Tak letos jen s Martinem. V pozadí sedící Markétka bedlivě sleduje a vychutnává předzávodní atmosféru.
Ještě není odstartováno a my s Danuš už "drbeme"
Mám za sebou hodně, ale opravdu hodně špatný týden. Naštěstí skončil happy endem a mi se pozvolna vrací elán, optimismus a chuť do běhání a závodů. Sněžná noc – závod v Bělském lese na 8 kilometrů-přišel jako na zavolanou.
Loni jsem ho běžela s manželem a kamarádem Martinem. Manžela letos bohužel skolila viróza, ale Martin zakoupil nové běžecké boty a s novým obutím přišlo i odhodlání. Taky klubová puboška Danuš a zdatný atlet Raduz stáli ve čtvrtek v 19:00 hodin na startu u Svatého pramene v Bělském lese. Podotýkám, že s Danuš jsem se pod vlivem oněch zmiňovaných špatných okolností nějakou dobu neviděla. Neviděla znamená i to, že jsem si s ní nepopovídala. Ta nemožnost komunikace tedy už na startu rozhodla o dalším průběhu závodu-rozhodly jsme si během běhu „pokecat“. Tomu bylo nutné přizpůsobit tempo běhu, které bych nazvala jak rekreační a pohodově konverzační.
Asi už na druhém kilometru-to jsme zrovna běžely do kopečka po pilinové dráze-Danuš zavelela: “zpomalíme, ať se do kopce nezadýcháme“. Probíraly jsme totiž zdraví, naše děti, tréninkové plány a bylo nutné, abychom si rozuměly a ne, abychom funěly. Kolem třetího kilometru jsme se dostaly na asfaltový chodník a rovinku, tou dobu jsme už ale diskutovaly o maratonu New York v roce 2015 a čím ho nahradíme, nebudeme-li mezi vylosovanými. Líbil by se nám asi maraton v L.A. Na čtvrtém-stále ještě asfaltovém – kilometru jsme se začaly těšit na to, co si koupíme v duty free shopech na letištích. Mezi čtvrtým a pátým kilometrem jsme občas musely zastavit a přejít do chůze, protože jsme pro samé klábosení málem přehlédly jinak dost dobře viditelné značky na stromech a fáborky na větvích. V bezpečí hlubokého lesa jsme se dostali k tématu chlapi. Ale to rozhodě není tak zajímavé jako nakupování a proto jsme na sedmém kilometru zrychlily a do cíle nedocupitaly, ale doběhly. A kupodivu jsme nebyly poslední!!! Čas na stopkách ukazoval 42:03 a já se cítila báječně. Přišla jsem na jiné myšlenky, všechno špatné bylo pryč. Běh mi jako vždy udělal dobře. Je to lék na všechny smutky a trable.
Pěkně zaběhl Raduz a Martin se oproti loňskému roku zlepšil o 3 minuty, „zajel“ nové boty a zároveň se pozitivně namotivoval na Hervis 1/2maraton v Praze.
Bohužel jsem se s ostatními nemohla zúčastnit vyhlášení u Bohuša a prodloužit si tak pozávodní euforii. Spěchala jsem domů a Martin taky. Mám jen podezření, že těch zpátečních 2,5 km jsem běžela podstatně rychleji, než celý závod.
Byl to moc fajn večer. I počasí se vyvedlo, nepršelo, nemrzlo a zdá se, že jaro je už za dveřmi. Tak snad za rok poběžím zase. Slovo poběžím zdůrazňuji, je to přece závod :-).
Loni jsem ho běžela s manželem a kamarádem Martinem. Manžela letos bohužel skolila viróza, ale Martin zakoupil nové běžecké boty a s novým obutím přišlo i odhodlání. Taky klubová puboška Danuš a zdatný atlet Raduz stáli ve čtvrtek v 19:00 hodin na startu u Svatého pramene v Bělském lese. Podotýkám, že s Danuš jsem se pod vlivem oněch zmiňovaných špatných okolností nějakou dobu neviděla. Neviděla znamená i to, že jsem si s ní nepopovídala. Ta nemožnost komunikace tedy už na startu rozhodla o dalším průběhu závodu-rozhodly jsme si během běhu „pokecat“. Tomu bylo nutné přizpůsobit tempo běhu, které bych nazvala jak rekreační a pohodově konverzační.
Asi už na druhém kilometru-to jsme zrovna běžely do kopečka po pilinové dráze-Danuš zavelela: “zpomalíme, ať se do kopce nezadýcháme“. Probíraly jsme totiž zdraví, naše děti, tréninkové plány a bylo nutné, abychom si rozuměly a ne, abychom funěly. Kolem třetího kilometru jsme se dostaly na asfaltový chodník a rovinku, tou dobu jsme už ale diskutovaly o maratonu New York v roce 2015 a čím ho nahradíme, nebudeme-li mezi vylosovanými. Líbil by se nám asi maraton v L.A. Na čtvrtém-stále ještě asfaltovém – kilometru jsme se začaly těšit na to, co si koupíme v duty free shopech na letištích. Mezi čtvrtým a pátým kilometrem jsme občas musely zastavit a přejít do chůze, protože jsme pro samé klábosení málem přehlédly jinak dost dobře viditelné značky na stromech a fáborky na větvích. V bezpečí hlubokého lesa jsme se dostali k tématu chlapi. Ale to rozhodě není tak zajímavé jako nakupování a proto jsme na sedmém kilometru zrychlily a do cíle nedocupitaly, ale doběhly. A kupodivu jsme nebyly poslední!!! Čas na stopkách ukazoval 42:03 a já se cítila báječně. Přišla jsem na jiné myšlenky, všechno špatné bylo pryč. Běh mi jako vždy udělal dobře. Je to lék na všechny smutky a trable.
Pěkně zaběhl Raduz a Martin se oproti loňskému roku zlepšil o 3 minuty, „zajel“ nové boty a zároveň se pozitivně namotivoval na Hervis 1/2maraton v Praze.
Bohužel jsem se s ostatními nemohla zúčastnit vyhlášení u Bohuša a prodloužit si tak pozávodní euforii. Spěchala jsem domů a Martin taky. Mám jen podezření, že těch zpátečních 2,5 km jsem běžela podstatně rychleji, než celý závod.
Byl to moc fajn večer. I počasí se vyvedlo, nepršelo, nemrzlo a zdá se, že jaro je už za dveřmi. Tak snad za rok poběžím zase. Slovo poběžím zdůrazňuji, je to přece závod :-).
.jpg)
3 komentáře:
I tak je možné občas závod "zaběhnout", hlavně když je spokojenost :-):-):-)
.... a zdatný atlet Raduz, móóóc hezké, klidně tak pokračuj dále ... :-))))
Okomentovat