Nemoc zmařila trénink, mé chuťové buňky však neudolá nic

Grilovaný sumec...


Kachní stehno...



Mana nebeská, jídlo od boha, jehněčí kotletka

Co se sportování a společenských akcí týče, zachoval se ke mě tento týden macešsky. Viróza a s ní spojená teplota mi neumožnila běhat, bruslit, oslavovat. Zato ale na nedělní program jsem byla odhodlána nenechat si šáhnout za žádných okolností. Nesouvisel s během, s disciplínou, potem a naběhanými kilometry. Souvisel s mou závislostí na dobrém jídle a pití.
Od půlky ledna do půlky února totiž v několika českých a moravských městech probíhá tzv. „Grand restaurant festival“, během kterého můžete ve vybraných restauracích ochutnat různé speciality a pochoutky za příznivější ceny. A tak jsme se letos s manželem rozhodli pro menu v restauraci Zámek Zábřeh. Jedná se o objekt z roku 1529, který byl původně vodní tvrzí a v minulých letech byl rekonstruován do podoby restaurace, hotelu a pivovaru, který vaří vlastní značku piva Pikard.Už jen ten text vypadal neskutečně vábně:

Regionální / národní specialita Beskydské jehněčí kotletky s cibulovo-hříbkovým ragú, podávané s česnekovými brambůrky a kroupovým rizotem
Mistrovský kousek šéfkuchařeGrilovaný sumec s gratinovaným fenyklem a omáčkou z pečených paprik, podávaný s mlatovým chlebem
Nejlepší jídlo od maminky Pečené stehno z domácí kachny v šouletu s česnekem a majoránkou

K tomu jsme mohli zvolit buď víno nebo pivo. Protože se nám v poslední době domáci vinotéka rozrostla o hezké kousky, zvolili jsme k zapíjení těch dobrot pivo. Zámek si vaří vlastní speciály, které v průběhu celého roku obměňuje a které by byla chyba nezkusit.
Čekání na grilovaného sumce jsem si krátila černým čokoládovým pivem. Chutnalo mi, ačkoliv normálně preferuji piva světlá a hodně hořká. Chuť čokolády nebyla totiž nijak intenzivní, pocítila jsem ji, až když doušek skouzával do krku.A ta hustá pěna! Úplná šlehačka... Sumec neměl chybu, nebyl nějak zvlášť hodně kořeněn, takže jsem si mohla vychutnat jeho přirozeně šťavnatou chuť. Aromatický gratinovaný fenykl a papriková omáčka jemnou chuť rybího masa báječně doplňovala.
Čekání na další chod jsem si pro změnu krátila světlým pivem Pikard. Výborné! Ovšem to, co následovalo v podobě jehněčích kotletek předčilo mé veškeré očekávání a mé dosavadní zážitky s tímto druhem masa. Měkké, šťavnaté, uvnitř lehce narůžovělé. A ta hříbková omáčka-nejedla jsem lepší, vážně ne, NIKDY!!! Kroupové rizoto a pečené brambůrky byla už jen taková třešnička na dortu. Uáááááááááá, uáááááááááááááá, uáááááááááááááá!!!
Manžel jako druhý chod zvolil kachnu, kterou jsem mu pochopitelně přiměřeně uďobávala. Byla také vynikající, ovšem na jehněčí neměla.
Suma sumárum – z důvodu nemoci šel můj trénink do kytek...Zato jsem si ale dopřála hezký konec jinak hektického týdne. Pozvedla jsem ducha. Pozitivně se naladila. Na všechny se usmívala. A na ty dobroty budu myslet od prvního až do desátého kilometru 26. února v Prusinovicích...
A je mě tak napadá, že bych si mohla dát další cíl. Nejen zaběhnout maraton pod čtyři hodiny, ale také stát se ...GURMETEM.