Je to jasné. Stárnu. Neboť jak jinak vysvětlit své počasím ovlivňované výkyvy nálad? V sobotu depka a neděli ráno optimismus. Stačilo vykouknout z okna, déšť ustal, vzduch byl svěží a najednou tu opět byla chuť vyběhnout.
Hned u snídaně jsem se dali do řeči s některými dalšími hosty a zjistili jsme, že také poběží. Vlastně se nás sešlo u jídla hodně běžecky oblečených nadšenců a všichni jsem si nandávali na talíř v podstatě to stejné - hlavně hodně sacharidů. Endorfiny v krvi se množily a já se začala na závod opět moc těšit.
Startovali jsme v 10:30 hodin. Start byl ale postupný, protože se startovalo v blocích podle předpokládaných cílových časů. Já se postavila do bloku s časem přes 4 hodiny. A Ultralibor stál vedle mě. Rozhodl se, že nepoběží na osobák, protože ten si zaběhl už na maratonu ve Vídni. Ljubljanu si přišel užít a zaklusat. Nijak jsme neplánovali, že poběžíme spolu, ale nakonec to tak dopadlo. Byla jsem ráda - Ultralibor je osvědčený parťák.
Hned na druhém kilometru nás potkala hezká příhoda - dala se s námi do řeči mladá slovinská běžkyně. Zeptala se nás, zda jsme Slováci nebo Češi a poté, co jsme ji prozradili svou národnost, češtinou s námi pokračovala v konverzaci - že její babička pochází z Prahy a tak česky rozumí úplně vše, ale mluvit úplně nedovede. Moc milá momentka.
Atmosféra byla neuvěřitelná. Podél celé trati lidé všeho věku, fandící, volající, tleskající. Sem tam nějaká živá hudba. Každý 5. kilometr výborně zásíbená občerstvovačka - voda, iont, banány, čokoláda, cukr, sušenky. Mezi tím co 2,5 km voda. Nikde jsem se nemuseli mačkat a strkat. Každou občerstvovačku jsme prošli chůzí uplatňujíc tak Gallowayovu metodu. Byla to pohoda, ten běh. Nic mě nebolelo, povídla jsem si s Ultraliborem a koukala kolem sebe-trasa vedla z větší části městem, ale kus procházel lesem, což představovalo bezvadné osvěžení. Jen ta teplota mohla být t vyšší, protože 6C je už dost chladno.
32. kilometr mě dostal. Najednou jsem pocítila hrozitánskou únavu. Asi se projevilo prodělané nachlazení - nevím. Naštěstí do cíle zbývalo už jen 10 kilometrů, Ultralibor mě povzbuzoval a já se těšila na medaili. I když se přiznám, že mi hlavou proběhlo: "Nikdy více, kašlu na maratonu, kurňa bolí mě tohy. Proč to vlastně dělám, když to bolí?Jak jsem stará, tak jsem blbá. Maminka má pravdu, že to s tím běháním přeháním :-))"
Vím, proč to dělám. 41.kilometr - začínají slavobrány, dav kolem trati houstne, povzbuzování nabírá na intenzitě. Najednou zrychluji a únava je pryč. 42. kilometr a zatáčka na náměstí. Slyším Lenka Wagnerova CZECH REPUBLIC, dav řve, těsně před cílem předbíhám nějakou běžkyni...a je to tam!!!
Osmý splněný sen, osmý odběhnutý maraton. Jsem dojatá, mám slzy v očích. S Ultraliborem si blahopřejeme, padáme si do náruče, jucháme. Někdo mi na krk pověsil medaili a dostáváme další dárky - funkční nátělník s logem maratonu, lahev a šup k občerstvovačce. Jenom jsem pila, vůbec jsem neměla chuť jíst. Lomcují mnou návaly štěstí, já jsem tak nadšená, že se mi to nakonec podařilo.
Čas něco kolem 4.30. Hluboko za mým osobákem, hluboko za mým časem z loňského Wachaumarathonu. Je mi jasné, že na čas 3:59:59 si ještě nějakou dobu počkám. No a co. Však být maratonským turistou také není k zahození.
Až u auta, na místě srazu s ostaníma, mi došlo, že jsem přeci jenom dost unavená. Dala se do mě zimnice. Naštěstí mám kamarády a ti mají na hotelu medicínu. Slivovici!!! Stačil malý zaušáček, pak druhý a zimnice se ztratila a už se nevrátila.
Pomaratonský večer byl bezva. Všichni jsem se srazili u piva a juchali jsme.
DEN ČTVRTÝ
Nejlepší je relax v termálech. Slovinsko je termálům zaslíbené. Najdete je téměř všude. Terme Zreče kousek od dálnice vedoucí do Rakouska. Tak jsme si jeli zarochnit. Teplá voda, vířivka, masáže. lelkování a nicnedělání. Nirvána.
A jak jsem si tak plavala v té teplé vodě, zahnízdila se mi v hlavě myšlenka. Srpen 2012. Maraton v Helsinkách.
Zreče nirvána :-)
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat