Už je dobře, už se občerstvujeme v cíli -s Danuš a konkurenčními Černými běžci
Do Kobeřic jezdím moc ráda. Za atmosférou, perfektní organizací, klobásou a pivem v cíli. A samozřejmě za během I když letos jsem s ohledem na celou řadu nepříznivých okolností netušila, zda to klapne....
Klaplo! Mou náladu do pozitivních obrátek vyšroubovala už báječná atmosféra v autě. Máme totiž v oddíle další valkokapacitní tank. Tentokrát se nás počet 8 lidí + 1 mimino nasáčkovalo do Jindrova Transportéru. Pohodlíčko, teplíčko, srandičky.
Už jsem úplně zapoměla, jaká je Kobeřická dvacítka makačka. Loni jsem ji totiž celou běžela s Ultraliborem po boku, tak jsem její náročnost moc nevnímala a doběhla jsem za 1:52:52. Letos běžel Libor na osobák a já na přežití. Vůbec jsem si nedělala iluze o nějakém kvalitním čase. Já teď bohužel nemůžu moc trénovat. A to se projevilo už někde na osmém kilometru. Úplně mi vytuhly nohy, neběželo mi to. Co ale bylo nejhorší, neběželo mi to v hlavě. Prostě jsem najednou pocítila hroznou únavu a nechuť, doslova odpor k běhu. Já bych to snad i vzdala, kdyby to šlo. Ale vzhledem k tomu, že se neběží několik okruhů, ale trasa z bodu A do bodu B, nepřicházelo nějaké vzdání se v úvahu.
Trochu mi pomohla občerstvovací stanice na 10-tém kilometru. Vlastně mi pomohla hodně. Vypila jsem dva kelímky vody a na pár minut přešla do chůze a tak si odpočinula. Podařilo se mi rozběhnout, když v tom mě doběhla a na nějakou chvíli předběhla i Věrka Božovka. Na jednu stranu jsem si nešťastná pomyslela: „Tak a teď už mě předběhla i Věrka, ona běží tak lehce a já z posledních sil“. Na stranu druhou jsem s ní prohodila pár vět, což mě psychicky velice nakoplo. Alespoň chvíli jsem nebyla sama.
Problém je i to, že jsem zvyklá běham se sportesterem, takže mám přehled o uběhnutých kilometech a průměrné rychlosti. Jenomže se mi ve foodpodu vybila baterka a já běžela naslepo, na pocit. Vážně jsem byla vysílená. Když jsem pak najednou na silnici uviděla napsáno 15 km, zadoufala jsem, že doběhnu. Na značeném 17,5-tém kilometru jsem uvěřila, že to bude alespoň pod 2 hodiny. A asi tak kilometr před cílem mi naproti přiběhl Ultralibor s Andym a pomohli mi do cíle. Komu by se neběželo dobře s bodyguardy!!! No a ani jsem nevěřila konečnému času 1:50:06. Nakonec se tedy k obrovské únavě připojila radost.
Letos pro nás pořadatelé připravili v cíli milé překvapení. Všichni jsme dostali „plaskuli“ slivovice. Už jsem během psaní blogu trochu ochutnala. Výtečná-dokonce i jemně řetízkuje. A na občerstvení jsem si taky pochutnala, klobása byla parádně mastná a velká, pivo načepováno bez dlouhého čekání. A nechyběla ani sladká tečka v podobě návštěvy cukrárny Jařabová v Kravařích. Dala jsem si větrník a laskonku. Tím jsem svému tělo poskytla dokonalý poměr tuků, cukrů, bílkovin, minerálů a vitamínu.
Ale nohy mě bolí sakramentsky. A to už jsem si dala strečink. Ono je asi těch 20 kilometrů v kopcích přece jenom hodně.
Klaplo! Mou náladu do pozitivních obrátek vyšroubovala už báječná atmosféra v autě. Máme totiž v oddíle další valkokapacitní tank. Tentokrát se nás počet 8 lidí + 1 mimino nasáčkovalo do Jindrova Transportéru. Pohodlíčko, teplíčko, srandičky.
Už jsem úplně zapoměla, jaká je Kobeřická dvacítka makačka. Loni jsem ji totiž celou běžela s Ultraliborem po boku, tak jsem její náročnost moc nevnímala a doběhla jsem za 1:52:52. Letos běžel Libor na osobák a já na přežití. Vůbec jsem si nedělala iluze o nějakém kvalitním čase. Já teď bohužel nemůžu moc trénovat. A to se projevilo už někde na osmém kilometru. Úplně mi vytuhly nohy, neběželo mi to. Co ale bylo nejhorší, neběželo mi to v hlavě. Prostě jsem najednou pocítila hroznou únavu a nechuť, doslova odpor k běhu. Já bych to snad i vzdala, kdyby to šlo. Ale vzhledem k tomu, že se neběží několik okruhů, ale trasa z bodu A do bodu B, nepřicházelo nějaké vzdání se v úvahu.
Trochu mi pomohla občerstvovací stanice na 10-tém kilometru. Vlastně mi pomohla hodně. Vypila jsem dva kelímky vody a na pár minut přešla do chůze a tak si odpočinula. Podařilo se mi rozběhnout, když v tom mě doběhla a na nějakou chvíli předběhla i Věrka Božovka. Na jednu stranu jsem si nešťastná pomyslela: „Tak a teď už mě předběhla i Věrka, ona běží tak lehce a já z posledních sil“. Na stranu druhou jsem s ní prohodila pár vět, což mě psychicky velice nakoplo. Alespoň chvíli jsem nebyla sama.
Problém je i to, že jsem zvyklá běham se sportesterem, takže mám přehled o uběhnutých kilometech a průměrné rychlosti. Jenomže se mi ve foodpodu vybila baterka a já běžela naslepo, na pocit. Vážně jsem byla vysílená. Když jsem pak najednou na silnici uviděla napsáno 15 km, zadoufala jsem, že doběhnu. Na značeném 17,5-tém kilometru jsem uvěřila, že to bude alespoň pod 2 hodiny. A asi tak kilometr před cílem mi naproti přiběhl Ultralibor s Andym a pomohli mi do cíle. Komu by se neběželo dobře s bodyguardy!!! No a ani jsem nevěřila konečnému času 1:50:06. Nakonec se tedy k obrovské únavě připojila radost.
Letos pro nás pořadatelé připravili v cíli milé překvapení. Všichni jsme dostali „plaskuli“ slivovice. Už jsem během psaní blogu trochu ochutnala. Výtečná-dokonce i jemně řetízkuje. A na občerstvení jsem si taky pochutnala, klobása byla parádně mastná a velká, pivo načepováno bez dlouhého čekání. A nechyběla ani sladká tečka v podobě návštěvy cukrárny Jařabová v Kravařích. Dala jsem si větrník a laskonku. Tím jsem svému tělo poskytla dokonalý poměr tuků, cukrů, bílkovin, minerálů a vitamínu.
Ale nohy mě bolí sakramentsky. A to už jsem si dala strečink. Ono je asi těch 20 kilometrů v kopcích přece jenom hodně.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat