Wachau maraton - tak jsem zpátky (den druhý)

Jsme tým



Tak to je důvod, proč běhám



V cíli s Danou, velkou podporovatelkou

Guláš pro echt maratonce

Náš boss Hallootto nám dovolil slavit a rád se přidal

Na start maratonu nás z Kremsu do Emmersdorfu dopravil autobus. Pro mě byla zážitkem už ta motorizovaná cesta na start. Údolí Wachau mě totiž okouzlilo. Dunaj, malé vesničky, vinice na kopcích, tu a tam nějaký zámek či klášter nebo zřícenina, no něco pohádkového. Ta krása poněkud mírnila mou narůstající předstartovní nervozitu...
Těsně před startem mi zničeho nic můj šestý smysl našeptal čas 4:12. To by nebylo špatné,pomyslela jsem si. A také jsem si pomyslela, že budu maximálně spokojená s časem do 4:20:00. Přesto se mi prvních pět kilometrů běželo hodně těžko-byla jsem totiž ztuhlá z ranního chladného počasí. Proto mě překvapovalo, že běžím s průměrnou rychlostí něco kolem 5:35 – 5:40 minut na kilometr a stačím běžet s vodičem na cílový čas 3:59. Nicméně jsem se přinutila trošičku zpomalit, nechtěla jsem se nechat ztrhnout postartovní euforií. Tahle taktika se mi hodně vyplatila, s počtem přibývajících kilometrů totiž narůstal i počet běžců, které jsem předbíhala.
Měla jsem vlastně jednoduchý plán – prvních 10 kilometrů běžet s časem 5:50 minut na kilometr a pak zpomalit na 6:00 a v tomto tempu vydržet do konce závodu. Jenomže na 10-tém kilometru jsem se cítila pořád hodně dobře, takže jsem čas 5:50 držela až do kilometru 20-tého. Na 22-tém kilometru jsem si poprvé uvědomila, že začínám být unavená. Jenomže zároveň mi došlo, že polovinu kilometráže mám za sebou a už mě čekají jen světlé okamžiky, klady a pozitiva. Prostě tělo začalo zpomalovat, ale psychika mě neskutečně nakopávala. Před očima mi kromě krás údolí Wachau vyvstávaly představy, že jsem v cíli a na masáži nebo že se válím v někde v Karibiku na pláži nebo že probíhám rozkvetlou třešňovou alejí nebo že jsem na nějaké letní zahradní grilovačce....Samé krásné představy mě napadaly, takže jsem fyzickou únavu dokázala překonávat.
Od 30-tého kilometru mě začaly hrozitánsky bolet nohy. Ta bolest byla chvílemi až nesnesitelná. Ale byla to taková zároveň „zdravá“ bolest způsobená dlouhotrvajícím pohybem. Záda byla v pohodě, kolena v pohodě, achilovka v pohodě, kyčle v pohodě – nebyl důvod neběžet dál. Neustále mě také motivovala skutečnost, že průměrný čas na kilometr jsem bez problémů schopna udržet kolem 6-ti minut. Kolem 30-tého kilometru ale přišla i drobná zrada na trati v podobě asi dvoukilometrové vracečky. To se mi teda vůbec nelíbilo, bylo to hodně frustrující a zpomalující. Ale jinudy se běžet nedalo...
Přibližně 36-tý kilometr přinesl milé překvapení. V protisměru jsem zahlédla dvojici vysmátých běžců. Byl to náš Sokolík alias Versace alias Ampérek a Danuš. Protože jim zdravotní stav nakonec znemožnil běžet celý maraton, rozhodli se dát alespoň zdravotní výklus a morálně mě podpořit. To se jim povedlo, protože koho by nepotěšily zcela jistě pravdivé hlášku typu:“Lenko, běžíš lehce a hezky...Lenko jseš dobrá, to dáš....Lenko,pořád to držíš pod 6-ti minutami na kilometr...“.
Přede mnou se objevil tolik vytoužený Krems. Městečko se začalo stále více přibližovat a pořád ještě s Danuš a Sokolíkem v patách jsem narazila na ukazatel s číslem 40 km a mě začalo docházet, že ten maraton už asi skutečně doběhnu. Začala jsem předbíhat další a další běžce. Začaly mnou cloumat emoce. Do tohoto rozpoložení jsem na trati potkala našeho Halloottu, který nám předal českou vlajku a samozřejmě spoustu povzbudivých slov.
A najednou to bylo tady. Cílová rovinka a cílový oblouk s časomírou. Vzala jsem svým parťákům vlajku, zvedla ji nad hlavu a začala sprintovat, předběhla jsem ještě jednu běžkyni a se slzami v očích jsem proběhla cílem. Moderátor závodu zahlásil : „Lenka Wagnerova, Czech republic“ a já byla úplně hotová. Brečela jsem štěstím, dojetím, únavou. Byla jsem na sebe moc hrdá – mamina na mateřské, co se urvala a zaběhla si maraton...To se nedá popsat, ten pocit....V cíli jsme se všichni objímali....necítila jsem žízeň, hlad, zimu...Jenom jsem si vychutnávala svoje „vítězství...“
Po celou dobu maratonu na mě nepřišla žádná krize. Jedinkrát se mi neudělalo špatně od žaludku, vůbec se mi nemotala hlava, nepřepadl mě hlad ani žízeň. Přičítám to tomu, že jsem na každé občerstvovací stanici nejen pila a jedla, ale také zařazovala minutovu pěší chůzi a tím si odpočinula. Psychicky jsem na tom byla fantasticky, můj šestý smysl mi po celou dobu závodu říkal, že do cíle doběhnu. Ve chvílích té největší velké únavy jsem vzpomínala na Dana Orálka a jeho ultraběh v Údolí smrti. Zdůrazňovala jsem si, že jsem se na tom rozhodně lépe, že 42 kilometrů je v provnání s jeho závodem „brnkačka“ a že stejně nemám jinou možnost, než do cíle doběhnout.
A pak už jen zbývaly příjemné povinnosti – vrátit čip, vyzvednout si tašku s oblečením, něco sníst a vypít, podělit se o dojmy s ostatními MK Seitlovci. A relaxovat! Pořadatel totiž všem závodníkům zařídil volný vstup do bazénu, takže jsme si šli všichni trošku zaplavat, ale hlavně se naložit do vířivky...Po bazénu jsme se zcela mimo zásady zdravé výživy v restauraci nacpali guláškem ( s dvěmi knedlami, ja – ale velikými), zapláchli to pivem a odkouleli se do kempu. A slavilo se... HODNĚ!!! Dorazili za námi i karvinští Černí jezdci Peťa Wala (běžel půlmaraton), Peťa Karkoška (běžel maraton) a rybnický Gregorz Wnuk (běžel maraton). Jako první padla za vlast meruňkovice-jak vyhodnotil její exmajitel Ultralibor, litr bylo málo. Následně došel sekt – taky ho asi bylo málo (mea culpa). Piva bylo hodně, takže zůstalo. Po stránce pitného režimu musíme tedy rozhodně do příštího zahraničního maratonu provést několik zásadních logistických úprav.