným cílovým časem, ale celý závod si hezky užít, kochat se okolím, popovídat si s běžci a doběhnout do cíle v pořádku a ve zdraví.
O Wachaumarathonu jsem se poprvé dozvěděla v období svých běžeckých začátků, tedy někdy v roce 2007. Četla jsem o něm v nějaké knize o běhání, kde byl zařazen mezi nějkrásnější maratony světa. Tehdy jsme si svým kolegou Ultraliborem řekli, že ho „někdy dáme“ a zapsali si ho do pomyslné termínovky.
Letos na něj uzrál čas poté, co se nám nezdařila registrace na Marathon du Medoc. Na schůzích MK Seitl jsme o Wachau s Liborem mluvili tak dlouho, až projevili zájem další a další kolegové z oddílu, takže v sobotu 18.9. jsme v 9.00 z Ostravy vyjížděli ve složení Lenkačlenka, Danuš, Ultralibor, Andy, Hallootto, Sokolík, Radúz a Laďa.
Optimistická nálada se nás všech držela už od počátku cesty. Vůbec jsem byli vybaveni – na sobě jsme měli klubové soupravy, na hlavě čepice Czech Republic a českou vlajku v tašce. Naše auta zatížily nejen iontové nápoje, energetické tyčinky a gely, ale také různé Radegasty, Ostravary, Kozlové, meruňkovice i nějaký ten sektík – to vše pro případnou oslavu.
Jelikož jsem zocelení atleti a nikoli nějaké padavky, rozhodli jsme se pro přespání v kempu na břehu Dunaje ve vesničce jménem Rossatz. Předpokládali jsme, že v půli září a na jihu by ještě nemuselo mrznout a sněžit. Kemp na nás zapůsobil sympaticky, z našeho místa byl krásný výhled na Dunaj, Krems a zříceninu hradu. V době našeho příjezdu jsme byli jediní stanující. Všichni ostatní návštěvníci kempu obývali karavany (předpokládám, že vytápěné).
Sobotní odpoledne a večer jsme po postavení stanů strávili v městečku Krems. Vyzvedli jsem si startovní čísla, na pasta párty zaplnili žaludky těstovinami a ochutnali místní burčák a pivo. Prošli jsme si město a pomalu se dostávali do závodní atmosféry. Pořád jsem vtipkovali a byli v absolutní pohodě. Naši náladu ovšem poněkud zhoršila skutečnost, že zdravotní potíže nedovolily postavit se na sart závodu Daně a Sokolíkovi. Oba to však nesli velmi statečně a po celý víkend nás zásobovali povzbuzováním a slovy obdivu!
První noc ve stanu byla celkem příjemná. Vzhledem k tomu, že bylo oblačno a zataženo, neklesla teplota vzduchu pod nějakých 10C, takže jsem spali celkem nalehko. Já jsem tedy usnula až kolem půlnoci a vzhůru jsem byla už v šest hodin ráno, ale z hlediska matky ročního a v noci „bantujícího“ batolete pro mě šest hodin nepřetržitého spánku představovalo vydatné osvěžení.
Podotýkám, že po mém fiasku na půlmaratonu v Třebovicích 28. srpna, jsem k celému maratonu přistupovala s obrovskou pokorou a respektem. Došlo mi, že to není jen tak obyčejný běh, ale velký zápřah pro tělo i mysl. Rozhodla jsem se nestresovat žádným vysněným cílovým časem, ale celý závod si hezky užít, kochat se okolím, popovídat si s běžci a doběhnout do cíle v pořádku a ve zdraví.
O Wachaumarathonu jsem se poprvé dozvěděla v období svých běžeckých začátků, tedy někdy v roce 2007. Četla jsem o něm v nějaké knize o běhání, kde byl zařazen mezi nějkrásnější maratony světa. Tehdy jsme si svým kolegou Ultraliborem řekli, že ho „někdy dáme“ a zapsali si ho do pomyslné termínovky.
Letos na něj uzrál čas poté, co se nám nezdařila registrace na Marathon du Medoc. Na schůzích MK Seitl jsme o Wachau s Liborem mluvili tak dlouho, až projevili zájem další a další kolegové z oddílu, takže v sobotu 18.9. jsme v 9.00 z Ostravy vyjížděli ve složení Lenkačlenka, Danuš, Ultralibor, Andy, Hallootto, Sokolík, Radúz a Laďa.
Optimistická nálada se nás všech držela už od počátku cesty. Vůbec jsem byli vybaveni – na sobě jsme měli klubové soupravy, na hlavě čepice Czech Republic a českou vlajku v tašce. Naše auta zatížily nejen iontové nápoje, energetické tyčinky a gely, ale také různé Radegasty, Ostravary, Kozlové, meruňkovice i nějaký ten sektík – to vše pro případnou oslavu.
Jelikož jsem zocelení atleti a nikoli nějaké padavky, rozhodli jsme se pro přespání v kempu na břehu Dunaje ve vesničce jménem Rossatz. Předpokládali jsme, že v půli září a na jihu by ještě nemuselo mrznout a sněžit. Kemp na nás zapůsobil sympaticky, z našeho místa byl krásný výhled na Dunaj, Krems a zříceninu hradu. V době našeho příjezdu jsme byli jediní stanující. Všichni ostatní návštěvníci kempu obývali karavany (předpokládám, že vytápěné).
Sobotní odpoledne a večer jsme po postavení stanů strávili v městečku Krems. Vyzvedli jsem si startovní čísla, na pasta párty zaplnili žaludky těstovinami a ochutnali místní burčák a pivo. Prošli jsme si město a pomalu se dostávali do závodní atmosféry. Pořád jsem vtipkovali a byli v absolutní pohodě. Naši náladu ovšem poněkud zhoršila skutečnost, že zdravotní potíže nedovolily postavit se na sart závodu Daně a Sokolíkovi. Oba to však nesli velmi statečně a po celý víkend nás zásobovali povzbuzováním a slovy obdivu!
První noc ve stanu byla celkem příjemná. Vzhledem k tomu, že bylo oblačno a zataženo, neklesla teplota vzduchu pod nějakých 10C, takže jsem spali celkem nalehko. Já jsem tedy usnula až kolem půlnoci a vzhůru jsem byla už v šest hodin ráno, ale z hlediska matky ročního a v noci „bantujícího“ batolete pro mě šest hodin nepřetržitého spánku představovalo vydatné osvěžení.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat