A přece to v týdnu vypadalo, že ho nepoběžím. V úterý mě přepadla celkem vysoká teplota. Zásah shůry-pomyslela jsem si. Asi si mám s maratony dát konečně pokoj…No jo, kdyby šlo o maraton někde v Česku, kousek od domova. Ale startovné v eurech zaplaceno, zaplaceno ubytování v hotelu a hlavně JAK JÁ BYLA NATĚŠENÁ!!!
Ale zdraví je důležitější, než nějaké šmatlání na trati ve Slovinsku. Takže jsem se rozhodla-pokud mě teplota přejde 3 dny před startem-poběžím. Jinak si udělám poznávací výlet a své kamarády běžče budu povzbuzovat na trati. V práci jsem si vzala dovolenou a namísto trénování jsem poctivě ulehla do betle a potila se a potila se…Léčba NAŠTĚSTÍ zabrala a tak jsem v pátek odpoledne vyrazila.
DEN PRVNÍ
No přece nepojedeme přes noc. Co bychom tak brzo v Ljubljani dělali? A taky bychom se mohli příliš unavit. A kudy vede cesta z Ostravy do Slovinska? Přes Mikulov!
V pátek jsme po dvou hodinách rozjuchané cesty v autě skončili právě v tomto malebném jihomoravském a vínu zasvěceném městečku. Sotva jsme se ubytovali, vyrazili jsme jakože na obhlídku města, abychom po chvilce nenáročné turistiky skončili ve sklípku, či spíše ve vinárně. Pili jsme ...“BÝLÝ“, tuším, že Veltlín červený a Ryzlink rýnský. Debata byla pochopitelně zaměřená na tradiční předzávodní témata – jak máme málo naběháno, co všechno nás bolí, jak moc jsme unavení. Nejvíce bolístek měl tradičně Rejža zvaný Moribundus, jedná se však ale o nezbytný folklor, kterému už nikdo nepřiznává vážnost. Ani jeho triumf – zablokovaná krční páteř –v nás nevzbudila lítost a tak jsem vinárnu po zavírací době opuštěli s tím, že to v neděli dáme všichni.
Zavírací doba ve 23 hodin je pro nás asi příliš brzo. Naše sestava Rejža, Laďa náborář Ukrajinec, Ultralibor, Raduz, puboška Danuš, já a Andy nově zvaný Pipin tedy ještě švitořila ještě něco málo přes půlnoc...
DEN DRUHÝ
Přespůlnoční švitoření nás sice unavilo, ale i tak jsem v 7.30 stáli až na Raduze ve sportovních oblečcích před penzionem, abychom si dali nezbytné předmaratonské vyklusání. Zvolila jsem nádhernou trasu – výklus na Svatý kopeček. Počasí nám přálo, svítilo sluníčko a bylo neskutečné azuro, vůbec jsem nechtěla věřit zprávám z Ostravy, které hlásily, že tam na severu je mlha a zima.
Vlastně až ten výklus na Svatý kopeček mě ujistil, že jsem v pohodě a v neděli se nemusím obávat postavit na start. Cítila jsem se skvěle a běželo se mi úplně lehounce. Co už tak lehounké nebylo, byla cesta do Ljubljaně. Někde kolem Grazu se totiž obloha začala zatahovat, teplota klesat a do Slovinska jsem vjížděli za mírného deště a zimy. Náš hotel v Ljubljani jsme díky navigaci našli úplně lehce a tak jsem po ubytování mohli vyrazit na místo registrace, prezentace a pasta party. Ale to už se nás začala projevovat únava z cesty a ani depresivní počasí nám energie nepřidalo.
Chvíli nás nakoply dárky, které jsme dostali ke startovnímu číslu-hezké funkční tričko, funkční šátek a náramek. Ale jinak jsem měli pocit, že vše probíhá příliš chaoticky, nemohli jsme najít místo konání pasta party, nemohli jsme najít místo, kde měly v neděli být šatny pro závodníky. Do toho stále pršelo a ochlazovalo se.
Ljubljanská momentka
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat