Běh Florou Olomouc - neplánovaný, na otočku, bez párků v cíli a ... BEZVA

Duo MK Seitl


Nervozita je pryč, je odstartováno.



Trasa vedla parkem, po rovince, sem tam nějaká zpomalující zatáčka.

Cííííííííííííl je vždycky nejlepší.

Důkaz, že jsem se neflákala, sotva popadám dech :-)

Na pátek 25. 3. jsem vůbec nic neplánovala. Žádný běh, žádný závod, jenom relax a ve 22:00 možná sledování kvalifikačního fotbalu v Granadě. To bych ale nesměla mluvit s Paparazzim Rosťou. Jen tak se zmínil, že poběží závod na 10 km v Olomouci...

Na internetu jsem stačila vrhnout krátký pohled na propozice, následně krátký pohled na příznivou předpověď počasí a už jsem byla rozhodnutá běžet s ním. Pravda-zarazilo mě trochu, že v cíli měl být pro účastníky přichystán jen čaj a žádná "uzenina", ale pro tentokrát chuť do závodů zvítězila nad mou "nenažraností".

Za MK Seitl jsme běželi jen já a Rosťa. O dobrou fotodokumentaci se ale postarala naše nová fotografka IvaCanon. Pro její funkci ji Rosťa vybavil několika pokyny, dobře míněnými radami a hlavně novým, téměř zázračným foťákem :-).

Trasa závodu v propozicích vypadala lákavě - 9,6 km v parku rozdělených do tří okruhů. startovné bylo pouhých 50 kč a po závodu jsem měli slíbenou tombolu.

Start byl naplánován na 17:00 hodin, ale trochu se zpozdila prezentace. Myslím si, že to nikomu nevadilo, v pátek není kam spěchat. V Olomouci jsem běžela teprve podruhé a tak jsem na startu okukovala nové tváře. Jenže předzávodní atmosféra a konverzace je všude stejná. Lehká nervozita, očekávání, tipování výsledků, rozebírání aktuální formy a vtipkování.

Pro závod jsem neměla stanovenou žádnou taktiku. Jen skutečně závodit, neflákat se a zkusit to dát pod 50 minut. První kolo se mi povedlo za 16:06, druhé kolo jsem trochu zpomalila, stopky ukazovaly 32:26. Do třetího kola jsem se tedy pokusila přidat a nakonec jsem do cíle doběhla s časem 48:37. Dobíhala jsem skutečně "na krev", trošku se mi dělaly mžitky před očima. Stejně mi o nějaké ty vteřiny uteklo třetí místo v kategorii.

Rosťa v cíli vypadal spokojeně a protože do vyhlášení výsledků zbývalo spoustu času, snad poprvé jsem po závodě poctivě vyklusala a spáchala strečink. Pak jsem dostala hlad, párky totiž skutečně nikdo nepodával. Sebou jsem měla jenom banán...Hlad je předstupeň nervozity!

I výsledky se vyhlašovaly s mírným zpožděním. O to více jsem své naděje upnula k tombole. Na cca 90 běžců čekala cca 8 cen - samé víno a jedny úplně zázračně ponožky zn. Asics věnované Ondrou Němcem. Tradičně jsem nic nevyhrála, ale mě to nevadilo, kromě hladu mnou totiž lomcovaly pozávodní endorfiny.

Jak Rosťa slíbil, tak učinil. Po vyhlášení výsledků jsem okamžitě vyrazili směr Ostrava s nezbytnou přestávkou na benzinové pumpě. Konečně jsem dostala šanci se najíst. Zakoupila jsem si hooodně velkou obloženou bagetu se spoustou majonézy a už první sousto mě vystřelilo směrem někam k nirváně :-)). Kdyby mi v ten okamžik někdo řekl, ať si zaběhnu maraton, neváhám a jdu do toho.