Vinařský 1/2maraton v Pardubicích aneb: "Kurva, kde je ten cíl"?

Ostravaci jdou na start, s číslem 827 1/2 maratonský nováček Robert Má bezvasouputnice puboška Danuš je do běhu vždy nažhavená Máme to za sebou a máme medaile :-)

Nene, vážně nejsem vulgární a sprostě mluvím jen občas. Ale nedat tuhle větu do nadpisu by byla věčná škoda. Nepronesla jsem ji já, ale můj manžel na 20-tém kilometru závodu. Ale pěkně od začátku...

Někdy na konci února mi dosud pouze fotbal hrající, běžkující , turistikující a cyklistikující manžel sdělil, že by si někdy chtěl zkusit zaběhnout 1/2maraton (poté, co si ho naplánoval jeho kamarád). Celkem mě to potěšilo a ta jsem mu hned nabídla buď rovinaté Pardubice nebo kopcovité Brno, obojí v dubnu. Vybral si Pardubice, přihlásil se a já čekala, kdy začne trénovat...Netrénoval, tedy alespoň ne tak, jak jsem si to představovala. Místo běhání v lese jezdil 3x týdně na elipticalu a téměř každou sobotu vylezl na Lysou horu. Asi tak dva dny před závodem mi řekl, že to chce celé odběhnout se mnou. To mi vyrazilo dech, mohlo to totiž znamenat, že buď já běhám tak pomalu anebo on tak rychle! Robert totiž běžel delší běh jen jednou – v roce 2009 uběhl 8 kilometrů.

Z Ostravy nás jelo hodně a tak se na startu sešlo zdravé a BEZVA jádro MK Seitl sekty. Část tipovala, že Roberta předběhnu, část hádala, že doběhneme spolu a jedině náš Paparazzi Rosťa rezolutně prohlásil, že Robert je chlap a tudíž rychlejší než já! Pardubice se běží 3 okruhy po sedmi kilometrech. První okruh udával tempo Robert. Vážně se mi zdálo, že je rychlejší než já. Na druhém okruhu se naše tempo srovnalo, ale pořád jsme běželi hezky, 10-tý kilometr jsem měla na stopkách mezičas 53:00. Ale pak se to zlomilo. Dostala jsem obrovský hlad, z hladu křeče a najednou jsem byla slabá jako moucha. Já jsem přitom ráno jedla – vydatně, cestou do Pardubic jsem posvačila – vydatně, ale hodinu před startem jsem nejedla už nic, protože jsem si nechtěla zaplácat žaludek a doufala jsem, že na občerstvovačkách budou kromě pití i nějaké kousky banánů, rozinky nebo tak něco. Mýlila jsem se...

Na 15-tém kilometru jsem už hlady šilhala a nebylo mi dobře, k tomu mi bylo vedro a náladu jsem měla na bodu mrazu. V tom Robert prohlásil větu, za kterou ho budu milovat patrně až do smrti (nepřijde-li nějaká ta mimořádka): „Leňulo, mám karbošneka, dáme si!“ Rozdělili jsem si celou tubu napůl a mě se udělalo lépe. Už mi ale bylo jasné, že mě hlad připravil o několik cenných minut a že čas v cíli nebude stát za nic.

Na 18-tém kilometru mě začaly bolet nohy a chtěla jsem to všechno mít za sebou. Oba dva jsme si řekli, že už nemůžeme. Pak jsem na zemi viděla napsanou číslici 19!!! Pouhé dva kilometry do cíle a já jsem zrychlila. Robert na to reagoval slovy, že to už nedoběhne. „Doběhneš to“-zavelala jsem celou svou autoritou manželky po 11 a půl letech manželství. 20-tý kilometr to přišlo: „Kurva, kde je ten cíl?!“ To mi Robert za zády nadával, bylo to tak upřímné a bezprostřední, tak zoufalé a přitom i tak veselé.

Pár metrů před cílem jsem ho chňapla za ruku a tak jsme cílovou čáru překročili se shodným časem 1:53:40. A bylo to moc hezké, objetí a pusa v cíli. Vážně je dobrej, ten můj manžel. Že se nechal vyhecovat a že bojoval až do konce. Hned po doběhnutí mi totiž řekl, že by to asi beze mě nedal, prvních deset kilometrů se mu běželo skvěle, ale poslední 2 kilometry pro něj byly utrpením. A že ten první půlmaraton je i jeho poslední...Dejme tomu čas-říkám já!

V cíli se mi z hladu opět udělalo špatně, prý jsem i zezelenala. Ale spravil to: guláš, pivo, jabko, koláč, musli tyčinka, káva a voda. A tradiční pozávodní euforie, tentokrát dvojnásobná. V Pardubicích se mi moc líbilo. Bohužel jsem s Robertem spěchala domů, takže nezbylo času na takové to příjemné trajdání po historickém centru, nicnedělání, nahřívání se na sluníčku, pivíčko se všemi MK Seitlovci a zmrzlinu v nějaké cukrárně. Snad někdy příště!