Porubský ¼ maraton – ta radost mnou lomcuje!!!

Medovina, aby nebyla zima

 

Skupina šesti

Já nevím, zda to není vulgární-když tak to vymažu. Ale tomu se říká "tisíc malých orgasmů v cíli":-)))

Nejlepší běžecký oddíl na světě

  Je 28. říjen, státní svátek, volno a v Ostravě – Porubě se již tradičně běží Porubský ¼ maraton. Letos už 10. ročník a s rekordní účastí - něco kolem 170 běžců.
  Já ho letos běžela potřetí . Čas z roku 2007 už zmizel v propadlišti dějin, ale v říjnu 2008 jsem byla v cíli s výsledkem 48:01 moc spokojená . V říjnu 2009 nebylo s dvouměsíční Markétkou na nějaké závodění ani pomyšlení. Až zase letos. Zcela nečekaně jsem na závod od rodinky, tedy od hlavy rodiny, dostala „vycházku“ . Taková velkorysost se nedala nevyužít a proto jsem v 10:15 stepovala u Dakoty, kde jsem měla sraz s Forresty Danuš a Raduzem. Aby bylo jasno – Forresti jsou běžecká skupina v rámci MK Seitl, s proměnným počtem účastníků, se kterou pravidelně trénujeme v Bělském lese a okolí. 
  Je zajímavé, jak mě sebemenší kontakt s těmihle lidmi nadopuje energií, elánem a optimismem. Dnes se tato ztělesněná euforie projevila tak, že jsme si ještě před nasednutím do auta střihli taneček - velice kreativní, podotýkám...nějaký hio-hop... Nezávislý pozorovatel by to asi vyhodnotil jako „sraz spolužáků z „hilfšůle“ . Funkce řidiče se dnes ujala Danuš a pro některé čtenáře mého blogu je nutno zdůraznit, že svůj tank řídí opravdu plynule, zodpovědně a dobře :-).
  U prezentace v Porubě na Hlavní třídě (jo jo, kde jsou doby „Leninky...“) vládla hodně společenská atmosféra – vítali jsme se s kolegy z jiných oddílů, opět si střihli taneček a z důvodu neskutečně silného větru jsme si v bufetu na kolečkách dali (no spíše daly – já a Danuš) malinkatou, teda malou, horkou medovinu. Jako rozehřívač zafungovala skvěle.
  Start měl proběhnout v 11:30, ale z důvodu nějaké vyšší moci, choasu či zrady techniky zazněl startovní výstřel až v 11:40. No na jednu stranu jsem byla dost naštvaná, protože mi byla hrozná zima. Co zima, kosa to byla . Na druhou stranu je dobré vědět, že nic neděje se bez příčiny-v nečekaně získaných deseti minutách jsem se domluvila s klubovým kolegou Jindrou Čápem, že zkusíme běžet spolu za čas přes pět minut na kilometr a v závěrečném šestém kole zkusíme zrychlit. Shodli jsme se, že cokoli, co bude pod 55 minut, budeme považovat za slušný výsledek.
  První čtyři kola jsme s Jindrou a ještě dalšími 4-mi běžci utvořili skupinku držící rovnoměrné tempo. V čele běželi Sandra a Grzegorz ze spřátelného oddílu Energetyka Rybnik, chvílemi tak rozráželi  vítr a nevědomky skvěle plnili funkci vodičů. Se Sandrou se na závodech pravidelně potkávám a vím, že v závěru závodů vždycky výrazně zrychlí. Tak tomu bylo i nyní – od pátého kola přidala na rychlosti, to jsem ji s Jindrou ještě stačila. V šestém a závěrečném kole už měla větší náskok, jenže už jsem to začala solit i já. Zrychlila jsem na průměrné tempo 4:50 – 4:55 min. na kilometr a vychutnávala si předbíhání soupeřů a soupeřek. Cca 1 kilometr před cílem jsem mrkla na hodinky a čas mě hrozně mile překvapil. Došlo mi, že to budu schopná zaběhnout pod 50 minut. Wow!!! I když mi začlo být trochu špatně, ještě jsem zrychlila a posledních možná 100 metrů jsem soutěžila s Petrou Benešovou. Byla jen o desetinu sekundy lepší. 
  Ale já byla úplně radostí mimo. 49:40!!! Neskutečná radost. Paráda. Jupííí. No nevím jak popsat své nadšení. Nejprve jsem hupla kolem krku Jindrovi, pak Halloottovi, pak Paparazzimu, Danuš, dosud neběhajícímu Sokolíkovi a já ještě nevím komu všemu. Pak jsem s Forresty tančila u pódia. Se všemi jsem se fotila. Pak jsem zbodla tatranku a vypila horký čaj. No a konečně mi došlo, že bych se na to slunečné, ale přesto studené a větrné počasí měla pořádně obléknout.
  Ač můj čas nestačil (po právu) na bednu, vyhlašování vítězů jsem si báječně užívala. Na podporu klubových medailistů Danuš, Radky Miturky, Romana Slowioczka, Vašky Procházky jsme totiž různě hlučeli, tleskali, křičeli a tak podobně. Prostě zavládla výborná atmosféra. Jen tak mimochodem jsme nabrali do kluby nové nadějné členy...
  Vyřvala jsem si hlasivky a nemůžu mluvit. Bolí mě v krku, možná ten ¼ maraton odstonám, ale je mi to úplně jedno. Endorfiny pracují na plné pecky...všecky :-)
  No a v 6. listopadu se těším na Hornickou desítku ve Frýdku – Místku. Jsem totiž zvědavá, zda ten dnešní čas byla jen krásná náhoda anebo se skutečně začínám zlepšovat...A pak už bude konec sezony a slovy "mčj" nastane týden požírání vepřového :-)