Faster. Farther. Easier. Helsinki City Marathon - den druhý

Průměrná teplota v Helsinkách v době konání maratonu bývá 14C. Letošek byl patrně výjimkou. Teploměr ukazoval něco kolem  30C a zvesela svítilo sluníčko. Nazval bych to horkem. No pořád lepší, než kdyby pršelo,že?

            Ráno jsem se vzbudila vyspaná do růžova. To já moc neznám, se dvěmi malými dětmi se v průběhu roku nevyspím. Takže do nového dne jsem vstupovala plna odhodlání a plná energie. Na energii jsme zapracovali i při snídani, protože ač ve Finsku, švédské stoly se opravdu hodně prohýbali. Malý „zaušáček“ třešňovice odplavil nervozitu a z hotelu jsme vyšli už převlečení do běžeckého oblečení se startovním číslem na hrudi. Po cestě se k nám přidávali další a další lidé.

            Olympijský stadion v sobotu vypadal úplně jinak. Všude kolem mnoho běžců a hlavně – na stožárech vlály vlajky všech států, které se maratonu měli účastnit. Ve větru se třepotala i ta česká a mě zamrazilo. Vyskočila mi husí kůže: „Lenko, plní se ti tvůj sportovní sen. Jsi na olympijském stadioně. Kurňa jsi v HELSINKÁCH a jestli to nezpackáš, zažiješ Emilovu maratónskou euforii“.

                                           Vlajky. A mezi nimi česká....Jsem vlastenec!!!

            V 15 hodin zazněl startovní výstřel a já se vydala na trať. Lomcovaly mnou emoce. V hlavě jsem si pořád opakovala „jsem zdravá, jsem tady a běžím“. Se mnou běželo dalších přibližně 5500 nadšenců.

                                        Finsky se asi  nikdy nenaučím....

            První kilometry ubíhaly lehce a hravě. Po dlouhé době jsem si na uši nasadila sluchátka a nechala se povzbuzovat „našlapanou muzikou“ .Ale i kdybych tu hudbu při sobě neměla, obyvatelé Helsinek dokázali vytvořit bezvadnou atmosféru, stáli podél trasy a fandili. Zpočátku se tu  tam vytvořila mezi běžci tlačenice. Ale já měla naprogramovanou hlavu na to, že mě nic nerozhodí. A tak jsem tlačenici vyhodnotila jako „zásah shůry“ vyzývající  mě ke zvolnění tempa. I tak jsem se stále pohybovala někde kolem času 5:50 min/km. Pohoda. V plánu byl i pravidelné 30-ti vteřinové chodecké přestávky u stánků s občerstvením. Díky MČJ, tvé rady fungují skvěle. Pokaždé jsem si při nich odpočinula a nabrala energii do následujích kopečků.

            Ano, čtete dobře. Kopečky. Helsinky nejsou lautr rovina. Jsou kopcovité, přinejmenším trasa maratonu je velmi kopcovitá. Náročná. Ale krásná. Vede nejen městem ale i podél moře, přes parky, kolem přístavu. Okružní jízda, během které uvidíte vše podstatné z města.

            Nemám ráda energetické gely. Mám problém do sebe nacpat cokoliv chemicky chutnajícího. Do Helsinek jsem si ale dva carbosnacky vzala a byla jsem za ně ráda. Protože tady budu trochu kritická – na celých 42 km bylo sice asi 10 stánků s vodou a ionťáky, avšak  pouze 3 stánky s jídlem ,na kterém se podávaly pouze banány a kyselé okurky. Měla jsem hlad a docházely mi síly. Proto jsem první gel slupla na 21. a druhý gel na 35.tém kilometru. A hned na to hroznový cukr. Postavilo mě to na nohy a umožnilo držet tempo.

 Na 38.-mém kilometru už únava začala vyhrávat. Tělo protestovalo a už se mu běžet nechtělo. Podržela mě hlava: „Lenko, Lenko, jsi úžasná, jsi dobrá a už jsi skoro v cíli. Chápeš to? V CÍLI, V HELSINKÁCH, PLNÍŠ SI SEN. Usměj se, nejsi padavka“. Další kopec na 40-tém kilometru. Chvíli rovinka a stoupání na kilometru 41.-ním.

Dokonce i  na onom 41 km byl kopec. Tam jsem viděla ležet na zemi pozvraceného, pomočeného, téměř se nehýbajícho asi tak 25letého kluka, bílý, rty fialové a u něj zdravotník a přijíždějící záchranka. Chápete to - málem umřít 1 km před cílem??? To mě jenom utvrdilo v tom, že jsem zvolila rozumný přístup - běžet pro zážitek a cílem doběhnout v pořádku.

 Ale ten poslední kopec už vážně hodně bolel. Jenže pak se objevila meta 42 km, brána borců a 195 metrů po stadionu. Lidi řvali, tleskali, povzbuzovali a já se normálně rozbrečela štěstím. Úplně jsem se klepala. Na velké obrazovce záběr na mě a pak tabulka se jmény a průběžně naskakující časy všech dobíhajících. Vůbec jsem neměla potuchy, za kolik jsem zaběhla. Něco kolem 4:15, ale čas mi byl úplně fuk. Ta euforie a emoce. Nadopovaná jsem na roky dopředu...Někdo mi na krk věší medaili-nádhernou a těžkou. Objímám se s Ultraliborem a Andym. Kluci nezaběhli vysněný čas, trať  i pro ně byla těžká, ale je jim to fuk. Jsou nadšení. Jsme přece v Helsinkách!!!

Pak mi někdo podal banán, další a další jídlo, pití, kávu. Jsem ještě pořád na dráze a koukám se kolem sebe,točím se dokola a do mozku si ukládám pohled na tribuny, na třepotající se vlajky, na usměvavé tváře kolem. Brečím. Fotí mě fotografka a ptá se, zda mě něco bolí."Ne, jsem strašně šťastná, splnil se mi sen".

                                         Je moje - medaile. Nejhezčí.

                                       

                              Štestí někdy bývá ubrečené...                                        

     A teď asi nedám dohromady souvislou myšlenku. Všechno se mi znovu přehrává v hlavě. S odstupem několika dní jsem si na internetu zjistila, že můj real time je 4:15:21. Ve své věkové kategorii ženy 40 jsem ze 168 běžkyň skončila na 58. místě. Celkově v ženách v první třetině startovního pole. A z těch 5500 běžců jsem se pohybovala někde na místě dvoutisíctém. To není zas tak špatné.

Sprcha na plaveckém stadioně, Plzeňské pivo a cesta na hotel. S medailí na krku pochopitelně. Lidé, kteří nás potkávali, nám tleskali, smáli se a volali bravo. Já na ně volala "Helsinky. Suomi".Ale to je jen lehká a pochopitelná výtržnost. Na hotelu jsem na ex slupnula klobásu, protže po těch gelech a ionťácích jsem nic sladkého nechtěla ani vidět. Pak šup na bazén. neboť relaxovat je potřeba.

Trošku bilancování...

      V současné době opravdu nemám na to zaběhnout maraton pod čtyři. Chybí mi dlouhé tréninkové tříhodinové běhy. Prostě to nejde. Nemůžu se každý víkend sebrat a rodince sdělit, že "pardon, na tři hodiny jdu běhat, nějak se zatím zabavte". Nemám kdy regenerovat. Vážně se během týdne nedá jít 5x běhat a do toho sauna, bazén a vydatný spánek. Letos jsem navíc kromě maratonu měla v plánu stát se "OCELOVOU ŽENOU", což se mi 14.7. v Klimkovicích podařilo. A natrénovat na ocelovou ženu nebylo ani tolik o běhání, jako o posilovně a kole. Takže ten běh jsem trochu ošidila.

Víte, já se rozhodla letos už další maraton neběžet. Neříkám to s hořkostí. Chci si nejprve zlepšit časy na desítce a půlmaratonu. Chci o víkendech chodit s rodinkou po horách. Chci s nimi vyrážet na dlouhé cyklovýlety. A je spoustu dalších činností, kterým se chci věnovat...

Ale maratonu se do budoucna nevzdám. U žádné jiné sportovní aktivity jsem nezažila takový příval endorfinů. Po 40-ti kilometrech na kole v rámci Ocelového muže-ženy jsem se cítila hodně unavená. Spokojená. Ale ten WOW pocit se nedostavil. Nedostaví se ani po půlmaratonu...K němu je potřeba magické hranice 42,195 km.

Na druhou stranu ale nelituji, že jsem se letos pro oceláka a oceláckou přípravku rozhodla. Udělala mě tvrdší a psychicky odolnější. Za to všechno patří dík zase jinému Liborovi - "Trenérovi". A o tom jsem už psala na www.bezvabeh.cz.

Jsem okouzlená severem. Netoužím po maratonu v Římě, v Paříži. Chci zkusit Stockholm, Rigu, Kodaň, Tallin, Amsterodam. Ale hlavně chci zůstat zdravá. No vlastně ten jih se někde vzadu v mozku usadil. Maraton v Athénách. Bezva dárek k 50.-tinám :-))

A ještě jeden postřeh. Čechy mají v Helsinkách moc rádi. Kdykoli jsme na otázku "Where are you from" odpověděli, že "Czech republic", dočkali jsme se úsměvů a příznivých reakcí. Vzpomínám třeba na Fina, který se nám pochlubil, že se učil česky. A poděkovat můžeme i českým sportovcům...Finsko má v oblibě nejen vytrvalostní běžce, ale i oštěpaře...

Nebojte, přinesu i postřehy z postmaratonské neděle a pondělí. Třeba jak jsme s klukama byli v české hospodě Vltava. Nebo jak v Helsinkách běhá skoro každý...Ale to už prosím o strpení. Zítra, pozítří nebo doufejme popozítří to stihnu.